Do čeho jsem se to zase nechal uvrtat. Nesnáším houby. Nejím je. Nesnáším je hledat. Protože o sbírání se nikdy v mém případě nedá mluvit, jelikož nezakopnu ani o mochomůrku. Ještě k tomu se mi ztratila Fumiko. Nebo jsem se ztratil já. Mám v tom trochu nejasno. Proto se držím cesty, houpu si s prázdným košíčkem a vnímám aspoň ten klid v tmavém lese. Na cestě se mi nemůže nic stát. Nejsou tu mravenci, nesbírám tady obličejem žádné pavučiny, na nich různobarevné pavouky a už vůbec ne jejich zamotané kořisti. Taky mi tu nemůže vypíchnout oko žádná větev, protože ty zpozoruji, až když je pozdě. A cesta vás vždy někam dovede, kdyby se vám náhodou, ale opravdu jen náhodou, stalo, že zabloudíte.

Mám aspoň spoustu času přemýšlet nad svou situací, kdy mi oba moji miláčkové položili nůž na krk, nebo bych měl spíš říct, poté, co mě oba znásilnili, abych se už konečně rozhodl, koho chci. Prý oba mít nemůžu. Vůbec netuším, kde mám Mikia hledat, kde bydlí. Fumiko pro nás vymýšlí takové akce, že domů přicházím s vyplazeným jazykem a o sexu si nechávám jen zdát.

Z mého rozjímání, koho mám vlastně raději, které se spíš podobalo živému erotickému snu za chůzi, mě vyděsil klapot koní. Dvě nádherná zvířata, pohazující černými hřívami, klusající vedle sebe jako siamská dvojčata, hlína jim odlétávala od kopyt. Ty dva výstavní kousky, co je měly pod sedlem, mě donutili přesunout proutěný košík před sebe, aby zakryl ještě víc narůstající vzrušení.

Ten širák bych chtěl mít doma hned vedle polštáře, abych se o něj mohl kdykoliv mrouskat, muchlat ho a případně do něj slintat. Měl své kaštanové vlasy stažené gumičkou do myšího ocásku, a když přede mnou zastavil svou vranku, probodl mě naštvaně modrýma očima. Vůbec netuším, čím jsem si ten škaredý pohled zasloužil. Svěsil ruce navlečené do kožených rukavic bez prstů na hřbet koně.

„Hideaki,“ řekne ledabyle na pozdrav a dotkne se hrany klobouku.

Jen jsem odpověděl kývnutím hlavy, protože jsem stále nebyl schopen zrušit svoje krytí košíkem. Kožená krátká vesta totiž z jeho horní poloviny těla nezakrývala skoro nic a já jen tupě zírám.

„Na houbách?“ mrkne na mě spolujezdec a já jsem teprve teď na něj otočil hlavu, abych si ho prohlédl.

Měl nádherné dlouhé vlasy, černé jak havraní peří, rozprostřené přes holá ramena, svázané šátkem na pirátský způsob, bílé propocené tílko, jak na akci miss mokré tričko, takže ukazovalo vše, co jsem vidět vůbec nechtěl.

„Můj kámoš Shiro,“ přeruší ticho Mikio a dotkne se toho polonahýho Indiána celou dlaní na holém stehně.

Dostávám opět tik do pravého oka. Hrudník se mi sevřel, protože jsem zapomněl dýchat. Co je to za tíživý pocit? Žárlím? Opravdu to byl pocit žárlivosti? Mikio si za mě našel náhradu? Tohoto…tohoto… dokonalost sama? Málem jsem před těma dvěma prodělal infarkt.

„Ahoj, jsem Shiro,“ usměje se ten mladík a nahne se ze hřbetu koně, aby mi podal ruku.

Rozmáchnul jsem se košíkem přesně ve slepém úhlu koně, který nervózně přešlapoval, protože stát ho moc nebavilo. Pohyb, který kůň nebyl schopen přesně identifikovat, ho vyděsil, zvedl se na zadní a i přesto, že se ten „pan perfektní“ chtěl na jeho hřebě za každou cenu udržet, přepad na přední nohy a výkop zadními už neměl šanci ustát a přeletěl svému koni přes hlavu. A jakejs byl, frajere!

Mikio se na mě pořád mračí. Asi dávám svou škodolibou radost příliš viditelně najevo. Raději starostlivě pokleknu k ležícímu Shirovi.

„Hej, hombre, jsi OK?“ zeptám se ho.

„Asi jo,“ nemůže popadnout dech a drží se za prsa.

