„Co je Darknesi? Co vyvádíš? Aha, u všech švábů, jak dlouho jsem spal? Kolik je?“ Zelenkavé oči pohlédnou na nebe a opět je skryjí víčka. „Dobrý, hodina po setmění, tak to není zlý. Co myslíš Darki, podaří se nám dneska konečně vrátit domů, abychom nemuseli spát u hřbitova?“ Zasměje se a pohladí poskakujícího kamaráda.

V klíně se chlapci objeví svitek z netopýřích křídel.

„A nová mise. To jsem zvědav, kam nás paní noci zavede tentokrát. Dělá si blázny? Posílá mě do mokřin! Fajn, já vím.  Nemám odmlouvat, ale okamžitě jít splnit misi. Tak vzlítáme, stíhačko.“ Jak to dořekne, vzlétne jako šíp k temnému zamračenému nebi.

„Tak jsme tu. Nedivil bych se, kdybychom tu potkali Jóžina z bažin. Máme tu najít nějakou osobu, podle mě ježibabu, nebo babu Jagu, možná toho Jóžina, ani nevím. Dotyčná, nebo dotyčný nás prý pozná. Ale jak mi poznáme ji, to mi nesdělili. Jako vždy, nikdy mi nedali úplné informace. Proč by mi to zjednodušovali, že? Tady ani nemám, kde přistát. Už teď mám náladu pod psa.“ Hudrá, když dorazí na místo a hledá cokoliv, co by jej dovedlo k neznámé bytosti, neznámé identity. „K čertu! Ty stromy jsou tak blbě daleko od sebe, že se tu nedá lítat, tak to budu muset do toho sajrajtu, to jsem celej žhavej!“ Zavrčí a sotva se jeho nohy dotknou měkkého povrchu bažin, ponoří se až po kolena. „No skvělý, díky bohu, že bydlím sám a k tomu v ruinách a Darknes mi za bahno na kobercích nadávat nebude, viď maličkej.“

Tvoreček cosi zapiští v odpověď a letí dlouhovláskovi nad hlavou.

Po dvou hodinách brodění se blátem, konečně zahledne živou duši. Kdyby to bylo uprostřed města, ignoroval by ji, ale je to uprostřed bažin, tudíž to je zcela určitě ona osoba, kterou hledá.

Jedná se o krásnou, zhruba šestnáctiletou blondýnku s vlasy do půli zad, oděnou do letních, světle modrých šatů ke kolenům.

Stojí na hladině močálu se skloněnou hlavou. Když postřehne narušitele, vzhlédne.

„Ahoj! Pardon za nezdvořilost, ale hledám tu osobu!“ Zavolá zelenooký.

„Zdravím, strážce, vítám Tě v Močálech posledního dechu.“

„Tak to je přesný, doufám, že to tu nebude můj hrob.“

„Myslím, že ne. Kohopak tu hledáš?“ Zasměje se dívenka a zadívá se na chlapce svýma dětskýma modrýma očima.

„No, já doufám, že Tebe, ale jistej si moc nejsem. Vím jen místo, kde mám hledat.“

„A co po oné osobě potřebuješ?“

„Kytici černých fialek, dračích růží a pár tchořích šupin.“

„Och, tak s tím Ti já bohužel nepomohu.“

„No neříkej mi, že je v bažinách víc stvoření, než jen jedna na deset mil.“

„Ano, je.“

„Do nejtemnější hlubiny! A nevíš náhodou, kde najdu osobu, která by mi pomohla?“

„Tak to je ovšem jiná. S tím už Ti ráda pomůžu. Pojď za mnou.“ Rozzáří se a ladnými kroky, jako víla vede nebohého ochránce kamsi do nejzazších mokřin.

Přivádí jej k podivné skalce do tvaru domku stojícího na čtyřech vysokých kůlech, od něhož vedou dlouhé, točité schody, taktéž kamenné.

„Pojďte dál!“ Vyzve své hosty a tanečním krokem vyběhne k chaloupce. Mladík bez meškání uposlechne a za chvíli kráčí po schodech. „Naratogirahomarovo! Máš tu návštěvu!“

„Nara-co?“ Optá se nechápavě černý posel.

„Když už, tak Nara-kdo. Jmenuji se Naratogirahomarova, nevím, zda se vám má sestra už představila, předpokládám, že asi ne, takže jen tak pro pořádek, její pojmenování je Segamogikatohamagisarota. Vítej zpět sestřičko.“ Ozve se odkudsi z místnosti ženský, chladný hlas.

