Myslel jsem, že je to sen. Když jsem otevřel oči a okolo mě stáli tři lidé. Hiku, Haku a chlápek s brýlemi.  Dívaly se na mě divným pohledem a já slyšel ta chladná slova. Hlas jsem nepoznal a tak mě napadlo, že to řekl ten chlápek s brýlemi. Pod mou hlavou se něco zavlnilo, když jsem uslyšel Yumeiův hluboký a klidný hlas odpovídat. "Důvod?"  Prudce jsem zvedl hlavu, když jsem si uvědomil, jak jsem nalepený na Yumeiove hrudi. Překvapeně se na mě podíval a s úsměvem v očích mi poplácal hlavu. "Dobré ráno." Pak znovu přesunul pohled k těm třem. Já jsem sklopil uši a opatrně po nich taky koukl.

"Protože se až moc dostává k nám blízko. Je to nebezpečné. Jiného Cata můžem sehnat někde jinde. Když jsme našli jejich vesnici, můžem najít i jinou. Pokud se s námi příliš spřátelí budou problémy." říkal chladně ten s brýlemi. Jinou vesnici ? To chce udělat jiným to samé co mě? Ne! "Ne! J-já to udělám... Jen... Nechte ostatní vesnice na pokoji... Prosím." řekl jsem pevně a zároveň ustrašeně. Nechtěl jsem, aby si tuhle bolest protrpěli i ostatní já stejně už nemám co ztratit. Všichni na mě upřely překvapený pohled a pak si mě pátravě prohlížely. Hiku se uculil a řekl "No není sladký? Hehe. Já nevím jak vy ale já bych si ho chtěl ještě chvilku nechat. JE zajímavý." Překvapeně jsem se na něj podíval. Sladký? Cože? Haku zamumlal "Hmmm, hmmm jako mazliček je fajn." Moje ucho cuklo při slovu mazlíček a lehce popuzeně jsem střelil pohledem po Hakuovy. Hiku se vesele zasmál. Chlap s brýlemi si odfrkl a zabrblal "Dělejte si co chcete. Ale pak si nestěžujete, když vás ten Cat bude chtít zabít. On nezapomene co jsme udělaly jeho klanu." otočil se odcházel ke koním je připravit k odjezdu.

Celou tu dobu Yumei jen tiše poslouchal konverzaci a na obličeji mu cukaly koutky úst. Hiku našpulil pusu a houkl "Georg je takovej přízemní ichtyl." a Haku se zasmál a podíval se na mě. "Neřeš ho. Budeš můj mazlíček." říkal vesele. Najednou jsem cítil, jak Yumeiova velká ruka obejmula má ramena a přitiskl si mě. "Hele klídek jo Haku. Není mazlíček... Zachránil mi život. Myslím, že by bylo trochu vhodné mu projevit úctu a obzvlášť po tom co jsme mu provedly. Být já na jeho místě, nechám ho mě zamordovat." říkal tvrdě Yuimei. Koukl jsem po něj a opatrně ho pozoroval, cítil jsem, jak čím dál víc k němu cítím větší náklonnost. Když koukl po mě sklopil jsem uši a uhnul pohledem. Cítil jsem na sobě jejich pohledy. "No joooo. Ale proč, tě tedy zachránil?" zeptaly se dvojčata jednohlasně. Koukl jsem po nich a upřímně jím odpověděl. "Protože Yumei byl na mě vždy hodný... Hodnější i než můj klan. Já... Vždy jsem se lišil od ostatních. Nechtěl jsem aby zemřel. On..." říkal jsem čím dál tišeji. Je pro mě důležitý. Problesklo mi hlavou.

"Hmmmmmm." zahučely dvojčata, pak po sobě koukly a uculily se. "Yop, tak jdeme zpět do práce." řekly na to a odešly každý ke svému koni. Yumei se uchechtl a zacuchal mi vlasy. "Ugh!" zastěžoval jsem si a mrskal ocasem. Koukl jsem po něj nabručeně. "Heheh. Pojď musíme ti obvázat ránu." řekl s lehkým úsměvem. Choval se jako by se nic nestalo.

