Sedím doma a zírám do stropu.

Nevěřil bych, kolik času mi tahle činnost zabere.

Už tu takhle ležím dobré tři hodiny.

Nemůžu ho dostat z hlavy.

Sakra, proč?

Když na mě vybalil tak upřímně, že mě chce. Prostě mi sebral vítr z plachet. Jen jsem na něj vyjeveně hleděl a nedokázal jsem přijít na vhodnou odpověď…  Snažím se řídit pravidlem: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Takže jsem mu po třech minutách intenzivního zírání na jeho pomalu rudolící se obličej, odvětil, že už se s někým vídám. Jen kývnul a během chvíle zmizel, div po něm nezůstala vypálená cestička na dlaždicích.

„Čus Míšo!“ zahlaholí Tadeáš hned u dveří a už se ke mně hrne.

„Nazdar,“ kývnu od baru „jdeš pozdě,“ rýpnu si.

Jen mi rukou naznačí velice oplzlé gesto.

On vážně... je prase.

No, nejspíš si s ním moc nezadám.

„Hele, ten kluk včera, vystřelil nějak rychle ne? Cos mu řekl?“ zeptá se, když se již způsobně ustrojen postaví vedle mě.

Ježiši. Proč mi to dělá?

Já se na to snažím zapomenout celou noc!

„Huh… no, jo on chtěl chlebíčky, tak jsem ho poslal do Kočky,“ odvětím a zabořím svou hlavu mezi ubrousky, rozhodnut je všechny poskládat.

Ne.

Zase ho mám v hlavě.

Nebo spíš…

Furt ho mám v hlavě?

„Hele, co večer?“ optám se Tadeáše, když první vlna rozrušení opustí můj obličej.

Ještě že je tu jen pár lidí.

„Promiň, mám směnu,“ vysvětlí a opět předvede oplzlé gesto.

Klárka.

Nedávno jsem mu řekl, že tahle harpyje si zaslouží flusanec do obličeje.

Pohádali jsme se, a já jen tak tak, neutržil žádné vnější zranění.

Od té doby si své negativní emoce vůči ní, nechávám pro sebe.

A tak jsem odsouzen k večeru o samotě. Alex hledá někde venku svého pana Ďábelského. Normálně bychom někde venku pařili. Nebýt celé téhle šaškárny s láskou. Snad si ho ten ďábel nevezme do pekla.

Celý večer brouzdám po sociálních sítí a seznamkách.

Někdy se dá narazit na celkem zajímavé tváře.

Je fakt, že preferuji osobní setkání a náhlé seznámení. Ale nakouknout není nikdy na škodu.

A navíc.

Nepamatuji si, jak se ten kluk jmenoval.

Ale najít ho mi zabere jen pár chvil.

Sebastian. Nechápu jak jsem mohl zapomenout tohle jméno, které vážně není až tak časté.

Typický metrouš. Minimálně vzhledem. Nejspíš ho za něj i většina lidí považuje.

Dobrá postava, jenž je vystavována na odiv na každé jeho druhé fotce.

Perfektní účes, skoro jako kdyby právě opustil titulní stranu magazínu.

Takže vůbec nic pro mě.

Tak proč mi při pohledu na jeho fotky stoupne?

Když najedu na fotku, kde je u bazénu v plavkách, které důkladně obepínají jeho penis, je to jasné.

Prostě ho vyndám z kalhot a začnu honit.

Zírám na tu fotku.

Vybavím si, jak mi tehdy nastavil svůj pevný zadek.

Jak vzdychal pod mými přírazy.

Dlouhá doba, vybledlé vzpomínky... ale pocity zůstávají.

Udělám se rychle.

Můj monitor schytá nemalou spršku.

Sakra, teď to budu muset uklízet. A ještě se cejtím provinile.

Zarážel mě ten fakt, že nejsem schopen dostat ze svých myšlenek někoho, kdo ani není můj typ. A taky, před pár lety mi v podstatě zlomil srdce. Sice sex dobrý, ale já chtěl víc a to jsem nedostal. Usoudil jsem, že to nejspíš není vzhledem, ale tím, co z něj sálá... charisma? Jo, asi tak to lidé nazývají.

Vzbudí mě ohlušující prásknutí dveřmi.

Alex dorazil domů.

Schválně jsem si nechal dveře do pokoje pootevřené, aby mě jeho příchod vzbudil.

No… nejspíš by mě probudil, i kdybych spal o tři byty vedle.

Zapomněl jsem, že od té doby, co poznal Natan je jeho životní styl jiný. Ohleduplnost postupně vymizela.

Někdy mi ten tichý spolubydlící chybí. Ta jeho bezstarostnost a veselý smích. Naivita.

Vpadne do koupelny jako odjištěný granát. Slyším jeho nadávky až sem.

Jo Alíku, je tam koš na prádlo.

Další půlhodinu teče voda. Akorát začínám přemýšlet nad tím, že se za ním zajdu podívat, jestli tam nevytuhnul, když konečně vyleze.

Zastaví se u mého pokoje. Koutkem oka pozoruji jeho počínání. Nerozhodně stojí na prahu, nakonec zvedne ruku a vypadá to, že mi chce zavřít dveře.

