Domů jsem dorazil s malou dušičkou a velkým očekáváním. Jsem si jist, že reportáž, jež byla v televizi přesně před pěti hodinami, Alex zaregistroval před čtyřmi a padesáti sedmi minutami. Jistě nejsem daleko od pravdy, s myšlenkou, že mě hledá po celém městě, netuše, že už čekám doma.

Nejsem v žádném baru. Nejsem ani u Tadeáše, který mě k sobě zval.

Vím, že Alex se mnou bude chtít mluvit. Srdce mám až v kalhotách.

Troufám si tvrdit, že takhle nervní jsem nebyl ani hodinu před maturitou. Neustále sjíždím pohledem k hodinám.

Tik tak. Znějí jako údery před smrtí.

Třísk!

Dveře se prudce rozletí a já pohledem zkontroluji obrazy, jestli zůstaly viset na stěnách.

Už je tady.

„Michale! Michale! Jsi tu? Michale!“ slyším Alexe já a určitě i sousedi.

„V kuchyni, Alexi!“ nestihnu ani doříct a už ho mám před sebou.

„Viděl jsi to? V televizi? Nebo na internetu?“ ptá se mě a lapá po dechu.

 Nejspíš sem běžel tak rychle, že by i Bolton záviděl.

„Dejchej, Alexi. Chceš něco k pití?“ optám se ve snaze oddálit příval otázek.

Vážně. Olympijské zlato by mu bylo málo.

„Dobrý, co o tom víš? Mluvil jsi s tvým tátou?“ nenechá se odbýt mou nabídkou k napojení.

To se dalo čekat.

„Tak si alespoň sedni, prosím tě.“ řeknu a sám se posadím.

Alex se na židli přímo zhroutí.

Snažím se tvářit normálně. Chce to klid. Nádech, výdech. Budu lhát.

A já nerad lžu. Ty malé lži nepočítám, těm se asi nevyhne nikdo.

Jenomže někdy je milosrdná lež lepší, než zdrcující pravda.

„Jo, s tátou jsem mluvil.“

Jak jsem tušil, lžu. Otci jsem volal asi pětkrát, ale ani jednou mi to nezvedl.

To poslední co chci je, aby Alexovi dočista hráblo. Falešných nadějí měl víc, než dost. A s každou další, která nevyšla, ztratil část duše.

A já mám jeho duši rád.

Pár sekund ho jen pozoruji.

Jeho nedočkavý pohled, kterým mě propaluje, mi způsobuje lehké mrazení v zádech.

Musím mu jeho naděje zhasnout, dřív než se stačí rozhořet.

Promiň, Alexi.

Nesnáším lež a přetvářky. Nemám rád ani mlžení. Jsem zastánce přímého jednání. Ale, co bohužel dělám, a v poslední době víc než bych chtěl, je, že prostě raději neřeknu nic. Než vůbec říci lež, vyplatí se prostě povědět jen část pravdy. A to, že něco nepovím, přeci neznamená, že lžu, ne? I když momentálně… vážně nemluvím pravdu.

„Nejde ale o to, o co si myslíš. Není tady kvůli nějakému politikovi. To jméno mu ani nic neříkalo.“

Damián Bokovský . Radní města snažící se dostat do Senátu.

Tohle jméno jsem slýchával za poslední dva roky od Alexe obden.

„Je tady opravdu jen z policejních důvodů.“ dodám.

„Ale, to musí mít souvislost!“ vyhrkne Alex.

Není hloupý. A jakmile jde o Natana, spojuje si věci až zázračnou rychlostí.

Ale bohužel, souvislost to určitě má.

Nicméně dokud to nevím jistě, nebudu nic potvrzovat.

Pak to stejně nevyjde a já opravdu nechci jméno Alexandr Kárský vidět v novinách v sekci nekrologů. Nevěřil bych, že někdo doopravdy může umřít na zlomené srdce. Ale Alex k tomu nemá daleko.

„Nemá. Věř mi.“ dodám s jistou dávkou ráznosti.

Doufám, že se v tom už nehodlá dál šťourat.

Mlčí. Kouká na mě prázdným pohledem a já už úplně vidím to parte.

„Alexi, co takhle zajít někam ven? Řekni, kdy naposledy jsme my dva někde byli? Hm?“ nadhodím.