Posunul jsem se a Yumei vzal z pařezu plátno s nasekanými rostlinkami. Natáhl ruku a čekal. Povzdechnul jsem si a položil svou zraněnou ruku do té jeho. Teplo z jeho dlaně se mi rozlilo do celé ruky. Odvrátil jsem hlavu a cítil krev nahrnujíc se mi do tváře. Co to se mnou sakra je? Naštvaně jsem mrskal ocasem. Yumei se uchechtnul a pomalu mi sundával obvaz. Cukal jsem sebou, když to zabolelo. "Ale no ták... Musím ti to převázat. Zkus to vydržet." říkal tiše a chlácholivě. Chvilku zkoumal mou ránu a pak na ní připlácl to plátno. Zašklebil jsem se při vzpomínce na ten smrad a při ostré bolesti, která mi projela rukou. "Promiň." zahučel Yumei a už něžněji mi plátno zavazoval. Když bylo hotovo koukl po mě a lehce se usmál. "Dobrý?" zeptal se starostlivě. Koukl jsem po něm a zase uhnul pohledem. Lehce jsem kývl hlavou s pohledem upřeným do země a sklopenými uši. Uslyšel jsem jeho tichý smích ale než jsem ho stačil zahlédnout Yumei vstal a šel ke koni.

Seděl jsem tam a tiše všechny pozoroval. Každý se věnoval své práci a mě tam nechali nechráněného. Znamenalo to snad, že mi věří? Kdykoliv jsem mohl utéct. Ale neudělal jsem to. Neměl jsem kam jít. Navíc, představa, že bych se měl vzdálit od Yumeie, byla... bolestivá. Mým tělem projelo chvění. Ani za Darenem nikdo nešel. Koukl jsem na klec, mě tak dobře známou. Setkal jsem se s nenávistným pohledem. Byl vzhůru seděl opřený o mříže a probodával mě pohledem. Jeho obličej byl od jeho vlastní krve. Kousl jsem se do rtů. Přes to všechno co udělal. Neměl by se nějak ošetřit nebo něco? Ptal jsem se sám sebe, když najednou jsem uslyšel Yumeiův hlas. "Hioky pojď."

Otočil jsem se za hlasem. Yumei seděl na koni a ke mě natahoval ruku. Opatrně jsem se postavil a uviděl, že všichni jsou už na svých koních připravených k odjezdu. Došel jsem k němu a pátravě na něj koukl. "Umíš jezdit na koni?" zeptal jsem mě a já zavrtěl hlavou. "Myslel jsem si to. Pojď pojedeš se mnou." řekl lehce. Překvapeně jsem zamrkal a odhodlal se vložit svou ruku do jeho a hned na to se vyšplhat na hřbet koně hned za Yumeie. "Chytni se mě." řekl mi Yumei. Byl tak blízko! Cítil jsem jak mi zběsile tluče srdce. Opatrně jsem zvedl ruce a položil je mu na ramena. "Heh. Za pas Hioky." uchechtnul se tiše řekl Yumei. Zrudl jsem a ruce jsem přesunul na pas. Chytil jsem se lehounce za jeho oblečení. Uviděl jsem jak zavrtěl hlavou. "Nemusíš se mě bát. Nekoušu." řekl tiše a rozjel se. Náhlý pohyb koně mě málem shodil a já rukama obemknul jeho pas. Ucítil jsem otřesy smíchu od jeho hrudi. Naštvaně jsem zamrskal ocasem. Už zase se mi směje. Ale lehce jsem se pro sebe usmál. Byl jsem rád.

Jely jsem dlouho dobu. Dvojčata si popěvovaly. Yumei ostražitě sledoval okolí a já se rozhlížel. Museli jsme být hodně daleko. Vůbec jsem neznal tenhle les. Byl tak jiný. Tenhle byl řidší, malý, jemný... chudý. Se smutkem v očích jsem sledoval les , když jsem cítil jak se Yumei napnul. Podíval jsem se dopředu a uviděl vesnici. Velkou vesnici. Všichni zastavily a Yumei se otočil pro batoh vedle mě. Chvilku se v něm prohraboval až nakonec vytáhnul tmavě hnědou látku, kterou přes mě přehodil. Byl to plášť s kapucí. "Zakryj se." řekl tiše Yumei. Poslechl jsem a oblékl si to. Zase jsme se rozjely.