„Nic?“ vyhrknu lehce chraplavým hlasem.

Kdyby jo, už je vzhůru celý panelák.

„Ne, nic,“ odvětí a stále stojí ve dveřích.

Smrsknu se k okraji postele a rukou plácnu za sebe na uvolněné místo.

Jen se pojď vypovídat. Vždy tě vyslechnu.

Přilehne si. Leží na boku zády ke mně.

Je nahý.

K mému údivu mě to nechává chladným. O mých citech ví, neopětuje je. Já to respektuji.

Jsem jeho nejlepší kamarád. V podstatě rodina.

Věnuji lehce smutný pohled jeho zátylku. Zvednu svou deku a překryji ho s ní.

„Chceš se svěřit?“ zeptám se a zezadu ho obejmu.

„Ne…“ vydechne a natiskne se ke mně „jen tu buď… jen tu pro mě zůstaň,“ dodá.

Má na krajíčku.

Zesilním svůj stisk. Zanedlouho oba usneme.

Mé city musely dřív být skryty. Hlavně protože jsem si jimi nebyl úplně jistý.  Jejich reálnost jsem si ověřil až v ten den, kdy jsem ho viděl s ním. Tehdy mi došlo, že má žárlivost a touha, po tom, aby byl můj, aby se díval na mě, tak jako na něj… že je to láska. Skutečná. A stejně tak jsem si uvědomil, že ho nikdy mít nebudu. Nejsem Natan. Alex je jistým způsobem masochista. A já mám do sadisty asi tak daleko, jako kocour do žirafy.

Ráno se probudím sám.

Alex je fuč.

No nic. Prvně řádná ranní rozcvička, abych vypadal stále trochu k světu.

Nejsem sportovec, ale udržuji se.

Koneckonců, vedu lehce promiskuitní život. Na špeky bych žádného kocoura či kočku nenalákal.

Po snídani zapnu notebook.

Nový email mi přivede takový šok, že mi jídlo uvízne v krku.

Dusím se dobrých pět minut.

Zase zadělaný monitor! Prvně sperma, potom drobky.

On… mi píše?

Civím na tu zprávu, jako veverka na metrový žalud.

Ahoj Michale, myslíš na mě? I když si mě odmítl? Já doufám, že se ti mé fotky líbily. Ale jsem si jistý, že realita by předčila veškerá tvá očekávání… pokud budeš chtít, můžeš jí mít. Není nic snazšího, než se probudit ze svých snů a nahradit je skutečností.

Ještě dalších pět minut nejsem schopen pohybu.

Co si myslí? Já odmítl jeho? Asi zapomněl, jak to bylo při našem prvním setkání.

Okamžitě tu protivnou zprávu smažu.

Prej realita je lepší… jak si fandí, blb!

Tak proč jsem pak šel do sprchy, abych uvolnil veškeré své napětí, které se mi během té zprávy nahromadilo v kalhotách, a hrozilo vybouchnutím, jako sopka?

„Čau Mišáčku!“ uslyším sotva, co přijdu do práce.

„Zdarec, jak si včera zabodoval Tedíku?“ opětuji mu.

Mišáčku mi říká jedině, když předchozí noc měl sex. Kvalitní sex.

„Dělala drahoty, ale zdolal jsem ji. Jenže pak začala mluvit o tom, že chce, abychom spolu zase chodili,“ oznámí mi dost hlasitě na to, aby ho slyšela celá kavárna.

Dojdu až těsně k němu.

Nejsem schopen na tohle odpovědět.

Úchyl.

„Tak je blbá?“ řeknu nakonec.

„Hele nemluv o ní takhle. Měla to složitý v posledních týdnech. Ale já ji ještě nekývnul, jen si tak říkám, že pokud se bude chovat ještě chvíli takhle normálně, tak jí dám druhou šanci.“

„Aha, takže ten blbej seš tu vlastně ty,“ usoudím a zamířím do šatny.

Jde za mnou. Nejspíš je rozhodnutý mi dneska vymýt mozek.

„To je možný. Ale kdybys viděl, jak mě včera ojela! Navštívil jsem všechny její otvory! A některé i dvakrát!“ rozplývá se.

„Zrovna tohle vědět nepotřebuju,“ odfrknu si.

Ale v hlavě se mi vynoří představa, jak Tadeáš navštěvuje něčí anální otvor.

Rychle zatřesu hlavou.

Jsem prostě perverzní prase.

Celý další týden strávím přemýšlením nad několika otázkami. Zaráží mě několik faktů, za prvé, proč mi psal email v dnešní době? Za druhé, proč ho nemůžu dostat z hlavy? Hlavně tu jeho fotku v plavkách. A taky můj návrat k sebeukájení mi nesedí, neboť nejsem puberťák, abych si věčně dělal radost sám. Jenže jít někam do klubu se mi vůbec nechtělo. Ani jednou.

„Michale, nechceš zase navštívit nějaký gay klub?“ překvapí mě svým dotazem Tadeáš.

„Cože?“ vyjevím se.

Většinou s tím sám od sebe nepřijde.

