Můj spolubydlící ještě nedávno vypadal jako hrdina z Walking Dead, s tím, že připomínal zombie tak moc, až jsem se někdy musel ujistit, přiložením své ruky na jeho srdce, že skutečně žije. Znám Alexe už od školky, tehdy jsme se seznámili a trávili spolu čas hraním her na pískovišti, jako správné děti. Jenže jeho maminka propadla alkoholu, poté, co jí opustil manžel. Zanedlouho Alex skončil v dětském domově. Náš kontakt se omezil na psaní dopisů a občasné telefonní hovory. Měl celkem štěstí, protože si ho vzala bohatá rodina, díky které mu sice chyběla láska, ale otevřely se mu nové možnosti. Na střední jsme se opět šťastně shledali, a po jejím absolvování, jsme spolu začali bydlet. Nevím, kdy přesně jsem ho začal milovat. Ale zatím to tak je.

 „Ahoj,“ kývnu na Alexe, který jako mrtvola projde kolem mě.

Takhle jsem ho dlouho neviděl.

Minimálně celé dva dny.

Jen s vypětím všech sil nezvednu ruku a nepraštím ho po hlavě, aby si konečně uvědomil, že život, který vede, není dobrý ani pro mě, ani pro něj, a dokonce ani pro toho idiota, co ho svými intrikami donutil, aby ho hledal. Alex má bohužel tu smůlu, že je schopen se ztratit i s GPS navigací, ve které má zadané přesné souřadnice. Takže hledání jeho životní lásky, mu nejde zrovna dvakrát dobře.

Už to budou dva roky, co rozjel tajné pátrání po svém šéfovi, který byl shodou okolností i jeho přítel. Zatím stále bezvýsledně, nicméně neztrácí naději. Snažím se ho v jeho misi podporovat a veškeré černé myšlenky, ukrývám hluboko v sobě, protože vím, že kdybych mu jeho odhodlání zničil, nejspíš by se z něj skutečně stala oživlá mrtvola.

Krize, vážně. Až se mi ten kretén dostane do rukou, tak ho vlastnoručně zmasakruju.

„Čau,“ odpoví po chvíli.

Jo, jako zombík.

Zase má tuhle náladu, kdybych to měl spočítat na prstech rukou, po kolikáté tento týden, vidím tohle bezduché stvoření, nestačily by mi, ani všechny prsty na mých končetinách.

Zadívám se na něj. V rukách svírá krabici s pizzou a tupě civí před sebe. Nechci ani hádat, nad čím přemýšlí. Na moment zvažuji návrh na společný večer u televize s béčkovou komedií. Nakonec si jen povzdechnu a nechám ho být, abych se odebral do koupelny a odtud do postele.

Ve finále, když mu to tak vyhovuje…

O to, aby se opět stal, tím kým býval, jsem se přestal snažit.

On ani nechce, takže se prostě dál tvářím, jako těžkej ignorant a žiju si svůj život.

Přispěchám na pomoc, jen když o ní sám požádá.

A nebo v případech, kdy se mé silné nervy rozhodnout vyhlásit stávku, a já už se nemohu dále dívat na to, jak k uzoufání je.

Patřím k optimistům. Neberu život moc vážně, ale zase jsem si dobře vědom toho, že on někdy bere vážně mě. Oproti jiným, mám poměrně pěkné vzpomínky na své dětství. Naši se milovali a stále milují. Můj bratr je šťastně ženatý a má dva prcky. Doma mám velkého psa, který mě vždycky oslintá od hlavy až k patě, když tam zavítám. Bydlím se svým nejlepším kamarádem a prozatím i láskou. Už to i ví. Naneštěstí mu to vůbec nervy netrhá. Ani mě, člověk si zvykne. A dokud nejde o život… nejde o nic.

„Ahoj ty děvko!“ praští mě do zad Tadeáš.

Idiot.

„Umři!“ ušklíbnu se.

„Prej si přefiknul tu holku z Kočky,“ usměje se a jednou rukou si srovná svůj poklad v kalhotách. Neodolám a mlsně si olíznu rty, čímž si vysloužím jeho vševědoucí úsměv.

„Jo, nějaký problém?“ zamračím se a stočím svůj pohled na kávovar, který volá po umytí. Předchozí směna to zase nestihla a tak to, opět, zůstalo na nás.

Kočka je kavárna naproti té naší. Ta servírka, o které je řeč, patří mezi ty typy dlouhovlasých a zelenookých krásek, které nenechávají chladnými, ani kostky ledu, natož muže.

A hlavně ty její prsa… jsou hedvábné a velké.

