„Dneska se k nám přidá nový hráč.. doufejme, že bude na rozdíl vás umět hrát.“ Oznámil trenér.

Sydney jen pozvedl obočí nad netaktní a hrubou poznámkou, kterou vypustil jeho coach z pusy a pinkal si se spoluhráčem dál, dokud se neotevřely dveře. Do tělocvičny vešel vysoký tmavovlasý kluk a namyšleně kráčel směrem k osatním, čímž si od Sydnyho vysloužil další pozvednuté obočí. Došel až k trenérovi který ho vzal za rameno a představil.

„Tak, toto je Luke. Představí se jako vy na začátku. Řekne jméno, věk a jak dlouh hraje.. zbytek si klidně pozjišťujte po tréningu.“

Pak se podíval na Luka a ten s úsměvem spustil. S arogantním úsměvem. „Takže já jsem, jak už jste slyšeli, Luke. Je mi 17 let a volejbal hraju už pátým rokem.“ představil se a podíval na trenéra. Ten pokračoval.

„Takže už jste kamarádi a my můžeme začít s tréningem. Luku, jdi do dvojice se Sydnym a já se podívám, co umíš. Ostatní makejte nebo si dáte 20 koleček!“

Všichni se dali do práce, aby nemuseli běhat a Sydney přistoupil ke svému novému spoluhráčovi, který se na něj culil jak nějaký debil. Nejprve mu chtěl úsměv nemile oplatit,  pak si ale usmyslel, že vražedný pohled by mu trenér nedaroval, a proto se také pokusil usmát.. i když byl falešný, snažil se.. Coach po Lukovi hodil míč a řekl, ať začnou s klasickýma vysokýma nahrávkama, a pak přejdou do bagra. Oba jen přikývli a začali si nahrávat. Sydney hrál sice jen 2 roky, ale talent mu umožnil vyrovnat se i s mnohem staršími žáky, proto přihrával Lukovi přesně na hlavu. Luke hrál víc jak dvakrát tak dlouho a nahrávky mu vracel se stejnou lehkostí a přesností. Díky tomu byla radost pohledět na jejich spracovávání. Po pár minutách přesných přihrávek přešli do bagru, který byl rovněž přesný. Kvůli tomu trenér usoudil, že můžou přejít na smeče.

Sydney musel nahrávat a Luke smečovat a po deseti opakování se měli vyměnit. Při prvních pěti smečích se Luke trefil přesně k zadnímu rohu hřiště, a Sydney v duchu proklínal sám sebe a to, že nezačal hrát dřív. Ano, dokázal se trefit dozadu na okraj ale nebyl si v tom tak jistý, jako se zdál být Luke.

Přišla řada na Sydnyho a ten se značnou žárlivostí a soupeřivostí oplácel přesné smeče Luka s co největší ladností a silou... přesto byl i docela přesný. Podařilo se mu vždy trefit hřiště, a ani nebyl tak daleko od cíleného místa, i když mu to párkrát ujelo. Jakmile zasměčoval podesáté, doskočil na zem, pořádně se nadechl, vydechl a kývl na Luka, který to s úsměvem zopakoval.

„Tohle mi stačilo, rozdělíme se do družstev a dáme si cvičný zápas. Luke nahradí Richarda, který tu dnes není, na postu esa. Zbytek bude stejně jako obvykle.“ Všichni po ukončení oznámení trenéra souhlasně přikývli a rozdělili se na 2 skupiny. Luke byl ve skupině se dvěmi vysokými kluky, kteří se mu představili jako první. Byl to Robert a Alex. Oba dobře blokovali a smečovali, ale příjem byl trošku horší. Jako další se s ním seznámil nahrávač jménem Daniel, byl o něco málo menší než Robert nebo Alex, ale jeho nahrávky byly přesné a příjem i smeče byly solidní. Jako poslední k němu přišli Jerry s Luisem. Jerry byl libero, nejmenší z jejich družstva, ale s nejlepším příjmem. Luis byl ve všem průměrný, ale snažil se, takže svůj tým nijak nepoškozoval.

Se Sydnym byli jako obvykle Tom, Samuel, Hanry, Dereck a Milouš. Tom byl nahrávač s výborným příjmem a solidními smeči. Samuel a Hanry byli blokaři s výbornými smeči a průměrnými příjmy, Dereck byl takový všeuměl, který se dokázal přizpůsobit a Milouš, což byla jeho přezdívka, jelikož to byl malí roztomilí blonďáček, byl libero. S jeho výškou byl opravdu rychlý a v příjmu se mu nemohl nikdo rovnat. Sydney byl eso a kapitán.