„Já se o něj postarám,“ řeknu rozhodně. „Můžeš jít zatím chytit toho koně.“

Mikio mě stále probodává naštvaným pohledem. Já přece za nic nemůžu, ušklíbnu se na něj.

Sotva zmizí se svým koněm v lese, vytočím číslo na mobilu své drahé polovičky.

„Fumiko, zlato…“

„Kde jsi Hideaki!“ přeruší mě Fumiko. „Přišla jsem k autu a ty tu nejsi. Neříkej, že jsi se zase ztratil!“

„Já ještě pořád hledám houby,“ ospravedlňuji se. „A připletl jsem se do malé nehody.

Nějakému jezdci na koni se splašil kůň, má asi naražená žebra, myslíš, že bys pro něj mohla přijet. Jsme na cestě, jak je tam takový ten altánek…“

Musel jsem si vyslechnout pár pikantních poznámek na mou hlavu, ale nakonec souhlasila.

„Moje holka tě odveze raději do nemocnice,“ obrátím se na toho krasavce, ležícího na zemi. „Nech se raději prohlídnout, jestli nemáš zlomená žebra nebo otřes mozku.“

„A co Mikio a můj kůň?“

„Já tu na něj počkám, neboj. Fumiko neříkej, že je tady s tebou Mikio. Ona nesnáší gaye.“

„Cože?“

„Ty nevíš, že je Mikio gay?“

Shiro vypadá opravdu překvapeně. Takže ten malej hajzlík Mikio mě jen chtěl vydráždit.

„Se divím, že tě tady někde v křoví dávno nezklátil,“ zamyslím se nahlas.

„Co?“

„Ta ruka, na tvým stehně… „

„Do háje,“ zakleje Shiro. „Máš pravdu. Ty se nebudeš bát tady s ním zůstat?“

„Ví, že mám holku. Na mě si netroufne. Hlavně se o něm nezmiňuj před Fumiko, jasný?“

Kývne hlavou a já mu pomůžu si stoupnout. Nevypadá dobře. Myslím zdravotně. Protože to ostatní je vše dokonalé. Když vystupovala Fumiko z auta, nemohl jsem si nevšimnout jejího zkoumavého pohledu od šátku přes vlasy, zašpiněné tričko až po špičky bot. Výraz mlsné kočky těsně před tím, než svou myš sežere, to přesně vystihnul.

„Počkám tu na jeho kamaráda,“ políbil jsem Fumiko na krk. „Hledá toho splašeného koně.“

„A jak se dostaneš domů?“ nadzvedne obočí Fumiko.

„Nemusíš se o mě bát, neboj,“ ujišťuji ji a nacpu Shira na zadní sedadlo.

Dívá se na mě podezíravým pohledem, rozhlíží se po okolí, jestli nezahlédne druhého jezdce a pak se zrakem zastaví zase na mě.

„Nebo tu necháme papír se vzkazem, že jsme ho vzali do nemocnice a pojedu s vámi,“ navrhnu a našlápnu si to do auta.

„Kdyžtak zavolej,“ sedne Fumiko do mýho auta a bravurně začne couvat, dokud se nemohla otočit a zmizela mi z očí.

V ten okamžik se na cestě objevil Mikio a za opratě vedl druhého koně. Šli krokem, Mikio mě sledoval pohledem masového vraha. Byl tak sexy, když se zlobil. Nechal bych se od něj svázat lasem a několik hodin by mě mohl mučit. Začal jsem se při té představě blbě uculovat.

„Kde je Shiro?“ zastaví těsně přede mnou oba koně.

„Fumiko ho odvezla do nemocnice.“

„Jsi tu s Fumiko…“

„Byl jsem na houbách…“

„Na houbách… A jak se odtud dostaneš?“

„Myslel jsem, že mi půjčíš koně.“

„Koně?“

„Koně ne?“

„Ty umíš jezdit?“

„No jasně.“

„Promiň, ale neberu stopaře,“ pokrčí rameny Mikio, pobídne oba koně ke klusu a mě zbyly oči jen pro pohled natřásajícího se zadečku v koženém sedle.

„Mikio…“ zašeptám.

Je fuč. Fumiko je taky pryč. Sám v lese. S mým super orientačním smyslem. Kdy jsem po půl kilometru blbě odbočil. Kdy po další půl hodině chůze teprve ten blbej les skončil a dál byla nějaká louka, kterou jsem v životě neviděl a vůbec to nevypadalo jako silnice, která by mě zavedla do civilizace. Bylo mi horko. Rád bych se napil. O tom, že bych i něco sežral, se nebudu ani zmiňovat. Zatracenej Mikio.