Mám rád ženy. Přesněji prsaté ženy.

I muže. Ti prsa mít nemusí.

Mám rád sex a všechno to okolo.

Jen té lásky se nějak nemůžu dočkat. Hledám a hledám… ale zoufalství nepropadám.

Jednou někoho, kdo to bude cítit jako já, určitě najdu.

„A byla dobrá?“ zeptá se.

„Vole,“ otituluji ho se smíchem „radši si utři tu slinu, ať si nezaděláš nátělník,“ doporučím mu.

Teatrálně vytáhne kapesník a otře si celý obličej.

„Tak fajn, už můžeš,“ kývne.

Tadeáš je můj super vtipný kolega. Mám ho rád, škoda že není gay.

Jeho prdelku bych klidně vyzkoušel.

„Jo, byla dobrá, co čekáš, že ti řeknu? Nikdy jsem snad neměl holku, co by byla vyloženě špatná a navíc, i kdyby jo, nebudu jí kazit reputaci přece, vždycky se může najít někdo, komu to s ní sedět bude,“ usměji se na něj.

„Ty seš takový džentlmen,“ uchechtne se, a jednou rukou mě pleskne přes zadek, jen to mlaskne.

„Ale nech toho Tadeášku! Takhle na pracovišti!“ zašveholím a nasadím takový ten zženštilý hlas, kterým občas slyším mluvit ty teplé kreatury, co si vždycky nezapomenou vzít dámskou kabelku a růžové tričko.

S lehkým úsměvem pozoruji, jak se jeho obličej pomalu stává přezrálým rajčetem.

„Debile!“ otituluje mě s rudou tváří.

Věnuji mu široký úsměv a lehce ho pohladím po hřbetu ruky. Po mém doteku, zůstanou jeho světlé chloupky, postavené směrem k zářivce nacházející se na stropě.

Na moment se na mě vražedně zadívá, aby vzápětí zopakoval stejný pohyb jako já, jen v opačném směru.

No co, naběhnul si sám.

Měl jsem první sex s dívkou mých snů. Byla krásná, jako sám anděl. Jen ty křídla jí chyběly. Nádherné ladné křivky, velké pevné poprsí, dlouhé havraní vlasy a zelené kočičí oči. Mňam. Bylo mi patnáct a jí o dva více. Ukázalo se, že až takový anděl není. Spala s kýmkoliv, kdo byl po ruce. Naštěstí mi to došlo asi po dvou měsících našeho „chození“. Taková… léčba šokem.

„Tede… jdeme pít?“ usměji se na něj, sotva co nám skončí směna.

„Hlavně, prosím tě, zase ne do gay baru, posledně jsem se tam toho blonďatého gorilího muže nemohl zbavit,“ nasadí znechucený výraz a svlékne si černé tričko, čímž odhalí své vypracované tělo, které třikrát týdně mučí v posilovně.

„Gorilího?“ vyprsknu a raději uhnu pohledem ve snaze neslintat, jako kočka nad rybkou, jejíž útočiště je za sklem v akvárku.

Matně si vybavuji, že tam utíkal, před jakýmsi vysokým mužem.

„Jo, měl asi ukázkovej obličej, ale když si sundal mikinu… bože byl chlupatej víc jak yetti,“ uleví si.

Věnuji pohled jeho chladem ztuhlým bradavkám, které mi momentálně přijdou, tím nejkrásnějším v této místnosti. Třídenní absence sexu ze mě udělala naprostého perverzáka.

„No co, tak ses měl nechat zahřát, venku mrzlo,“ mrknu na něj pobaveně a raději se otočím zády, jako dívka, která se stydí ukázat svůj nahý hrudník. Můj důvod je však jiný.

„Jasně, zahřát. Spíš si chtěl říct, ojet, viď? Ty prasáku!“ nedá se a se smíchem uhýbá mé ruce, kterou mu chci dát jednu výchovnou.

„Prosím tě, víme oba, že ty seš asi tak teplej, jako ledovec na severním pólu. Ale díky, jsem rád, že tam se mnou občas zajdeš,“ věnuji mu vděčný úsměv.

Chodíval tam se mnou Alex. Ovšem, ten je už hodnou dobu z obliga.

„Takhle se na mě nedívej, nebo se do tebe zamiluju… teplej neteplej,“ tlemí se a přidá rádoby koketní mrknutí.

Takhle zahání rozpaky. Už jsem to zjistil.

Za každé situace nasadí úsměv.

Skvělá povaha.

Vážně škoda, že není gay.

