Bolest.... Cítil jsem ostrou bolest, která mi vystřelovala z ruky do ramene. Jako by se čas zastavil a já cítil jak mi nůž projíždí dlaní. Přes tu všechnu bolest jsem si ale uvědomil jak projel skrz a zabodával se do toho bylo pod ní. Do Yumeiových zad. Zavrčel jsem a zatlačil rukou proti tomu noži. Díky toho se nůž zabodl jen špičkou do jeho zad. Cítil jsem jak se Yumeovo tělo napnulo a jak se ostře nadechl. "Cate..." vydechl Yumei. Rychle jsem oddechoval a snažil se nevnímat bolest. "Děkuju... za... jídlo." řekl jsem s pokřiveným úsměvem tiše. Viděl jsem Daren jak nechápavě na mě zírá. Slyšel jsem mnoho rychlících kroku, které mířily k nám. Uslyšel jsem dvojčata jak řvou bez humoru v hlase "Darene ty idiote co to sakra vyvádíš?!" a viděl jsem jak se jejich zelené duhovky rozšiřují překvapením. Daren o krok ustoupil a chtěl utéct jenže Hiku ho chytl a obličej mu zarazil do země. Haku mezitím doběhl k nám "Co to sakra?!" překvapeně vydechl když nás takhle uviděl. "Prosím... vytáhni ten nůž... z něj." říkal jsem pomalu. Haku se na mě díval překvapeně protože mě po prvé uslyšel mluvit. "Ah! Jasně, Jasně!" řekl a opatrně špici nože vytáhl z jeho zad. Bolelo to ale ani jsem neceknul a Yumei taky, jen jsem cítil, jak se jeho tělo napnulo. Hned po tom co vytáhl nůž, jsem ruku strčil zase do klece a opatrně si ruku s nožem držel aby tolik nekrvácela. Yumei jen hodil pohled na tu ruku a pak mu v obličeji ztvrdly všechny rysy. Zachvěl jsem se strachem. Yumei se otočil a přešel k Hikuovi, který držel Darena na zemi kde se mlel a snažil se dostat z pod něho. "Uhni!" zavrčel tiše hlasem, který patřil vrahovy. Hiku neváhal a uhnul. Daren nečekal a vyskočil na nohy připraven k útěku. Bohužel ani nestačil natáhnout nohu a jeho obličej skončil namáčknutý ke stromu. Slyšel jsem křupání kosti a další krev. Darenovu, která mu tryskala z nosu, když ho Yumei chytl ze zadu za krk a hlavou mu udeřil o nejbližší vyschlý strom. Pak mu krkem cuknul dozadu a nastavil nohu tak že přes ni přepadl když Daren couval. Yumei jim praštil zády o zem. Daren se snažil nabrat do plic dech. Yumei však mu nedal odpočinek. Zvedl nohu a položil mu ji na rozkrok. "Tak, ty jsi si mě pokusil zabít?" zavrčel Yumei. "Rozkuchal bych tě tu na místě a pomalu ti odřezal všechny končetiny! Kdybych chtěl být jako ty!" odsekával další a další slova. "Postarám se ti o lepší trest Darene! Budeš bičován za své skutky ve věznici pro zrádce, zapamatuješ si svou velkou chybu, když jsi jemu ublížil!!" dořekl Yumei chladným tónem a na tu nohu se postavil Daren vykřikl a zaskučel. Šlo slyšet i bublání krve v jeho nosu. Tiše jsem tam seděl a pozoroval tuhle nebezpečnou scénku Yumei byl opravdu naštvaný, věděl jsem, že může byt nebezpečný ale nenapadlo mě , že by mohl být až takhle vražedný. Nejvíc mě překvapily jeho poslední slova. Neřekl proto, že jsi mě chtěl zabít ale proto, že jsi mu ublížil... opravdu se naštval takhle... kvůli mě? Byl jsem zmatený a vystrašený ale i trochu rád protože Yumei byl v pořádku. Celou dobu se pohyboval jako by byl naprosto v pohodě.