Nic. Nejspíš nestojím za odpověď.

Zvednu se a zamířím k němu.

Ještě to zkusím.

 „Pojď.“ řeknu a chytnu ho za paži.

Ani s ním nehnu.

Co jsem čekal?

„Ne, Michale. Promiň, ale nebyla by se mnou žádná zábava.“ sdělí skoro šepotem, zvedne se ze židle a pomalu se odšourá k sobě do pokoje.

Nebyla by se mnou žádná zábava… pche, takhle mě odbyde pokaždé.

Má to vůbec cenu se s ním obtěžovat?

Vyrazím sám. Jako doposud.

Potřebuji to jako prase drbání.

Tyhle rozhovory mě vždycky hrozně vysilují.

Často přemýšlím, že bych zkusil nějaký grupáč. Nabídek jsem měl už spoustu, minimálně na nějakou tu trojku nebo čtyřku. Ale vždy jsem vycouval. Nedovedl jsem si představit, že se o někoho dělím. Vždy si chci svůj protějšek vychutnat do syta. Ale začínám o tom uvažovat čím dál víc. Že bych to dneska už zkusil?

„Jdu ven!“ houknu do tichého bytu. Rychle přejedu svůj odraz v zrcadle. To by šlo.

Nečekám odpověď.

Venku je rušno. Všude lidí, jak na pouti.

Ale jak pěkných!

Nestačím se otáčet. Nevím kam koukat dřív.

Tu mě zaujmou krásné štíhlé ženské nohy. Tu zase pěkná široká mužská ramena.

Být bisexuálem je opravdu na nic.

Jak bych měl krásný život, kdybych preferoval jen jedno pohlaví.

Když procházím kolem Áčka, na moment se zarazím.

Ne, dnes ne.

Dnes chci být spasen, takže jdu do příhodného klubu s názvem Spása.

Nazval bych ho spíše klubem Rozličných možností, neb zde najdete vše - gaye, lesby, heterosexuální jedince.

Při troše štěstí i transsexuály.

„Čus Míšo, jdeš pro roštěnku?“ osloví mě vyhazovač Tony.

Jeho přezdívka je hrozné klišé.

„Ještě nevím,“ usměji se na něj a rovnou mu vrazím do ruky padesátku.

Oblepí mi ruku neonově zeleným páskem.

„Fuj, to je dneska teda barva k zblití,“ uchechtnu se.

„Včera byla svítivě růžová,“ pokrčí rameny.

„Vážně? Kam na to chodíte?“ směji se.

„Co chceš, náš šéf vždycky hraje všema barvami,“ podotkne.

Vybavím si ho. Netypický teplouš, co vypadá vždy jak papoušek Ara. Nemůžu si pomoct, ale vždy když ho vidím, vybavím si tanečnice z Havaje.

„Tak hodně štěstí,“ popřeje mi.

Vejdu a do nosu mě praští směsice vůní.

Parfémy, pot a sex.

Jo… je tu normální, že vidíte, jak si to dvojice rozdává na stole.

Tuhle zkušenost naštěstí nemám. A mít nechci.

Hned zamířím k baru a mávnu na barmana.

Znám ho od vidění.

„Jedno pivo na zahřátí!“ houknu.

Kopnu do sebe první na jeden zátah.

Chvíli pozoruji okolí.

Vyhodnocuji dnešní stav.

Subjekt jedna – blondýna. Čokoládové oči. Sladké pitíčko. Dlouhé nohy. Krátká minisukně. Sama na mobilu.

Uvidíme.

Subjekt dvě – bruneta. Velký prsa. Upnuté béžové kalhoty. Aktuálně nabalovaná jiným týpkem. Počkám, jestli mu podvolí, když tak to půjdu zkusit po něm.

Tu bych si dal.

Subjekt tři – zrzice. No páni. Postava jako ta blondýna a prsa jako ta bruneta. Zrzky se mi moc nelíbí, ale tahle zdá se mohla by býti výjimkou.

Ale má tu kamarádky.

Subjekt jedna zvedá se od stolku a míří k baru.

Subjekt dvě jde na toalety a svého společníka nechává čekat.

Subjekt tři kvoká s kamarádkami.