„Ahoj Naratogi!“ Zapiští Saga a vrhne se druhé dívce, zatím skryté ve stínu kamenného pokoje kolem krku.

„No tak, ovládej se. Tak co po mě strážce noci žádá?“ Vyzve pro ní vetřelce a vystoupí na chabé světlo. Pokud je blonďatá slečna krásná, tak tato je přímo božská. Dlouhé světle modré vlasy jemně se vlnící, jako vlny na vodě kolem útlého těla skrytého v upínavých šatech stejné barvy jako vlas, avšak v tmavých odstínech.

Co se očí týče, postrádají duhovky i zorničky, ale jsou krásné, velké, mnohem větší než lidské a neobyčejné. Pyšní se azurovou barvou a jdou z nich zvláštní plaménky tytéž barvy.

„Bylinky, madam. Prosím.“ Zašeptá zoufale a už se modlí, aby mu je vůbec dala. Podivná postava jej sjede pohledem a uchechtne se. Chvíli se o něčem v neznámém jazyce dohaduje se svou sestrou.

„Jak Tě nazývají, stinný mládenče?“

„Pokud myslíte jméno, tak Ziko.“

„Pche! Takové podřadné jméno a já mu mám dát tak drahocenné rostliny?“

„Ale já neřekl, co chci.“

„Cokoliv se chce ode mě, je cenné, to si pamatuj, ty pískle!“

„Omlouvám se, paní“ Ziko poklekne na jedno koleno a skloní hlavu. „Jsem jen prostý vyslanec a strážce, proti Vám jsem nic a uvědomuji si to. Ale pokorně Vás žádám o Vaši milosrdnou pomoc, ne pro mě, ale Měsíční paní, prosím.“

„Nu dobrá, já umím ocenit, pokud si někdo přizná, že je nižší forma života a pokud má úctu k mocnějším. Tak, jaké bylinky bys rád?“

„Kytici černých fialek, pár dračích růží a tchořích šupin.“

„Tvá žádost není právě skrovná, ale co se dá dělat. Počkej tady a ničeho se nedotýkej.“ Mladík sice nechápe, čeho přesně se nemá dotýkat, protože místnost je prázdná, ale uposlechne a zůstane klečet na zemi.

„Nevšímej si toho, časem Ti to vysvětlím a promiň, že jsem se Ti nepředstavila sama hned ze začátku, zapomínám na takové věci dost často. Říkej mi jen Segamogikato, bude to pro tebe přijatelnější.“ Usměje se rozverně blondýnka.

„Proč je tak mrzutá?“

„Taky bys nebyl pozitivně naladěn, kdyby za tebou již pět tisíc let každý chodil jen, když něco chce. Proto bydlí v bažinách, aby si sem nemohl jen tak někdo přijít. Už tisíc pět set let tu nikdo nebyl a ona myslím byla celkem ráda.“

„Jak jsi stará ty, jestli nevadí, že se ptám?“

„Jí to sice nevadí, ale je to drzost, ptát se dívky na věk, copak nevíš, že je to neslušné? Tady jsou Ty kytky a zmiz a ne, že Tě tu budeme mít za týden zpátky. Jestli se vrátíš, udělám z tebe žabinec.“

„Ano, má paní, omlouvám se na stotisíckrát.“

„Zmiz!“

Na další výzvu už dlouhovlásek nečeká a prchá. Zhruba dvě stě metrů od podivného obydlí se však opět zastaví a ohlédne. Během pár minut jej doběhne drobná plavovláska.

„Ziko! Ptal ses kolik mi je, já, neodpověděla jsem Ti. Je mi Dva tisíce.  Nechceš ještě někdy přiletět?“

„Segamogi, jsi moc milá, ale neslyšela jsi její hrozbu?“

„A kdo říká, že se přiblížíme k domku? Když Tě neuvidí, tak Ti taky nic neudělá.“

„Jasně, co oko nevidí, to srdce nebolí.“

„Cože?“ Dívka se podívá nechápavě.

