Celou cestu k Opičákovu domu mi hlava přehrává děsivé scénáře, co se asi právě děje s Danielem. Ať se mu stane cokoli, bude to moje chyba. Měl jsem ho rovnou ze sprch odvést k nám domů, třeba ho i unést, kdyby to nešlo jinak. Nikdy neměl znovu padnout svému otčímovi do rukou. Vím, že by asi bylo rozumnější zavolat policii, ale bylo by to bezpečnější pro Daniela? Pochybuju. Tvrdil přece, že je jeho otčím nebezpečný. Jak moc nebezpečný? Až tak, že by si ho v případě policejního zásahu vzal jako rukojmí? Nebo by ho dokonce zastřelil?! Ne, tohle nehodlám riskovat! Obyčejný středoškolák jako já Opičáka určitě nevyděsí. To ovšem udělá chybu!

Opičákovo černé auto je zaparkované před domem. Oddechnu si. Opřu se do zvonku. Ječí jako na poplach. Když to nepomáhá, kopu do dveří a volám Danielovo jméno. Sousedé z okolních domů vystrkují hlavy z oken. Brzy někdo z nich zavolá policii. Opičáka nejspíš napadlo to samé. Otevře dveře, rudý jako krocan.

„Ty máš ale drzost, přijít si…“ zmlkne, když mu do obličeje namířím odjištěnou zbraň.

„Kde je Daniel?! Odveď mě za ním! Hned!“

Couvá přede mnou chodbou, ale v zapadlých očích mu sedí výsměch, když říká: „Nevěřím, že bys to dokázal zmáčknout! Nemáš na to koule!“

Nakopnu ho právě do míst, která zmínil. S vytím se zkroutí na podlaze.

„Když budu muset, zastřelím tě. Věř mi,“ ujistím ho s klidem, který ani zdaleka necítím. „Takový prase jako ty si nezaslouží žít!“

Nenávistně mě pozoruje. Vím, že čeká na svou příležitost. Ozbrojený není, ale pořád je dost silný na to, aby se se mnou snadno vypořádal. Musím se ho zbavit. Rychle. Pohledem zavadím o dveře do sklepa. Bytelné dveře, které by dokázaly udržet i zuřícího býka. Snad jimi neprojde ani vzteklý Opičák.

„Jdi tam!“ ukážu na sklepení a namířenou pistolí ho přiměju, aby sestoupil až na poslední schod v tmavém podzemí. Teprve pak za ním zamknu dveře. Pořádně. Na dva západy.

Probíhám jednu místnost za druhou a volám Danielovo jméno. Všude je špína a hrozný nepořádek, jak se Opičák pokoušel rychle balit. Nakonec ho najdu v místnosti v prvním patře. Choulí se na podlaze vedle zválené postele. Pokoj vypadá, jako by se jím prohnalo tornádo. Poražené židle i stůl, knížky rozházené po zemi a co se dalo rozbít, to je rozbité. Vrhnu se ke svému andílkovi. Z trička mu zbyly jenom cáry, kalhoty má stažené ke kolenům. Ke šrámům a modřinám, které jsem dneska zahlédl ve sprše, přibyly další. Do očí mi vhrknou slzy, když k sobě to třesoucí se ptáče něžně přivinu.

„Promiň, všechno jsem to zavinil já.“ šeptám mu do vlasů, co voní po heřmánku.

Nesouhlasně zavrtí hlavou a zatne mi prsty do košile jako by se bál, že ho opustím.

„Odvedu tě odsud. Dokážeš vstát?“

Sotva se o to pokusí, podlomí se mu nohy. Zdvihnu ho do náruče. Je tak drobný, že ho snadno unesu. Líbí se mi ten pocit mít ho takhle blízko. Nesu ho dolů po schodech. Opičák tluče do dveří sklepa, až se otřásají. Třese se i Daniel. Ujišťuji ho, že teď už bude v bezpečí ale nezdá se, že by mi věřil.