„… no fakt, ta rtěnka je toxická! Napuchly mi rty, až sem byla pomalu jako po botoxu!“ slyším.

Ne, subjekt číslo tři zamítám.

Spatřím ale subjekt číslo čtyři. Vysokého rozkošného mladíka.

Že bych přeci jen vyměnil broskvičku za klobásu?

Pozor, subjekt číslo dvě se vrací z toalety, ale nemíří zpátky  ke svému společníkovi. Jde na bar.

Fajn, jdu na to.

Ještě víc rozhodování a zůstal bych na ocet.

Stoupnu si vedle ní. Mávnu na barmana.

„Poprosím jednoho jégra.“ řeknu.

 Ten se lehce usměje a na moment zastaví svůj pohled na brunetce.

Věnuje mi vševědoucí úsměv. Nenápadně na něj mrknu. Jasný kámo, tu chci.

Za moment mi pošle panák přes bar. Vybavím si Alexe. Tohle jsme vždycky pili spolu.

Mrknu úkosem a načapám ji na švestkách.

Lehce se usměji.

Svůdně se nakloní a zastrčí si pramen vlasů za ucho. Olízne si rty.

Jsem zmaten, kdo koho vlastně balí?

Po chvíli se zvedne a dojde až ke mně. Bez větších průtahů si stoupne tak blízko, že se o mě otírá bokem.

Ani jsem se nemusel snažit.

„Ahoj.“ začne a zase si olízne rty.

To mi nedělej…

„Zdravíčko.“ odvětím a nasadím výraz alá Casanova.

No, možná se tvářím jako idiot. Přihodím úsměv.

„Jsi tu sám?“ zeptá se mě.

„Jsi tu sama?“ reaguji na otázku otázkou a lišácky se usměji.

„Ano, jsem tu sama. Co tě sem přivádí?“ pokračuje a zvědavě nakloní hlavu.

Takové kroužení kolem horké kaše. Drtivá většina přítomných je tu jen kvůli tomu jednomu.

Nač ztrácet čas.

„To, co tebe.“ odvětím a mrknu.

Usměje se a pak na mě našpulí ústa, aby se napila za sklenky, přes jejíž okraj mě pozoruje, jako kočka na lovu.

Setře kapku, jež jí zůstala na rtu, prstem, který vzápětí olízne. Projede mnou známá vlna vzrušení.

Tohle vypadá na žhavý večer.

„Takže taky hledáš nějaký pěkný péro?“ utře mě a přidá koketní úsměv.

Přiznávám, naběhl jsem si sám. Trochu se začervenám.

Kdyby tak věděla, že má částečně pravdu…

„Jedno už mám. Doufám ale, že ty ne,“ řeknu a ihned mi dojde, jak trapně to zní.

Zase se zasměje.

Najednou mi začne hladit stehno.

Páni. Bere to fofrem.

„Já ne, ale to tvoje by mě celkem zajímalo,“ řekne bez servítek a svou rukou zamíří přes stehno až k mým tříslům.

„Jeho je fakt velký!“ uslyším za sebou. Brunetka se zarazí s dlaní na mém vzdouvajícím se klíně.

„Mohu jen doporučit. I když nerad, radši bych ho měl jen pro sebe,“ pokračuje mě dobře známý hlas.

To si dělá prdel!

Sebastian... nemám to jméno rád. Nemám rád ani tu osobu, která ho nosí.

Vrhnu na něj přes rameno zlostný pohled. A taky zrudnu.

Otočím se zpět. Třeba to vezme s humorem.

Nevezme.

Moje krásná brunetka se na mě jen ušklíbne a beze slova odejde.

Tak to bychom měli...

„Fajn, takže mám svého vlastního stalkera,“ řeknu nahněvaně a otočím se na něj.

„Nedělej jako by se ti to nelíbilo.“ odfrkne si.

Štve mě.

Ten člověk mě fakt štve. Proč si dal za cíl mi otravovat život?

Možná ze mě cítí mou nerozhodnost? Mé váhání? Jít do něj, čí nejít?

Vybavím si jeho zadek. Bože, držte mě!

„Nelíbí. Řekl jsem ti, že…“ se s někým vídám. To jsem mu řekl. A teď mě načapal, jak laškuju s holkou v baru.