„To nic, to se jen tak říká, mezi lidmi. Je to takové přísloví.“

„Aha, budeš mi vyprávět o lidských zvyklostech?“

„Ty asi lidi moc neznáš, viď?“

„Vlastně vůbec. Jsi první člověk, kterého vidím ze vzdálenosti menší než deset metrů.“

„Jak to?“

„No, sestřička se mě snažila před lidmi vždycky chránit. Říká, že jsou to odporní daramo.“

„Co je daramo?“

„Nevím jak to přeložit do vašeho jazyka, ale je to dá se říct ta nejsprostší nadávka u nás. Říct o někom, že je daramo, je dost vážné a silné. Snižuje to postavení daného živočicha, nebo člověka. U vás by se to dalo popsat asi takto nicotné, bezduché, odporné, slizké, nehezké, necitlivé a prachobyčejné nic.“

„Páni, kdo jí co udělal?“

„Víš, pokud jsi Tarai, což ona je, tak nesmíš milovat, vázat se, nebo mít slitování a jí to šíleně irituje, ale nikdy by to nepřiznala.“

„Co je Tarai?“

„Ah, Tarai je titul. Má magické schopnosti, ze své krve umí vytvořit tajemné byliny, jako třeba ty, které jsi žádal ty. Je nesmrtelná a jak umí tvořit, tak umí i ničit, ale za jakou cenu. Kvůli svému postavení musela na počátku své cesty Tarai zabít jednoho muže, který do ní byl těžce zamilovaný.“

„Proč?“

„Je to oběť, kterou musí položit každá, nebo každý Tarai. Prolít krev osoby, se kterou sdílí city milovat.“

„Aha, víš co, povyprávím Ti o lidech, ale až příště. Teď musím letět. Na shledanou, krásko.“ Pousměje se, ač je někde v hloubi své duše stále zděšen z toho, co se dozvěděl. Pošle své nové kamarádce vzdušný polibek, roztáhne křídla a mezi stromy se prosmýkne na zamračenou oblohu.

Získané rostlinky dá do prostého vaku, který předá netopýrovi.

„Víš, co máš dělat, Darknesi.“ Oslovený přikývne a promění se v obláček černého kouře.

Anděl noci letí černou krajinou a cítí rychle přicházející bouři. Brzy mu na tvář dopadnou první kapičky deště. Letí, seč mu síly stačí, ale živel je rychlejší. Během chvíle kolem létají blesky, jeden zasáhne i hnědovláska a to do křídla.

„Aaah!“ Vykřikne jen a řítí se v bezvědomí k zemi.

 

Zelené oči se otevřou a jejich majitel zmaten zjišťuje, že se nachází doma. Leží na balkóně a bolí ho celé tělo. Vedle něj přešlapuje Darknes.

„Darknesi? Jak jsem se dostal domů? Sejmuj mě blesk-. Nebo to byl jen sen? O podivných sestrách a poslání? Ne, to nemůže být pravda. Co? Stalo se to, viď? Už jsem se bál, že blouzním. Ale víš, na co pořád nemůžu přijít? Co dělám teda tady? Pořád prší? Jo, máš pravdu, jdem dovnitř.“

Vejdou do ložnice, do které vedou balkonové dveře, a chlapec je uzavře. Po té se začne svlékat z promočeného, špinavého oděvu.

„Víš, že se mi zdál sen? O anděli, ale o jiném než jsem já. Byl krásný, moc krásný. Měl dlouhé, stříbrné vlasy a oděv byl celý bílý. Co? Oči?“ Ziko se posadí smutně na postel. „Neviděl jsem mu do tváře, ani jsem nepostřehl, zda to byla dívka, či muž. Ale myslím, že dívka, na muže to bylo až příliš dokonalé a nádherné.“ Vypráví zasněně a obléká si při tom jiné černé triko, tentokrát s kostrounem s rudýma očima a přesýpacími hodinami.

Džíny zamění za podobné a řetízek pouze přepne z jedněch kalhot na druhé. Své vysoké, rudo-černé boty značky Steel okamžitě omyje vlhkým hadrem.

„Tak, mám sice hlad, ale s tím se nebudu teď obtěžovat a já přežiju i bez jídla, jsem totiž jen hnijící mrtvola. No, možná, že spíš žijící, ale to je fuk. Když dovolíš, můj velectěný příteli, tak já jdu pokračovat v předchozí činnosti, než po mě vyšší budou zase něco chtít. Spánek sice taky tak úplně nepotřebuju, ale je to příjemná vlastnost a já si moc rád odpočinu.“

Ani spánek však klid chlapci nepřináší. Ve snech jej stále pronásledují velká, bělostná křídla, dlouhé stříbřité vlasy a oslepující sluneční zář.