Bylo to prvé co jsem byl v tak velkém, lidském obydlí. Tolik lidí, tolik nových věcí. Lidé krásně oblečení. Malé děti vesel pobíhajíc a nahánějíc se. Lidé, kteří řvaly nabídky na lidi okolo. Bylo to tak živé. Ale všude bylo samé kamení a málo rostlin, žádny strom, jen budovy. Bylo to pro mě divné. Lidé zvědavě koukaly na Darena v kleci, který je zarputile ignoroval a šeptaly si. Zajímalo by mě co si myslí. Ale zdálo se jako by to tu bylo časté. Copak sami sebe zavírají do klecí? Nechápal jsem je ale byl jsem zvědav.

Nakonec jsme dojely do jakéhosi hostince na kraji. Yumei seskočil z koně a nabídl mi zas ruku. Přijal jsem jí ale z koně jsem nevěděl jak slézt. Navíc plášť mi to všechno stěžoval. Když jsem se chystal seskočit, zamotal jsem se do něj a spíše spadl. Přímo do Yumeiovy náruče. Slyšel jsem, jak se mě tiše ptá "Jsi v pořádku?" jeho tón byl posměvačný. Střelil jsem po něm pohledem. Přes obličej se mu mihl škodolibý úsměv a vedl mě do hostince spolu s ostatními. Zamluvil si tam pokoje a pak se otočil k dvojčatům a chladně řekl "Postarejte se kluci o Darena, i když by mi ani nevadili, kdyby pošel." Dvojčata jednohlasně a otráveně zasténaly a otočily se zpět ven. Zvědavě jsem po nich pokukoval, když jsem ucítil jak mě Yume zatáhl za ruku. "Pojď musíš si odpočinout." řekl a táhl mě po schodech kamsi nahoru. Plandavě jsem za ním šel do pokoje. "E-etoo?" chtěl jsem se zeptat ale to už jsem byl v pokoji a Yumei si povzdechl. "Musíš být tady opatrný. Jsme už blízko Královského města." řekl napjatě a koukl po mě. Vypadal jako by jsi o něco dělal starost. Pak se usmál a poplácal mě po hlavě. "Běž se umýt a pak spát. Zítra se najíš a budeme pokračovat."  Nechápavě jsem naklonil hlavu a zastřihal ušima. Díky toho pohybu se mi kápě sesunula.

Yumei na mě upřel pohled a po chvilce mi pomalu položil svou velkou dlaň na můj obličej. Zachvěl jsem se a ztuhl. Nemohl jsem se pohnout. Byl jsem jak v pasti. V pasti Yumeiových, šedých očí. Pátravě si mě prohlížel a pak se ke mě opatrně naklonil. Cítil jsem, jak se mi do tváři hrne krev. Cítil jsem, jak mě polévá horkost i nutkání ustoupit nebo uhnout. Ale jako bych byl v hypnóze, nic jsem nemohl udělat. Jen stát a oplácet mu pohled. Moje srdce se zdálo, jakoby mělo vyskočit z hrudi. Yumei byl tak blízko. Jeho dech se mísil s mým. Cítil jsem jeho opojnou vůni. Byl jsem bezmocný a z hlavy se mi vše vypařilo, pak najednou jako blesk Yumei ode mě odskočil a zakryl si ústa rukou. "Sakra!" slyšel jsem jeho prudkou nadávku. Otočil se ke dveřím a když odcházel slyšel jsem jeho slova. "Ráno pro tebe příjdu." a ještě než zabouchl dveře, tak jsem zahlédl Yumeiův červený obličej... Nebo se mi to jen zdálo? Nechápal jsem co se v tu chvíli stalo připadalo mi to jako věčnost a pak najednou jako příliš velké zrychlení. Co to teď právě bylo? Proč jsem nemohl nic udělat? Proč jsem jím tak uchvácený? Miliony dalších otázek se mi mihly hlavou a já na ně neznal odpovědi.  Rozhlédl jsem se, postel a skříň pak vchod do další místnosti, kde byla káď s vodou, ze které se linula pára. Na posteli leželo poskládané oblečení. Ani jsem si nevšimnul, kdy mi ho sem dal. Okamžitě jsem poznal, že to bylo jeho. Ta velikost se nedala popřít... ani jeho vůně, kterou jsem pořád cítil. Pořád zmatený jsem se svlékl a jako bych nebyl přítomný jsem se umyl a oblékl do připraveného oblečení. Bohužel bylo až příliš velké.  Tak jsem si oblekl jen košili. Opatrně jsem si vlezl na postel a položil se do klubíčka na polštáře. Koukal jsem se na tmavnoucí pokoj. Připadalo mi to tak divné. Byl jsem tu sám. V Pozadí jsem slyšel hlasy lidí. Byla mi zima a chvěl jsem se. Tahle postel byl tak měkká oproti tomu na čem jsem do teď spal ale přesto něco uvnitř mě, něco mě tam svíralo. Díky únavě, bolesti z cesty a z ruky, zmatku toho všeho a neuvěřitelné měkkosti postele jsem rychle usnul sice neklidným spánkem ale přece jen.