Opičák nás nejspíš slyšel, protože místo bušení na mě začne křičet: „Hej, mladej! Je ti doufám jasný, že za tohle chcípneš? Vážně ti ten neduživej chudáček stojí za to? Věř mi, že si s ním moc zábavy neužiješ! Pokaždý když ho šukám, tak u toho jenom skučí. Leklá ryba by byla živější!“

Ztuhnu. To přiznání mi vezme dech. Můj šokovaný pohled se střetne s Danielovým.

„Promiň, jsem odporný,“ zašeptá zahanbeně. „Nech mě tady a uteč. Nestojím za to, abys kvůli mně riskoval život.“

Místo odpovědi ho opatrně postavím na zem tak, aby se zády opřel o zeď. Vytáhnu zbraň. Nikdy bych nevěřil, že dokážu zabít člověka, ale tohle už snad ani není člověk. Nakročím ke sklepu.

„Nech ho být!“ zadrží mě Daniel naléhavě. „Nešpiň si s ním ruce. Zavoláme policii, ta se o něj postará.“

Podám mu svůj mobil. Sleduju jeho krásnou, bledou tvář, když vytáčí číslo a pak do telefonu vypoví vše, co o zločinech svého otčíma ví. A že toho není málo. Opičák ho slyší taky a zuří. Dveře naštěstí pořád drží. O sobě se Daniel nezmíní, ani neřekne své jméno. O pozornost policie nestojí. Během hovoru seberu z věšáku klíče od Opičákova auta a Daniela do něj odnesu. Sám se posadím na místo řidiče. Řidičák sice nemám, ale točit volantem a šlapat na plyn zvládnu. Sotva Daniel domluví s policií, vypadne mu telefon z ruky. Usne, nebo možná omdlí. Poskoky se rozjedeme vpřed.

 

Máma vyběhne před dům. Nejspíš viděla naši krasojízdu z okna. Při pohledu na zbitého Daniela se zděsí: „Co se tomu chudáčkovi stalo? A jak to, že řídíš?! Snad jsi toho kluka nesrazil?!“

Vyhrknu na ní, že všechno vysvětlím doma, hlavně ať už jsme pryč z ulice. Danielův strach z Opičáka už se přenesl i na mě. Uložím stříbrovláska do postele v mém pokoji. Cestou se probral a teď si nás prohlíží očima plaché laně.

„Musí do nemocnice!“ zhodnotí jeho stav máma.

„Do nemocnice ne!“ popadne mě Daniel zoufale za ruku. „To je první místo, kde mě bude hledat! Stejně nakonec přijde i sem! Musím pryč dřív, než vám ublíží!“

Z očí se mu řinou slzy, když se marně pokouší vstát z postele. Nedokáže to, je příliš zesláblý. Tlačím ho zpátky do peřin a pokouším se mu vysvětlit, že Opičáka už má nejspíš policie. Nevěří mi. Máma nás přísně pozoruje.

„Asi bys mi měl něco vysvětlit, Leonardo!“ kývne na mě a vyjde z pokoje.

Neochotně se zvednu a chystám se jí následovat. Nejde to. Daniel má prsty ještě pořád zaťaté v mé paži. Ujišťuju ho, že se hned vrátím a konejšivě ho hladím ve vlasech. Váhavě mě pustí. Fialkové oči má velké strachem. Cítím je v zádech, když vycházím z pokoje. Máma se na chodbě opírá o zeď, ruce má založené na prsou. Tváří se vážně.

„Řekla bych, že mi dlužíš vysvětlení, mladý muži. Začni třeba tím, co je ten chlapec zač a proč vypadá, jako bys ho právě vytáhl ze středověké mučírny!“

S povzdechem se dám do vysvětlování. Snažím se být stručný. S každou další větou se máma mračí víc a víc.

„Uvědomuješ si, do jakého nebezpečí jsi nás zatáhl? Co všechno se ti mohlo stát?!“

„Nechceš Daniela poslat pryč, že ne?“

„Samozřejmě, že ne! To mě tak málo znáš? To ale neznamená, že jsem z toho nadšená.“

„Víš, kdyby musel Daniel jít, šel bych s ním.“

„Tohle není právě to, co by chtěla matka od svého syna slyšet, ale asi se musím smířit s tím, že už jsi dospělý. Když ten hoch odmítá jít do nemocnice, zavolám doktora k nám domů. Bez ošetření ho nemůžeme nechat.“

Doktor Usami je postarší Japonec se srandovníma brejličkama. Rázně mě vystrčí za mámou na chodbu a je v mém pokoji s Danielem zavřený snad celou věčnost. Já si zatím nervozitou koušu nehty. Když se konečně objeví, tváří se mrzutě.

