„Pitomej Netopýr, co si o sobě vlastně myslí? Že ho potřebuju? Ani omylem.“ Hudrá Ziko a čeká, jestli se objeví nějaký úkol. Už má podezřele dlouho volno a začíná ho to rozčilovat. „No sláva, to to taky trvalo.“ Vyskočí z postele, na níž byl uveleben a zvedne svitek, jež mu přistál na balkóně. „Zas to město, proč mě posílají zrovna tam?“ Zazoufá si a pohlédne do strop.

Chvíli se ještě rozčiluje a pozoruje ze své postele nebe.

„Dar-knesi letíme.“ Zbytek věty dořekne pouze v duchu, jelikož si uvědomí, že je tu sám. „Ach jo, ten zvyk.“ Vzdychne, vyjde konečně na balkon a temnou noční oblohou se rozletí k Miralu.

K půlnoci je na okraji města, jež od jisté doby nemá rád.

„A já doufal, že už se nevrátím.“ Zamručel a vydal se do útrob temných ulic. „Ani měsíc není vidět, to je mrzuté.“ Pohlédne na zamračený obzor. „Ne, to není mrzuté, to je naprosto hrozné a dovoluji si říci, že jsem silně vzteklý!“ Rozčiluje se a blíží se k cíli.

Konečně, dům, který hledá, má tam být někdo, žena či muž, ví bůh, od koho má získat jakýsi talisman.

Budova je dosti robustní, v šedých, nevýrazných, oprýskaných barvách. Okna a dveře jsou v gotickém stylu, stejně zchátralé jako zbytek obydlí. Střecha je složena z černých tašek.

Zaklepe a čeká. Doufá, že tato mise nebude trvat dlouho.

Brzy mu otevře starší muž podobající se nějakému majordomovi, který si jej chvíli prohlíží, po chvíli mi pokyne, aby vstoupil.

Interiér vypadá stejně děsivě jako zevnějšek. Drahý, starobylý nábytek pokrytý prachem, dlouhé schody se zdobeným, dřevěným zábradlím.

Ačkoliv i přes vzhled se tu mladík cítí bezpečně a šťastně, jako by se vrátil domů.

Po schodech i podlaze je natažen koberec původně tmavě modré barvy, nyní je ale špinavý, zaprášený a místy i poničený.

Stěny se zdají, že bývali světle modré s nějakými býlími a temně modrými ornamenty.

Muž Zikovi rukou naznačí, aby pokračoval po schodech do patra. Uposlechne a doufá, že se nejedná o nějakou past.

„Haló?“ Zavolá. Odpovědí se odkudsi ozve jemný zvuk harfy.

Následuje křehkou hudbu, díky čemuž nachází krásnou ženu s dlouhými bělostnými vlasy, ve starých gotických šatech též bílé barvy, sedící na staré, vyřezávané stoličce.

Zikovi připomínají jeho anděla ze snů, měsíc a vše co je s tím spojené.

Štíhlé prsty se proplétají se strunami nástroje. Anděl ohromeně poslouchá a jako na povel se posadí na koberec před ženu.

Koncert trvá ještě skoro půl hodiny. Když se domem rozhostí ticho, chvíli se nic neděje, než pozoruhodná dáma konečně vstane, přejde místnost následována svou vlečkou a cosi vytáhne ze zásuvky krásného konferenčního stolku.

Přistoupí k chlapci, stále klečícímu na koberci a podá mu bílý, stejně něžný řetízek jako je ona sama.

Šperk je složen z mnoha drobounkých květinek. Mladík si jej chvíli ohromeně pozoruje, pohlédne na bílou paní, která mu věnuje lehký, avšak milý úsměv.

Když se „hostitelka“ posadí zpět ke své harfě a rozezní struny, Zikovi dojde, že jednání je u konce.

Vyjde ven na ulici a pocit bezpečí a štěstí zmizí. Opět dosedne strach a nenávist k tomuto městu. Ohlédne se a přeje si, vrátit se ke „sněžné královně“.

Chce vzlétnout, ale cítí poblíž přítomnost lidí a tak jde pěšky.

