Probudilo mě házení a bolest. Co chvíli jsem do něčeho narážel a o něco se bouchal. Země pode mnou sebou pořád házela. Hned jsem otevřel oči a chystal jsem se vstát, bohužel to nešlo. Když si můj zrak zvyknul, zjistil jsem, že jsem v kleci. Opravdové, železné, s mřížemi v kleci! Nemohl jsem tomu uvěřit, teď jsem si opravdu připadal jako nějaké zvíře, ještě chybělo místo látek co byly pode mnou seno. Když jsem se rozhlédnul po okolí, uviděl jsem stromy, spoustu stromů. Jel jsem v kleci, které táhly pár silných koní, skrz les, který jsem soudě podle čichu neznal. Chtěl jsem zkusit mříže, jestli s nimi nemohu něco udělat nebo se protáhnout ale všiml jsem si za mnou koně. Na něm někdo seděl ale byl docela daleko, vítr vanul k němu, takže jsem nevěděl kdo to byl. Někdo z nich. Sklopil jsem uši a naštvaně se díval tím směrem. V hlavě mi totiž pořád živě tančily plameny ty, které plápolaly na tělech Catů, ale také i obličej, obličej s tvrdým pohledem ale podmanivým hlasem. Jako bych slyšel i jeho slova. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem málem vyskočil, když jsem uslyšel ostrý kovový zvuk. Otočil jsem za ním hlavu a uviděl koně a na něm červenovlasého muže... Daren, jeho jméno nikdy nezapomenu, tak jako jeho zběsile zuřivý pohled, který na mě upíral, tak jako touhu ho zabít. "Ale, ale. Kdopak se nám tu probral?!" řekl slizkým tónem v odpověď jsem vycenil zuby a zavrčel. "Hehe, jo cítíme to stejně kočko!" poslední slovo jakoby vyplivl. Když jsem uslyšel znovu ten zvuk ale silnější, zjistil jsem původ toho zvuku. Daren držel v ruce meč a jím bouchal o mříže. Byl to nepříjemný zvuk a mě to nutilo víc a víc vrčet. Viděl jsem v Darenově tváři větší a větší úsměv, když hrotem meče začal jezdit po jedné z mříží. Byl to děsný skřípavý zvuk, trhalo mi to uši, chtěl jsem si je zakrýt ale nechtěl jsem před ním ukázat slabost. V tom děsivém zvuku, jsem slyšel dusot, něco velkého se blížilo.
Jako poslední jsem uslyšel cinknutí dvou mečů o sebe, a pak už jen hlas, tichý, podmanivý ale rozzuřený. Pohlédl jsem směrem odkud se ozýval, na velkého, silného, černého koně s dlouhou hřívou a s velkým mužem na hřbetu. "Co si myslíš, že děláš?" ptal se výhružně Yumei se svým mečem napřaženým k Darenovy, jehož meč byl na zemi vzadu na cestě, po které jsme jeli. "Nic..." odpověděl otráveně Daren s naštvaným pohledem upřený na Yumeie. "Tak výpadní dozadu dělat hlídku." řekl tichým ale přísným tónem Yumei. "Hmpf.... ano, pane." řekl znechuceně Daren a odjel do zadu na místo kde jsem viděl toho koně, po cestě si sebral meč.

"Promiň..." uslyšel jsem tichý hlas. Podíval jsem se na Yumeie a upřeně ho pozoroval. Jel vedle mě a díval se dopředu a sem tam prohledal okolí pohledem. On se mi omluvil? Proč? Za co? Uvažoval jsem zmateně. Naklonil jsem hlavu na stranu a začenichal jsem. Ucítil jsem jeho pach. Byl jako pryskyřice, kůže a déšť? Opravdu jsem cítil v jeho vůni déšť. Zato u Darena šla cítit spálená guma a krev. Dál jsem Yumeie upřeně pozoroval, každý jeho pohyb, nádech či mrknutí. Nic už neříkal, jen ostražitě sledoval okolí. Čekal jsem, kdy zaútočí, kdy mě začne mučit nebo cokoliv jiného, kdy spustí proud nadávek a urážek, ale bylo ticho.