„Že se s někým vídáš. Jo.“ dokončil mou větu, kterou jsem dokončit nechtěl, „Ale vypadá to, že slečna o tebe zájem ztratila,“ usměje se ironicky.

„Jo, za to fakt díky,“ soptím.

„Pojď si dát drink. Zvu tě,“ nabídne a ihned začne mávat na barmana.

Ten se na mě jen překvapeně podívá. Jasně vidím otazník v jeho očích.

Když už tak už!

Mrknu na něj přes bar a dost okatě zamířím rukou k Sebastianovu pozadí, jehož jednu půlku vzápětí prudce sevřu v dlani. Sice to přes bar přímo nevidí, ale zcela jistě mu to dojde.

Barman se jen pobaveně zasměje. Svou ruku zase stáhnu.

„A to bylo co?“ vyjeví se Sebastian, který naší němou komunikaci nezaznamenal.

„Předehra,“ ušklíbnu se.

Michale, co to sakra děláš?

V hlavě si přehrávám, jak jsem ho klátil. Kdysi. Jak pode mnou vzdychal… jak neustále opakoval to touhu pohánějící slovíčko „ještě“.

A pak přišel můj návrh na chození. Bez většího přemýšlení ho smetl ze stolu a prostě zmizel.

A teď se zase objevil. A já nevím proč.

Vážně se chci vrhnout bezhlavě mezi půlky někomu, s kým jsem chtěl být, ale on mě prostě odmítl?

Asi jo, jinak nechápu, jak jsem se mohl ocitnout na chodbě před záchody a strkat mu svůj jazyk až do krku.

„Ty jo, no to si děláš srandu?!“ vyjeví se nehraně Tadeáš.

Rozhodl jsem se mu se svým trápením jménem Sebastian svěřit.

„Takže on ti vlastně zkazil rande?!“ chrlí dál naštvaně.

Prožívá to víc, než já.

„Jo, už to vypadalo, že mi ho tam začne lovit z kalhot klidně hned u baru, ale po jeho prohlášení zdrhla,“ řeknu o dost tišeji.

Nemusí to slyšet celá kavárna.

Jen nevěřícně kroutí hlavou.

„A on mě pak pozval na drink,“ protočím oči.

„Ta drzost!“ vyštěkne.

Pozvednu obočí. Tadeáš zamrzne.

„Michale? Ty ses s ním vyspal?!“ vyjeví se.

„Nakonec ne. Ale málem k tomu došlo. Po pár drincích jsem si odskočil na záchod. On mě doběhl a na chodbě jsme se chvíli líbali… pak jsem zdrhnul,“ přiznám celou pravdu.

Tadeáš kývne hlavou a věnuje mi zkoumavý pohled.

„Aha. A ty bys chtěl, jo?“ zeptá se s lehkým úsměvem.

Chtěl. Po včerejšku to vím jistě.

Prohnalo se mi hlavou takových nemravností, až jsem se sám před sebou styděl.

Jeho fotka v plavkách se za chvíli stane mojí noční můrou. Stejně jako ten horký jazyk, kterým tak důkladně projel vnitřek mých úst. Jen představa, co by tak dokázal jeho mlsný jazyk s mým nádobíčkem…

Zatřesu hlavou, abych ty protivné představy vyhnal.

„Nevím,“ vzmůžu se na chabou odpověď.

Tadeáš pobaveně vyprskne. Nejspíš celou tu dobu věděl, co mi šrotuje v hlavě.

„Ty bejku!“ otituluje mě a rovnou mě pleskne přes zadek.

Vypláznu na něj jazyk. Líbí se mi to. Tadeáš by mě takhle mohl plácat klidně celý den. A celou noc.

Zase mám úchylné myšlenky!

Do kavárny přijde zákaznice. Zprvu nezaregistruji její osobu, ale když se přiblíží k baru, aby si prohlídla nabídku dortíků, střetneme se pohledy.

No potěš koště!

Můj včerejší subjekt číslo dvě. Brunetka. Prsatá. Bohužel nepřímo odmítnutá. A ke všemu ne mnou.

Nejspíš bude uražená.