Proplétá se ulicemi, když najednou omylem zacouvá do slepé uličky, v níž je nashromážděné velké množství nepřátelsky vyhlížejících osob.

„A kruci.“ Povzdechne si a dá se instinktivně na útěk.

Uprostřed uličky, široké jen zhruba metr se zastaví. Proti němu stojí o zeď opřená postava a blokuje mu únikovou cestu.

Neznámí na chlapce pohlédne a Ziko sebou cukne. To je ten úchyl s piercingem.

Začne couvat, otočí se, že zkusí štěstí a vrátí se, ale tam už je nahromaděná nejméně desetičlenná parta.

„Jsem v troubě.“ Utrousí, chvíli těká pohledem z jedné hrozby na druhou. Najednou mu svitne hlavou nápad. Pohlédne na oprýskanou, starou stěnu šedého domu, ušklíbne se a už se po ní sápe vzhůru.

Chytá se všeho, čeho jde. Škvír mezi cihlami, okenních parapetů, ozdobných zábradlí.

Konečně se dostane na střechu, podívá se dolů a usměje se nad překvapenými výrazy.

Klidu si ale bohužel dlouho neužije. Ujde pár metrů po vodorovné, ocelové střeše, když se před ním doslova z ničeho začnou objevovat démonické bytosti.

„To si dělají legraci? Je den. To už vylízají i za světla?“ Sykl a zaujal bojový postoj.

Bestie se vrhají na chlapce, cupují mu oděv i kůži. Odvážně jim vzdoruje, ale přibývají další.

Brzy se začne stmívat, boj však zdaleka není u konce.

Ziko už je téměř polomrtvý. Má na třikrát zlomenou ruku a zbytek těla rozervaný. Vlasy jsou rozcuchané a dlouhé prameny už dávno poletují mimo culík.

Jak padne tma, už jen uskakuje a snaží se bránit, na útoky již nemá síly a začíná pomýšlet na smrt.

„Kruci, kde je ten druhej?“ Napadne ho těsně před tím, než jej prošpikuje dráp jedné stvůry a on klesne k zemi.

Než ztratí vědomí, slyší kvílení těch potvor a vidí, jak k němu letí z měsíce bělostná bytost se zářivými křídly.

Pohne se a uvědomí si měkkou postel. Kde je? Dostal ho ten muž, jež jej chtěl znásilnit?

Ucítí pohlazení po vlasech.

Ano, určitě je opět v bytě toho chlápka.

„Dobré ráno, jak se cítíš?“ Ozve se starostlivě a strážce celý ztuhne.

Ten hlas.

Otevře oči a uvidí vedle sebe na posteli sedět netopýra v lidské podobě.

„Darknesi? Co tu děláš? Jak jsem se sem dostal a kde to vlastně jsem?“

„To je otázek. Jsi doma, donesl jsem Tě sem.“

„Ok, neodpověděl jsi na poslední otázku.“

„Detailisto.“ Zašklebí se. „Vrátil jsem se.“

„Proč?“

„Protože jsem o Tebe měl starost a taky jsi mi chyběl.“

„No vidíš a pak kdo koho potřebuje.“ Zavře opět oči a předstírá uraženého.

„Ty mě, protože kdybych nepřiletěl, byl bys mrtvý.“

„To je lež, zachránil mě ten krásný anděl.“

„V tom případě Tě tam pak nechal ležet. Našel jsem Tě téměř mrtvého na střeše a u Tebe nikdo nebyl. Bylo tam jen hromada krve. A taky jsi mi neopověděl na otázku.“ Vyčte mu smutně.

„Eh, jakou?“

„Jak se cítíš?“

„Unaveně a bolí mě snad úplně všechno.“

„Tak já Tě nechám odpočívat.“ Znovu pohladí chlapce po hnědých vlasech, políbí na čelo a odklidí se, aby měl Ziko klid.

 

„Leny? Haló!“ Miki kamarádovi mává před očima a cvrnkne ho do nosu.

„Ahoj Miki, děje se něco?“

„Už jsme se zdravili, před-eee třema hodinama? A ano, děje, víš, že na Tebe mluvím?“

„Promiň, co jsi říkala?“ Omluví se smutně a udělá na ní nevinný pohled.

