„Do snů ti nevidím, ale dneska jsi sebou házel jak posedlej démonem,“ informoval mě Jarr, sotva jsem otevřel očka. Ani netřeba říkat, že mám vedle povlečeno zbytečně, protože jsem byl stejně zase tady. Hlučně a naprosto neelegantně jsem zívnul. Skrz roztažené rolety na mě pražilo slunce. Něco mi říká, že si jich asi moc nevšímá, ale já bych měl začít, protože moje super očička to bolí stejně jako ty normální. Jo a plus k tomu přičteme procento z práhu bolesti, že. Ach Luminene, co takhle po vzbuzení nejdřív mozek restartovat?

„Kolik je hodin?“ odpověděl jsem mu na to a přitom sledoval jak se prohrabuje šuplíky stolíku naproti.

„Bude jedna, dáš si Alejandrovi úžasné bramboráky nebo vstáváš až na večeři?“ Vytáhl několik složek, usadil se a začal do nich něco vypisovat.

„Záleží na tom, jestli ty Alejandrovi úžasné bramboráky dostanu i k večeři,“ zavrněl jsem a víc ze sebe setřásl deku. Neodpustil si pohled na můj nově odhalený kus kůže – ach, přesně proto jsem to přece taky udělal.

„Jak může nájemný... člověk pro všechno vyspávat tak dlouho?“ Líně jsem se protáhl a tím se poodkryl ještě víc.

„A teď záleží, jestli tím myslíš, jestli mi to leze do práce a nebo jak jsem schopný se sám od sebe probudit v jednu? Myslím, že mám odpověď na oboje: mám na všechno dost času a prostě rád spím.“ Přetočil jsem se na břicho, podepřel se rukama a jedním okem ho sledoval při práci.

„Čekal jsem, že mi to podáš s větším kreativitou.“ Oči zabodával zpět do lejster, čímž mě kapánek rozčilovat. Ach, nejsem snad přitažlivější, než štos papírů?

„Ne že bych zázraky dokázal,... ale po ránu je po mně opravdu nečekej.“ To se mi zdá, že mě poslouchá už jen na půl ucha nebo to jen hraje? Ach Luminene a proč ti to tak vadí?

„A mám tady něco, co by tě mohlo zajímat,“ zamával s celkem tučnou šedou složkou. Když si uvědomil, že se Luminen nezvedne, s povzdechem to udělal sám. A donesl mu jí hezky až pod nosánek. Jediné, co zbývalo udělat bylo posadit moje líný tělo. Kouknul jsem na něj, on na mě a natáhl ke mně ruku a s tím přetěžkým činem mi pomohl.

„Co to je?“ Řekl jsme přitrouble dřív, než mi to vůbec dal do ruky.

„Alejandro to šel v noci omrknout v té budově. Řekl jsem mu, ať přinese všechno,“ kývl hlavou ke stolu. „už se tady tím chvíli prodírám. Dokonce našel něco i v digitální podobě. A tohle je složka o pár lidech, ale především o tobě,“ odpověděl. Teď mě navnadil. Přehodil jsem si přes něj nohy a rozkrok překryl složkou – cenzura, ne. Pohled mu padl na moje kolena a pak jím popojel níž. Nakonec jednu ruku položil na mou nohu a přejel po ní.

„Necítím žádnej odpor,“ oznámil mi a pak jel rukou proti. „Jo, teď už jo. Chlape, tak jemný a světlý chlupy jsem ještě u muže neviděl,“ informoval mě dál. Zvedl jsem složku a lehce ho jí pleskl po hlavě.

„Nesahej na ego mých chlupů,“ krčil jsem obočí a přitom se křenil. Začal se smát.

„Opravdu? Maj svoje vlastní?“

„Joo, jsou to opravdu mužný chlupy,“ posunul jsem cenzuru zpět a konečně ji rozšířil otevřením. Hned na první stránce mě přivítaly fotky Luminena, o kterých jsem si nebyl vědom, kdy k vyfocení došlo, což už byl nejspíš důvod brát to trochu vážněji. Listoval jsem stránkami. Několik stran plně zaplněných jen informacemi o mé osobě. Normálně bych byl asi potěšen, že Luminena někdo studoval až tak moc do hloubky, ale tohle už hraničilo. Velmi. Ale došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem uviděl tu fotku. Jarrell mi to musel vidět v obličeji, protože na to hned zareagoval.

