Odvrátit nově příchozí zbraň o maličký moment později, tak jsem přišel o oko. Ale lepší, než přijít o kus mozku. To už se hůř vstřebává.

„Cítil jsem nějakýho čáryfuka poblíž, a že sem míří, ale tebe bych tipoval jako posledního,“ řekl jsem, ale Alejandro neměl čas mi na to odpovědět. V rukách se mu objevily pistole, prásk prásk, dva výstřely, dva dole. Do Gainese, který se rychle snažil hrábnou po zbrani, kterou mu předtím vyrazil z ruky, mu stačilo kopnout. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že špatně odhadl sílu a podle Gainesova nicotného oblouku vzduchem a tvrdým dunivým dopadem, to vypadalo, že i když se to na Gainesovi klepe vlnami velikosti tsunami, pořád je ještě těžší, než vypadá. Alík nezaváhal ani na vteřinu. Než se stihl vepř k zbrani doplazil, s další přesně mířenou ranou, padl mrtvý.

„Doufám, že tě ta věc s tou krví tolik nezajímala,“ zajistil zbraně a zastrčil si je do kapes – jak cool.

„Víc by mě zajímalo, jak si mi mohl čelit bez toho, aby ses chtěl prozradit,“ řekl jsem a pozoroval ho, jak si kleká za mě a obhlíží moje pouta.

„Nejseš zas tak super, víš,“ trhl rukou a mě až do hlavy projel proud bolesti, až jsem zakřičel. Úplně to potlačilo mojí uraženost nad jeho slovy. Pak přišlo další trhnutí. To už bylo pomalu na slzy, pro mě. Ale udržel jsem se, jsem Luminen, že jo. Nějakou důstojnost potřebuju,... že jo...

„No tak...?!“ zahučel jsem na něj.

„Já jsem ti do rukou nezabodal tužky, na mě se nevztekej.“ Bránil se. No, byl v právu.

„Tužky?“ Hloupě jsem se dotázal.

„Jo tužky, ale to tlustý něco mělo po ruce asi jen dvě, už tě jdu rozvázat,“ kromě pulsující bolesti jsem vzadu ucítil i škubání a popotahování, jak se nejspíš snažil zdolat uzly.

„Proč jsi pro mě přišel?“

„Kvůli bráchovi. Když se tvoje Aghra vytratila, tak – ale to mu nikdy neříkej – vypadal jak nakopnutý štěně – ačkoliv to vůbec nechápu. Infiltroval ses nám do životů a nejspíš jsi ho měl odkráglovat. Ale říkal jsem si, že ničím jiným si u něj reputaci jen tak nevylepším. Takže asi ne tolik kvůli němu, ale kvůli sobě. Stačilo mi jít po tvojí zbytkový Aghře a-“

„Ví tvůj bratr, že jsi čaroděj?“ Divně se na mě zadíval.

„Samozřejmě, jsme bratři,“ teď jsem se divně zadíval já na něj. Povzdychl si.

„Přišel jsem o rodinu při požáru. A pak přišel on a otevřel Espenrive a já viděl, jak z jejich těl vystoupily duše, které se změnily ve sněhově bílé sovy, které vletěly dovnitř. Byl jsem jediný přeživší a neměl jsem kam jít. A tak se Khilijin rozhodl, že mě... prostě adoptuje. Byl u toho, když se moje schopnosti začaly projevovat. Ale nikdy... asi neporozumím tomu, jak ohnivý čarodějové mohli zemřít ohněm, taky jsem doufal, že když budu s ním, tak budu k té záhadě blíž,“ upřeně jsem se na něj zadíval.

„Ty jsi Mckenna,“ případ dvou spojených ohnivých rodů čarodějů, kteří ohněm zemřeli byl dalece známý i pro nezaujatce jako jsem já. Pousmál se.

„Raději Ashcroft, ale překvapil jsi mě, že nejsi úplnej ignorant,“ ještě jedno škubnutí a moje ruce byly volné. Skoro jsem se bál na ně podívat, ale... udělal jsem to. Obě dlaně skrz na srkz propíchané, v levé to vypadalo hůř, tam už jsem měl tyhle díry dvě.

„A kde vůbec je?“ Sobecky jsem si přál, aby byl ten druhý tím, kdo mě tu teď zachraňuje. Koutek mé duše to mrzelo.

„Jo jo, neboj se, nevyrazil jsem sem sám. Ale my dva teď odejdeme, on se o to tady postará a plán zněl, že se potkáme venku v autě. Tak jdeme,“ táhnul mě k oknu.

