Za pět minut půl jedné Igi nervózně postával před vchodem do jídelny. Aby nevypadal jako čtrnáctka na prvním rande, hrabal se v mobilu, aniž by se soustředil na to, co se na displeji zobrazuje. Proto také málem vyskočil z bot, když mu na rameno dopadla mozolnatá dlaň. Polekaně se podíval na muže stojícího vedle něj.

„Promiň, ten oběd dneska musím zrušit. Jen jsem ti to přišel říct, abys na mě nečekal. Musím ještě na schůzku,“ vysvětloval Max pobaveně. Vychutnával si Igiho šokovaný pohled.

Kdyby se teď Igiho někdo zeptal na jméno, nejspíš by jen zahučel cosi neurčitého. Usilovně se snažil sebrat, ale pohled na Maxe v upnutých džínsech a rozhalené bílé košili, pod kterou mu tělo obepínalo černé tričko, mu to značně znesnadňoval. Když se Max, kterému cukaly koutky zadržovaným smíchem, rozloučil a otočil k odchodu, teprve se probral.

„Peníze!“ vykřikl, až kolem se belhající důchodkyně nadskočila strachy, že je svědkyní přepadení.

„Vezmi si ty peníze,“ zrušil Igi několika kroky vzdálenost mezi nimi a už lovil v kapse peněženku.

„Nechci, ale mohl bys mě večer pozvat na panáka, co?“ mrkl na něj Max spokojeně. Igi zavětřil nebezpečí.

„Večer už něco mám,“ zamumlal a bojoval s koženým zrádcem, který se právě teď rozhodl zaseknout v kapse.

„Tak zítra,“ broukl Max bez mrknutí oka.

„Zítra už taky něco mám, stejně jako pozítří. Jsem celkem zaměstnaný člověk, víš,“ vrčel Igi a bez milosti kapsu roztrhl, aby tu prokletou peněženku dostal ven. S pocitem vítězství se zadíval Maxovi do hnědých očí.

Max se mírně zamračil, tak jednoznačné odmítnutí nejspíš nečekal.

„No, nevadí. Poslední dobou mě celkem pobolívají záda, možná bych mohl zkusit tu kliniku támhle… Určitě by mi dokázal někdo pomoct. Třeba cvičením na míči nebo tak…“ mumlal si naoko pro sebe, ale v očích mu tančily nebezpečně veselé plamínky.

Igi zblednul. Takže se včera nespletl, Max ho opravdu sledoval.

„Půl hodiny. Sejít se můžeme v sedm u zámku. Ber nebo nech být,“ ucedil poraženě. Maxův spokojený úsměv mu na náladě nepřidal.

„Budu se těšit,“ zazubil se na něj starší muž a Igi se ještě víc zachmuřil. Z nějakého důvodu to Maxe rozesmálo. V klidu se otočil a odkráčel ulicí na druhou stranu. Igi se za ním ještě dlouho podrážděně díval. Ve chvíli, kdy jeho postava zmizela za rohem, jako by z něj opadlo jakési kouzlo. Uvědomil si, že jak tam tak stojí u vchodu a zírá, stává se z něj celkem atrakce. Vešel tedy dovnitř a bez rozmyslu si dal první jídlo, které zahlédl. Spolykal už polovinu porce, když si uvědomil, že to je brokolice v bešamelové omáčce. Okamžitě talíř odsunul a otřel si ústa rukávem.

„Takovej hnus,“ zamumlal tiše, přesto si však vysloužil pohoršený pohled tamní pracovnice, která právě otírala vedlejší stůl. Nějak necítil potřebu jí vysvětlovat, že z brokolice se mu dělá na zvracení už někdy od školky, a že nebýt toho otravně pohledného provokatéra, rozhodně by se jí i dnes vyhnul obloukem. Uklidil talíř s nedojedenou porcí a vyrazil do práce. Dnešek holt přežije na jablkách, která si koupil ráno.

