„Tak... můj život má cenu jen dvou miliónů...“ bylo první, co ze mě vypadlo současně s uchechtnutím. Zadíval jsem se Jarrellovi do tváře. Tak nějak mě nálada na další vtipné poznámky přešla. Sklouzl jsem z linky a přitom jsme se oba vzájemně bez mrknutí sledovali. Možná jsem si to jen myslel, ale jeho výraz byl kromě zvýšené pozornosti i najednou nedůvěřivý.

„Ne, já po tobě nevystartuju jen proto, že jsi mi řekl, že nás teď už můj bývalý šéf, poštval proti sobě. Měl jsem tu svůj úkol, ale ten už zřejmě neplatí,“ šel jsem k němu, ale ustoupil přede mnou.

„Vznesl jsi do mého života neočekávané vzrušení... a světlo. Věděl jsem, jaká bude cena, přesto jsem čekal, že budu mít víc času.“

„Času na co?“

„Si to užít,“ ach, zrovna když jsem začínal být tak spokojený. Od podlahy kolem jeho nohou se začala zvedat taková podivná hustá temná mlha. Nebo kouř? Bylo jedno, co to je. Důležitý byl ten nádech smrti, pach smrti a strachu umírajících. Teď jsem ustoupil zpět já.

„To nemyslíš vážně, že jo. Právě jsem ti řekl, že teď už tu jsem jen za sebe a ty se mě chystáš zabít kvůli prachům? Myslel jsem, že jich máš dost... dneska ti to vážně sekne, to jsem ti chtěl taky říct, ten pásek musí být vážně drahej...“ zdá se mi to nebo Luminena popadl kolosální strach? Nebo to byla panika, že se moje ruka nepropadla do linky? Že jsem nebyl schopen výměny? Koutkem oka jsem se zadíval na svou dlaň. Na prstu jsem měl nepatrnou oděrku a stejně titěrnou tečku krve. Musel jsem si to způsobit, jak jsem s ní předtím máchl po těch střípkách... A kvůli takové pitomosti jsem teď naprosto smrtelnej. A další naprosto na houby skutečností bylo, že se ke mně Jarrell s nečitelným výrazem přibližoval a s každou další vteřinou mi zmenšoval možnost úniku. Co to do něj tak vjelo? Jeho ruka obalená tím černým cosi se zvedla k mé tváři a hřbetem ruky ji pohladila. Nikdy by mě nenapadlo, že bude pohlazení tak nepříjemné. Jako by to jeho síla ze mě přímo četla, jaký jsem podvodník smrti a hořela nedočkavostí mě strávit. Plazila se po mně jak nějaký nechutný sliz. Zavřel jsem oči a celým mým tělem projelo zachvění.

„Neposílej mě do Espenrive, prosím...“ zašeptal jsem. Pak ten nepříjemný pocit zmizel. Ale otevřít oči jsem se stejně neodvážil.

„Ale ten Garett nevychytal jednu věc. Moje práce je starat se o duše mrtvých a poslat je tam, kam patří. Ne jich na světě přidělávat víc.“

„A to znamená co,“ nepodal jsem to jako otázku, spíš jsem to po něm seknul. S ohledem na okolnosti, můj hlas i teď zněl, jako bych si docela věřil. Ve skutečnosti jsem se v duchu modlil, aby to moje kolena vydržela, protože skácet se tu před ním na zem jsem vážně nechtěl.

„To znamená, že jsem ti teď dal ukázku, proč by se ti nikdy tvůj úkol nepodařilo splnit. Porazil bych tě strachem, který jsi možná až teď objevil, že v sobě máš. Ale i když bych se ubránil, nemohl bych tě zabít. Tudíž jsem opravdu rád slyšel tvé rozhodnutí poté, co jsem ti o jeho záměru řekl. A už se na mě podívej a nezlob se na mě,“ jeho ruka mi projížděla vlasy. No jo, byl jsem trochu uražený. Taková Lumineovská pýcha. Podíval jsem se na něj.

„Já vím o strachu v sobě a taky vím, že jsem zbabělec – ostatně se to velmi odrazilo na schopnostech, kterými jsem byl po probuzení obdařen, si myslím. Ale já se opravdu nerad bojím a tohle jsi vážně nemusel,“ ústa se mi křivila do rovné linky. Ještě včera jsem byl sebevědomý vyrovnaný nedotknutelný a hlavně nesmrtelný chlap, který opravdový strach jako dvakrát za poslední dva dny nepoznal za celý tři stovky let. Jediné moje vzrůšo jsou ty nové noční můry. Právě teď? Právě teď byl ten Luminen zničen. Moje vyrovnanost šla do háje po jedný jediný neznámý úkazce moci Khilijina, naprosto super!

„Musel. Když jsem slyšel s jakým klidem jsi se rozhodl odepsat život někoho jiného.“ Nejen on má odpověď na všechno!

