Stalo se vám někdy, že jste někoho potkali jen na pár sekund, ale myšlenka na něj vám zůstala v hlavě i několik dní? Mě se to stalo jen jednou a to když jsem byl malý.

 Často jsem si hrával sám na pískovišti u nás za domem. Neměl jsem žádné kamarády, ale nijak moc mi to nevadilo. Jednou jsem si takhle hrál a z ničeho nic přímo přede mně, spadl z nebe dospělý muž a zbořil mi hrad, který jsem zrovna stavěl. Nevím přesně, jak vypadal. Viděl jsem ho na zlomek vteřiny a to jen mlhavě, jako by kolem sebe měl opar, který ho chránil před mým pohledem.  Pamatuju si to jako by to bylo včera, ten pocit, když mi zbořil můj hrad. Pamatuju si i to co mi řekl: „Promiň mi. Hlavně neplač… Něco ti dám.“ Tehdy si sundal z krku šňůrku, na které vysel lesklý kroužek se zvláštní smyčkou uprostřed. „Nastav ruku.“ Dal mi šperk do dlaně a zmizel. Nikomu jsem o něm nikdy neřekl ani půl slova. Ten šperk jsem od té doby nesundal a chránil ho jako tu nejcennější věc na světě.

 „Měj se…“

 „Díky, vy taky.“ Jo, už je mi sedmnáct a na toho divného chlápka jsem už skoro zapomněl. Talisman sice nosím pořád, ale ne kvůli němu. Nosím ho jen, protože se mi líbí. Chodím už na vyšší střední a jsem premiant ročníku. Od mého dětství se hodně změnilo, mám teď spoustu přátel, odstěhoval jsem se od rodičů a chodím na jednu z nejprestižnějších škol v Tokiu. Mám i super práci v baru. Můj život prostě nemůže být lepší, a přesto mě někde v hloubi mé mysli hlodají tíživé otázky, kterých se nemůžu zbavit už deset let. Co se mu stalo? Kde je? Uvidím ho ještě? Pokaždé když vidím na zemi stín, podívám se na nebe, jestli to není on.

 Bezmyšlenkovitě chodívám po městě a nudím se. Jsem sám, ale nebojím se, mám totiž talisman, co mě chrání. Často se takhle procházím okolo parku, kde mají podobné pískoviště a skluzavky jako u nás doma. Každý má nějaký zlozvyk a já mám tenhle.

 Sedl jsem si na lavičku, zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků Tokia. Byl podzim a zima už bušila na vrata. Mé ztuhlé nohy zimou se nechtěly pohnout. Zůstal jsem ještě chvíli sedět. Víčka ztěžklá únavou se zavřela a já usnul.

 Vžůůům, prááásk.

 Rychle jsem se probral ze spánku. Vstal jsem. Běžel jsem se podívat k rozvířenému oblaku prachu a písku. Uviděl jsem bezvládně ležet mladého muže. Vzal jsem jeho hlavu do svých rukou. Dýchal. Žil. Mé srdce zaplesalo úlevou. Začal se probouzet. Byl to on. Poprvé jsem spatřil jeho tvář. Přesně jak jsem si myslel, byl krásný, jeho oči žnuly skomírajícím zeleným plamenem života. Vlasy měl hnědé svázané do copu, který mu ležel na rameni. Na krásné tváři měl krvavý šrám, a když jsem se podíval na jeho tělo, ovládl mě strach, byl celý zakrvácený. Šrámy a jizvy se mu táhly po téměř nahém těle. Potrhané cáry oděvu na něm vysely a rychle měnily svou barvu na temně rudou. Sundal jsem si bundu a tričko, které jsem roztrhal na pruhy a ovázal mu ty nejhorší rány. Přehodil mu bundu přes ramena a donutil ho vstát.

 „Vydrž, je to jen kousek…“ Vedl jsem ho ke mně domů, kde mu můžu v klidu ošetřit všechna zranění. Do nemocnice ho přece vzít nemůžu. Pochybuju, že lidé padající z nebe mají zdravotní pojištění.

 Otevřel jsem dveře do bytu a opřel ho o zeď.

 „Jak se… jmenuješ?“ hlas měl zastřený bolestí a i přesto se mě ptal na takovou hloupost, která by klidně mohla počkat.

 „Takuma Miko,“ řekl jsem.

 „Há, tak že jsi to ty.“ Ten blázen chce asi umřít nebo co.

 „Jo jsem to já, tak už nemluv.“ Rychle jsem běžel do koupelny pro lékárničku. Když jsem se vrátil, seděl na zemi opřený o zeď a ztěžka dýchl. Měl vysokou horečku a jeho zranění krvácela čím dál víc. Musím ho rychle ošetřit, jinak mi zemře.

 Po chvíli se mi podařilo krvácení zastavit. Vzal jsem ho do své ložnice a položil do postele. Celou noc jsem mu srážel horečku a vyměňoval obvazy. Usnul až ráno. Já jsem mezitím šel do obchodu hned vedle. Vrátil jsem se a už byl vzhůru a vypadal mnohem lépe, přesto byl bledý jako stěna a téměř bez života.

 „Jak se cítíš?“

 „Mnohem lépe. Zachránil jsi mě.“ Jeho oči zářily vděčností.

 „To je dobře. Jestli dovolíš, musím ti vyměnit obvazy.“ Váhavě si vyhrnul tričko od pyžama, které jsem mu včera dal. Sundal jsem mu krvavý obvaz a nevěřil jsem svým očím. Nová zranění mu přetínala staré jizvy. Ošetřoval jsem ho téměř ve tmě, takže jsem si těch vybledlých šrámů nevšiml, ale teď jsou zřetelné.

 „Tohle nemáš od jednoho nebo dvou pádů, co jsi sakra zač?“