 

 

Už se šeřilo, když Igi přicházel k budově zámku. Jako každý pátek tu i v tuhle hodinu bylo celkem dost turistů, kteří se nadšeně fotili s červeným zámkem v pozadí. Igimu nikdy architektura ani památky nic neříkaly, a tak mohl jen konstatovat, že vypadá pěkně. Rozhlížel se po známé tváři vyděrače, nikde ho však neviděl. Zkontroloval čas. Vida, byl tu dokonce ještě o deset minut dřív. Měl to sem něco kolem dvou kilometrů, a tak chtěl využít relativně pěkného počasí k procházce. Proto taky vyrazil dřív, nechtěl se cestou hnát a dorazit uřícený jako zvíře. Sedl si na jedinou neobsazenou lavičku a sledoval okolní cvrkot.

„Wie viel?“ zahučel nad ním starší prošedivělý muž s knírkem. Igi na něj překvapeně zamrkal. Německy nerozuměl ani slovo.

„Promiňte, ale já nerozumím,“ s rozpačitým úsměvem pokrčil rameny.

„Wie viel für eine Runde?“ nevzdával se cizinec. Mladý pár z vedlejší lavičky po nich divně pokukoval a cosi si šeptal.

„Sorry, ale já fakt nevím, co se mi snažíte říct,“ ztrácel Igi trpělivost. Tohle byla Maxova vina. Bez pochyby. Kdyby tady už byl, tohle by teď Igi vůbec nemusel řešit. Zamračil se na pár na vedlejší lavičce. Jestli tomu chlápkovi rozuměli, proč mu neodpověděli sami?! Jako na povel se oba zadívali jinam a předstírali, že jsou tam sami.

„Hundert Euro, ja? Komm mit mir,“ podával dotěrný muž Igimu bankovku. Igi ji odstrčil, ale chlápek ho druhou rukou čapl za paži a zvedl z lavičky.

„Sakra jestli si chceš sednout, nemusíš mi nic platit, skopčáku pitomá!“ vytrhl se mu Igi naštvaně. Měl toho právě dost. Tohle nemá zapotřebí. Půjde domů, a až příště toho stavaře uvidí, narve mu patřičnou částku třeba do krku. Nic mu dlužný rozhodně nezůstane!

Otočil se k odchodu, ale muž vyrazil za ním. Znovu chytal Igiho za rukáv sportovního saka a jeho napadlo, jak moc velký malér by měl, kdyby mu prostě jednu vrazil. Začínal se trochu bát, kam tohle povede. Nechtěl utíkat jako malý kluk, a tak se otočil k dotěrovi čelem.

V tu chvíli ho kolem pasu sevřela něčí ruka a prudce ho přirazila na pevné tělo. Igiho napadlo, že teď by nebylo ideální, kdyby prvně v životě omdlel. Vyplašeně vyhledal tvář nové postavy ve hře. Když viděl Maxův přísný výraz, nevěděl, jestli si má oddechnout nebo dát tomu úprku ještě šanci.

Max se však přísně díval na druhého muže a cosi mu plynulou němčinou vysvětlil. Muž zalapal po dechu a něco odpověděl. Na to se Max zle usmál a přizvedl Igimu ukazováčkem bradu. Ten chtěl jeho ruku odstrčit, ale zjistil, že ho Max svírá příliš pevně.

Muž něco zasyčel a naštvaně odkvačil.

„Jdeš pozdě,“ vydechl Igi, když ho Max konečně pustil.

„Jdu přesně,“ opravil ho vyšší muž a ukázal mu svoje draze vypadající hodinky, na kterých byly přesně tři minuty po sedmé.

„Jdeš pozdě a ještě máš špatně nastavené hodinky,“ nehodlal se vzdát Igi. Byl pevně rozhodnut se nepodívat na mobil nebo jakékoliv jiné hodiny, které by mohly dát Maxovi za pravdu.

„Jasně, to bude tím,“ uchechtl se Max. „Zamluvil jsem nám stůl tady v zámecký restauraci, ale nějak bych řekl, že bys raději šel jinam, co?“ sondoval pobaveně.