Cvičný zápas byl celkem vyrovnaný a tým Sydneyho vedl pouze o bod. Luke byl zkušený a dokázal podržet tým. Smečoval a příjmal útoky protivníků, jako by mu šlo o život. To ale jen hecovalo Sydneyho, který se snažil víc a víc. Vařila v něm krev a žádný bod jim nedaroval. Teď byli obě esa proti sobě a Luke dostal nahrávku. Sydney vyskočil připravený blokovat a při pohledu na eso, které se právě chystalo na směč, se mu zatajil dech. Přes tričko se mu rýsovaly pracně vytvarované svaly, které byly napjaté jak tětiva luku, chystající se prostřelit jakoukoli překážku. Ať už posiloval z jakéhokoli důvodu, na jeho smeči to bylo pěkně znát. Sydney sice vyblokoval jeho střelu, ale při tom nárazu míče mu ruce vystřelili opačným směrem, jakoby opisoval dráhu smeče, a on při dopadu spadl na zem. Rychle se ale postavil a připravil na další náraz, jelikož jejich libero vybralo míč a nahrávač znova přihrál Lukovi. Sydney vyskočil a znova zmařil smeč, ale né natolik dobře, aby se míč odrazil na druhou stranu hřiště. Milouš vybral míč a nahrál přes Toma Sydnymu, ve kterém krev jen vřela. Vyskočil, zaměřil si skulinku v bloku a zasmečoval s co největší silou. Míč odrazil Lukovi ruce a dopadl na protivníkovu stranu hřiště. Trenér zapískal, Sydney doskočil a vydechl. Všichni na něj hleděli a v tělocvičně nastalo hromové ticho. Jediné, co šlo slyšet, byla ozvěna píšťalky a míč odrážející se od země. Sydney se podíval na Luka který ho ostražitě pozoroval.

„Pěkný směč.“ přerušil ticho trenér a upozornil ostatní, že ještě neskončili.

Sydney se narovnal a poté se postavil tak, jak u něj bylo při podání z jeho strany zvykem. Píšťalka zapískala, zazněl zvuk nárazu dlaně o míč a začala nová hra. Libero vybral na straně Luka míč a nahrál Danielovi, který míč poslal Alexovi na smeč. Ten byl ale zablokován a Jerry měl co dělat, aby to vybral. Míč létal po celém hřišti a nakonec spadl na stranu Luka. Byla to asi nejdelší hra a všichni z družstva, které skórovalo radostně vykřikli...

-

Zápas skončil 25:21 pro tým Sydnnyho. Všichni byli vyčerpaní, ale zároveň nabuzení. Obě strany si podali ruce, začali se bavit a vyšli směrem k šatnám. Kluci se seběhli kolem Sydnyho, Dereck mu dal jednu ruku kolem ramen a druhou mu rozčepýřil vlasy.

„Ten blok a pak smeč! To bylo něco kámo! Kdy ses to naučil proboha?“ smál se Alex a plácl Sydnyho přes záda tak silně, až byl nucen se narovnat.

„No, já..“ než to stihl dopovědět zavolal ho společně s Lukem trenér. Všichni se zastavili a s né moc velkým nadšením se s ním rozloučili. On se jen usmál a mávl na ně. Poté se vydal na opačnou stranu za trenérem.

„Toto byl nejlepší zápas, co jsem na tréningu viděl. Sydney... nikdy bych nevěřil, že to řeknu ignorantovi jako ty, ale tvá hra byla opravdu dobrá. Minimum chyb, zápal, jaký jsem u tebe jěště neviděl a smeč, ta smeč byla opravdu vynikající. Luku, tvoje hra je přesná a jde vidět, že už nějakou dobu trénuješ. Jak bloky, tak příjem i smeče jsou na vysoké úrovni. Chci abyste oba přišli i na tréning starších a zkusili si s nima zahrát.“ řekl trenér jakmile Sydney došel k němu. Oba souhlasili a tak jim trenér řekl, kdy mají dorazit na tréningy. Poté je nechal jít.

„Jak dlouho hraješ?“ zeptal se Luke, jakmile se vydali z tělocvičny.

„2 roky.“ Odpověděl mu a cítil neuvěřitelné potěšení, když na něj Luke hleděl se skoro otevřenou pusou a úžasem v očích.