„Nechci ti skákat do myšlenek, ale tvůj pohled způsobil, že jsem teď velmi zvědavý, co vidíš tak vážného na obrázku, kde jsou vyfocený dvě kamenný stěny a nic víc.“ Trochu jsem si na ruce povolil táhnoucí obvaz. A nějak se neměl k tomu mu odpovědět. Tak jsem to samé udělal s obvazem na druhé ruce. Ach ano, Luminen byl teď docela zaražený.

„Lumi, co je to?“ Dal do své otázky větší důraz. Hněvivě jsem se na něj podíval.

„Proč bych ti to měl říkat? Nic ti do toho není,“ prsknul jsem jedovatě, ačkoliv jsem i v té chvíli věděl, že jednám přehnaně. Ale prostě rýpání se v nejtemnějších začátcích mého zcela z převráceného života bylo prostě nečekané. A sehnat fotku z místa, kde jsem byl doslova před stovkami let... Nutilo mě to jednat jinak. Obezřetněji, něco takového nemůže sehnat jen tak někdo. Rozhodně ne někdo jako Gaines. Když jsem si uvědomil, že mlčí, vzhlédnul jsem k němu.

„Já...“ co mám do háje říct? Pousmál se na mě.

„Kdoví, kdo všechno k tomuhle měl přístup a kdo všechno tě po celou tu dobu sledoval. Nic z toho mi ale nedává právo ti do soukromí lézt taky.“ Ach Luminene, ty jsi vážně kolosální dement. Složku jsem si zapřel o levačku a pravou paží ho objal a přitáhl si hlavu blíž.

„Asi jsem jen větší cíťa, než jsem si myslel,“ řekl jsem k jeho rtům. Svými se jich dotkl, střetly se navzájem v omluvném polibku.

„V klidu si to prohlídni,“ usmál se, když jsme se odtáhli. Pak si šetrně stáhl moje nohy ze svých stehen a vstal. Sledoval jsem jak se vrací ke své práci. Ach Luminene, nevěřím že jsi takový blbec, teď jsi na to sám. V duchu jsem si povzdychl. Ale to zvládneš, to není nic novýho. Jenom si za to tentokrát opravdu můžu sám. Napolohoval jsem se na postel, spod břicha si vytáhl kus nepříjemně tlačící deky a jednou rukou si opatrně podepřel ruku. Ještě pár hodin a rány by měly být zacelené. Vlastně jsem měl i takovou myšlenku, že to urychlím Aghrou, ale potom, co se dočítám v téhle věci asi bude lepší mít energii dobitou hezky na maximu... Ne, že bych toho v boji moc zvládnul. Ale nějakou snahu předem mít můžu. Znovu jsem se zadíval na obrázek a znovu si povzdychl. Alejandro riskoval svůj život, aby mě zachránil a pak znova, aby tohle všechno sehnal. Jarrell kvůli mně musel použít své síly, ošetřil mě a dovedl zpátky k němu. Ani jeden tohle nemusel dělat. Asi je to dost nefér je vystavovat něčemu, o čem jim nedovolím nic vědět. Můžu se omluvit tím, že já některé z těch věcí taky doteď nevěděl? Ne. Rozhodl jsem se. Zaklapl jsem složku a vstal. Můj náhlý pohyb byl natolik razantní, že jsem opět upoutal jeho pozornost.

„Něco ti musí říct,“ rozešel jsem se i se složkou k němu.

„Jo, rád si to poslechnu, ale nechceš se nejprv oblíct?“ zkouknul mě pohledem. Hodil jsem po něm nechápavý výraz, no až poté mi to docvaklo.

„Jestli ti to vadí, tak to udělám,“ odpověděl jsem a zůstal čekat na místě, co z něj vypadne.

„Opravdu nepociťuješ žádný stud?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Ani minimálně a před nikým,“ vrátil jsem se nazpět k posteli, obkroužil ji, než jsem na zemi zahlédl svoje spodky. Dobře, tak zapůjčené spodky, jinak už by to bylo docela nechutné. Pomalu a nenuceně jsem si je natáhl, abych mu dokázal, že to opravdu dělám jen z nutnosti pro něj.

„Ale vážně budu potřebovat sehnat nějaký prádlo, jestli se tu mám každej den oblíkat,“ přešel jsem k němu a usadil se na okraj stolu.

„Mám to pochopit tak, že-,“

„Doma chodím oblečenej jak mě vyšší moc stvořila? Jo,“ dokončil jsem jeho větu. Položil jsem před něj složku a nalistoval na stránku s tím obrázkem.