„To by asi nebylo od věci,“ zamumlal Igi poté, co se rozhlédl a uvědomil si, že nejspíš udělali celkem scénu.

„Je tu ještě někde jinde nějaká restaurace?“

„Přes ulici, ale…“ nevěděl jak naznačit, že by raději zdejším turistům zmizel z dohledu úplně.

„Myslím, že jsem cestou sem míjel pizzerii, ne?“ hodil mu Max záchranné lano.

„Tam snad ale mají jen do osmi,“ zchladil Igi jeho nadšení.

„Což nás v sedm vůbec nemusí zajímat,“ mrkl na něj Max rozverně a vyrazil směrem do centra. Igi za ním chvíli zaraženě hleděl, než mu došlo, že tímhle tempem tam zase zůstane zírat na jeho mizející záda. Přidal do kroku, aby staršího muže dohnal.

Během chvíle dorazili do malého obchůdku s nápisem Pizzerie Presto, kde jim muž v upatlaném triku věnoval otrávený pohled, než odložil telefon, se kterým si do té doby hrál. Opřel se o pult a bez pozdravu se nevrle zeptal, co si dají. Max objednal sýrovou a houbou pizzu, aniž by se Igiho zeptal na jeho názor. V tichosti čekali, než jim obsluha podá dvě krabice s čerstvou pizzou. Max je sbalil obě a hrnul se ke dveřím.

„Můžeš?“ kývl ke klice a naznačil, že on má plné ruce. Igi zafuněl jako rozzuřený býk. Nejen že ho ten mizera nenechal vybrat si jídlo, dokonce ho nenechal ani zaplatit. Zase. Jak se s ním měl vyrovnat?!

„Kde si to chceš sníst?“ podíval se na něj Max se zájmem a snad poprvé se tak ptal Igiho na jeho názor. Ten se však ještě víc zamračil.

„No tak, Nácku, takhle nám vystydnou…“

To byla poslední kapka.

„Tak předně, frajere,“ syčel Igi jako podrážděný kocour, „mi už nikdy takhle neříkej. Nikdy! Sýrovou nemám rád a na houby jsem alergický, takže kde ty si to sníš, to není můj boj. Tady je těch sto dvacet co jsem ti dlužil a žij blaze!“ nacpal mu vztekle předem připravený obnos do kapsy bundy a dopáleně vyrazil bez jediného ohlédnutí pryč.

„Nác- Ignáci! Igi! Tak stůj přece,“ volal za ním Max překvapeně. „Syčák vzteklá,“ zabrblal si pro sebe a obě krabice vrazil do ruky asi šestnáctiletému mladíkovi, který se svou slečnou právě procházel kolem. Se spikleneckým mrknutím jim popřál dobrou chuť a rozeběhl se za mladším mužem.

Igi už byl téměř u zámku, když ho Max doběhl.

„Mezi námi je to vyřízeno, nic už ti nedlužím,“ řekl chladně, ani nezpomalil.

„Ale já mám hlad,“ zaskučel Max za jeho zády. Igi se překvapeně zarazil a otočil. Max na něj upíral pohled opuštěného štěněte a ukázal mu prázdné dlaně. Igi se nevěřícně rozhlížel kolem, krabice s logem však nikde neviděl.

„Kdy… Jak jsi…“ dostával ze sebe nevěřícně.

„Co kdybychom tomu zámku dali druhou šanci? Třeba mi tam tu rezervaci ještě drží,“ zadoufal Max a chytil Igiho za ruku, aby mu znovu neutekl. Ten se mu však vysmekl.

„Přestaň mě za sebou tahat jako dřevěného kačera,“ zavrčel otráveně, ale už nevypadal tak naštvaně jako předtím. Unaveně vydechl a vydal se směrem do restaurace. Max ho s úsměvem od ucha k uchu následoval.

