Osoba, kterou jsem miloval… Nemůžu si ji vybavit. Jsem si jistý, že její tvář znám. Byl to on?  Ne…

„Kdo jsi… Ty v zamlžené tmavé vzpomínce.“Otočil jsem se na bok, zavřel oči a usnul.

 Pííp, pííp, pííp…

 „Bože… už je ráno.“ Vyřítil jsem se z ložnice do kuchyně. Rychle jsem popadl připravenou snídani a vypadl rychlostí uřícené veverky po jedné kávě do školy. Stíhal jsem jen o fous. Kdyby nebylo Luise, výměnného studenta z Anglie a mého nejlepšího přítele, nejspíš bych přišel pozdě. Vždycky, když nejsem ve třídě dvě minuty před hodinou, tak mi nechává otevřené okno hned vedle mojí lavice, ale to se stává jen zřídka.

 „Proč musíš vždycky chodit tak pozdě?“ Zamračil se Luis. Blonďaté pramínky vlasů bojující o čestné místo na jeho obličeji mu spadávaly do modrých věčně se smějících očí, ale teď se mračily. Luis se na mně doopravdy zlobí.

 „Promiň, ujel mi autobus.“ Výmluvy mi moc nejdou…

 „K vánocům ti koupím hodinky.“

„Co? Žádné nepotřebuju.“Už dva roky mi vyhrožuje hodinkami, které stejně nikdy nedostanu. Vždycky mi dá něco, co vyrobil, loni jsem dostal upečené napůl spálené perníkové srdce s nečitelným nápisem.

„Máš dneska něco v plánu?“ Luis má rodinu v Anglii a sám se prý nudí, takže mě zve na různá místa a navíc je nehorázně bohatý, takže nemusím nikdy nic platit. Je fajn mít přátele…

„Nemám, ale musím domů. Něco se stalo a já se o to musím postarat, nezlob se.“ Bohužel se musím o někoho postarat, takže promiň, napravím ty pozdní příchody jindy. Nemůžu tam Shina nechat v polomrtvém stavu.

„To neva. Měj se…“

„Ty taky a ještě jednou dík. Jseš skvěléj kámoš.“ Otočil jsem se, abych mu zamával. Luis zatnul pěsti a naštvaně mumlal. Snad mu opravdu nevadí, že s ním nikam nepůjdu.

Když jsem přišel domů, zůstal jsem stát ve dveřích do kuchyně, můj úsměv opadl a z rukou mi vyklouzly všechny tašky. Celá kuchyň byla od něčeho a ten polomrtvý idiot stál u sporáku a broukal si nějakou melodii. Kéž by to byl jen sen…

„Oo… Vítej doma.“ Veselý výraz ho opustil. Můj obličej nevypadal zrovna moc přátelsky a ta kuchyň rozhodně nevypadala tak jako při mém odchodu.

„Co to má být? Proč jsi v kuchyni a ne v posteli? A proč se tu všude válí ta divná hmota?“Hlas mi klesl na slyšitelné minimum.

„Já se snažil něco uvařit, ale asi nejsem stavěný do kuchyně. Šlo mi udělat tousty na snídani, ale oběd je úplně na jiné úrovni. Prohrál jsem.“ Pohledem se zabodl do podlahy a omluvně svěsil hlavu. Nejspíš doufal, že se mu očima nepropálím skrz tělesnou schránku až do duše. Každý kdo mi kdy šáhl na mou kuchyň, tak málem jel nohama napřed v takové dlouhé černé dodávce. I Luis se téměř projel. Ale tenhle má štěstí, že je zraněný. Má vznětlivá povaha se nevznítila a já to přešel mávnutím ruky a hlubokým nádechem a pak výdechem. Sednul jsem si ke stolu.

„Tak ukaž, cos vytvořil.“Postavil přede mně misku nějaké záhadné polévky. Rychle jsem si zacpal nos a nasoukal ji do sebe. Musím říct, že nebyla tak děsná. Když jsem se snažil poprvé něco uvařit, tak jsem otrávil půlku své rodiny a moje starší sestra zůstala skoro týden v nemocnici a museli jí vypumpovat žaludek, ale už jsem se to naučil. Shin mě pozoroval, jako by se chtěl ujistit, že mi z ní nenaroste druhá hlava.

„Nemusel jsi to jíst.“

„A tys to nemusel vařit, ale stejně jsi to udělal.“ Usmál se. Jsem rád, že už není chodící mrtvola. Teď jsem si vzpomněl, že jsem se ho chtěl na něco zeptat, ale znovu jsem to zapomněl. Myslí mi prolétla ta včerejší noc a myšlenka na osobu, kterou jsem miloval.

Světlo zablikalo, pak úplně zhaslo.

„Že by pojistky? Počkej tady, půjdu se podívat.“ Shin mě rychle chňapl za ruku. Potáhl mě k sobě tak silně, až jsem upadl. Čelem jsem se praštil do podlahy. Sklonil se ke mně. Jeho obličej v pološeru vypadal chladně, bez emocí. V očích mu nebezpečně plápolal zelený plamen. Natáhl druhou ruku a divoce mi strhl talisman z krku. Podíval se na Nebeskou smyčku, pak do mých vyděšených očí a zasyčel: „Přestaň ho volat!“ Byl jako někdo úplně jiný. Šel z něj strach. Mé srdce se divoce rozbušilo.

„Pusť ho.“