„Tohle je místo, kde jsem se stal anomálistou,“ začal jsem. Hodil pohled střídavě tam a pak zase ke mně.

„Jestli budeš pokračovat, nechceš si nějak pohodlněji sednout? Než skončíš, budeš mít velkou rudou rýhu zarytou ve stehně a to není vůbec sexy.“ Teď jsem taky jednou pro změnu pozvedl obočí já.

„Máš pocit, že to bude na tak dlouho?“ Zakřenil se.

„Vlastně jsem už kdysi dávno věděl, že mi jednou do místnosti vejde nahatá mladší verze Legolase z Pána prstenů a bude mi vyprávět svůj příběh,“ natáhl se pod stůl a vytáhl o trochu nižší sedačku, než na které byl sám. Pak pokýval hlavou. „Ve skutečnosti to tady mám pod nohy, jo.“ Přišoupl to ke mně a já se usadil.

„Všichni to říkají, vážně tu postavu tolik připomínám? Nikdy jsem to neviděl, asi o něco přicházím.“ Trochu jsem se k němu popostrčil a lokty se opřel o stůl.

„Vlastně...“ Zamyslel se. ,,Vlastně ani tolik ne, ale prostě mě to napadlo. A ano, přicházíš,“ mrknul na mě a pak se očima vrátil ke složce.

„Ale přerušil jsem tě... snad sis to ještě nerozmyslel,“ v očích jsem mu zahlédl obavu. Ach, zvědavost je mocná věc. Zazubil jsem se.

„Ach ne. Neboj, všechno ti povím,“ řekl jsem tajuplně, nadechl se a spustil.

 

V pět hodin odpoledně jsem si dal obědo-večeři. Nacpal jsem do sebe čtyři Alejandrovi naprosto skvělý bramboráky, vypil dvě sklenice džusu, vydlabal tři kiwi a nakonec smutně koukal na dno vyžranýho domácího pudingu. Tlačítko na konvici cvaklo a připravený hrnek vedle ní čekal na zalití. Mou línou a pažravou situaci zachránil až Alejandro. Začínám si myslet, že tahle obří část domu je jen pro ty dva, protože jsem tady nikdy nepotkal nikoho jinýho. Luminen vážně potřebuje sluhu, o to tady kráčí...

„Alí, potřebuju pomoct...“ vyslal jsem k němu prosbu, aniž bych se nechal odradit jeho kyselým výrazem sotva mě uviděl. „Je to otázka-“

„Co chceš?“ Zabručel a zdálo se, že spíš předstírá svůj zájem o obsah lednice.

„Zaleješ mi čaj? A taky bych ho tak trochu potřeboval donýst až sem...“ Natočil se na mě a pousmál se. Ach, ale hezký úsměv to teda nebyl.

„Naser si,“ odpověděl. Škublo mi ve tváři. Vulgarismus mi nebyl příjemný ani za smrtelného života a drží se mě to doteď. Všiml si mého mlčení.

„Ale copak, milostpán se urazil, protože není po jeho?“ Usmál jsem se na něj.

„Ach, vždycky nemusí být po mém.“ Odvětil jsem a přitom se zvedl. Ach ano, Luminena dokázal zvednout kdejakej drzounek.

„Tak to dokaž a prokaž mi laskavost a začni se oblíkat jako někdo ve společnosti dalších lidí, který nezajímavá tvoje polonahý tělo,“ odsekl. Všiml jsem si, že trochu znervózněl, když jsem se k němu přiblížil.

„Vlastně si myslím, že to všechny, co se tu kolem mě pohybují zajímá,“ chtěl kolem mě proklouznout, vlastně byl jeho krok pomocí Aghry docela rychlý a možná by byl i rychlejší, pokud by schopnosti fantómů s každým rokem nesílily. Tělem jsem ho přirazil k lince. Preventivně jsem se rozhlédl, ale vážně jsem dlouho spal, protože jsem nikde okolo nás nezahlédl ani střípeček.

„Ty egocentrickej parch-“ prst jsem mu přitiskl na rty. Překvapeně na mě přitom vykulil oči. Neudržel jsem pobavené tiché zasmání se.

„Tyhle nadávky si nech pro nějaký gangstery nebo já nevím, ale přede mnou je nepoužívej, ju?“ pomalu jsem odtahoval prst.