Když jim číšník přišel říct, že mají obsazeno, Max se k němu naklonil a zmínil předchozí rezervaci. Bankovka v jeho dlani rychle změnila majitele a mladík už je vedl hlouběji do restaurace. Ocitli se v pěkném salonku, kde bylo sice jen pár stolů, zato všechny obsazené vrkajícími páry. Igi jen povytáhl obočí. Max si očividně věřil, nebo měl číšník zvláštní smysl pro humor.

„Mohu nabídnout pití?“ zeptal se profesionálním tónem, zatímco jim zapaloval svíčku uprostřed stolu.

Igi si objednal dvojku bílého vína a Max džus. Jen co mladík odkráčel pro jejich objednávku, Igi svíčku škodolibě sfoukl. Maxovi zacukaly koutky, z kapsy vytáhl zapalovač a znovu ji zapálil.

„Nebuď jak malej,“ napomenul ho.

„Děláš, jako kdybychom tu slavili výročí,“ odsekl Igi zahanbeně.

„Chceš tím říct, že pro tebe dnešní večer nic neznamená?“ zvolal Max plačtivě, čímž na sebe upoutal pozornost všech v salonku. Vrhali na Igiho opravdu smrtící pohledy. Ten cítil, jak prudce rudne. Vší silou nakopl toho druhořadého herce do holeně ukryté pod dlouhým ubrusem tak silně, až sebou trhl.

„Udělej to ještě jednou a odcházím,“ zasyčel varovně, ale s úsměvem určeným všem těm zvědavým očím.

„Takový krásný prostředí a ty se hned uchýlíš k násilí,“ bručel pobaveně Max, zatímco si pod ubrusem třel bolavou nohu.

„Taky jsem nekopl prostředí ale společnost,“ zahučel Igi. Číšník před něj právě postavil jeho víno. Na dva loky vyprázdnil sklenici a když viděl, jak se na něj Max spokojeně zubí, polilo ho znovu horko.

„Máte absinth?“ překvapil mladého číštníka. Ten jen kývl.

„Výborně. Myslím, že začnu s ním,“ potvrdil Igi svou objednávku. Jestli má sedět v tomhle podniku s Maxem, střízlivý to rozhodně nezvládne.

„Budete ho chtít zapálit?“ ujišťoval se mladík.

„Ne, zvládnu to i bez toho.“

Vyzývavě se podíval na svého společníka.

„Budeš k tomu pití taky něco jíst?“ nenechal se však starší z mužů vyvést z rovnováhy. Igi si tedy objednal jídlo, ale než ho donesli, stihl si poleptat útroby dvěma panáky pekelně silného pití. Svět získal poněkud jasnější barvy a hrany už nebyly tak ostré. I Max se zdál sympatičtější.

Igi polkl sousto výborného masa a namířil na Maxe vidličku.

„Co vlastně chtěl ten chlap?“

„Myslíš toho předtím?“ bavil se Max Igiho pracnou artikulací.

„Ne, toho potom. Jasně že toho,“ protočil Igi oči.

„Nabízel ti sto euro za jedno číslo,“ prohlásil s klidem, zvědavě však sledoval jeho reakci.

„Za který číslo?“ nechápal Igi.

„Sex,“ upřesnil Max.

„Sto euro?“ vyjevil se Igi. „Počkej, kurz je teď… Takže to je… To není zrovna málo,“ kulil na Maxe hnědé oči, na kterých bylo znát, že alkohol mu už pořádně stoupl do hlavy.

„Prosím tě, měl by ti nabídnout nejmíň dvojnásobek, aby to stálo za řeč,“ opravil ho Max.

„To je to takhle drahý?“ žasl Igi. „Počkej, jak to můžeš vědět?“ ozvala se ta část jeho mozku, kterou alkohol ještě nezasáhl.

„Nežijeme ve středověku, brouku. Když chceš něco vědět, stačí sáhnout do kapsy a zeptat se strejdy Googla,“ usadil ho pobaveně Max. „A není to takhle drahý vždycky, dá se sehnat i za pár šupů. Což ale není tvůj případ, ty by ses neměl dávat takhle lacino,“ mrkl na něj.