„Protože ten někdo jiný odepsal dneska mě!“ Luminen nezvýšil hlas už dlouho. Už opravdu dlouho... Ten hlas jsem v tu chvíli nepoznával.

„S tvým způsobem uvažování a řešením problémů to určitě není poprvé,“ odpověděl. To byla rána pod pás – a to proto, že má pravdu. Ach, Luminen je normálně kliďas. Ale na mojí obranu musím říct, že jsem zcela oprávněnej vzdát se kusu své normální povahy a začít vyšilovat. Sama smrt se mě dotkla. Odrazil jsem se od linky, udělal kolem něj rychlý oblouk a svižným krokem odcházel.

„Kam teď jdeš?“ Rozešel se za mnou.

„Nestrpím ani minutu navíc s někým, kdo mě donutil prosit o život!“ Nepamatuju se, kdy jsem se naposled cítil tak poníženě. Čím dřív zmizím, tím dřív se vrátí moje stabilita. Sebevědomý a nedotknutelný. Krásný, nedostižný a totálně immortal – a to právě teď a tady opravdu nejsem. S mou rychlou cestou do zapůjčeného pokoje, kam jsem šel jen pro svoje křusky, jsem zklamaně zjistil, že mě nenásleduje a nepokouší se o nic dalšího, čím by mě zastavil. Ach, to k Luminenovu náhlému vzplanutí, opravdu jsem idiot. A další ach, zrovna když jsem měl pocit, že dokážu zkusit i něco jiného. Naštěstí jsem po zjištění, že má mise nemusí končit smrtí, neměl čas dlouho přemýšlet. Nebude tak těžké odejít... Ach, Luminen umí opouštět lidi, ani teď to nebude jiné. Aghrou jsem si označil cestu před sebou a přesunul se po ní rychlostí blesku. Ironicky mě na cestě odsuď blokovala každá stěna a zpomaloval každej podělanej kus nábytku. A před cílovou čárou mě čekala další prča.

„Kam ženeš, blondýne?“ Alejandro na mě házel ten svůj mrzutej pohled smíchanej s porážkou – snad o pozornost jeho bratra.

„Můj úkol skončil,“ prsknul jsem. Moje prudkost ho zaskočila. Nedivil jsem se. Mě taky, opět.

„Můžeš být rád, už jste zase jen sami dva,“ škubnul jsem dveřmi – zamčené, že mě to nenapadlo. Zakroutil očima.

„Blondýne, tudy není východ. Jak moc blbě na tom s orientací jsi?“ Trhnul hlavou zcela opačným směrem.

„Je to tady jako labyrint...“ bránil jsem se a cítil, že moje náhlá zuřivost začíná ochlazovat. To bylo rychlé, ale to je dobře, nejsem na to zvyklý. Určitě mi to muselo zvednout tlak a mohlo by mi být špatně. Poblejt Alejandra by bylo třešní na dortu – teda vlastně: blitkami na Alejandrovi.

„Fakt rád tě navedu, když to bude znamenat, že se tě zbavím,“ rozešel se tím směrem. Nic lepšího jsem neměl, tak jsem se ho rozhodl následovat.

„Ale vidím, že tě bratr nešel vyprovodit,“ přisadil si cestou. No, někdo by řekl, že jsem si to zasloužil. Hodil jsem na něj Luminenův úsměv.

„Ach Alíku, chceš slyšet, že mě to mrzí? Tak jo, jenom trošičku – ale opravdu jenom tróšičku mě to mrzí – protože jsem doufal, že potom, co se mě tvůj bratr pokusí vyděsit k smrti, tak mu po těch pár intimních příjemných momentech, bude záležet na tom, abych neodcházel nasranej,“ mile jsem odpověděl. Alejandrův výraz a zaražené mlčení nemohlo být lepší, škoda, že se asi nikdy nedozvím, jestli to bylo kvůli mé kolísající náladě nebo tím, že si teď možná myslí, že jsem chrápal s jeho bráchou. No nic, kdyby mě stresovala každý blbina, byl bych už bělovlasej. Hoďme se do klidu, Luminene, v budoucnosti tě ještě čeká spousta zábavy!

Zavedl mě ke dveřím, které vedly přímo do obývané části domu. A taky ven, kde už mě nečekala žádná další trapná chodba nebo debiloidní schody. Vida, tudy jsem mohl taky přijít.

„Nechci tě tady vidět,“ řekl mi na rozloučenou. Lišácky jsem se usmál.

„Já sebe taky ne,“ hrábl jsem mu do vlasů a pak ho po nich poplácal jako předtím. „A přestaň si barvit vlasy, vypadá to strašně,“ poradil jsem mu, rychle uhnul rukou jeho ruce a zmizel ven z domu. To k mojí misi: najdi a zaujmi muže jménem Jarrell. Zjisti jeho tajemství a pokud bude třeba – tak ho zabij. Gaines netuší s čím si zahrává. Jeho duše bude další, kterou pošlu na onen svět – a nebo k němu, to je jedno.

