Když jsem se probudil, cítil jsem, jak mě slunce hladí po tváři a máma volá na snídani. Skoro jsem se po provolané noci s mou kamarádkou z dětství Takumi nemohl zvednout z postele. Po rozkoukání se, jsem zjistil, že jsem zaspal a nestihnu tak snídani. Vyběhl jsem ze svého pokoje jen tak napůl oblečený do své školní uniformy. Mamka vypadala ještě víc překvapeně než já. Myslela totiž že když nevstávám, tak budu mít školu až později, ale já jen se vší smůlou zaspal. Ukradl jsem z mísy na stole jablko a bentó a uháněl jsem ze dveří.

Do školy jsem doběhl zrovna ve chvíli, když školník zavíral bránu a na důkaz díku jsem mu hodil své jablko. Chytil ho s přehledem, jelikož prý dříve hrál velice dobře baseball, ale kdo ví.

Jako první hodina byla moderní japonština. Takumi, drobná ale silná dívka s krátce střiženými vlasy a hrdým postojem, na mne celou hodinu zírala jako by mě viděla poprvé přijít pozdě. Nechápavě jsem se jí zeptat co se děje, že na mě kouká jak spadlá z višně. Tvrdě mě odsekla, ale po chvíli odpověděla: „Víš ty, cos včera provedl?“

 Nechápavě jsem ji sledoval a nabádal, aby pokračovala.

„Ty a ta tvoje parta. Včera jste to už trochu přehnali. Hájení toho vašeho území mezi pouličními gangy chápu, sama vám někdy pomáhám, ale včera jste to přepískli. Ten jejich „boss“ z tý včerejší bandy byl mladší bratr Tsukishimi. Ráno tady běsnil a Tsukishima tu složil Sousukeho, proto tu není, jestli jsi si toho vůbec všiml.“ štěkla Takumi. Měla pravdu ani jsem si nevšiml v tom spěchu, že tu Sousuke není. Nemusel jsem se ani dál ptát abych věděl, že bude na ošetřovně.

Ten Tsukishima mě překvapil asi to ráno nejvíc. Byl to ten typ kluka, co se za ním otáčí všechny holky díky jeho vzhledu. Kluci k němu vzhlíželi díky popularitě a holkám. Nemám k němu žádný odpor jako k člověku, ale jak je známo, tak zlatej jak vypadá určitě není. Kord po dnešním ránu, co dokázal složit Sousukeho, kterej vydrží z mojí party v bitce vždy nejdýl. Musí to být monstrum a ne svatoušek.  

Když skončilo dopolední vyučování, šel jsem společně s Takumi na ošetřovnu za Souskem. Ten nás už vyhlížel z postele. Kluk jako hora, ale s dobrým srdcem. Takumi se mu hned vrhla kolem krku a se zamračeným pohledem ho označila blbečkem a slabochem. Ten ji jen stiskl a smál se. Všichni už dlouho ví o tom, co k němu Takumi cítí a on k ní, ale zatím se ani jeden k ničemu neměl. Posléze se objevila zdravotní sestra a dovolila mu již odejít.

Šli jsme se naobědvat na naše oblíbené místo na střeše. Moc jsem toho nesnědl. Šel jsem si stoupnout k zábradlí o kousek dál a nechal ty dva si všechno vyříkat. Hlavou mi ale pořád vrtalo to jak Sousukeho mohl Tsukishima složit. Na neštěstí se na střeše neobjevil nikdo jiný než on, Tsukishima. Jeho temné oči mě provrtávaly za živa. Jeho povolená kravata vlála ve větru, vykasané rukávy odhalovaly silné ruce a já věděl že baseballová pálka v dlaních nevěští nic dobrého, no aspoň pro mě ne. S upřeným pohledem se mi vydal na proti a svou pálku si položil přes rameno.

Na střeše už v tu chvíli nikdo cizí nebyl, tak se náš pán nemusel tolik bát o svou reputaci. Pevně jsem se chytl zábradlí a ze strachu hlasitě polkl. Tsukishima na nic nečekal a rozmáchl se pálkou mím směrem, chtěl jsem se vyhnout, ale byl jsem moc pomalý. Pálka mi vrazila ránu přesně do spánku a já se skácel na zem. V hlavě mi dunělo a nemohl jsem se téměř hnout. Pak mě někdo zprudka opřel o zábradlí do sedu. Než jsem otevřel oči slyšel jsem Takumi volat mé jméno. Můj zrak se zaostřil a já spatřil Tsukishimu tváří v tvář.

„Jsi Jamada Hiroshi?“ přišlo mi jako hloupost někoho udeřit, a až pak se ptát na to, jestli je to ten, koho hledáte.

 „Jsi Jamada Hiroshi?“ ozvalo se znovu. Zvedl jsem oči a přikývl, protože jsem nemohl vydat ani slůvko. Tsukishima si mě nadále beze slova prohlížel ze všech stran a pak začal: „Jak si to představuješ ty malej parchante, že se mi budeš takhle pouštět do bráchy... Ať už tě ve svém rajonu nevidím.“ Pak se jen zvedl a odešel se dvěma dalšími kumpány.

Chvíli potom jsem ztratil vědomí a probral se až na ošetřovně. Byl tam vedle mě Sousuke a když si všiml že jsem otevřel oči poprosil sestru o trochu vody.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho.

„Dostal jsi po čumáku od velkýho Tsukishimi,“ řekl s úsměvem na rtech. Mě ale zas tak do smíchu nebylo. Být dvakrát za den na školní ošetřovně a zbitej jako pes, no to už člověku prostě do smíchu není.

„Takumi tu byla celou dobu, ale před chvílí musela jít na kroužek karate. No a já tady čekal, až se probereš,“ dodal Sousuke. Všechno se mi vracelo a já si vzpomněl, že by měl mít Sousuke trénink fotbalu.

„Hele nemáš být tak trochu na fotbale?“ zeptal jsem se. Ale Sousuke mi jen odvětil, že tu čekal až se proberu.

„Klidně běž já už jsem v pohodě,“ dořekl jsem a posadil jsem se.

Cestou domů mi znova hýřila hlavou spousta otázek ohledně Tsukishimi. Jak to, že on je boss gangu? Jak si dokáže takhle udržovat svojí přetvářku? Proč se to takhle semlelo? Nerozuměl jsem ničemu. Doma jsem byl jak tělo bez duše. Máma na mě s hrůzou koukala a nevěřila mi, že jsem jen „zakopl“. Celou noc jsem skoro oka nezamhouřil, až k ránu jsem konečně usnul.