„Alíku, já ale nejsem spiderman,“ hlesl jsem, když mi pohled padl na výšku, v které jsme byli. Na temné úmysly, který Gaines měl jsem čekal spíš podzemí a ne nejvyšší patro budovy.

„Nevypadáš jako někdo, kdo si libuje ve filmech,“ sekl po ně pohledem, zatímco se mě snažil dostat do okna.

„Viděl jsem to na plakátu,“ zavřel jsem oči. Ani jsem netušil, že jsou výšky moje slabá stránka. Zvláštní, měl jsem na zjištění svých slabin čtyři-sta let, ale jak se říká: nikdy není pozdě.

„Tak se mě pořádně chyť a chvíli si hraj na Mary Jane – i když netušíš, kdo to je. A hlavně neřvi,“ čapnul mě za pas. Měl jsem takový pocit, že se asi taky chci chytit. A pak Alejandro k mýmu naprostýmu zděšení vyskočil z okna. A já začal ječet. Ale po chvíli jsem zjistil, že se zas tak rychle dolů neřítíme a těsně před dopadem zpomalil natolik, že to bylo jako seskočit s půl metrový zíďky.

„Vážně? Jako... vážně?“ Pustil mě a pak se do mě pustil – je to takový pokus o vtipný obrat. Luminen je v poslední čas lehce nestabilní, trapné vtipy si může dovolit. Ach, že se mi nezačíná stýskat po mých klidných časech.

„Vyskočil jsi z okna, každej by ječel,“ ohradil jsem se dotčeně. A no jo no, tak trochu bylo Luminenovi i trapně. Zkoumavě se na mě zadíval.

„Hele blondýne, ty jsi křehčí, než vypadáš,“ pak mě sjel pohledem. ,,A taky lehčí,“ to jsem nemohl jen tak přejít.

„No dovol, chceš snad říct, že vypadám těžce?“ Preventivně jsem se prohlídl.

„A taky jsi hroznej narcis, to je děsný,“ zamračil se na mě, ale stihl jsem jen heknout překvapením, když mě zase bleskově popadl za paži a táhl pryč. Tak počkat, nejsem tady na bleskový pohyby machr snad já? Ale Luminen už asi nebyl v kurzu, protože si právě připadal jak vlajčička v prudkym větru. A tak nějak jsem se po chvíli ocitl nastrčenej v autě a asi se přitom trochu tvářil jak vycpanej plyšák.

„Seš docela badass,“ musel jsem uznat, když se zabouchl na místě řidiče. „Ale nemáš ve výčetu schopností i nějaký léčivý techniky?“ V rukách jsem svíral tričko, abych minimalizoval ztráty krve a taky aby mě později někdo nezjebal za zničený sedačky. Bolelo to ukrutně, nebudu lhát, moje klidný nervy odputovaly někam na dovču a zanechaly tu vystresovanýho Luminena a ačkoliv byl, když jsem vyrazil teplý den, stále mnou cloumala zima. Pocit žízně byl stále silnější a stejně tak moje zoufalost. Zním jako chcípák, ale horší, než tohle bylo pouze moje probuzení a posléze procitnutí jako fantóm. Ani jednomu se tohle nemohlo vyrovnat, ale to neznamenalo, že bych něco o trochu slabšího po těch desítkách let prožíval jinak.

„Jestli někdy potkáš ohnivýho čaroděje, kterej umí léčit, dej mi vědět,“ řekl. Opřel jsem se a měl na jazyku odpověď. Ale přesně jsem věděl, kam by moje odpověď vedla. Žádný ohnivec už přece nežil... A i kdyby ano, odpověděl, jako bych ho právě urazil. A tak jsem raději pro jednou chytře držel klapačku. Zavřel jsem oči a o kratičký moment se z druhé strany ode mě otevřely dveře. Jindy bych to očekával, někdy bych se mohl i leknout, ale teď jsem byl tak vyčerpaný, že mi to bylo jedno.

„Sakra, ty tě stihli zmordovat,“ škublo mi leknutím ve tvářit, když jsem současně s těmi slovy ucítil na tváři pohyb.

„Ani nevím...“ šeptnul jsem. Vzdáleně jsem vnímal, že Alejandro nastartoval, a že jedeme.

„Ale lepší, než jsme si původně mysleli...“ jo vlastně... moje Aghra zmizela. Dovolil jsem si se tělem sesout na jeho rameno. Jarrellova vůně. Kdyby mi někdo řekl, že něco takového může mít takový účinek na moje nervy, tak bych se mu vysmál. Vnímal jsem, jak mi za jízdy šetrně ošetřuje ruce. Když je obvázal, přiložil rty na každý z mých prstů a postupně je všechny políbil.