Nějakou dobu jsem ležel na boku a vyrovnával nárazy a házení , jež třásly s klecí. Nepřestával jsem Yumeie, ostražitě pozorovat. Po chvíli jsem si uvědomil, že už nepozoruji ze strachu ale ze zvědavosti a fascinace. Lidé byly tak jiní. Jiné uši, jiné ruce, žádný ocas, oči, tolik věcí na nich bylo tak jiné. Nakonec jsem skončil u jeho tetování na levé ruce. Teď jsem ho viděl dobře, zdály se být jako klikyháky z geometrických tvarů vždy končících ostrým hrotem. Bylo to poskládané jako nějaká skládačka. Ale jako by to dávalo i celkový tvar, dokonce okolo prstu a hřbetu ruky se mu kroutily ty černé vzory taky. "Prokletí..." uslyšel jsem tichý hlas. Zvedl jsem pohled a střetl jsem s tím jeho. Lehce jsem se přikrčil a sklopil uši. "Neboj se... mě." řekl tiše a jeho pohled jakoby se z tvrdé oceli proměnil na tekutou rtuť. Ten hlas byl jako vábivá hudba. Přesto jsem byl v pozoru. Nenechal jsem se uchlácholit, jeho hlasem, pohledem.... ani slibem. Povzdechl si a odjel do předu. Zvědavě jsem za ním koukl dokud mi nezmizel z dohledu, za koně přes které jsem neviděl.

Najednou se vůz prudce zatočil a zastavil se kousek od cesty. Zvědavě jsem pokukoval okolo a čekal co se stane. Uslyšel jsem hlasy, několik. Pak se asi 20 stop ode mě objevil oheň a já si uvědomil, že se začalo stmívat. Jak dlouho jsem asi jeli? Kam vůbec mě odvážejí? Přemýšlel jsem. Viděl jsem jak se okolo ohně shromažďují ti lidi. Daren, ty dva co vypadají jako dvojčata, chlap s brýlemi, kterého jsem viděl u ohně ve vesnici a nakonec Yumei. Ostatní co byly u ohně ve vesnici jsem neviděl, ať jsem se díval okolo jak jsem chtěl. Chtěl jsem vědět kde jsou, chtěl jsem je mít všechny na očích ale nikde jsem necítil žádny pach ani žádné zvuky, krom doznívajícího zpěvu ptáků, praskání ohně a přežvykovaní koňů. Nakonec jsem ucítil ještě něco. Jídlo, pečené maso divoké zvěře. Ucítil jsem jak se mi v puse hromadily sliny a svůj pohled zamířil k ohni. Jedli tam maso a o něčem se bavily. Schoulil jsem se do klubíčka a odvrátil pohled. Nechtěl jsem jejich jídlo, nepotřeboval jsem ho, ani teplo a už vůbec ne vidět ten oheň. Schoulil jsem se víc do klubíčka a zavřel oči ale uši jsem měl v pozoru, aby zachytily každý zvuk okolí. Skoro jsem usínal, když jsem uslyšel kroky. Prudce jsem zvedl hlavu. "Takže nespíš..." slyšel jsem Yumeie, který s ruce držel velký list a na něm stehno pečeného masa s chlebem. Přikrčil jsem se a ostražitě ho pozoroval. "Vždy v pozoru co?" řekl jemným hlasem a lehce se usmál. Naklonil jsem hlavu na stranu a zvědavě na něj koukal. "Co jdete...." uslyšel jsem jeden hlas a hned na to druhý "... dělat náš pane?" objevila se ta dvojce co vypadaly stejně. Jeden větu začal a druhý dokončil. "Zřejmě ho nakrmit." odpověděl klidně Yumei a otočil se za nimi, kde se za ním objevily. "Proč ho krmíte?" zeptal se ten co větu začal "Bude nebezpečnější." dodal ten co větu dokončil. "Heh... potřebuje jíst tak jako my." řekl a otočil se na mě. "Ten by spíše utekl než by nám ublížil." dodal pak tiše s pohledem na mě upřený a já mu pohled vracel. "Haaah, ale Darena..." zase začal jeden "... by si určitě podal." dokončil druhý se stejným úsměvem jako první. "Hmmm, tak to jsme dva." řekl tvrdým hlasem Yumei. Ti dva se zasmály a zároveň se zasmály a šli k ohni.