Yumei se otočil a šel k mé kleci. Zachvěl jsem se ale neustoupil jsem. Jen jsem sklopil uši a oplácel mu pohled. Než abych se jeho bál jsem příliš vnímal bolest ruky. Yumei zašustil v kapse a já pocítil lehký záchvěv strachu. Chce mě nakonec zabít, protože je naštvaný? Ale on je přece jiný ne? Přemýšlel jsem rychle, ale to co vytáhl nebyla zbraň ale klíč. Klíč od mé klece. Yumei na nic nečekal a okamžitě odemkl a vstoupil dovnitř. I když jsem se posunul ke kraji přistoupil ke mě a chtě, nechtě mi vzal zraněnou ruku do svých rukou. "Ah!" zasyknul jsem bolesti a Yumei se po mě starostlivě kouknul a zjemnil svůj dotyk. "Haku! Dones mi láhev a obvaz!" přikázal přísně a Haku se okamžitě rozběhnul Hiku mezitím svazoval Darena. "Promiň... Promiň." říkal mi tiše Yumei s bolestí v hlase. Chtěl jsem se mu podívat do očí ale jeho havranově černé vlasy mi v tom bránily. Když se Haku vracel Yumei vylezl ven z klece a postavil se před ni s nataženou rukou ke mě. "Pojď. Už tam déle nemusíš být. To teď patří jinému. Neboj se. Prosím." říkal tiše a podmanivě Yumei. Kousl jsem se do rtů a podíval jsem se na ty dva. Hikua a Hakua, ti se jen povzbudivě usmály. Opatrně jsem se sunul k němu až jsem byl u něj. Natáhl jsem zdravou ruku a po chvilce váhaní jí vložil do té jeho. Okamžitě ji pevně ale zároveň něžně chytil. Byla tak velká oproti té mé a tak hřejivá. Když jsem vylezl z té klece a postavil jsem se na nohy lehce jsem zavrávoral ale pak jsem okolo ramen ucítil Yumeiovu ruku. Když jsem na něj pohlédl usmál se a tiše řekl "Opatrně." V tuhle chvíli jsem ničemu nerozuměl , chval se ke mě jako bych byl.... Někdo důležitý a cenný. Sice jsem celou dobu strávil v kleci, v tuhle chvíli jsme se cítil jako by tomu tak nebylo. Po chvilce jsem se do něj zapřel a Yumei bez sebemenší změny nesl většinu mé váhy.

Viděl jsem jak Hiku nastrkal Darena do mé klece a zamkl ho tam. Daren se válel v místě kde jsem byl před chvíli já a kroutil se bolestí. Nikdo mu nepomohl. Bylo mi ho líto. Pak mě Yumei opatrně posadil na pařez a dřepnul si přede mě. Haku mu podal láhev. Yumei mi podal klacík a řekl "Dej si to do pusy... Bude to bolet." Věděl jsem co chce udělat. Chce mi vytáhnout nůž. Hluboce jsem se nadechnul a vydechnul a do zubů vzal klacek a zakousl se. Představil jsem si, že je to ̈Darenova ruka a zavřel oči. Cítil jsme jak mi skrz ruku projela ostrá bolest, když Yumei prudce zatáhl a vytáhl nůž. Pak je zavyl, když ránu polil alkoholem ve vlašce podle smradu. Slzy jsem tak, tak držel v zavřených očích. Pak už jsem jemně cítil jeho doteky jak mi obvazují ránu. Když alkohol vyprchal a bolest polevila, otevřel jsem oči. Cítil jsem se unavený, vyčerpaný. Yumei se smutně na mě usmál. Hned vedle pařezu donesl pár přikrývek a polštář. "Lehni si." řekl jemně. Podíval jsem se na něj a skousl jsem si ret. Měl bych mu věřit. Možná... Nevěděl jsme ale po chvíli jsem si lehnul do klubíčka ale přes to všechno jsem je nezapomněl pozorovat.Haku si ke mě taky dřepnul ale v širší vzdálenosti , chvíli mě pozoroval a pak mi prohrábnul svoje zrzavé vlasy. "Nechápu to..." řekl tiše s pohledem upřeným na mě. "Myslel jsem si... myslel jsem si, že Catové jsou krvelační zabijáci. Démoni. Tak jak vyprávějí příběhy." řekl Haku a se zeleným pohledem upřený na mě. Natočil jsem nechápavě hlavu. Krvelační? Démoni? Nechápal jsem. Slyšel jsem i Hikuv hlas, který se objevil za Hakuem. "Co je pravda? Proč jsi to udělal?" zeptal se mě. "Nech ho odpočívat, Ptát se můžeš zítra." řekl tiše Yumei, který vstal a odcházel. "Pane?" zeptaly se dvojčata stejně. "Jdu pro bylinky." řekl a ztratil se ve tmě. "Aaaaaa... a co když ho něco sežere?" zeptal se Haku a Hiku hned na to vesele odpověděl "Spíše on sežere někoho." Oba se na sebe usmály a lehly si vedle sebe. Podívaly se na mě a usmáli se. "Dobrou noc." řekli, chytli se za ruce a zavřeli oči. Překvapeně jsme zamrkal, najednou byly tak