„Co jsi sakra zač?“můj dech se nebezpečně zrychloval.

 „Odpověz!“

 „Tohle ti říct nemůžu, promiň…“ Špitl téměř neslyšně úplně cizí muž přede mnou. Nechápu to, je těžce zraněný a nechce mi ani říct co za stvoření je. Naštvaně jsem praštil do nočního stolku a zasyčel skrz zuby: „Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ.“ Věděl jsem už od dětství, že to nemůže být člověk, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby vytáhl nějakou pitomou historku o pádu z nebes, ale to že to tají, mě štve.

 „Můžeš mi říkat třeba… Shin.“ Podíval se na mě a dal mi jasně najevo, že nepotřebuju vědět co je, stačí vědět kdo je. Vyhrál na plné čáře. Uklidnil jsem se. Sedl si mu za záda a opatrně mu ty krvavé šrámy a vybledlé jizvy opět ovázal.

 „Promiň, už se ptát nebudu.“  Bolestný pohled v jeho očích je téměř nesnesitelný. Mlčky svíral deku ve svých poraněných dlaních a já mu ošetřoval rány na nohou. Takhle domlácený a pořezaný nemůže být z nějakého pádu. Někdo mu to musel udělat. Jenže mně to určitě neřekne.

 Vstal jsem a přeťal tíživé ticho: „Nechceš něco k jídlu? Uvařím Kari.“ Jen přikývl. Chtěl jsem odejít do kuchyně, když vtom mně chytil za rukáv a zamumlal něco o tom, abych byl opatrný, ale moc jsem mu nerozuměl. Nejspíš má znovu horečku. Dneska zůstanu doma, no co alespoň se vyhnu škole.

 „Už je to hotové.“ Přišel jsem k ložnici, pomalu otevřel dveře a vešel dovnitř. Bezvládně ležel na mé posteli a těžce oddychoval, usnul. Přišel jsem k němu blíž, sedl si na postel vedle něj a jemně ho pohladil po rovných dlouhých hnědých vlasech, které měl všude kolem sebe. Lehounce jsem se dotkl šrámu na jeho pravé tváři. Najednou mnou projela vlna nenávisti k tomu, kdo mu to udělal. Jak si dovolil na něj vztáhnout ruku.

 „Nic to není…“ Otevřel oči, napřáhl zraněnou ruku a oplatil mi pohlazení po tváři. Nevím proč, ale byla mi ta dlaň povědomá, ani mi nepřišlo nechutné, že mě hladí muž. Vzal jsem si tu ruku do své a pomohl mu na nohy.

 „Pojď… Pomůžu ti.“

 „To je dobré, můžu chodit sám.“ Napřímil se, trochu zavrávoral, ale stejně poodstoupil ode mě dál.

 „Ty… jsi menší než já.“ Udiveně jsem se mu díval do očí s mírně zakloněnou hlavou. Ani jsem si to neuvědomil, ale byl vyšší nejmíň o deset centimetrů.

 „No, sice už nejsem dítě, ale pořád ještě můžu o něco vyrůst.“ Nebyl jen vyšší, ale i mohutnější. Vypadal mladě a postavu měl svalnatou a mužnou, jako by se od té doby vůbec nezměnil.

 „Jak je vůbec možné, že jsi tak mladý? Uběhlo deset let a ty jsi mladší než já.“

 „Nejsem mladší. Je mi okolo devatenácti-„

 „Takže jsi starší.“skočil jsem mu do řeči. Raději nechci vědě kolik let doopravdy má. Ještě by mohl přepsat celé dějiny vesmíru.

 Posadili jsme se ke stolu. Povídali si o škole, o tom co jsem celou dobu dělal. Takhle jsme došli až k našemu setkání před deseti lety.

 „Ty to pořád máš?“Otázal se mě a ukázal na šňůrku.

 „Jo, líbí se mi. Je to zvláštní kousek kovu, který nikdo jiný nemá. A taky mi to dokazuje, že nejsem cvok. Nikomu jsem o tobě nikdy neřekl, ale často jsem se ptal sám sebe, jestli ses mi jenom nezdál. Jsem rád, že nejsi sen.“ Naše oči se setkaly a mě bylo jasné, co chtěl říct.

 „Není to jenom kousek kovu, jmenuje se to Nebeská smyčka. Může mě k tobě dovést i z pekla.“ pousmál se a snědl poslední sousto Kari, odsunul talíř a řekl: „No… když to u sebe nosíš, tak se nemusíš bát ani samotného Ďábla.“

 Den se překulil jako nic a venku už byla tma. Mé oči se od včerejší noci nezavřely na déle nežli pár sekund. Padl jsem do postele vedle Shina a okamžitě usnul. V noci mě něco probudilo, bylo to jasné namodralé světlo. Vycházelo zpod Shinova trička. Jemně jsem nadzdvihl lem a nakoukl pod něj. Hlavou mi bleskl obrázek jiné osoby, na kterou jsem už téměř zapomněl. Osoby, kterou jsem kdysi miloval.