Yumei došel až k mřížím a opřel se o strom, který byl poblíž a chvíli mě pozoroval. Já ostražitě pozoroval jeho. "Hiku a Haku, ten co začíná je Haku a ten co dokončuje je Hiku." řekl nejspíš o těch dvou a pak byl ticho. "Máš hlad?" zeptal se nakonec. Mlčel jsem a stiskl rty k sobě. Měl jsem hlad a velký ale nechtěl jsem od nich nic. "Hmmm, takže opravdu nemáš hlad?" zeptal se ještě jednou a já pouze zavrtal odmítavě hlavou. Bohužel hned po tom mi zakručelo v břiše. Sklopil jsme poraženě uši a odvrátil pohled. Uslyšel jsem kroky a tichoučky smích. Když jsem na něj pohlédl jeho oči jakoby byly zas rtuť. Zvedl pomalu ruce a stejně pomalu mi přes mříže prostrčil, list s jídlem. Sedl si na zem a opřel se zády o kolo povozu na kterém byla klec. Chvíli jsme ho pozoroval a střídal pohled na jídlo a na něj, on si jen vytrhl trávu ze země a začal ji nezúčastněně žužlat. Nakonec mi pohled padl na jídlo, chvilku jsem ho očuchával ale nic špatného jsme necítil. Pak jsem do něj dloubal ale chovalo se to jako pečené maso, nakonec jsem to rozebral a nenašel nic závadného. Teprve po tom všem jsem si si do úst strčil kousek a blaženě si povzdechl bylo to dobré a já měl takový hlad. Všechno jsem snědl a pak jen spokojeně si olízl rty. Znovu jsem zostražitěl , když se Yumei zvedl. Přívětivě se na mě díval a natáhl se pro list s kostí. Když strčil ruce do mříž hřbetem nahoru, upřeně jsem ty ruce pozoroval obzvlášť tu levou. Ruce se zastavily a já ani nedýchal. Pak se pomalu levá ruka otočila hřbetem dolů a lehce se rozevřela jako by byla uvolněná. Tetování měl i zevnitř ruky okolo prstů. Byl jsem tak fascinovaný, že jsem pomaličku zvedl svou ruku a blížil jsem se k jeho levé. Chtěl jsem se toho tetování dotknout. Když už, už jsem se ho dotýkal, když jsem cítil jeho teplo, ucuknul jsem a přimáčkl se na druhou stranu mříží. Co to sakra dělám?! Nadával jsem si v duchu. Podíval jsem se na Yumeie a uviděl jsem užáš? Byla to chvilka pak to zakryl svou tvrdou maskou. "Dobrou noc." řekl tiše a chvíli tam stál a koukal na mě. Pak se lehce uklonil, otočil se a odešel k ohni. Já jen překvapeně na něj koukal. Byl tak jiný, ve všech směrech. Co je zač? Ptal jsem se sám sebe než jsem usnul spánkem s nočními můrami.

Další dny ubíhaly podobně, Yumei vedle mě, já ležící v klecí a pozorujíc ho. Daren, který na házel zlostné a vražedné pohledy. Hiku a Haku s rozdělenými větami, zvědavým pohledem a úsměvem namířeným na mě. Každou noc jídlo, které přinesl Yumei, vždy chvilkou strávenou se mnou někdy tiše se zkoumavým pohledem a někdy přívětivým a podmanivým hlasem, který mi říkal o tom kudy projíždíme, jaké bude počasí nebo dalších všedních věcech jakoby bych já nebyl nepřítel zavření v kleci a on člověk, který patřil k těm co mi vyvraždily klan. nikdy nezapomněl mi říct dobrou noc a nikdy nezapomněl ponechat chvíli ruku v kleci. Měnila se jen krajina, lesy, pole, útes, až se to nakonec měnilo na pustinu. Jednou večer se strhla hádka, mezi Darenem a Yumeiem. "Proč ho krmíš?! Ta kočka si vystačí! Naše zásoby se menší, jen kvůli té odporné kočce!" řval Daren "K čemu by nám byl mrtvý a vysílený! Potřebujeme ho živého, když díky tobě jsi pozabíjel celou jejich vesnici!" oplácel mu to Yumei. "I on měl chcípnout! Nepotřebujme jejich krev! Dříve jsme si vystačily bez ní! Vystačíme si i teď! Já kvůli