 

„Nad čím tak úpěnlivě přemýšlíš, Leny?“ Optá se žena.

„Nad snem.“ Odvětí pouze zamračený mladík a dál s klidem konzumuje snídani.

„Zřejmě to musí být opravdu podivný sen, že jsi nad ním tak zahloubaný. Ale víš, co by mě zajímalo? Pořád jsi mi neobjasnil, co se Ti stalo, že máš bílé, dokonce téměř stříbrné vlasy a ještě k tomu snad pětkrát delší než dřív.“

„Už jsem Ti to přeci říkal, daroval mi-“

„Daroval ti je měsíc, ano, tohle už jsem slyšela. A teď bys mohl přijít s trochu logičtější historkou!“

„Ale já Ti nelžu, měsíc si mě zvolil. Jsem jeho strážce a služebník, daroval jsem mu svůj život i duši.“ Stříbrovlásek zůstává v klidu i přes matčinu začínající hysterii.

„Přestaň už s těma svýma blbinama!“

„Musíš mi věřit. Přísahal jsem-“

„Ve jménu rozumu, řekni mi už konečně pravdu!“

„Promiň, mami, ode mě se jinou pravdu nedozvíš.“

„Uvědom si laskavě, že jakmile takovouhle hovadinu plácneš tam venku, zavřou tě do Bohnic, ani nemrkneš!“

„Říkám to tobě, protože Ti věřím, mám Tě rád a nechci Ti lhát.“ Zlaté oči vzhlédnou k rozzuřené ženě, ta synovi sice stále nevěří, ale už nemá sílu se s ním hádat a tak odejde z místnosti. „Jdu do školy mami! Ahoj!“ Zvolá a jako by se nic nestalo, odchází do školy.

V centru vzdělání funguje spíše automaticky, než že by se nějak snažil.

„Nazdar smrade“ Pozdraví neurvale spolužák, s nímž měl konflikt v šatně. Opět nepřijde žádná reakce, bezduše pokračuje ve své práci mazání tabule, ale je to spíš z důvodu zadumání, než že by chtěl někoho ignorovat. „ale copak, nemáš tak náhodou problém se slušností?“ Zakřičí a uhodí plavovláska pěstí. Ten dopadne na protější stěnu a konečně se vzpamatuje.

„Au, proč jsi to udělal?“ Optá se a drží si bolavou tvář, oči začínají pálit, jak se do nich vkrádají slzy.

„Protože mě ignoruješ, princezničko.“

„Ani nevím, že na mě někdo mluvil. Byl jsem zamyšlený, kvůli tomu mě hned nemusíš mlátit!“ Vyčte mu stále sedící chlapec na zemi.

„Fajn, tak já si to teď odčiní.“

„Proč mám takový špatný pocit, že bych se měl bát?“ Leny ucouvne ještě o ten malý kousek, jež jeho tělo dělil od chladné zdi a čeká, co útočník udělá dál.

Hrubián se ušklíbne, rychlým krokem, se dostane ke své oběti, uchopí jej za bradu a hladově políbí.

Plavovlásek se zarazí a ztuhne. Čekal další rány, nadávky, křik, zkrátka všechno, jen ne tohle.

Polibek se prohloubí a Leny se konečně vzpamatuje, načež se začne bránit a spolužáka se pokouší vší silou odstrčit.

„Hej Dastre! Nech ho!“ Zakřičí nějaká dívka a oslovený se na ni otočí s nevraživým výrazem.

„Dej pokoj, co je ti do toho?“ Odsekne podrážděně.

„Je to můj kamarád. A předpokládám, že Ti nic neudělal, takže ho okamžitě pusť!“ Rozkřičí se Miki.

„Jdi k čertu!“

„To tebe aby si ďábel vzal, ty šmějde!“

„Ale, ale, ono je to drzý. Ono si to vyskakuje.“ Zvedne se a směřuje k dívence.

„Nech ji být! Myslím, že tenhle spor, ačkoliv nevím, jak vlastně začal, je jen mezi námi!“

„Ale jistě, nechám ji být, když bude milostivě držet hubu a nebude se plíst do mích věcí!“

„Tak za prvé, ani jeden z nás není věc, jsme lidi a máme jména, za druhé, mohl bys mi prosím vysvětlit, co jsem Ti učinil?“

„Učinil? Ha, ha, ha!“ Dastr se rozesměje na celé kolo. „Ty jsi teda třída, krasavečku.“ Úlisně se usměje, vrátí se ke své původní kořisti, mezi prsty vezme pramen stříbrných vlasů a přivoní k nim.  S Lenym toto gesto ani nehne.