V poslední době nehraju na vztahy. Spíš si užívám, ono ani dřív to nebylo o moc jiné. Měl jsem už hodně vztahů, ale málokdy jsem v nich vydržel dlouho. Vím, co si lidé povídají. Ale je mi to jedno, jsem, jaký jsem. Věřím, že až jednou potkám tu pravou, či toho pravého, tak zůstanu věrný, klidně i celé půlstoletí.

„Tohle se ti líbí?“ vyjeví se Tadeáš, když jdu k baru objednat dva panáky.

„Jak tohle? Spíš tenhle ne?“ zasměji se.

„No… promiň, ale takový roztomilý cosi, vždyť nevypadá ani jako kluk, ani jako holka,“ tlemí se.

Otočím se, abych věnoval zkoumavý pohled svému dnešnímu úlovku.

Popravdě, mě připomíná Alexe.

Je… stejně roztomilý. Má blond vlasy a modrý kukuč. Na jeho tváři se perlí krůpěje potu, které způsobil vášnivý tanec, jenž jsme ještě před chvíli, předváděli na odiv, celému širokému okolí.

Ale musím uznat, že oproti mému zmíněnému kamarádovi, je daleko méně mužný. Spíše takové tintítko.

„Hlasu penisu neporučíš,“ mrknu na Teda, který pobaveně vyprskne.

„Fajn… dělej, jak myslíš, ale až zase budeš chtít, abych hrál tvého naštvaného přítele, tak se nediv, že to tahle chudinka nerozchodí,“ varuje mě se smíchem.

Jen mu věnuji přezíravý pohled a zamířím ke své dnešní radosti.

Je fakt, že ten modrooký kluk moc rozumu nepobral.

Trvá mi to asi hodinu, než ho dostanu, tam, kam jsem původně chtěl. A to do hodinového hotelu, odkud za dalších pár chvil, zamířím zpět za Tadeášem, který mi při odchodu teatrálně ukázal prostředníček a neopomenul přitom vypláznout svůj drzý jazyk.

Ještě než se na Matěje, jak se to modrooké tintítko jmenuje, vrhnu, obeznámím ho s tím, že nemám v plánu se s ním po tomhle sestěhovat do jednoho bytu a hrát si na šťastnou rodinku.

Souhlasně kývne.

Takže, není co řešit.

Jestli otočí… varoval jsem ho.

Zase nepatřím mezi takové hajzlíky, co někomu naslibují hory doly. Snažím se s lidmi jednat na rovinu. Prostě ber, nebo nech být. Nemám zapotřebí je trápit, nebo lámat jim srdéčka. Vždycky ví, do čeho jdou. A pokud souhlasí, a pak se přeci jen pokusí o něco víc, názorně je obeznámím se situací. Nervu se, ale když není zbytí, nějakou tu ránu vrazit umím. A některým nechápavcům, nic jiného než pěst, v hlavě nerozsvítí. U žen je to jiné. Pokud jim dopředu řeknete, že vám jde jen o sex, buď vás rovnou odmítnou, anebo jen souhlasně kývnou, s tím, že se o nic dalšího ve většině případů nepokusí. A pokud jo, tak stačí pár drsnějších slov a ony pochopí. Jednoduché.

Říct, že mě málem mrdlo, je asi slabé slovo.

Dnešní směna byla taková poklidná. Je čtvrtek, který je v této kavárně synonymem pro: málo lidí.

Takže jsem si jen v klidu dělal svou práci, zahrnující obsluhu zákazníků a vaření kávy s občasným přinesením zákusku, který se nachází ve skleněné vitríně cestou k barovému pultu. Občas jsem s někým prohodil slovo, často se lámal smíchy v pase spolu s Tadeášem. Vše šlo pěkně hladce.

Do doby, než přišel on.

Tenhle kluk, je jeden z mála, u kterého jsem měl v plánu zkusit i víc, než jen sex, bohužel, on to tehdy viděl jinak, a taky mi to dost jasně vysvětlil. Byl jsem jen povyražení a já, vyveden z míry, souhlasil.

S holkami jsem chtěl chodit běžně. S muži ne, s těmi jsem chtěl jen příležitostný sex. On byl výjimka. Nebo spíš… chtěl jsem, aby byl.

„Běž ho obsloužit Míšo, já musím, volá mi Klárka,“ usměje se omluvně Ted.

Jako naschvál!

Zase ta Klárka.

Jakože proti ženám nic nemám, tak Klára je kravka na druhou.

Jeho bývalka, co s ním zametá víc než se smetákem. Vsadím se, že pravé koště, ani nikdy nedržela v těch svých pěstěných rukách.