„To jsem si nezasloužil,“ řekl jsem potichu, otevřel oči a zaklonil k němu hlavu. Pousmál se.

„To máš pravdu, to mi to budeš muset později nějak vrátit,“ rukou mi zajel do vlasů. A já si v ten moment za celý svůj život připadal chráněně, bez toho abych se musel spoléhat na své schopnosti. Bylo to přehnaně sentimentální? Ano bylo. Ale taky to byla pravda, a tak silná, že jsem ji byl ochoten přiznat. Koutkem oka jsem si všiml výrazu, se kterým nás Al sledoval. Ale nekomentoval. Asi měl taky své chvilky, kdy nemusel vypustit každou myšlenku, co mu zrovna přišla na jazyk. Ach Luminene, to nám někoho připomíná. Chvíli poté zastavil.

„Tak jsme doma... vy hrdličky...“ neodpustil si. Budu si s ním muset potom ještě popovídat, ale musím to pojmout čistě nelumineovsky – umím to vůbec?

„No tak Ale, taky tě mám rád,“ zasmál se Jarrell, pak mě rukama popadnul za pas a vytáhl z auta jak batole. Dřív, než jsem se stihl ohradit nahlas, jsem si uvědomil, že bych se v hluboké sedačce chtěl určitě opřít rukama a Jarrella to jen napadlo dřív, než mě. Tudíž jsem ho jen lehce levou rukou objal kolem krku a přichytil se, abych neelegantně nevlál a v nohách se snažil najít balanc.

„Ještě bych se chtěl nosit jako princezna,“ udělal jsem na něj Lumineovskej kukuč, zatímco jsme se přesouvali ke vchodu.

„Oh wow, nebudou to ani dvě hodiny, co jsi mi řekl, že-“ volnou rukou jsem mu lehce – s ohledem na své zranění – přiložil prst ke rtům.

„Promiň, myslím že to byla moje vzteková premiéra od doby, co jsem fantóm. Nezvládl jsem to,“ Luminen se právě dokázal omluvit! Podle výrazu, co na mě Jarr udělal si nejspíš právě pomyslel to samé. Ale dokázal to hned slušně zamaskovat.

„Kdybych na tebe nedělal bubáka, mohli jsme vymyslet nějakou společnou strategii, kdy by nemuselo dojít na zabíjení,“ povzdychl si a zadíval se na Alejandra, který šel před námi.

„Gaines by mě nenechal jen tak jít. Máš tu ukrytý štěnice, všechno slyšel. Zná moje slabiny, netrvalo by dlouho, než bych nakráčel do nějaký rafinovanější pasti,“ Alejandro se při zmínce o odposlechu zastavil a otočil na mě. Jarrell ke mně hodil tázavý pohled.

„Řekl mi, že tu jsou. Že byly mým předvojem,“ povzdychl jsem si. ,,Ach jedině tak mohl splnit slib, že nic takového nebude součástí mýho úkolu,“ už pár let jsem pro něj dělal, měl jsem už tušit jak přemýšlí. Měl jsem vědět, že žádná moje mise nebude bez toho, aby mě nemohl sledovat. Začínám si myslet, že to bylo především proto, aby se jednou dozvěděl to, co dnes.

„Ale prosím, sežeň lidi, prohledejte všechno,“ řekl Jarr a Al kývnul a pak se prostě mlčky vydal chodbou pryč od nás. Zachmuřeně jsem se za ním díval.

„Mrzí mě, že za mě musel vykonat vraždu,“ řekl jsem jen tak do ticha.

„Lumi, ty se překonáváš. Myslíš, že někdy přijde den, kdy se mi omluvíš i za tu díru ve zdi?“ Podíval se na mě a na rtech měl úsměv. „Samozřejmě, že nechci, aby Alejandro zabíjel, ale to bych ho s sebou pak nemohl brát do terénu. A někdy prostě jsou i takovéhle nutné smrti.“ Konečně jsem se ho pustil a pomalu se rozešel. Zařadil se vedle mě. Mluvili jsme potichu, i když je Gaines mrtvý, nevíme kdo všechno má k odposlechu přístup. Ach Luminene, nikdy jsi nečekal, že příde čas, kdy se nebudeš cítit bezpečně, viď?

„Na co přesně ti v terénu Al je?“ o vteřinu později mi to došlo a pokýval jsem hlavou. „Jo, nic neříkej.“ Pak jsem se rozhlédl kolem sebe.

