Jakmile došel Sydney domů, oblékl si tílko a volné gatě, vzal si míč do vaku a šel se proběhnout k hřišti. Při běhu přemýšlel o tom, co se dneska všechno stalo. Přišel nový hráč, který ho dokázal nabudit jako nikdo předtím. Trenér ho nazval ignorantem, pochválil ho a pozval na tréning starších...a ten Luke. Co to s ním bylo? Nejdřív se chová jak totální debil a pak ho vychvaluje, jako by byl bůh ví co. Někoho takového snad nikdy nepoznal. A není si jistý, zda i někdy chtěl. Při přemýšlení doběhl až k hřišti. A tak si vytáhl míč na basket a začal driblovat. Párkrát hodil na koš a znova dribloval. Pak ale uviděl někoho, koho tu opravdu nečekal. Luke na něj mával zpoza vchodu na hřiště a usmíval se od ucha k uchu.

 Ani on nečekal, že tu potká někoho, koho bude znát. Díval se na Sydnyho a nemohl se přestat culit. Byl rád, že si s ním může zahrát. Pokud mu to dovolí...

„Jé ahoj Sydney! Tebe bych tu nečekal. Nevěděl jsem, že chodíš hrát tady..“

„Emm.. ahoj, jo chodím si tu zahrát.“ Díval se na něj a přemýšlel, zda je to opravdu náhoda.. tady nechodí nikdy nikdo.

 Pak ho ale napadlo, že by toho mohl využít. Už je to nějaká doba co si pořádně zahrál basket a proto po něm hodil míč se slovy: „Chceš si zahrát?“

Při této větě se Lukův úsměv ještě rozšířil, pokud to vůbec bylo možné a radostně souhlasil. Začal driblovat a pokračoval v konverzaci.

„Myslel jsem, že tu nikdo moc nechodí..“ Řekl a střelil přes Sydnyho koš.

„Nechodí.. nikdo až na mě.“ Odpověděl a došel pro skákající míč. Pak se postavil za Luka a začal driblovat mezi nohama.

„Aha.. já jsem to tu viděl, jak jsem se porozhlížel po okolí, tak jsem si řekl, že bych tu mohl hrát.“ Povídal a při tom sledoval Sydnyho. Ten ho obehrál a míč ladně hodil do koše.

„Aha.“ Při hře nikdy moc nemluvil. Luke to ale pochopil a začal se plně věnovat hře. Střídali pozice, bránili a útočili na koš a dávali do toho čím dál tím víc. Oba jakoby se navzájem beze slov hecovali.

Bohužel pro ně jim o to dřív došla síla, proto si sedli a začali si povídat. Sydney nechápal, jak si s ním může tak dobře rozumět. Luke byl zase moc rád, že ho poznal a byl odhodlaný se s ním spřátelit. Byl mu neuvěřitelně sympatický, ba i něco víc.. cítil k němu něco, co nedokázal popsat, a Sydney se dál snažil bavit se s ním tak, aby mu nepřirostl k srdci.. (což mu ale moc nevycházelo.)

„Jak si začal s volejbalem?“ Zeptal se Luke.

„Zkusil jsem to a začalo mě to bavit. Co ty?“

„No, rodiče chtěli, ať dělám nějaký sport, tak jsem si vybral volejbal.. zprvu se jim to moc nelíbilo, ale když viděli, jak se zlepšuju, nechali mě při tom.“ Smutně se pousmál a prohrábl si vlasy.

„Jaké máš rodiče?“ Něco Sydnymu napovídalo, že jejich vztah asi nebude ideální, a proto ho to zajímalo.

„No, jsou ambiciózní. Chtějí ze mě mít dokonalého syna, který bude ve všem vynikat. Táta má firmu, kvůli které jsme se teď stěhovali, mamka je právnička. Co ti tvoji?“ Snažil se znít co nejlépe, ale Sydney v těch slovech slyšel touhu po vzdoru...nenaplněnou touhu po vzdoru.

„Moji? Ani nevím, otec nás opustil a matka je na drogách.. vydělával jsem, abychom měli co jíst, zatímco ona dávala všechny peníze do chlastu a drog. Tak jsem se přestěhoval.“ nikdy to nebylo jeho oblíbené téma, ale ke své rodině necítil žádné závazky, zášť ani citové pouto.. bral je jen jako lidi.

„Aha.. promiň.. to jsem nevěděl.“

„Není důvod se omlouvat.. každý je nějaký a my si své rodiče nevybíráme..“

„A já si myslel, že to nemám jednoduché.. teď je mi fakt trapně..“ Cítil se provinile za to, co si o svých rodičích myslel.. navíc se neměl ptát na ty jeho..

„Nikdo to nemá jednoduché..“ Odvětil a napil se vody.

„Ale toto se ani nedá srovnávat!“  Nechápal, jak to může brát s takovým klidem. Takový život musí být plný bolesti a zklamání přece..,tak jak, jak může být takový, jaký je? Nechápal to, nedokázal to pochopit.

„Myslím, že lítost ani nic jiného to nezmění, tak nevidím důvod, proč bychom to měli řešit.“ Podíval se na něj a nuceně se usmál.

„To je pravda.“ Uznal a pokusil se uklidnit. „Zahrajeme si ještě?“ Dodal pak.

„Už ne.. musím jít. Ale někdy si to zopáknem, jo?“ Vstal Sydney a sebral si věci.

Oba na sebe mávli a Sydney se vydal na šichtu, a protože se zdržel, musel si hodně pospíšit, aby ji stihl. Přeběhl ulici a vydal se úzkýma uličkami směrem do zapadlé čtvrti, kde v malém obchůdku pracoval až do noci.

  Další den byl proto opravdu unavený. Půlku noci, kterou neprodřel v práci, nemohl usnout a jen se převaloval, proto si Sydney při vstupu do školy zívnul. Došel ke skříňce a jako robot se vydal do třídy. Všichni na sebe pokřikovali, což mu kvůli spánkovému deficitu vadilo víc, než obvykle. Proto si zapnul písničky a hned na to usnul. Věděl, že ho učitelé nebudou budit. V téhle škole se o žáky, kteří měli dobré známky, nezajímali.

Luke mezitím došel do třídy a podíval se okolo. Byl moc rád, když zjistil, že je tam i Sydney.. přestože spal.

Představil se všem okolo a sednul si do prázdné lavice. Všimnul si taky, že na něj koukají všechny holky až na tu, která seděla vedle Sydnyho.Byla to snad jeho holka? Natočil se a kouknul po ní. Byla maličká a strašně roztomilá. S tím, jak vypadal a jak se choval by se vůbec nedivil, kdyby spolu chodili. Otočil se dopředu, jelikož začala hodina a snažil se na to nemyslet. Teď bylo prioritou učení. První matika, pak fyzika.. hodiny plynuly a Sydney pořád spal. To ho nikdo nevzbudí?

 O každé přestávce se kolem něj nahrnuli spolužáci. Všichni se ho vyptávali na to, co je napadalo a on už z toho začínal být unavený. O to víc ho potěšilo, když skončila poslední hodina a byl čas se vydat na tréning. Chtěl na něj jít společně se Sydnym, ale ten se asi opozdí.