Od první chvíle jsem věděl, že on je mým osudem. Tím jediným, tím pravým, mou životní láskou. Seděl v koutku, stranou od ostatních. Drobný, štíhlý, s vlasy tak světlými, až se zdály téměř stříbrné. Měl ty nejsmutnější oči, jaké jsem kdy viděl. A také nejkrásnější. Fialkové oči obkroužené vějířky dlouhých řas. Byl jako anděl.

Můj anděl se zlámanými křídly.

Asi by bylo slušné se nejdřív představit. Jmenuju se Leonardo Santi. Už vás slyším, jak se smějete. Já vim, Leonardo je trochu divný jméno. Moje máma si ho vydupala před celou rodinou. Ne proto, že by obdivovala geniálního malíře a vynálezce Leonarda da Vinci. Skutečnost je bohužel mnohem trapnější. Jmenuju se totiž podle Leonarda di Capria. Herce, do kterého byla máma tenkrát bláznivě zamilovaná. Moje máma je občas tak trochu ujetá. Nejspíš proto od ní táta brzo po svatbě zdrhnul. Narodil jsem se v Římě. Jsem typický Ital. Tmavovlasý, tmavooký, zatížený na svou matku a ohnivý v záležitostech lásky. V hlavním městě Itálie jsem žil sotva pár let. Od té doby se s mámou pořád stěhujeme. Bydlel jsem snad už ve všech zemích Evropy. Ne, neutíkáme před policií, ani po nás nejde mafie. Moje máma je diplomatka. Pracuje na italském velvyslanectví. Teď zrovna v Tokiu.

Japonsky umím sotva pozdravit a poděkovat. Naštěstí víc nepotřebuju. Chodím totiž na střední školu, kde výuka probíhá v angličtině. Moji spolužáci pocházejí ze všech koutů světa. Právě ve škole jsem ho poprvé uviděl. Mého anděla se zlámanými křídly. Bylo mi sedmnáct a můj život byl samá párty a bezstarostná zábava. Nic nemohlo být důležitější než dát si pivo s kamarády a propařit celou noc. Pak se všechno rázem změnilo. Objevil se ON.

Je velká přestávka. Potloukám se po školním dvoře a tak trochu se nudím. Nejsem tam sám. Většina spolužáků tráví volno na dvoře, co je spíš japonskou zahradou. Bonsaje, sakury, cestičky vysypané oblázky a dokonce rybníček s barevnými kapry. Hotová oáza klidu, nebýt tam ovšem nás, hlučných, drzých a věčně nadržených puberťáků.

Ihned si ho všimnu. Neznámého stříbrovlasého kluka, stranícího se ostatních. Zajímá mě. Moc mě zajímá. My Italové jsme odjakživa osudově přitahováni vším bledým a světlovlasým. V tomhle ohledu si v Japonsku příliš neužiju.

„José! Pojď sem hodit řeč!“ zavolám na kolem procházejícího Mexičana. Jestli někdo toho kluka zná, tak jedině on.

„Nějakej problém, Leo? V Sushi baru došla pizza, nebo co?“ zubí se na mě úsměvem širokým jako chřtán velryby.

„Pizzu bych neodmítl, to je fakt, ale spíš bych potřeboval pár informací.“

„Jen se ptej, Santi,“ zatetelí se José, očividně ve svém živlu. „Já jsem bezedná studnice vědění, to přece víš.“

„Znáš tam toho kluka?“ ukážu na stříbrovláska v koutě dvora. „Co o něm víš?“

„Tak teď jsi mě zklamal, kamaráde. Tohle není pro informátora mýho formátu žádná výzva. Na toho kolouška se mě už ptala polovina holek z týhle školy. Ta druhá půlka to nejspíš chce vědět taky, ale stydí se zeptat. Gratuluju, Santi, zařadil jsi se mezi nadržený puberťačky.“

„Beru na vědomí. Tak co mi o něm řekneš?“

„No, jmenuje se Daniel Byrne, je mu šestnáct a dneska nastoupil do druháku,“ sype ze sebe José jako před tabulí.

„To je všechno?“ protáhnu zklamaně obličej.

„Víc fakt nevím,“ ošívá se můj nepovedený informátor. „Zkoušel jsem s ním mluvit, ale zdrhnul. Prostě přede mnou utek', chápeš to?“

Takže pan Tajemný, hm? Nechám kysele se šklebícího Josého za sebou a namířím si to rovnou k objektu svého zájmu. Choulí se na kamenné lavičce za stromkem sakury a vypadá k uzoufání osaměle.