Když jsem se přiblížil k budově, hned jsem poznal, že je něco jinak. Ach, Gainesi, vážně? Posíláš si lidi, aby tě strážili? A přede mnou? Hloupost. Ujistil jsem se, že na sobě nemám ani nejtitěrnější skvrnku krve a nakráčel si to přímo do vchodu. Divnost číslo dvě: všichni mě nechali projít. Vážně...? No tak dobře. Jeden z nich mi otevřel dveře do jeho kanclu a pokynul. Vážně...? No tak dobře! Ach, Luminene, zase se opakuješ.

„Nesplnil jsi svou misi.“ Gainesův tlustý obličej byl najednou plný sebevědomí. Nelíbilo se mi to. Sebevědomí není nic pro něj. Spíš koblihy a kafe z automatu.

„Poštvat na mě můj cíl... to se nedělá. Tuhle novinku si strč do zadku společně se štěnicema a tím ostatním – ostatně, tam se toho vejde!“ Bavil jsem se na jeho flekatícím se obličeji.

„Pouze jsem ti to urychlil. Myslíš si snad, že chlapa tvých schopností můžu nechat takovou dobu na jednom místě? To je plýtvání!“ Páni, jeho herecké výkony mě dostávají. Vždycky jsem věděl, že si rád věci dramatizuje a dobarvuje, ale vidět to z týhle perspektivy pro mě bylo zcela novinkou. Rukama jsem se mu opřel o stůl a přitom pohybu v jeho očích zaznamenal ten starej známej strach.

„Ach Pane! Vaše víra ve mně mě dojímá,“ zavrněl jsem. „Ale jak víte, že jsem misi nesplnil?“ Přihrál jsem si židli pro návštěvy a posadil se naproti němu. Výraz v jeho očích po mé otázce mi napověděl, že tahle hra už skončila.

„Moc dobře víš, že tobě samému jsem nikdy nevěřil, svoje sledovací zařízení jsem tam měl ukryté dřív, než jsem tě tam poslal. Posílal jsem tě na ty nejhorší mise, abych se tě zbavil, a i když jsem toho chlápka nepřesvědčil, ba ti o mém úmyslu dokonce řekl, alespoň jsem konečně zjistil, jak tě dokážu zničit sám,“ postavil se. Já byl v klidu – relativně – nevěděl jsem, co všechno slyšel, za to jsem věděl, že nemá šanci mě zasáhnout, abych krvácel a to je jen začátek. Ne vlastně vůbec netuším, co jsem myslel tím začátkem, má tady kolem sebe všechny ty svoje nabušený gorily a já bojuju hůř, než sedmiletá holka... Začal přecházet po svém koutku místnosti.

„Nemáš ponětí s čím si zahráváš a dneska na to doplatíš,“ přivřel jsem oči a sledoval ho ze stejné pozice. Změřil si mě pohledem. Velmi nepříjemným.

„To máš pravdu,“ kývl hlavou. „Ale vím s čím si zahrávám teď,“ až doteď jsem si nevšímal, že držel levou ruku schovanou v kapce, nebylo to pro mě důležité... Mělo mě to zajímat. Stal jsem se nepozorným, příliš nepozorným. Ach Luminene a na to nakonec doplatíš. Viděl jsem, když paží pohnul a v dlani odhalil tlačítko, viděl jsem ho, bylo to tak pomalé, dokázal jsem reagovat. Ale pouze na to, co jsem věděl, že přijde. Dlaní mi z opěradla židle projel hrot. Překvapeně jsem hlesl a ruku z něho rychle vytáhl. A jistě a pomalu se v ráně probouzela bolest. Ach, jak já ji nesnášim.

„Už tě trochu znám, Lumi. Jsi čitelný, přesně jsem věděl, jak přijdeš, co první uděláš, že se k tomu usadíš. Měl jsem spoustu připravených scénářů. Jsem docela zklamanej, že zabral ten nejočekávanější,“ znovu se posadil, ve tváři samolibý pohled. V ruce mi pulsovala bolest, která se rozlévala dál. Nesnášel jsem bolest – jo to už jsem říkal a řeknu to zase. Nutila mě se na ní soustředit a otupovala mou mysl. Odváděla moje myšlenky od hlavního přímo přede mnou.

„Neříkej mi Lumi, ty šmejde,“ zasyčel jsem a vyrazil směrem k němu. Tělem mi náhle projel divnej pocit. A pak mě opustila síla v nohou a moje tělo se s dusotem zhroutilo k zemi. Vzpamatoval jsem se sotva natolik, abych před sebe stihl dát ruce a nedostal tak přímou ránu do hlavy. Co to sakra? Dech se mi ztížil. Jako by moje plíce nebyly schopné pobrat dostatek vzduchu.