„Připadáš mi sexuálně frustrovaný,“ vysvětlí.

„Aha, a proč zrovna do gay klubu?“ nechápu.

„Tak přijde mi, že bys spíš potřeboval chlapa, než ženu,“ kývne vědoucně.

Ach tak.

To je to tak vidět?

„V poslední době skenuješ každého muže, který sem vejde,“ řekne všímavě.

Jo, protože přemýšlím nad tím, co mě uchvátilo zrovna na Sebastianovi.

„To se ti zdá,“ usměji se.

„Vážně? Já bych řekl, že tě něco trápí, či spíš někdo?“ pokračuje.

Je neodbytný. A taky mě už celkem dlouho zná.

„Přestaň šalamounit,“ prsknu jen.

Začne se smát, ale s výslechem přestane.

Tadeáš je super kluk. Jediným jeho nedostatkem je Klárka a to, že není aspoň bisexuál. Nicméně nakonec s jeho návštěvou gay klubu souhlasím. Pod podmínkou, že vyrazíme do Áčka, což je asi ten největší klub široko daleko.

„Támhle ten kluk, tě už hodně dlouho pozoruje,“ drcne do mě loktem Tadeáš.

Sedíme na baru a popíjíme. To mi vážně není podobné.

„Hm,“ kývnu jen a ani se neotočím, kam směřuje jeho ruka.

Jsem divný.

„Nezajímá tě to?“ zeptá se.

„Ne,“ odvětím popravdě.

„Škoda, ale je to ten samý kluk, cos ho tuhle prý poslal do Kočky kvůli chlebíčkům,“ dodá a mě neujde jeho potměšilý tón.

Na můj vkus zareaguji až moc prudce.

„Kde?“ vyhrknu a otočím se na stoličce rychlostí světla.

Začne se pobaveně smát.

„Michale, že by láska na první pohled?“ rýpne si.

„Na druhý Tadeáši, už na druhý,“ ušklíbnu se a očima zapátrám v davu.

Kde je? Nevidím ho.

„Láska?“ ozve se po mé levé straně.

Vyskočím do stoje jako píchnutý špendlíkem.

„To byl vtip samozřejmě,“ vyhrknu hned.

Přistoupí až těsně ke mně.

„Dobře, je mi to jedno. Jen ti chci připomenout, že má nabídka stále platí,“ šeptne.

Mé srdce bije jako o život.

„Cože?“ zeptám se nedůvěřivě.

„Četl si můj email, ne? Nabízím ti realitu místo snu… když budeš chtít, stačí se ozvat… tady je mé číslo,“ s těmi slovy mi položí ruku na zadek, který lehce stiskne, a vzápětí mí do kapsy zasune lístek se svým číslem.

Nebo vizitku? Netuším.

Ale jsem celý ztuhlý.

„Nemám to v plánu,“ ušklíbnu se na něj.

Věnuje mi dlouhý pohled,

„Zatím,“ usměje se a odkráčí.

„Míšo? Tohle jiskření jsem cítil až sem, málem mě ten váš sexuální náboj taky dostal,“ poznamená Tadeáš.

„Zmlkni,“ poradím mu.

Ten večer jsem se nechal sbalit celkem pěkným blond klukem, co mě nádherné modré oči. Můj typ, ne nějaký hnědovlasý metrouš. I tak, byl jsem na něj tvrdý. Měl jsem vztek, a vím, že ho to bolelo. Ale nic neříkal. I tak, následující dva dny jsem měl výčitky svědomí. Alespoň mi v hlavě furt nevyskakoval obraz Sebastiana. A jeho číslo jsem hodil do koše.

Tadeáš se ke mně přihrne jako velká voda.

Vyděsí mě natolik, že mléčnou pěnu naliju na linku, místo do hrnku.

„Koukej!“ strčí do mě a rukou ukáže na televizi.

Zprávy.

Zadívám se na obrazovku a vzápětí zkamením.

Můj otec?

Titulek hlásá Otřesy v policejním oddělení.

„Po několika hlášeních a reportů z tajných zdrojů došlo k odhalení napojení zdejšího policejního sboru do nelegálních činností. Aktuálně probíhá vnitřní vyšetřování, které nebudeme dále komentovat. Z pravomoci kontrolního sboru bezpečnostních složek povedu toto vyšetřování já s užším týmem a jeho průběh bude reportován přímo policejnímu prezidiu. Občané samozřejmě mohou být v klidu, jednalo se o menší skupinku policejních důstojníků, přičemž tito byli s okamžitou platností zbaveni pravomocí vykonávat činnost a byli vzati do předběžné vazby.“

Můj otec a KSBS? Vždyť je u tajný složek probůh! Nebo je to jen na oko? A proč o tom nic nevím?

„Hustý co?“ drcne do mě Ted.

„Hm,“ kývnu.

„Dobře jim tak, zasraný fízlové,“ pronese bez servítek.

Věnuji mu nepřítomný úsměv.

Napadá mě jeden politik se kterým toto může být spjato. Ten, jehož syn mi zbláznil nejlepšího kámoše.

Jestli tohle uvidí Alex a dojde mu to, co mu řeknu?