„Pečlivě jsem toho hocha vyšetřil a nezdá se, že by měl nějaké život ohrožující zranění,“ obrátí se k mámě, jako bych byl vzduch. „Ošetřil jsem co šlo, ale stejně vám doporučuji vzít ho do nemocnice a udělat přinejmenším rentgenologické vyšetření. Netuším, zda je vám to známo, paní, ale ten chlapec byl vystaven dlouhodobému týrání a sexuálnímu zneužívání. To je případ pro policii.“

„Policie už o tom ví. Díky za pomoc, doktore Usami,“ postrkuje máma staříka dolů ke dveřím.

Já pospíchám za Danielem. Leží na posteli stočený do klubíčka, omotaný obvazy a náplastmi. Ve vzduchu se vznáší pach desinfekce.

„Mám strach,“ zašeptá, když se nad ním skloním.

„Tady jsi v bezpečí,“ ujistím ho, když pokleknu vedle postele a propletu své prsty s jeho. „Máma už volala na velvyslanectví. Jako diplomatka má právo na ochranku. Za chvíli jsou tady.“

Zamlčím před ním, že policie našla Opičákův dům prázdný. Už takhle je dost vyděšený.

„Kde je tvoje máma?“ otážu se ho tiše.

„Umřela, když jsem byl ještě malý.“

„To je mi líto.“

„Otčím jí zabil.“

Sevře se mi žaludek. „Jak to, že mu to prošlo?“ vyhrknu nechápavě.

„Vždycky mu to projde. Umí v tom chodit. Srazil mámu ze schodů, když mě nesla v náruči. Ona umřela, já to přežil,“ pronese tónem, jako by toho litoval. „Otčím mámu vždycky mlátil, ale ona ho pořád jen omlouvala. Nemyslím, že by ho tolik milovala, spíš se od něj bála odejít. Jenže pak ho jednou nachytala v mojí posteli. Viděla, co mi dělá a chtěla se mnou utéct. Tak jí prostě zabil.“

„A ty jsi s ním zůstal sám.“

„Ze začátku jsem se pokoušel utíkat, ale vždycky mě našel a všechno pak bylo ještě horší. Řekl mi, že jestli ještě jednou uteču, přiváže si mě doma na řetěz jako psa. Musím ti být odporný!“ zaboří obličej do polštáře, jako by se chtěl schovat.

Nakloním se nad něj a zašeptám: „Jak bys mi mohl být odporný? Nebyla to tvoje vina.“

Zavrtí hlavou. Nevěří mi.

„Miluju tě,“ oznámím mu kapku rozechvělým hlasem.

Překvapeně ke mně vzhlédne a vyhrkne: „Jak bys mě mohl milovat po tom všem, co jsem ti právě řekl?“

Políbím ho dlouze, něžně. „Co ještě musím udělat abys mi uvěřil, co k tobě cítím?“

„Drž mě. Prostě mě jenom drž.“

Vlezu si k němu do postele. Obejmu ho. Usne s hlavou na mém rameni. Hlídám jeho klidný spánek.

Ráno mě Daniel probudí polibkem.

„Co to děláš?“ mžourám na něj rozespale.

„Včera ses ptal, co máš udělat abych ti věřil, že o mě stojíš. Jestli to pořád platí, tak se se mnou pomiluj, Leo.“