„Ahoj. Můžu si přisednout?“

Zdvihne ke mně ty nejkrásnější oči, které jsem vídal snad jenom ve snech a já... jsem ztracený. Vlastně jsem vám to zapomněl říct. Jsem na kluky, ale to už vám nejspíš došlo.

„Tak můžu?“

„Co?“ pozoruje mě nedůvěřivě zpoza dlouhých řas.

„Přisednout si.“

„Když chceš...“ pokrčí rameny.

Představím se mu. On se představí mě. José nekecal, je to Daniel. Sladké jméno pro sladkého kluka.

„Muselo být pro tebe těžké nastoupit do nové školy v cizé zemi a ještě k tomu o dva měsíce později než ostatní,“ pokouším se zapříst s ním rozhovor.

Zase pokrčí rameny. Pohledem hypnotizuje špičky svých bot. Já bych se přitom tak moc rád díval do těch jeho krásných očí.

„Odkud jsi?“ vtírám se vytrvale dál.

„Z Londýna,“ zamumlá ukrytý za prameny stříbřitých vlasů.

„Londýn je fajn, taky jsem tam pár let žil. Asi bylo drsný nechat tam všechny kámoše, co?“

„Žádné jsem neměl.“

„Tady si určitě nějaký najdeš. Já jich mám spoustu. Jestli chceš, můžu tě s nima seznámit,“ poplácám ho povzbudivě po zádech.

Škubne sebou, jako bych ho spálil cejchovacím železem. Prudce vstane a vyhrkne: „Nikoho nepotřebuju! Vystačím si sám!“

Fajn, tak tohle se mi moc nepovedlo. „Počkej ještě, Danieli. Teď už jednoho máš,“ zavolám za ním.

„Co?“ nechápavě se na mě podívá.

„Už máš kamaráda. Mě.“

Zatváří se zmateně. Couvne. V tom se rozdrnčí školní zvonek. Konec přestávky. Můj anděl si mě ještě jednou nedůvěřivě změří a pospíchá zpátky do třídy. Spíš utíká. Ode mě. Tolik asi k úspěchu našeho seznámení.

To samozřejmě neznamená, že bych to vzdal. Právě naopak. Moje prchající laň ve mně probouzí instinkty lovce. Kdykoli se mi naskytne příležitost, sleduju stříbrovláska na každém kroku. Vyptávám se na něj všech, kteří by o něm mohli něco vědět. Jeho spolužáci z něj nijak nadšení nejsou. Pořád se jich vytrvale straní, navíc je to ukázkový šprt. Holky už jsou na něj taky naštvané. Navzdory jejich nadbíhání s žádnou neprohodil ani slovíčko.

To já mám trpělivosti víc. Naše „náhodná“ setkání inscenuju s nápaditostí režiséra divadelních dramat. Daniel ke mně obvykle sotva zdvihne oči a zamumlá: „Ahoj“. Připadám si jako kavalír z předminulého století, ucházející se o ruku rdící se panny. Prolomilo by ledy, kdybych mu přinesl kytku a představil se rodičům?

K tomu druhému mám spoustu příležitostí. Mého plachého hocha si totiž ze školy vyzvedává otec. Vážně. Každý den. Čekává v černém autě před školními vraty, ani jednou nevynechá. Párkrát jsem zahlédl jeho obličej. Je to ošklivý postarší chlap s ryšavými vlasy a širokými rameny. Začal jsem mu říkat Opičák. Nemůžu uvěřit, že někdo jako on mohl zplodit Daniela. Nevypadá to, že by ti dva měli zrovna vřelý vztah. Do auta můj stříbrovlásek obvykle nasedá s výrazem spráskaného psa.

Já se zatím trápím láskou. Opravdu jsem se zamiloval. Není to poprvé, jsem přeci ohnivý Ital, ale tentokrát je to silnější než kdy dřív. Už si toho všimla i máma.

„Co je s tebou, Leonardo?“ otáže se. Ona jediná mě vždycky oslovuje celým jménem. „Poslední dobou chodíš jako tělo bez duše. Že by potíže s láskou?“

Posadí se naproti mně ke kuchyňskému stolu, štíhlá a krásná se závojem lesklých, černých vlasů.

„Jo, přesně. Problémy s láskou,“ zamumlám neochotně.

„Jsi si jistý, že ten kluk za to trápení stojí?“

Máma o mé orientaci ví. Nezdá se, že by jí to vadilo. Spíš naopak. Takhle má jistotu, že zůstane jedinou a nejdůležitější ženou v mém životě.