„Leny, jsi v pořádku?“

„Ano Miki, neboj se. Nic mi není. A Ty Dastre, pokud se mnou máš nějaký nevyřízený spor, na což si nějak nevzpomínám, tak to můžeme vyřídit, ale až po škole, jasné? Takhle by do toho mohli být zapleteni nevinní, což v žádném případě nechci. Ne Miky, nic neříkej, já si své problémy odjakživa řeším sám. Tebe ani nikoho jiného ohrožovat nebudu.“

„Dobře, Leny, jak myslíš, ale pak nefňukej, že Ti nikdo nepomohl. Když si chceš hrát na hrdinu, prosím. Ale pamatuj, lepší živej srab, než mrtvej hrdina. A mrtvolám jsou k ničemu metály, obdiv i sláva. Takže hodně štěstí.“

Zbytek dne je klidný, možná až příliš. Je to pouze předzvěst bouře, která má každým okamžikem udeřit.

Po vyučování světlovlasý mladík neohroženě čeká před školou na svého nepřítele. Moc nerozumí, co se vlastně děje, ale má špatnou předtuchu.

„Ani jsem nečekal, že tu na mě opravdu počkáš, zajíčku.“ Ozve se posměšně.

„Neříkej mi tak a vysvětli mi, oč Ti vlastně jde.“

„Neprojdeme se?“ Vyzve Lenyho.

„Proč ne.“ Strážce důvěřivě jde a přemýšlí o probdělých nocích a o dnešním dni.

V parku se Dastr zastaví a opět začne plenit ústa nicnetušícího spolužáka.

„Tak už dost, vysvětli mi, oč Ti jde.“

„Copak Ti to opravdu nedochází? Bytostně po tobě toužím. Chci Tě, víc než cokoliv jiného.“ Začne chrlit, stále držíc objekt svého chtíče za ramena a neustále se přiklánějíc k druhému chlapci při pokusech jej políbit.

„Blázne!“

„Možná, ale jediná příčina toho jsi Ty. Dej mi šanci.“

„Ani omylem.“

„No tak, jsem lepší, než si myslíš.“

„Tak o tom dost silně pochybuju.“

„Nech mě Tě přesvědčit. Jen jednou.“

„Nikdy. Nejsem ani děvka, ani šílenec.“

„Ale no tak miláčku, byl bys jen můj. Nikdy bych nedopustil, aby na tebe kdokoliv i jen sáknul.“

„Až budu vyžadovat garde, někoho si požádám. A teď mě nech.“ Leny se otočí s úmyslem odejít, nepřítel ho však obejme a přitiskne své tělo k tomu jeho. Začne líbat svou oběť na krku a tiskne se k ní, co nejtěsněji je to možné.

„Nebudeš litovat, jen mi dej šanci.“

„Ah, prosím, nech mě jít. To bolí, Dastre. Přestaň.“

Ruka vyššího mladíka se rychlostí blesku vsouká pod kalhoty spolužáka a započne jej dráždit.

„Aaah! Přestaň.“ Celý se rozechvěje a snaží se z mučivého sevření dostat. „Bolí to.“

„Nechci tak moc. Chci jen jednou s tebou strávit noc. Budu něžnej, nemusí to pro tebe bejt utrpení. Můžeme si to užít oba.“ Šeptá hlasem zastřeným touhou.

Lenymu po tváři steče slza a násilník se zarazí. Najednou klesne na kolena, ale svou oběť ze sevření nepustí, pouze vytáhne ruku z jejích kalhot.

„Nebreč, prosím. Nechci Ti ubližovat, chci akorát být s tebou.“

„Zajímavé, nechceš mi ubližovat, ale přesto to děláš. Chceš být se mnou a přitom mě jen nutíš se s tebou vyspat. To je divný druh citu.“

„Ale to přece-“

„Pusť mě a nech mě odejít, hned.“ Rozkáže a Dastr jej kupodivu poslechne.

Leny ho tam nechává klečet a sám bez dalšího slova odchází.