„Hele můj orientační smysl je sice na houby, ale tudy se k pokojům nejde, že ne,“ místo odpovědi mě bez varování strčil do jedné z okolních místností. Poznal jsem místnost, kde jsme se bavili poprvé. Propíchnutý obraz Ewella Haina a Rashaan Hyatt na protější stěně. Předtím jsem si ho nevšiml, musel jsem být už v tu chvíli moc soustředěný na Jarrella... Aniž by ke mně promluvil, začal se procházet a přitom prohledávat všechny prostory. Ach, Luminen mohl udělat to samý, jistě. Ale Luminen měl bebí a na hodně blbejch místech, proto jsem udělal něco čistě Lumineovsky sobeckého a uložil se na ten stejný úžasný gaučík jako posledně a prostě se bavil jen jeho pozorováním. Po chvíli si mého pohledu všimnul.

„Neměl bych se na to ještě vysvlíct?“ Zrovna na baru odsouval jednu lahev po druhé. Zasmál jsem se.

„To je ale fantastický nápad,“ odpověděl jsem. Ustal v činnosti a přetáhl si přes hlavu tričko. Kdybych mohl, doplnil bych svou pózu rukama pod hlavou. Jakmile mi odhalil svůj dokonale symetrický vršek, pózování šlo stejně do háje. Ach Lumi, kdy naposledy jsi viděl něco tak... živočišného? Ach ano, to je to slovo, co jsem hledal. Přejížděl jsem pohledem jeho silné mužné paže, které jsem mohl závidět jako všechno ostatní. Skenoval jsem jeho hruď a břicho, tohle byl naprostý magnet. Když se mi otočil a vrátil se k prohledávání polic, díval jsem se jak se mu svaly napínají, očima jsem přejel přes jeho páteř a skončil na zadku schovaný, za látkou. A najednou potřeboval vidět víc. Zvedl jsem se a pomalu se k němu kradl. Ovšem ani jsem se nesnažil vymazat naši zkracující se vzdálenost, tak jsem promluvil.

„Věříš na osud, Jarre?“ Přibližoval jsem se. Jeho ruce se přemístily ke skleničkám.

„Jsem Khilijin, Lumi,“ odvětil.

„Když tomu nerozumím, tak to není odpověď...“ viděl jsem z profilu, jak se mu zvedl koutek.

„Jsem ochotnej věřit spíš v vzájemné přitahování se dvou ještě nedávno naprostých cizinců, z niž jeden se tomu druhýmu hned první noc nastěhoval do postele, než vyloženě v osud. Nechci věřit v něco nepodloženého, co by mi mělo určovat život,“ řekl. Musel jsem se zasmát.

„Jako Khilijin jsi taky nepodložený... ale dobře... budeme tomu říkat naprosto giganticky magnetické přitahování...“ už jsem stál za ním, a protože moje dlaně byly teď chuděrky bolavé, alespoň konečky prstů jsem mu jemně přejížděl po zádech. „Ale sám pro sebe to nazvu osudovým setkáním,“ šeptnul jsem mu do ucha. Když jsem se odtáhl, otočil se na mě.

„Snad to můžu brát tak, že jsem první, kdo si v pozici tvého cíle vysloužil tvou krásnou nahotinku ve svý postýlce a na svém těle?“ V očích měl skoro rozpustilý výraz. A Luminen si zase říkal „Ach jej“, to povídání u toho mi vážně moc nejde, co teď?

„Jo tak to brát můžeš, ale teď pššš,“ znovu jsem ho utišil gestem a tentokrát ho prstem po rtech i pohladil. „Asi tě to překvapí, ale v jistých chvílích nejsem upovídaný typ,“ pozvedl obočí a já zakroutil očima. Ach, ale dokud mlčí, je Luminen schopen vykonat první krok. Nebo... kroky. Tváří jsem se přiblížil k jeho. Můj pohled teď už spočíval jenom na jeho rtech. Ta náhlá touha je poznat mnou úplně cloumala, zatím to bylo jen takové hlazení zvenčí, ale já chtěl skutečné a vášnivé. Potřeboval jsem cítit teplo jeho úst a jazyk spojující se s mým.

„Lumi...“ skoro zachrčel, naše rty dělila jen pomyslená tenká čára a zjištění, že nedočkavost cloumá s námi oběma mi udělala radost.