tomu hovadu nechcípnu hlady! Nebo si jídlo udělám z něj!" řval a nadával Daren , který se prudce otočil a tasil meč, rychlímy kroky, které ho nesly ke mě. Přikrčil jsem se a připravil se na nejhorší, viděl jsem v jeho očí zběsilost. "Co si do prdele myslíš, že jdeš udělat! Stůj!" zařval Yumei ale Daren jakoby ho neslyšel. Nakonec se Yumei rozběl za ním a před mou klecí tasil jeden ze svých mečů a otočil se ke mě zýdy, meč napřažený proti Darenovy. "Takže ty ho budeš raději bránit a nás necháš chcípnout hlady zatím co jeho budeš krmit?!" rozzuřeně prskal a řval. Yumei s ledovým pohledem a ještě ledovějším hlasem odpověděl "Máš pravdu dříve jsme jejich krev neměly ale taky nás více umíralo. Za chvíli dorazíme do lesa kde mužem lovit! Musíme to vydržet. Dostává jídlo stejně tak jako my! A ano, bránit ho budu. On se ničím neprovinil, za to my ano." poslední větu řekl tiše. Darenův meč se roztřásl vztekem a řinknul o Yumeiúv meč pak se otočil a odcházel nakonec rozzuřeným hlasem zařval. "Doufám, že chcípneš jako první! Pane!" Yumei sklonil meč a únavně si povzdechnul. Otočil se na mě a věnoval mi nepatrný ale uklidňující úsměv. "Neboj, dodržím slib." řekl velím a tichým hlasem, pak se otočil a odešel mezi ně. Proč mě tak moc bránil? Opravdu kvůli mě teď hladověli? Já dostával, každý večer jídlo, tak jsem se nad tím nikdy nadbýval, jen jak bych mohl utéct. Cítil jsem se vůči Yumeiovy trochu špatně. Nechtěl jsme ale přesto jsme se tak cítil. Díval jsem se na jeho vzdalující záda a v hlavě jsem měl plno otázek a v hrudi zmatek.

Yumei zase večer přišel a jídlem na listu. Překvapeně jsem se na něj koukal a on se usmál. "Snad si nemyslíš, že tě nechám hlady." řekl klidně a zavrtěl hlavou. "Každý dostává stejně." dodal ještě. Podíval jsem se na jídlo a pak na něj. Chtěl jsem mu poděkovat. Za tu dobu jsem nepromluvil ani slovo. Za 8 dnů? Už jsem ani nevědě jak dlouho to bylo. Vždy za mnou přišel, vždy ke mě by vřely milý a hodný. Za to já byl pořád ostražitý a mlčenlivý. Cítil jsem jak mu chci věřit. Jak chci vědět víc. Šoupnul mi zas skrz mříž a opřel se zády o ní. "Jez, nebo ti to vychladne." řekl a já po chvilce váhaní se do jídla nakonec pustil. Když jsem nakonec dojedl, otočil se zpět a usmál se. "Přál bych aby jsi mi věřil." promluvil tiše tónem, který jsem u něj dlouho neslyšel. Tónem, kterým říkal slib. Jeho oči opět jako rtuť se vpalovaly do mých. "Já vím, že nejsi nebezpečný." promluvil tiše a tentokrát ruku nejen neotočil ale tak ji natáhl k mému obličeji. Vystrašeně jsem se koukal na jeho ruku střídavě na něho ale neuhnul jsem. Nedokázal jsem, jeho oči jako by mě pohlcovaly příjemným teplem, jeho hlas jakoby mě ukolébával. On byl jiní než ti lidi ze skupiny, on byl odlišný. Uklidnil jsem se a díval se do jeho očí. Chci mu věřit, měl tolikrát možnost mi ublížit ale vždy mě jen chránil. Mám naději...
Všechno tohle, atmosféra, moje city, klid, vše odešlo, když se za Yumeiovými zády zablesklo a uviděl jsem zběsilý výraz v modrých očích. Dýka jež mířila na Yumeiova záda se blížila příliš rychle než abych stačil otevřít pusu a varovat ho. Dřív než jsem tohle stačil udělat se pohlo moje tělo v před a já stačil zachytit překvapený výraz v Yumeiho očích. Přitiskl jsem se k mřížím a skrz ně protáhl ruce, které objaly Yumeie, aby ho uchránily. Ucítil jsem krev...