Ten rybník mi přišel tak akorát vhod. Kačenky. Kvákající žáby. Komáři. Ovádi. Zul jsem si boty, vyhrnul si nohavice u kalhot a hodil unavené nohy do vody. Ať mě ta všechna havěť klidně sežere.

Rozvlněná hladina mě donutila zacukat nohou a začít horlivě přemýšlet, jestli ji z vody vytáhnout. Když se z vody vynořila kaštanová hlava, cukalo se na mě všechno. Odhalil opálená ramena, hrudník, chladem stojící bradavky. Oklepal se jako pes, aby dostal z vlasů co nejvíc vody, pak si je prohrábl prsty a shrnul si je dozadu. Chvíli se takhle brodil vodou směrem ke mě, akorát tak po pás, že už mu bylo vidět lehké chmýří a jeho vytetovaný čínský drak. Vypadal jsem jako ryba, vyplavená na břeh, marně lapající po vzduchu a zapomínající na to, že mám žábra a že pokoušet se dýchat na souši, je totální nesmysl. To, že na sobě neměl žádné trenýrky, bych i pominul. Ale že ho neměl zimou zcvrklýho jak vysušenou okurku, jak jsem se domníval, mě ohromilo. Vytasil se s tím nad hladinu jak vynořující se ponorka U-boot a já měl hubu od pěny jak vzteklá kočka. Začal jsem se rychle škrábat na nohy, sunul jsem se zadkem pryč od vody, jakoby mě chtěla sežrat mořská příšera.

Naplul mi mezi nohy a sklonil se nade mne, opřený rukama o zem vedle mých ramen. Voda mu kapala z kůže, promáčela mi moji košili i kalhoty.

„Hideaki,“ věnuje mi úsměv do obličeje. „Snad se mě nebojíš?“

Já a bát se?

„Nechceš mi utéct?“

Jak bych mohl, když mě svým napnutým pérem přišpendlil kalhoty k zemi.

„Už ses rozmyslel, koho bys chtěl?“

V tuto chvíli beru cokoliv. Ani jeden mi od té doby nedal, moje pravá ruka vůbec nestíhá.

Převrátím ho pod sebe na travnatý břeh a vtisknu mu netrpělivý polibek. Naše jazyky se propletou v milostném objetí a já se toho polibku nemůžu nabažit. Mikio mi zuřivě stahuje košili přes hlavu a myslím, že ji odhodil blbým směrem, někam do rybníka. Věnoval jsem ji krátký pohled a vrhl se na tu opálenou kůži na hrudníku a zpět na krk, abych prozkoumal každou pulsující jeho tepnu.

Vjel mi jazykem do ucha, až mě polil studený pot, zaskuhral jsem a zavřel oči, jak se mi před nimi zatmělo. Vsunul mi ruce do kalhot, a aniž by potřeboval mapu či buzolu, našel svůj cíl během několika sekund a hrubě přes něj přejel. Pak mi silně sevřel zadek a převrátil on mě, že ležím opět na zádech. Sundal mi kalhoty a já jen letmo sleduji jejich let vzduchem a pak ladné přistání na hladinu.

Přesedl si mi na břicho, zády ke mně a vzal mi už hodně nadrženého miláčka do pusy. Jestli bude tohle dělat, vystříkám se mu až na mandle. Pozvednu jeho nádherný zadeček a oplácím mu tu rozkoš, jazykem se dostávám dovnitř, až je dostatečně vlhký, přidám prst, ale je nenasytný, chce hned víc, spolyká všechny, které mu nabídnu, a přiráží k nim.

„Mikio,“ zaúpím prosebně.

„Dělám něco špatně, Hideaki?“ otočí ke mě hlavu.

„Chci tě,“ přiznám svou touhu po jeho těle bez otřepaných frází.