Musím se několikrát hluboce nadechnout . Zběžně zkontroluji svůj odraz v malém zrcadle, které je duchaplně umístěno na dveřích skříňky pod dřezem. Nejsem si zcela jist, kdo ho tam takto dal, ani jaký důvod k tomu měl, ale momentálně jsem za něj rád. Jak se zdá, nevypadám zase tak zle, na to, že jsem dnes šel z klubu rovnou do práce.

Je dvanáct. Hodina oběda. Kavárna je prázdná… když nepočítám jeho. Nejspíš není třeba říkat, že jméno tohoto tvora si nepamatuji, ba dokonce ani nevím, jestli mi ho tehdy řekl.

Tenhle kluk vlastně vůbec není můj typ. Ale tenkrát... mě to k němu táhlo. 

Něco jako... veříš na lásku na první pohled? Nebo kolem tebe mám zatančit ještě jednou?

Je vysoký skoro jako já, takže do dvou metrům mu chybí, tak deset čísel. Má vlasy barvy mléčné čokolády a stejně tak sladké i oči. Jeho rysy jsou jemné, spíš než typicky mužské, lehce dívčí. O to víc, je jeho obličej přitažlivý. Na jeho těle je znát, že občas navštíví fitness centrum, nebo minimálně dělá nějaký sport.

Třeba plave.

Ty svalnatá ramena a záda, která jsem měl tu šanci osahat, by tomu nasvědčovaly.

Měl bych už jít. Když nejde obsluha v prázdné kavárně tak dlouho, nedělá to dobrý dojem.

„Dobrý den,“ pozdravím.

Na poslední chvíli jsem oslovení: ahoj, odmítl použít. Už to budou dva roky. Beztak si mě nepamatuje.

Zvedne svůj čokoládový zrak a já ucítím bodnutí kdesi ve slabinách. Má vážně pěkné oči.

Že by právě ony za to celé fiasko tenkrát mohly?

Klidně bych se v nich vykoupal a pak celý olízal.

Bože, to jsou skvělé myšlenky, takhle uprostřed směny.

„A… ahoj?“ nakloní nejistě hlavu na stranu.

Do prdele práce! On mě poznal.

A co teď?

Hm… buď to zahraji do autu… nebo to zase poseru.

„Ach… jó, tebe si vybavuji, ty seš ten, se kterým jsem kdysi trtkal na těch záchodcích, že?“ vyberu si tu druhou možnost.

Musím na sebe prásknout jednu věc. Jsem veselým člověk, ale když dojde na to, jak někoho očarovat, a to myslím, cíleně očarovat, nějak mi má veselá povaha vůbec není pomocníkem. Spíš mě uvádí do trapných až skoro stupidních situací. A tohle je určitě jedna z nich.

„Teda… seš dost upřímný… jo vybavuji si tě,“ začne se smát.

Tak tak udržím ruku, abych si nesetřel pot z čela, jak jsem si oddychl.

Super, tak tohle naštěstí nebylo tak zlý.

Pohledem přejedu jeho tričko, které je na můj vkus až moc uplé. Vidím, jak se mu pod ním rysují prsní svaly.

„Super, no tak co si teda dáš?“ usměji se a způsobně přesměruji zrak k jeho očím.

Prostě se tvařme, jakože se nikdy nic nestalo.

„No… to co bych si dal, nemáte v nabídce,“ usměje se mile a neopomene si olíznout rty.

Navzdory trapnosti, kterou cítím, zaznamenám jak se mi chlupy na zátylku zježí vzrušením, z představy, že bych tyhle rty znovu ochutnal. Nechápu se, přece to očividně není muj typ.

Alespoň to jsem si myslel.

„Aha, tak… no, jestli máš chuť na něco slaného, tak chlebíčky a podobný věci dělají naproti v Kočce,“ informuji ho. Zvednu ruku, jenž se neovladatelně třese, a namířím ukazováček na okno, skrze které je zřetelně vidět ozdobný nápis: U Kočky, nacházející se na protější budově přes ulici.

Chvíli neraguje, a tak zase ruku složím, podél svého boku a věnuji mu lehce nechápavý pohled.

Občas mi věci nedocházejí, tak jak by měly. Za mé vedení rodiče moc neplatili. Nejspíš proto, abych měl pestrý a veselý život.

„Ale já bych si dal jednoho číšníka, co tu máte,“ usměje se znovu.

Zaraženě na něj zírám.

„Ehm, Tadeáš není gay,“ řeknu jen.

Nejspíš mám vedení z plastu.

„Já myslel tebe…“ mrkne na mě.

Jo, tušil jsem to. I přes ten plast to ke mně došlo.

Ale co na to říct?