„Stojí za to a ještě za mnohem víc.“

„Tak za něj bojuj,“ pocuchá mi pečlivě učesané vlasy, což bytostně nesnáším. „Za všechny dobré věci se musí v životě bojovat.“

A já bojuju. Hned příští ráno odchytím Daniela na školní chodbě. Kolem nás je hlučno a spěch. Za chvíli začíná vyučování.

„Co děláš tuhle sobotu?“ zastoupím mu cestu dřív, než mi stihne zmizet.

„Budu doma,“ špitne se sklopenýma očima.

Je tak sladký! Nejradši bych ho natlačil ke zdi a líbal, až by se mu roztřásla kolena.

„Co doma? Mám pro tebe lepší program! José pořádá v sobotu večer párty. No, znáš ho přece? Ten užvaněnej Mexičan s velkou pusou.“

„Mě nikdo nepozval,“ ošije se a kouká, kudy mi zmizet.

„Mě jo. Půjdeš se mnou. Bude to super, uvidíš! Josého večírky jsou vyhlášený. Spousta chlastu…“ …a sexu. To by bylo, abych tě tam nezlomil.

„Já nemůžu, promiň. Vážně to nejde.“

„Ne neberu jako odpověď!“ pronesu nekompromisně. „Ber to jako skvělou příležitost, jak se seznámit s lidma ze školy.“

A s mým kamarádem v kalhotách, co ho každou noc mučí představy o tobě!

„Opravdu nemůžu,“ zdvihne ke mně oči poprvé za celý náš rozhovor. „Otčím mě nepustí.“

Takže otčím. Já věděl, že ten zrzavý Opičák nemůže být jeho pravý táta.

„Neblázni, je ti přece šestnáct. Zvu tě na normální párty, ne do drogového doupěte!“

Vysokými okny proniká do chodby ranní slunce. Světlo tančí Danielovi v očích. Jako by v nich rozkvétaly okvětní lístky fialek.

„Otčím mě vážně nikam nepouští, promiň. Když nejsem ve škole, musím být s ním doma.“

„Fajn, tak já se ho zeptám sám. Půjdu s tebou, až pro tebe po vyučování přijede. Představím se mu a svatosvatě mu slíbím, že na tebe u Josého dohlídnu.“

„To nesmíš!“ vyděsí se Daniel. „Otčím nechce, abych se s někým přátelil! Hrozně se rozzlobí, jestli…“

„No dobře, uklidni se,“ položím mu ruku na rameno a cítím, jak se chvěje. „Co je to s tím chlapem? To na tebe žárlí, nebo co?“

Daniel se roztomile začervená a tiše řekne: „Otčím říká, že nemá smysl hledat si kamarády, když odsud stejně brzo odjedeme.“

Na čele mi vyvstane ledový pot. Brzo odjedou?! Vážně?! Vlastně bych se neměl divit. Ani já nejspíš kvůli máminu povolání nestrávím v Japonsku víc, než pár let. Další důvod přimět Daniela aby pochopil, co k němu cítím. Nemůžeme si dovolit ztrácet čas.

Vezmu ho za ruku, která je studená jako led a důrazně pronesu: „Danieli, prosím, pojď se mnou na tu párty. Opravdu moc mi na tom záleží.“

„Proč?“ pohlédne na mě plaše.

„Protože tě mám rád,“ pokusím se překřičet ječící školní zvonek.

Vysmekne se mi ale nevypadá to, že by se zlobil.

„Jsi blázen, Leo,“ vysloví poprvé mé jméno. „Nemáš tušení, do čeho se pouštíš.“

„Znamená to, že přijdeš?“

Odevzdaně přikývne. „Otčím bývá v sobotu večer pryč. Pokusím se přijít, ale nic neslibuju.“

Celý se rozzářím a snad až příliš rychle vyhrknu: „Zastavím se u tebe kolem šesté. Josého dům bys sám nenašel.“

„Ty víš, kde bydlím?“

Nachytal mě. Je to trapné, ale možná je čas si přiznat, že jsem tak trochu stalker. Danielovu adresu jsem si zjistil už dávno. Párkrát jsem se dokonce kolem jeho domu potloukal a doufal, že ho zahlédnu v okně. Chodba kolem nás zeje prázdnotou. Vyučování začalo.

„Musím už jít,“ zašeptá Daniel s odvráceným pohledem. „Píšeme test z matiky.“

„Tak v sobotu v šest! Nezapomeň!“ zavolám mu do zad.

Už zase ode mě utíká.