„Co jsi... mi to udělal?“ slova jsem ze sebe spíš vyhekal v těch panických krátkých nádezích. Otočil jsem hlavu, abych viděl, jak si ke mně přidřepl.

„Jed. Proč mě něco takového nenapadlo dřív? A nenamáhej se, nemluv. Zkracuješ si život,“ začal se smát a přitom se těžkopádně zvedal. Moc už jsem ho nevnímal, přijít o dech byla vždycky moje nejhorší hrůza. Za chvíli nebudu mít dost kyslíku, abych zůstal při vědomí. A až o něj přijdu, přestanu dýchat napořád... A pak se probudím jako nevítaná sova v Espenrive. Ne, to nechci! Chtěl jsem zažít nebezpečí, které by mi dožil vlilo trochu adrenalinu, ale umřít jsem u toho nechtěl...

„Vidíšššš, že stát se může cokoliv. Vrať to, dokud můžeššš...“ zasyčel hlas v mé hlavě v už hodně let bezvětrném mrtvém světě. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nekonečné pláně plné vysokých stromů a bílých sov. Bezpochyby mrtvý svět, Espenrive.

„A jak asi, když jsem-“ zarazil mě náhlý ledový proud, který se mi rozléval přes hlavu na ramena. Jako by mě někdo polil vodou. Voda mi najednou natekla do pusy. Rozkašlal jsem se a aspoň instinktivně zavřel oči. A za temnotou byl najednou Espenrive pryč. Byla mi zima, měl jsem šílenou žízeň a moje ruce svírala ukrutná bolest. Bál jsem se otevřít oči a čelit realitě, která mě čekala. Vlastně jsem si ani nebyl jistý tou realitou, chci říct – vždyť jsem přece umřel na otravu jedem...? Než jsem se k otevření očí přiměl, čekala mě druhá sprcha. Velmi reálná a velmi ledová. Prudce jsem pohlédnul před sebe a trhnul pouty, která se mi zařezávala snad až do samého středu kostí.

„Vstávat Legolasi. Říkal jsem si že tě ještě můžu využít, ale bezvědomí ti nedaruju,“ přede mnou se objevila Gainesova ošklivá brada.

„Tak mi může říkat jenom Raudilo, ani jsem ten film nikdy neviděl. A jak je sakra možný, že se z tak odpudivýho ksichtu může vyklubat takovej zlosinus?“ Jedovatě jsem odpověděl, ale bolesti v hlase jsem se zbavit nedokázal. Zachechtal se.

„Jo vzpomínám si, zastřelil jsi mého předchůdce kvůli někomu s tímhle jménem. A vyplatilo se ti to? Garett byl parchant, ale měl tě rád. Za to ten chlápek, kterýho jsi chránil, ti ani nepoděkoval a prostě se zase hned vypařil,“ kejvnul na jednoho z chlapů, co mu stáli za zády a ten se přiblížil a vytáhl se s odběrovou stříkačkou. Na který byla naprosto gigantózní jehla. Ach dobře, Lumimem trochu přehání, ale krev mu neodebírali ani v jednom smrtelném životě!

„Je to takový komplikovaný vztah,“ reagoval jsem na zmínku o Raudilovi, ale pohledem upřeně sledoval pohyb jehly. Snažil jsem se rukama ucuknout pryč, ale paže, které jsem měl spoutané za zády se nehnuly ani o centimetr. Naopak jsem si akorát způsobil o to větší bolest a rychle pochopil, že do sebe radši nechám bodnout, než si o cosi rozdírat ruce. Ftipný to a zbabělý Luminen. Gaines už je buď imunní vůči mým urážkám nebo už mi všechny dobrý došly. Pevně jsem semkl rty, když se do mě zabodla jehla a snažil se přitom koukat kamkoliv jinam. Kupodivu jsem nebyl v žádný kobce, žaláři a podobných věcech, kde jsou pouta na stěnách a všude okolo mučící nástroje, ale pouze v jedné malé holé místnosti.

„Že jsem tak zvědavej, na co ti bude zkumavka mý krve?“ Zeptal jsem se hned, co se ten chlápek s tím hnusným ostrým tentononcem oddálil. Gaines se zvedl. Velmi velmi ztěžka a s funěním plným námahy. Musí být těžké udržet tolik sádla jen na dvou kloubech.

„Mrtvola to nepotřebuje vědět,“ druhýmu chlápkovi za sebou sebral z opasku zbraň a její hlaveň mi namířil přímo na čelo. „Rád jsem si s tebou ještě naposledy pokecal.“ Řekl a poté za jeho slovy následoval výstřel.