 

„Tarin! Tarin! Prosím, nedělej to! Áááh! Darknesi? Promiň, zdála se mi taková noční můra. Už dlouho se mi to nestalo. Naposledy, když jsem žil mezi lidmi. Co? Aha, no Tarin byla moje první a poslední láska. Ano, byla to spíš taková dětská láska, ale já jí doopravdy miloval. A ona mě zradila.“ Vysvětluje propocený a zoufalý chlapec.

„A to se tím chceš trápit do konce života? Pro jednu husu? V tom případě jsi hloupější, než jsem si kdy myslel.“ Ozve se cizí mužský hlas.

Zikovi chvíli trvá, než mu do mozku dojde informace o tom, že žije pouze s netopýrem, který nemluví. Když mu tato drobnost dojde, vyskočí na nohy a otočí se za hlasem.

Uprostřed místnosti stojí vysoký, přiměřeně svalnatý muž s krátkými černými vlasy. Je nádherný.

„Kdo u všech švábů jsi?“

„Teda, já Tě mám sice moc rád, ale občas máš pěkně dlouhý vedení.“

„Co?“

„Kdo tu většinou je a teď tu chybí?“

„Eh? Darknesi?“

„Díky obloze! Copak rozsvítil se Ti majáček v tý tvý kebulce?“

„Odkdy jsi měňavec?“

„No, asi od vždy, jen zatím nebylo potřeba se měnit. Teď mi tu propadáš zoufalství a já nehodlám mít na svědomí tvoje deprese. Navíc mrzutej strážce je většinou taky špatnej strážce.“

„Aha.“

„To je jediné, na co se zmůžeš? No tak fajn, tak mi ale aspoň odpověz na jednu malou otázku. Proč se trápíš něčím, co už stejně nemůžeš změnit?“

„Protože to tehdy byla moje chyba a mě to mrzí?“

„No dobře, ale myslíš si, že ona se s tím trápí? Nebo kdokoliv, kdo u toho byl? Nikdo si na to už ani nevzpomene, ať už se stalo cokoliv. Co kdybys konečně přestal řešit minulost a začal se soustředit na přítomnost?“

„Ale-“

„Ale? Jaký ale? Víš proč, jsi teď to, co jsi? Protože ses nedokázal vypořádat sám se sebou. Hýčkal sis všechny křivdy a útrapy za celej život, jenom protože jsi slaboch, kterej se bojí zapomenout.“

„Já nejsem slaboch!“

„Tak to dokaž, udělej za svým bývalým životem velkou tlustou čáru a začni si žít podle svého. Neohlížej se, teď, je teď. Nemá cenu řešit minulost, nebo budoucnost, protože minulost už změnit nemůžeš a budoucnost? Ta může dopadnout všelijak, takže absolutně nemá cenu si jí plánovat, nebo o ní i jen uvažovat.“ Darknes mluví s podivným úšklebkem, sebevědomě a vyrovnaně, na rozdíl od něho, dlouhovlasého chlapce začíná pohlcovat vztek a nenávist, protože si odmítá přiznat, že má ten netopýr pravdu.

„Můžu přemýšlet, nad čím chci, klidně i na nezvratnou minulostí!“

„Tvoje blbost. No jo, nejhorší je srážka s blbcem a ten kdo hledá důvody k sebelítosti, ten blbec je. Tys neměl tak hroznej život, kamaráde, to jenom Ty sis usmyslel, že jsi největší chudáček na světě a každej by Tě měl jenom litovat. Pak seš samozřejmě vzteklej, protože se tak neděje. Sám dobře víš, že nejsi chudinka, ale samolibý blb.“

Ziko najednou vyrazí a dá svému dříve tichému společníkovi pěstí do tváře, ten jenom ucouvne a pohladí si bolavé místo.

„O co ti krucinál jde?! Tvrdíš, že nechceš, abych byl vzteklej, ale vždyť Ty mě provokuješ!“

„Víš, proč jsi vzteklej? Protože víš, že mám pravdu. A bejt tebou, už nikdy mě nemlátím.“

„A to jako proč?“

„Protože bych mohl odejít a Ty bys mohl zůstat úplně sám.“

„Já Tě nepotřebuju!“

„Ne? Já si myslím něco jiného, ale jak chceš. Měj se a trochu se nad sebou zamysli, strážce.“ Darknes s pohrdlivým úsměvem přijde k balkonovým dveřím, které rozevře a odlétne.

Hnědovlasý chlapec se za ním chvíli překvapeně dívá a přemýšlí, co se to vlastně stalo. Po chvíli klesne na zem a rozpláče se.