„Jenom?! To musíš mít opravdový talent když hraješ takhle! Myslel jsem si že hraješ... že hraješ tak dlouho jako já! Jak je to možné?!“ Luke skoro nevěřil svým uším a taky měl sto chutí, využít tuto chvíly jako zpovědnici. Nebylo to jen kvůli jeho hře. Bylo to i kvůi tomu, že ho na Sydnym něco fascinovalo. Chtěl se o něm dozvědět mnohem víc. (Nikdy se mu nic takového nestalo.)

„No.. trénuju každý den. Možná proto.“ odpověděl Sydney a začínal být trochu v rozpacích. Ten kluk byl až moc blízko! A jak mu může něco takového říkat jen tak?! Co to je za cvoka? (I když něco na něm bylo, to musel uznat..)

„Ale i tak, máš opravdu talent! Booože jak já ti závidím!“ Vzdychl Luke při tom co ho zahrnoval komplimenty. „A hraješ i něco jiného?“ pokračoval v otázkách.

„Někdy si zahraju basket. Ale poslední dobou nemám moc čas.“ odpověděl mu a nevěděl, zda by se ho taky neměl na něco zeptat... v tu chvíli si ale vybavil ty arogantní úsměvy a jednoznačně si v duchu odpověděl: NE.

„Opravdu? Já taky! Nechceš si někdy zahrát? Teď jak jsem se přestěhoval tu nikoho neznám a tak nemám s kým hrát...“ To Sydnymu nedalo a tak souhlasil. Věděl jaké to je být někde nový, i jaké to je být vyčleněn z kolektivu, nebo dokonce šikanován. Dal mu šanci předvést se i v jiném světle. Přece jen se teď nezdál být tak hrozný, jako na začátku.

„Super! To jsem rád..“ ulevilo se mu, když souhlasil. Bezdůvodně byl napjatý jak struna než mu Sydney odpověděl a ve chvíli, kdy souhlasil, se mu nehorázně ulevilo. Měl rád lidi jako je Sydney, neobvyklé a vyčnívající svou povahou. A Sydney byl mimořádně neobvyklí. Byl vysoký a svalatý, zdál se být chytrý, arogantní ale přesto milí a něco mu napovídalo, že i zranitelný a citlivý. To byla pravda. Sydney byl opravdu inteligentní a citlivý. Po pár zkušenostech si ale slíbil, že se nebude na nikoho vázat, jelikož pro něj bylo vždy těžké, když ho ten dotyčný zklamal.

Došli do šatny a Luke se ho přitom stále vyptával. Jak se převlékali, všimnul si jeho vyrýsovaných svalů po celém těle. Jeho pleť byla hodně světlá a ostře kontrastovala s jeho tmavými, havraními vlasy a černýma očima. Taky si nemohl nevšimnout velké jizvy, která se mu táhla od ramene až skoro do půlky zad.

„Emm.. Sydney? Můžu se na něco zeptat?“ při té otázce byl obezřetný, jakoby se bál, že ho tou otázkou vyleká.

„Na tu jizvu?“ dotázal se skoro až pobaveně. Ptal se ho na to každý.

 Stejně jako Luke si všimnul Sydnyho, tak si i Sydney všimnul Luka. Byl vyšší než on asi o půl hlavy, svaly měl atletické ale přesto větší, než je obvyklé. Měl černé vlasy a byl dobře opálený. Jediný kontrast byl v jeho světle modrých očích. Po takovém klukovi by skočila každá holka.

„No.. ano..“ styděl, když se ho na to ptal, jelikož se mu to mohlo stát jakkoli, bohužel pro něj ho to až moc zajímalo.

„Rvačka.. nožem mě řízli do zad.“ Lhostejně pokrčil ramena, jako by se to stávalo běžně. Luke na něj zíral jak na boží zjevení. Ta odpověď mu skoro vyrazila dech.. skoro.

„Cože?! To ti jen tak pořezali záda?!“ čekal mnoho odpovědí, i nepříjemných, ale toto by ho v životě nenapadlo.

„Uklidni se.. už je to nějaká doba. Nic s tím nenadělám.“ odpověděl jako by se ho to netýkalo a oblékl si tričko.

„To ale není nic malého proboha.. nesli za to aspoň následky?“ zeptal se a začal se taky oblékat.

„Ne.“ Luke pochopil, že už se o tom nechce bavit. Po cestě ven byli zticha, pak se rozloučili a každý šel opačnou stranou domů...