„Jen jsem se ptala, do koho ses tak moc zamiloval?“

„Proč bych měl být zamilovaný?“

„Protože už půl dne sedíš, červenáš se a podivně se usmíváš. Taky se mnohem častěji díváš z okna. Charakteristické znaky viru romantismu.“

„Co?“

„Ale nic.“ Povzdechne si.

„Nejsem zamilovaný.“

„Říkej si, co chceš, já si stejně myslím svý. Jo nejsem jediná, kdo na Tebe za dnešek mluvil.“

„Ajajaj, prošvihl jsem rozhovor s nějakým kantorem?“

„Ne, jen se s Tebou pokusil navázat něco jako konverzaci pan hrubián, ale když neuspěl, tak nějak povadle odešel. Přeskočila jsem snad nějakou zásadní kapitolu?“

„Oh, aha, ne nic jsi nepřeskočila, tedy myslím. Asi bych si měl s Dastrem v klidu promluvit.“

 „Od kdy si vy dva v klidu povídáte?“ Spolužačka nadzdvihne obočí, slouží si ruce na hruď a překvapeně Lenyho pozoruje.

„No, třeba doufám, že se mi podaří ho změnit.“

„Cvoku.“

Mladík se zvedne a s nepřítomným výrazem jde k lavici svého spolužáka.

„Ahoj Dastre.“

„Ah, Leny ahoj, myslel jsem, že se mnou pořád nemluvíš.“ Svalnatý chlapec se pousměje.

„Ale ne, prý jsi na mě dneska mluvil. V poslední době jsem duchem mimo, takže se omlouvám, že nereaguju.“

„To je v pořádku, zlobíš se na mě ještě?“

„Vlastně ani ne.“

„Myslel jsem, že když se budu chovat jako šmejd, že si mě všimneš a třeba Tě i nějak zaujmu.“

„Asi jsi už pochopil, že násilí mě moc nepřitahuje.“

„Ano, pochopil. Myslíš, že bychom to mohli zkusit od začátku?“

„Promiň, ale o vztah moc zájem nemám.“

„I tak se nepřestanu snažit Tě získat.“

„Snažit se můžeš.“ Zasměje se dlouhovlásek.

 

„Darku!“

„Copak je?“

„Musíme se vrátit do Miralu.“

„Copak nestačila Ti poslední nakládačka?“

„Jsou tam temní.“

„Může to udělat ten druhej.“

„Je to naše povinnost.“

„Už jsi udělal dost, Ziko.“

„Darknesi, já nemám důvod se schovávat, pokud je mým osudem zemřít v boji s těmi zrůdami, tak budiž.“

„Když chceš, umíš být hrozně zodpovědnej, vážnej a samaritánskej, víš to? Ale většinu času jsi stejně hrozný dřevo.“ Darknes se opře o dveře a ušklíbne se. „Co chceš dělat?“

„Pokusit se ho najít.“

„Nevíš, jak vypadá, kdo to je, nevíš o ní, něm, vůbec, ale vůbec nic.“

„Myslím, že je to žena, krásná žena, má dlouhé vlasy. A je to opravdový anděl.“

„A k tomuto závěru jsi došel jak, můj velelstěný příteli?“

„Viděl jsem jí.“

„Kde? Kdy?“

„Ve snu - a v Miralu.“

„Super, kdy vyrazíme?“

„Eh, hned?“

„Jak chceš."

„Jsem rád, že ses vrátil.“

„To já taky.“ Darknes potichu přijde zezadu k příteli a obejme ho.

„Ale stejně trvám na tom, že Tě nepotřebuju.“

„Vyhazuješ mě?“

„Neřekl jsem, že Tě tu nechci, jen, že Tě nepotřebuju.“ Ušklíbne se a pohlédne na netopýra. „V tom je rozdíl. Nemusím Tě potřebovat, stačí, když Tě tu budu chtít, ne?“

„Ano.“ Pohladí dlouhovlasého mladíka po vlasech a jemně políbil na krk.

Ziko se nebrání, ale ani nespolupracuje, prostě ho nechává, ať si dělá, co chce, je to možná zvědavostí, nebo touhou poznat něco nového.