Ráno jsem uslyšel hluk a prudce se posadil, než jsem si uvědomil, že slunce je už výše a hluk byl z venku. Zřejmě nějaká hádka. Lehce jsem se uklidnil a rozhlédl se. Kousl jsem se do rtu. Nevěděl jsme co mám dělat. Najednou jakoby na mě vše dolehlo. To co se stalo. To co se má stát. To neznáme co mě ještě čeká. Cítil jsem jak se mi do očí derou slzy. Prudce jsem zavrtěl hlavou. Postavil jsem se a odešel k oknu a pozoroval dění venku. Zřejmě se tam srazily kočáry a nějaké zboží se vysypalo, prodejce po sobě řvaly a poukazovaly na zničené ovoce. Zakručelo mi při pohledu na jídlo. Včera jsem nejedl. Sklopil jsem hlavu a uši. Tiše jsem zašeptal "Co mám dělat?" Když jsem se chtěl vrátit zpět do postele, abych mohl počkat na Yumeie, který slíbil, že přijde, tak se otevřely dveře. Automaticky jsem se přikrčil a schoval se za postel. Když jsem uslyšel Yumeův přívětivý hlas. "Ale no ták... To jsem tak děsivý?" Vykoukl jsem z po za postele a uviděl jeho s lehkým úsměvem a podnosem s jídlem. Začenichal jsem vůni a cítil jsem jak se mi zbíhali sliny, pak jsem se podíval na Yumeie. Srdce mi jakoby vesele zatlouklo a já zčervenal. Co to sakra?! Opatrně jsem vstal a zavrtěl jsem hlavou.