přátelští ale nebyl ani nepřátelští. Ti dva byli jako děti, zvědaví, veselí, hraví. Povzdechl jsem si a prohledal jsem očima okolní tmu. Kde nedosáhlo světlo ohně. Byl jsem unavený, chtěl jsem usnout, ale nešlo to. Musel jsem pořád myslet na Yumeie, je zranění. Byl pryč dlouho. Se zavřenýma očima jsme poslouchal každý zvuk. Nakonec jsem uslyšel jemné a tiché kroky. Zvedl jsem hlavu a nastražil uši. Nakonec se ze tmy vynořila Yumeiova postava jako samotný přízrak. Yumei se na mě podíval a zavrtěl hlavou "Ty ještě nespíš?" zeptal se tiše. Slyšel jsem oddechování dvojčat a zavrtěl jsem zamítavě hlavou. V náručí měl pár zelených rostlinek. Sedl si kousek ode mě a začal je s jednou z dýk sekat. Pořád jsem ho pozoroval a byl zvědavý. "Pomáhají regenerovat." řekl v odpověď na můj výraz. Začenichal jsem a natáhl hlavu blíže. Lehce se usmál a natáhl ruku s kouskem listu abych si to mohl očichat. Jednou jsem si čichnul a víckrát nechtěl. Byl to děsný pach. Cukl jsem a vyplázl jazyk. "Hahaha," zasmál se Yumei. Překvapeně jsem poslouchal jeho smích. V mém těle se rozléhalo příjemné teplo. Usmál jsem se. Yumei se přestal smát a chvíli mě pozoroval. "Prosím. Usmívej se častěji." řekl něžně. Já jsem se zmohl jen na něj koukat. Mezitím listy zabalil to lněného plátna a položil je na pařez za mnou. Yumei se pak ke mě otočil a tiše říkal. "Omlouvám se... Nedodržel jsem to co jsem slíbil. Prosím, odpusť." vyjeveně jsem na něj koukal. On žádal o odpuštění. V očích se mi nahromadily slzy. Když se Yumei zvedal aby odešel chytl jsem ho zdravou rukou za jeho ruku. Překvapivě se zarazil a koukal na mě. "Děje se něco? Bolí tě něco?" ptal se starostlivě. Po tvářích se mi začali koulet slzy a já tiše řekl. "Prosím... zůstaň." Yumei překvapeně chvíli koukal a pak se něžně usmál a sedl si ke mě. Mou ruku jemně vzal a přitáhl si mě. Bál jsme se mu být tak blízko. Ale něco mě táhlo k němu. Nakonec jsem zabořil tvář do jeho široké hrudí a nasál jeho opojnou vůni. Vůni lesa při dešti. Cítil jsem jak se chvěju. Moje slzy nezastavitelně kanuly z mích očí a nemohl jsem je zastavit. Cítil jsme jak mi pomalu položil ruku na záda a jemně mě hladí. "Promiň. Už nedovolím, aby se tě někdo dotkl. Omlouvám se." Co je sakra zač? Proč se takhle ke mě chová? Nikdo se ke mě tak nechoval ani z mého vlastního klanu? a On?! Nadával jsem v duchu. Když jsem cítil jeho dotek na zádech uvědomil jsem si, že je zraněny. Přestal jsem brečet a zvedl hlavu. "T-tvoje záda," řekl jsem sekavě. Překvapeně se na mě podíval ael pak se usmál. "Jsou v pořádku," řekl tiše. Naklonil jsem nechápavě hlavu na stranu. "Byla tam tvoje krev." řekl tiše a smutně. Zapomněl jsem, že pro lidi má naše krev hojivé účinky. Bohužel jen pro ně. Úlevně jsem si povzdechnul. Chvilku na mě koukal a pak mi položil opatrně ruku do vlasů a jemně se mě zeptal "Jak se jmenuješ?" zastřihal jsem ušima. Byl jich nebezpečně blízko ale... Byl to Yumei. "Hioky." odpověděl jsem. Yumei naklonil hlavu a usmál se pak se sklonil a políbil mě na čelo "Hioky." řekl při tom tiše jako by to byl nějaký slib. Zachvěl jsem se a cítil jsem jak se mi do obličeje hrne krev. Co to sakra? Proč mi tak buší srdce?! Proč se cítím takhle? Určitě je to z únavy. Uklidňoval jsem se a snažil jsem se zklidnit zběsile bijící srdce. Yumei se opřel o pařez a podíval se na oblohu. Zvednul jsem pohled a sledoval Yumeie jak sleduje oblohu a lehce se usmívá. Sledoval jsem ten modrý odlesk z ohně v jeho vlasech. Výrazné rysy. Šedý odstín v jeho očích. Zarazil jsem se. Sakra co to zas dělám? Zeptal jsem se sám sebe a přitulil se k němu. K tomu živočišnému teplu, k tomu pocitu bezpečí, které jsem cítil jen s ním. K pevné hrudi a klidnou ukolébavkou tlukotu jeho srdce.  Nakonec jsem usnul. Tentokrát jsem neměl žádný zlý sen. Jen sem tam, jsem uviděl Yumeiovu usmívající se tvář. Bohužel ráno mě vzbudila chladná slova: "Měli bychom toho Cata zabít."