Strážce je položen na postel, čelem vzhůru. Jeho společník líbá jeho krk a hruď. Hladí jeho chlapecké tělo, ale níž si netroufne, za což je ve skutečnosti mladík velice rád.

„Tobě to nevadí?“ Optá se jen tak pro jistotu, odpovědí je mu téměř lhostejné zakroucení hlavy v záporném gestu.

Dark riskne, uchopí Zikovu ruku a přiloží si jí na své tělo. Přejíždí ní po břiše a po chvíli sjede níž.

„Prosím.“ Zašeptá hnědovláskovi do ucha, ten pochopí a kupodivu mu i vyhoví. Posadí se na posteli, opatrně rozepne svému druhovi kalhoty, vytáhne jeho „nářadíčko“ a začne ho pomalu honit, moc mu to nejde, protože tohle nikdy nedělal. Ano, je to sice zvláštní, ale nikdy nic takového zapotřebí neměl.

Krátkovlasý sykne bolestí, jelikož kůžička je stažena příliš nízko, chvíli jemně odstrčí kamarádovu ruku a ukáže mu, jak by to měl dělat, pak ho nechá pokračovat.

Ziko je zvědaví a vzrušený z nového zážitku a opatrně vezme pyj do úst. Darknes vydechne blahem a vyjde boky vstříc rtům.

Do dlouho vláskových rtů vytryskne tekutina podivné, hořké chuti. On se však odtáhne a vše poslušně spolyká.

„Chutná Ti to?“

„Ne, je to hořký.“ Zašklebí se.

„Nemusel jsi to polykat.“

„A co jsem měl dělat?“

„Mohl jsi to klidně vyplivnout.“

„Když už něco dělám, tak to dělám se vším všudy.“

Oba se rozesmějí.

„Možná bychom měli vyrazit.“ Navrhne Ziko a dá tím jasně najevo, že dál zajít nechce.

„Jo, ok.“ Kývne Dark a upraví se.

Oba vyrazí na další výlet do Miralu. A doufají, že už se nic zlého nestane.

 

„Leny!“ Mladík robustní postavy doběhne k stříbrovláskovi.

„Ahoj Dastre, copak se děje?“ Chlapec na velikána upře unavené oči.

„Nestalo se Ti něco?“

„Podle čeho soudíš?“

„Vypadáš jako chodící zombie.“

„Hm, to je možné, v noci jsem moc nespal. Protože jsem musel přivolávat jednoho troubu, aby si přiletěl pro druhého troubu, kterého jsem k tomu všemu musel zachraňovat.“

„Jo jasně. A jen taky mimochodem, nebylo by dobrý, si nechat ošetřit tu škubu na zádech?“

„Škubu?“

„Jo, teče Ti krev po celejch zádech.“

„Ajaj, díky. Dojdu si pro obvazy k paní učitelce na biologii, ta má lékárničku.“

„Můžu Ti to ošetřit?“

„To je v pořádku. Jo, už vidím, jak Ti vysvětluju, že mám čtyři rýhy po drápech temných bytostí po celých zádech.“

„Prosím, Leny.“ Dastr se na spolužáka smutně podívá.

„No dobře, ale na nic se mě neptej, prosím.“

„Dobře, jdi do šatny, já dojdu pro ty obvazy.“

„Fajn. Buď je tu něco špatně, nebo se změnil, nebo jsou v tom kouzla. Vím jedno, tohle chování není normální, ne u něj.“

„Tak jsem tu, no dělej, sundej triko.“

Dlouhovlásek si s povzdechem stáhne vrchní část oblečení a ušklíbne se nad překvapeným pohledem druhého chlapce.

„Slíbil jsem, že se nebudu na nic ptát, tak se ptát nebudu. Ale i tak, je to síla, tohle musela udělat hodně velká kočka.“ Prohlásí ze srandy a dezinfekcí otírá rány.

„No jo, to víš, šelmičky.“ Uchechtne se na oplátku Leny a zatíná zuby, jak tekutina pálí.

Při ošetřování myslí na tmavovlasou osobu padající k zemi. Na to, jak ho držel v náručí i na něžný pohled netopýřího muže.