Igimu bylo příjemně teplo, byl najedený a kupodivu se mu z alkoholu ještě nedělalo zle. Měl chuť si hrát.

„Takže chceš říct, že bych měl vyžadovat víc, než jen jednu večeři?“ zazubil se provokativně na Maxe.

„To rozhodně. Například já ti už dneska koupil dvě,“ odpověděl mu naprosto vážně, což Igiho naprosto odzbrojilo. Svíjel se smíchy bez ohledu na pohoršené pohledy okolí.

„Myslím, že asi půjdeme,“ bavil se Max Igiho bezstarostným smíchem a kývl na číšníka, aby mu přinesl účet. Igi si před odchodem poručil ještě posledního absintha a Max po chvilkovém váhání na číšníka souhlasně kývl.

Před restaurací Max Igiho manévroval ke stříbrnému vozu.

„Nene,“ bránil se vesele Igi. „Maminka říkala, k cizím lidem do auta ne,“ smál se Maxovi do tváře s alkoholem podpořenou rozverností.

„Já jsem cizí?“ zvážněl Max. Drsnou dlaní pomalu pohladil tvář menšího muže, který rázem zkrotl jako beránek.

„A nejsi?“ zašeptal nejistě. I přes alkohol si plně uvědomoval, co dělá. Nebyl tak opilý, jak se tvářil. Měl celkem vysokou hladinu tolerance, a i když cítil, jak se s ním mírně kolébá svět, rozhodně nebyl mimo sebe. Sice si alkoholem dodal odvahu, ale pořád to byl on, kdo rozhodoval.

„Nechci být,“ dýchl mu Max do tváře. Pomalu, aby ho nevyplašil, si ho přitáhl do náruče.

Igi věděl, že teď by ho měl odstrčit s tím, že na něj jde příliš rychle. Měl by mu říct, že není žádná coura.

Místo toho ho objal kolem krku a sám zvedl tvář v pozvání k polibku.

Max se pousmál jen napůl úst a sklonil se k němu. Jemně ochutnával jeho rty, jakoby se bál polibek prohloubit. Igi cítil, jak mu tělo zalévá vzrušení. Jestli s ním tohle dokázal jen takhle něžným polibkem, co teprve… Igi stiskl Maxův spodní ret v zubech, až druhý muž zasykl. Igi chtěl víc.

Max se od něj maličko odtáhl, aby mu viděl do očí.

„Uvědomuješ si, co děláš, že ano?“ Igi jen souhlasně kývl. Max se rozhlédl kolem.

„Kde bydlíš?“

Igi překvapeně zamrkal. Nechápal náhlou změnu tématu.

„Já?“

„No kdo jinej? Zdejší hotely jsou plný, i kluci na ubytovně dostali pokoj pro šest lidí. Volná postel tam sice je, ale to bys, hádám, neocenil. Můžu tě vzít k sobě domů, ale to je hodina autem a to je trochu…“ kývnul výmluvně k Igiho poklopci, pod kterým se zřetelně rýsovalo jeho vzrušení. Igi sledoval jeho pohled a když si uvědomil stožár ve svých kalhotách, okamžitě ho přikryl rukou, což Maxe znovu rozesmálo. Teprve teď mu předchozí proslov začal dávat smysl.

„No, vždycky můžeme prostě zůstat v mém autě, ale nějak si myslím, že kdybych tě zavezl někam k lesu, pohřbíš mě pod prvním smrčkem co najdeš,“ bavil se Igiho šokovaným výrazem dál Max.

Fajn, když to nechal zajít až sem… 

Igi se rozhodně otočil od Maxe a vyrazil.

„Igi!“ zvolal Max a už vyrážel za ním, aby mu neutekl. Igi zastavil na místě.

„Co?“ zeptal se nevinně. „Chtěl jsi mi snad otevřít dveře?“ zazubil se a vzal za kliku stříbrného vozu. Bylo zamčeno, a tak se znovu zadíval na Maxe. Ten zašátral v kapse a tmou blikla varovná světla.