Trapně se usměje a pozdraví. Tentokrát už žádné Ahoj, nebo Chci tvé péro. Jen přízemní „Dobrý den.“

„Dobrý den.“ usměji se.

Po chvíli se posadí ke stolu a hodí po mě očkem.

Dojdu k ní.

„Co vám mohu nabídnout?“ oslovím jí mile.

„Dám si Americano a ten tvarohový dortík s ovocem,“ sdělí mi a k mému překvapení se na mě svůdně usměje.

Že by jí to včera přeci jen neodradilo?

Když odcházím zpět k baru, cítím, jak mi rentgenuje zadek.

Lehce s ním zakroutím. Musí se mít přece na co dívat.

Rychle připravím její objednávku a spěchám zase k ní.

Jsem nedočkavý. Když to nevyšlo včera, co třeba dnes?

 „To byla tedy rychlost,“ řekne překvapeně.

„Pro krásné slečny máme expresní dodání,“ odpovím a usměji se.

Věnuje mi další svůdný pohled a rukou si uhladí šaty.

Neujde mi, jak si přejela přes obě prsa a na moment tam nechala své ruce položené s vyzývavým pohledem.

„A jaké další služby ještě nabízíte navrch pro krásné slečny?“ zeptá se koketně.

Jo. Dneska už to prostě musí vyjít!

Nadechnu se v odpověď, když si všimnu nově příchozího.

Do prdele!

Zase ten stalker!

„Víte, to záleží…. Jaké máte preference? Raději něco jemného, nebo spíše lehce žhavého?“ rozhodnu se hrát její hru.

Sebastian, kterého naštěstí nezaznamenala, se posadí přesně za ní.

Slyšel část naší konverzace.

Z jeho výrazu je mi to jasné.

 „Spíš bych něco tvrdého a velkého,“ odpoví mi bez rozpaků.

Sebastian souhlasně pokývá hlavou a rozepne si prvních pár knoflíku u košile.

Ona si pro změnu přehodí nohu přes nohu a vloží svou ruku do klína, zatímco druhou si opět uhladí šaty v oblasti hrudníku.

Nevím, kam koukat dřív.

Jestli na něj. Nebo na ní. A tak šilhám na oba.

„V tom případě vám mohu poskytnout něco ze své soukromé nabídky?“ nadhodím zhrublým hlasem.

Oba dva kývnou na souhlas.

Stále koukám jedním okem po ní a druhým po Sebastianovi. Ten si sáhne rukou pod stůl. Mezi nohy.

Nemrava. 

Co to tu dělám?

Ona se usměje a napšulí rty.

„Degustaci neodmítnu. Kdy se se bude servírovat?“ zeptá se mě.

Už nejsem schopen jí vnímat.

Mé myšlenky zabral on.

Je čas celé tohle divadlo ukončit.

„Promiňte, musím jít obsloužit dalšího zákazníka,“ vykoktám ze sebe a odejdu.

Ještě zaslechnu, jak se překvapeně nadechla.

Nečekala to.

Jenže já musím pryč.

Zamířím dozadu, kde má komůrku personál. Zhluboka dýchám a rukou si mimoděk srovnám v kalhotách svůj povážlivě tepající penis.

Já toho kluka vážně chci.

Musím na vzduch.

 „Tadeáši, dneska to balím. Šéfovi sem napsal zprávu, že se mi udělalo zle. Prý sem pošle tu novou brigádnici,“ sdělím mu, když se nachomýtne u dveří.

Vystřelím z kavárny jako vyděšený kůň ze stáje. Vzal jsem to vchodem pro personál.

Zanedlouho za sebou uslyším kroky. Nemusím se ohlížet. Vím, kdo to je.

Sebastian.

Zrychlím. Srdce mi buší jako o závod. Jsem vděčný, že bydlím jen kousek.

Neohlížím se, ač vím, že mě už skoro dohání.

Netrvá to dlouho a ocitnu se před vstupními dveřmi bytového domu, kde bydlím s Alexem.

V kapse šátrám po klíčích.

Když mi položí ruku na zadek, málem klíče upustím.

Vím, že už to nemůžu vydržet.

Otočím se na něj.

„Já tě chci,“ řeknu silným šepotem.

Na moment si hledíme do očí.

„Tak si mě vem," zašeptá.