Yumei se usmál a zavřel za sebou. Došel k posteli kde na stolek vedle položil jídlo. "To je dobře" zašeptal a koukl po mě. Ztuhl a prohlížel si mě. Buď se mi to opět zdálo nebo ne ale viděl jsem jak lehce zrůžověl. "Hioky... Proč máš na sobě jen tohle?" zeptal se popuzeně Yumei. Nechápal jsem co ho naštvalo a tak jsem upřímně odpověděl. "Uhm... Bylo mi to velké... Kalhot mi pořád padaly, t-tak jsem si vzal jen košili..."  říkal jsem tiše. Bylo na tom něco špatně? Košile mi zakrývala vše. Měl jsem jí až po kolena. Trčely mi jen nahé nohy a jemně za mnou se pohyboval můj bílý ocásek a z rukávu mi koukaly špičky prstů, pak už jen jedno rameno jsme měl odhalené. Zdálo se mi, že to tak stačí. Tak proč vypadá podrážděně? Yumei zavrtěl hlavou a odvrátil zrak. "ehm..." odkašlal si a řekl "Pojď se najíst. Za chvilku zas vyrazíme." kývl jsem a šel k němu, když jsem si nevšiml shozené přikrývky na zemi a zamotal se nohama do ní. Neudržel jsem balanc a spadl. Yumei ke mě přiskočil a zvedl mě do sedu. "Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a chytl můj obličej do dlaní. "Uhm... a-ano... o-omlouvám se." řekl jsem rozpačitě a se sklopenýma ušima odvrátil pohled. Opět byl tak blízko. Moje srdce zase tlouklo jako šílené. Proč? Ptal jsem se sám sebe. "Hioky..." slyšel jsem tichý yumeiův hlas. Věděl jsem, že to nemám dělat. Věděl jsem to ale přesto jsem se na něj podíval. Opět jsem se dostal do spáru jeho šedých očí.  Pootevřel jsem ústa a vydechl. V hlavě jsme měl prázdno jediné na co jsme myslel tak na jeho blízkost. Najednou jsem si nedělal starost co se stane. Nezajímalo by mě, že je muž u mne tak blízko. Jediné co mě zajímalo byl Yumei. "Y-Yumei... n...neměl bys.." zakoktal jsem tichounce. Vyděl jsem jak Yumei polknul, viděl jsem jak se jeho oči proměnily ve rtuť, když jeho pohled zněžněl. "Ja vím... Sakra moc dobře to vím... Ale...¨" říkal ztrápeně a nakonec se ke mě sklonil a překlenul tu malou vzdálenost. Než jsem si stačil uvědomit následek jsem ucítil jeho rty na mých. Na chvíli mi v hrudi něco explodovalo něco hřejivého, jako by se srdce na chvíli zastavilo a pak se extrémní rychlostí rozběhlo. Cítil jsem jak se mi z hrudi dere zavrnění. Ale byla to jen chvilka než mi celým tělem projelo zabrnění a v levém rameni jsem ucítil bolest. Oba jsme se od sebe šokovaně odtrhly. Yumei na mě nechápavě koukal a chytl se za rameno. Já bolestí zkřivil tvář. Co se to?! "Ah!..." docvaklo mi co se stalo. Rozšířenýma očima jsme se díval na Yumeie. "Co to sakra bylo?" řekl Yumei. Když si odhrnul košili a podíval se na rameno. Jakoby čerstvě vypálené se tak objevila pěticípá nedokončená hvězda. Věděl jsem, že ji také mám na svém rameni. "Co...?!" divil se Yumei. Pak se na mě podíval jako by říkal "Je to, to co si myslím?" Sklopil jsem pohled a kývl. "Ty... Teď... JSi můj pán." řekl jsem. Jakmile bolest odezněla, ucítil jsem změny. Cítil jsme větší náklonnost k Yumeiovy, jakoby se mi něco hřejivého rozlévalo do celého těla. Věděl jsem co to bylo. Slýchával jsem o tom ale nikdy bych neřekl, že se to stane i mě. Právě jsme začali spojení. Spojení mezí Sapiens Cat a Homo Sapiens. Spojení pro které jsme byly zrození. Spojení Pána a Cata.

"Hioky..." slyšel jsem Yumeiuv hlas v povzdáli, když mi v hlavě bzučely myšlenky následku toho všeho. To co jsem cítil bylo nové. Teď... Jsem byl jeho. Najednou jsem si vzpomněl ještě na něco a tiše řekl. "Pokud... Do týdne.. Mě znovu.. Ne...nepolíbíte." zakoktal jsem se a zrudl při myšlence na to. "Tak spojení zmizí. Tohle je jen něco jako zkouškové období, pokud mě... Políbíte, spojení se utvrdí a bude navždy.... Takže... Nemusíš se bát." řekl jsem a slyšel smutek v mém hlase. Proč? Proč jsem zklamaný při myšlence na to, že nejsem jeho. Naštvalo mě to a já se chystal vstát, když jsem ucítil Yumeiúv dotyk na mé tváři. Podíval jsem se na něj a uviděl jeho starostlivý a něžný pohled. "Hioky... já..?!" dál nedořekl, když se dveře do pokoje prudce otevřely. Oba jsem od sebe vzdálily a naštvaně pohlédly na vetřelce. Zkameněl jsem a roztřásl jsem se.

"Jménem krále berem do naši péče tohoto Sapiens Cat." řekl muž, který stál ve předu. V místnosti stála parta můžu oblečených do tmavě modré a se zbraněmi namířených na mě. Slyšel jsem Yumeiova tichá slova "Královská garda..."