Přesune se blíž k mému klínu a bez varování si na mě sedne. Vyjeknu tím nenadálým zvýšením vzrušení. Posadím se, abych se ho mohl dotýkat. Líbat ho na záda, na krk do mokrých vlasů, přejíždět mu přes tu hladkou kůži na břiše a mazlit se s jeho vzrušeným malým U-bootkem. Dlouhými pomalými pohyby nahoru a dolů, do maximálně možné hloubky, si mě bere. Mám ho plnou hlavu, jeho vůně po koních, kterou voda jen tak nesmyje. Otírá se o mě tváří, snaží se zvrátit hlavu, aby mě mohl políbit. Chtěl by v ten okamžik všechno. Zatne mi nehty do stehna, cítím zvýšený tlak, který mi drtí v tom malém prostoru penis, rád bych si ten okamžik ještě prodloužil, ale párkrát se zavrtí takovým způsobem, že mu jen zafuním na krk a nasaji jeho kůži na rameni, abych ztlumil výkřik. Mezi prsty mi stéká bílá tekutina, rozmazávám mu ji po stehně, po břiše, uklidňuji jeho vzrušením laskavým hlazením. Pustí ze sevření mého ochablého pinďoura a přesedne si tváří ke mně.

„Miluji tě, Hideaki,“ šeptá mezi polibky, kterými mi posévá obličej, víčka, tváře, ústa, bradu. „Od chvíle, kdy jsem tě viděl na naší škole. Zůstaneš už semnou?“

„A co řeknu Fumiko?“ oplácím mu polibky na rameno.

„Miluješ mě, Hideaki? Vybereš si mě? Potřebuji to slyšet,“ škemrá mi do ucha.

Přitisknu ho k sobě, přejíždím mu po páteři a vstřebávám tu jemnost a lehké vzrušení přebíhající po kůži. Určitě o něj nechci přijít. Je v tom víc než báječný sex.

„Miluji tě, Mikio,“ usměji se těsně před tím, než vnořím jazyk do jeho úst a musím znovu ochutnat tu vroucnost a intenzitu polibků.

Nakloní se přeze mne k zemi a zašmátrá vedle mě. Sjedu pohledem, co tam zrovna v téhle intimní chvíli potřebuje tak nutně najít. Vedle nás leží jeho širák, vesta a kraťasy, ze kterých loví mobil. Ťuká jednou rukou nějakou smsku, dvě slova, kterou krátce zahlídnu, a pak odhodí mobil na zem.

JE TVOJE, zněla ta zpráva.

„O Fumiko je postaráno,“ políbí mě Mikio na klíční kost.

„Nemáš domluveného nějakého nájemného vraha?“ ušklíbnu se.

„Ne,“ pokračuje svými rty přes moje bradavky a chvíli si s nimi hraje. „Bráchovi žádná neodolá.“

„Bráchovi?“ vzdychnu slastí. „Jakýmu bráchovi?“

„Tomu, co jsi ho tak sprostě shodil z koně,“ usměje se Mikio a povalí mě do trávy, přesune se mi do klína a začne mě znovu zpracovávat.

Mikio moc dobře ví, jak mě umlčet, abych se dál nevyptával. Věřil jsem tomu, že měl tohle všechno naplánované. Darebák jeden! Za to ho musím pěkně ztrestat. A ne jednou. Budu ho mučit tak dlouho, dokud nebude škemrat o milost.

***

Poházené svršky po MÉM bytě v pronájmu značkovaly cestu až k MÉ posteli. Na nočním stolku se válela prázdná krabička od MÝCH kondomů. V posteli jsem měl toho pana dokonalého, s dlouhými černými vlasy, zakrývající nejkrásnější prsa na škole, MOJÍ holky.

Udělal jsem srdcervoucí scénu, jak moc mě zklamala, jak rozbila mé srdce na malé kousky. Cpal jsem svých pár svršků do tašky, řekl jsem jí, ať se tím bytem třeba udáví, když ho takhle pošpinila, sebral jsem klíče od mého auta a se slovy: „S tebou jsem skončil, děvko!“ jsem práskl dveřmi.

V tuhle chvíli jsem musel být já ten ukřivděný. Nemohl jsem dopustit, aby Fumiko zjistila, že byla podle podvedena bratrskou dvojkou Mikio a Shiro. Nejenom ona, ale i já. Až to zjistí, určitě mě zabije. Doufám, že si do té doby užiju trochu romantiky s Mikio. Bydlí u prarodičů za městem, na rozlehlém ranči se svými dvěma vrankami. Slíbil, že mě naučí jezdit. Zatím chodí jen v té vestě, širáku a kraťasích. Opravdu mě to nenechává chladným. Mám velké problémy se udržet. Mikio to semnou prostě umí. Ty koně jsem už měsíc neviděl. Jak si osedlat mě, mi Mikio předvádí několikrát denně.

Ale já přece nemusím umět jezdit na koni. Mám auto. A stopaře s ním zásadně už žádné neberu.


Průměrné hodnocení: 4,92
Počet hodnocení: 75
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Danny
Danny

...

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.