„Jsi. Kre-té-“ strčil jsem mu palec mezi zuby a ostatními prsty ho chytil pod bradou. Tváří jsem se přiblížil k jeho. Ten jeho šokovaný výraz byl k nezaplacení. Inu, jednou jsi dole a jednou zase nahoře, se říká.

„Neboj se, docela mě ta ruka ještě bolí, takže tě za chvilinku pustim. Mezitím ti asi řeknu, že mě překvapuješ. Vyskočil jsi do okna několik desítek metrů nad zemí a během pár vteřin sejmul tři ozbrojený chlápky. Jako nic jsi se vloupal do jejich kanceláří a nepozorovaně odnesl několik kil papírů. Sám u sebe vždycky nosíš zbraň, máš svojí jednotku. Jsi ohnivej čaroděj, máš v genech že budeš vždycky ovládat Aghru líp, než já, ať už bych se snažil jakkoliv. Tak co ti brání mě teď prostě složit? Jak vidíš jsem zranitelný a teď máš doslova na jazyku i pojistku,“ přiblížil jsem se natolik, že bych ho mohl políbit. Nejspíš ho napadlo to samé, protože mi nejdřív vpálil nenávistný pohled přímo do očí a pak je sklopil k mým rtům. A pak začaly jeho světlé tváře viditelně a hrozně rozkošně rudnout.

„Teď máš šanci, stačí mě kousnout a střelit jednu dobře mířenou a budeš ode mě mít navždy pokoj. Nebudu k tvýmu bratrovi už žádná překáž – tss!“ On mě skutečně hryznul! Odtáhl jsem ruku a dotčeně se na něj zadíval. No ale zásadní byla ta střelba, ale to se jaksi nekonalo. A na palci jsem měl jen otlačeninu od zubů.

„Nemůžu tě zastřelit a zřejmě už jsi přišel na to proč, tak už mě ani sobě nemusíš nic dokazovat!“ hlas mu přeskočil a během toho se mi pokusil vykroutit. Vlastně měl docela sílu, kdybych měl o pár let méně, neměl bych šanci.

„Vím jen to, že tě Jarrell sebral prakticky z ulice a ty se bojíš, aby tě tam neposlal zpátky. Ale to je lež, nikdy by tě neopustil. Možná by se chvíli zlobil, ale je to Khilijin. A pokud jde jen o to, že mě prostě jen nemůžeš vystát, protože jsem tě odřízl od bratrovi plné pozornosti, nemusel jsi mě zachraňovat.“ Ještě chvíli se na mě zle díval, ale pak jeho odpor začal slábnout.

„Nemusím akorát předstírat, že tě nesnášim a jak moc rád bych chtěl vrátit čas. Ale i s dalšími šancemi bych to udělal stejně. Znovu a znovu,“ už jsem ho pustil úplně a ukročil mu stranou.

„Proč?“ Ach, tohle Luminenovi opravdu nedává smysl. Asi jsem prostě jinej. A proto asi nemám žádný kamarády, fňuk.

„Protože jsem ho od chvíle, co tě u sebe ubytoval, neviděl spokojenějšího,“ pak se odmlčel a ve výrazu jsem mu poznal, že přemýšlí, jestli má pokračovat. Ach, no tak to vyklop!

„No a taky mi dal docela jasně najevo, že tě nemám prudit.“ Řekl. Ach, vzpomínám si, to mohl být ten včerejší rozhovor, kdy mu tady vysklil police v oné drahé lince na zakázku...

„Neprudit znamená vycházet se mnou,“ pokýval jsem chytře hlavou a vysloužil si tak jeho znechucený škleb. Jo chápu nemá mě prudit, ale o vysílání znechucených signálů zřejmě nepadlo ani písmenko. No jo, co se dá dělat, sám sebe už nezměním.

„Takže neviděl spokojenějšího?“ Brouknul jsem si jen tak pro sebe. To přece Luminen nemohl přeslechnout. Přitom jsem k němu znovu zabrouzdal pohledem. Myslím, že přesně tohle bych mohl nazvat “odhozenou maskou“. Nebo možná spíš ztracenou, protože se Al propadl do myšlenek a na to, že opodál stojí jeho nepřítel číslo jedna úplně zapomněl. Odhalený cit v jeho tváři a oči lesknoucí se smutkem hledíc do prázdna mi zasadily poslední kousek do skládačky, která Luminenovi jinak nedávala smysl.

 

Ach, Luminenovým srdcem otřásla lítost.