„Ššš...“ vyplnil jsem ten zbylý prostor, jeho rty sklouzly po mých, jako by to byl tisíckrát nacvičený pohyb a zároveň byla síla prvního momentu devastující a hladová, jako bych si něco desítky let odpíral. Narůstající pocit neukojenosti, který se v mých polibcích odrážel mi začal oplácet se stejnou nenasytností a dravostí. Ach Lumi – myšlenky moje, zalezte. Tohle si nenechám zkazit svým otravným uvažováním nad věcmi. Nutně jsem potřeboval přejít do dalšího kroku, ale odtrhnout jsem se nemohl. Ne, ještě ne... Opatrně jsem chytil jeho ruce a stáhl je k jeho přesce od pásku.

„Lumi... Lumi, co to děláš...“ odtáhl se trhaně od mý rtů sotva natolik, aby to dokázal vyslovit.

„Rozepni se,“ natlačil jsem mu na rozkrok ruce společně s jeho. Povzdech, který vešel do mých úst mě ještě více povzbudil.

„Dělej,“ popoháněl jsem a už cítil, že se začíná s rozepínám pomalu prát, nejspíš stále nejistý tím, na co jsem se chystal. Zadrnčel zip. Odtrhnout se odtud bylo sebetrýznění, ale jsem si zcela jist, že si to velmi brzy vynahradím. Ach, nejen sobě. Luminen to přece dělá především pro něj.

„Ale tvoje ruce...“ namítl, a pak chraplavě vydechl, když jsem si před něj klekl.

„Nepotřebuju je...“ rychlým pohybem jsem mu stáhl džíny i se spodkama až ke kolenům. „Teda až odteď.“ Nevzhlédl jsem přitom k jeho tváři, byl jsem si jistý, že ať už bych viděl v tu chvíli cokoliv, mohlo to zbrzdit mou odvahu. Teď jej potřebuju pouze slyšet. I když jsem jeho úd už viděl, teď za bílého dne s kalhotami skoro na podlaze, to získávalo úplně nový rozměr. Špičkou vypláznutého jazyka jsem se dotkl jeho špičky a pak ho jedním rychlým pohybem pojmul. Jeho velikost v mý puse a samotná tahle myšlenka byly dalšími kousíčky objevované skládačky, nejen jeho, ale sebe sama. Chci říct, jak jsem dospěl k tomu, že se mi tohle chce dělat? Že mi jeho penis klouže do pusy a zase ven a mě se to líbí? Proč je tak žhavý to stažený prádlo a jeho holý stehna? Mohl jsem se jich dotknout, ale neudělal jsem to. Jenom jsem se díval. Jak se mi ve střídavých intervalech jeho tělo přibližuje a oddaluje. Vnímal jsem jeho teplo a viděl jsem, jak se jeho tělo napíná. Slyšel jsem jeho rychlý dech a cítil jeho ruce jak vpluly do mých vlasů a skoro drsnými pohyby si určily vlastní interval. Moje tělo se chvělo touhou po doteku. Penis se mi tlačil do upnutého prádla a stačil by mu jediný dotek, aby se vyprostil ze sevření slasti. Teď byl ten moment. Vzhlédl jsem a setkal se přímo s jeho pohledem. Vzrušeným a uchváceným. Natolik silným, abych dotek sám na sobě nepotřeboval. Sevřel čelisti a brada mu vylétla vzhůru, viděl jsem jak se jeho krk napíná, slyšel jsem jediný spokojený sten, když mi jeho vyvrcholení zaplnilo ústa. Moment mohl zkazit jen tím, že pohotově vytáhl kapesníček z balíčku v kapse někde u podlahy a přiložil mi ho ke rtům.

„Vyplivni to,“ a já to mohl dovršit tím, že jsem ho poslech. A zdokonalit tím, že po zmuchlání jeho daru do kuličky jsem mu kapesníček podal zpět a pak se postavil a mlasknul mu pusu na rty. Zašklebil se.

„Zkusím hádat... mám to za ten kapesník.“

„Totálně – ach! Úplně jsi zabil atmošku...“ Olízl jsem si rty. „A tohle bylo za záchranu.“ Pohladil mě po vlasech.

„Dals mi nezapomenutelný zážitek,“ teď jsem mu do toho skočil – ach, myslím, kdyby chtěl náhodou ještě něco říct.

„Tak už se obleč, s tím ti už nepomůžu,“ ukázal jsem na něj dlaně. „Dolů to šlo snadno.“ Zasmál se, tak trochu mimo příjem, zatímco se oblíkal.

„Takže když dovolíš... já se teď potřebuju převlíct – ach, až najdu pokoj a ty můžeš dál hledat.“ Tázavě pozdvyhl obočí.

„Nejen pro tebe to byl nezapomenutelný zážitek,“ mrknul jsem na něj a posléze se zdejchl z místnosti dřív, než mi na to stačil odpovědět. Ach... tak jsem to vážně udělal.