Vytřeštím na něj oči. „To myslíš vážně? Jsi zraněný, nechci ti ublížit!“

„Ty mi neublížíš. Chtěl bych vědět jaké to je, dělat to z lásky. Aspoň jednou.“

Tomu se nedá odolat. Kleknu si nad něj a něžně ho líbám na rty a na bílé hrdlo. Jazykem laskám kousance a modřiny, jako kdybych se z nich svými polibky pokoušel sejmout bolest. Rukama i ústy uctívám jeho krásné tělo. Je tak štíhlý a křehký. Zalape po dechu, když vezmu do pusy jeho penis. Rychle mi tvrdne v ústech. Jazykem obkroužím žalud a vsaju ho do sebe. Kouřím ho pomalu a hluboce, jsem v tom zatraceně dobrý. Zaboří mi prsty do vlasů a tiše sténá. Vniknu do něj jedním prstem, pak druhým, abych si ho připravil. Nedám mu pokoj, dokud se pode mnou nesvíjí rozkoší. Vyvrcholit ho nenechám. Propustím ho z tepla svých úst a sundám si pyžamové kalhoty. Už hezkou chvíli mi jsou příliš těsné v rozkroku.

„Opravdu to chceš?“ zeptám se navzdory tomu, že se děsím jeho odmítnutí.

Přikývne. Pomalu, opatrně do něj vstoupím. Po celou dobu ze mě nespouští oči. Čtu z nich jedinou otázku – neublížíš mi? Jsem něžný, jak jen mi to vlastní vzrušení dovolí. Jakmile jsem celý v něm čekám, dokud se neuvolní. Opičák takhle ohleduplný určitě nebyl. Ani si nechci představovat, kolik bolesti si od něj musel Daniel vytrpět. Přirážím pomalu, nikam nespěchám. Zrychlím až ve chvíli, kdy zmizí strach z jeho očí. Až když začne vzrušeně vzdychat. Líbáme se. Objímá mě rukama i nohama. Vklouznu prsty mezi nás a třu mu penis. Jeho steny se změní ve výkřiky. Líbí se mi to jen doufám, že se nepřiřítí máma. Vyvrcholíme oba současně. Zhroutím se na něj a podléhám sladké únavě. Na prstech, jimiž hladím Danielovu tvář, ucítím vlhko. Překvapeně k němu vzhlédnu. Na dlouhých řasách má krůpěje slz.

„Ublížil jsem ti?“ vyhrknu celý nesvůj.

Zavrtí hlavou a šťastně se usměje. „Já jen… nikdy bych nevěřil, jak krásné to může být.“

Políbím ho do vlasů a přivinu si ho těsněji k sobě. Usínáme jeden druhému v náruči.

 

Čtrnáct nádherných dní se nehneme z postele. Jíme, povídáme si a každou chvíli se spolu milujeme. Pořád ještě mám na dosah ruky pistoli, ale den po dni moje ostražitost slábne. Máma nám vyřizuje víza do Spojených států. Odjedeme tam spolu, jenom já a můj andílek. Opičák se tam za námi nedostane. Podle Daniela tam má už hezkých pár let zakázaný vstup. Pro americké úřady je nežádoucí osobou. Bavíme se spřádáním plánů o naší společné budoucnosti ve Státech a já poprvé vidím Daniela se šťastně smát. Pak se většinou milujeme a usínáme až k ránu, propleteni jeden do druhého, jako bychom byli jedno tělo.

 

Toho osudného rána mě ze spokojeného spánku probudí tlak studeného kovu uprostřed čela. Otevřu oči. Zírám přímo do hlavně pistole! Opičák se tyčí nad postelí a usmívá se. Ošklivě se usmívá. Rozeznávám jeho zkřivené rysy v prvních paprscích svítání. Na hlavě má kšiltovku a je ještě zanedbanější, než jindy. Taky dost páchne. Nejspíš se ty dva týdny schovával v kanálu.

„Už 'ste mě nečekali, co?! Kurvíte se tady spolu v teplý postýlce a já zatím chcípal ve špinavý díře! Vážně 'ste si mysleli, že vám to jen tak projde?“

Při zvuku obávaného hlasu se Daniel probudí. Naše těla jsou těsně u sebe a já cítím, že se chvěje.

„Jak jste se dostal dovnitř?!“ oslovím toho nechutného zmetka. „Venku stojí ochranka.“

„Už nestojí. Leží. Takoví dva chudáčci mě jako měli zastavit? Byli mrtví dřív, než si mě všimli!“ poklepe prstem na tlumič, našroubovaný na hlavni pistole. „A ty bys neměl tolik hulákat. Nechceš přece vzbudit svojí máti… musel bych jí vodkráglovat, jako ty dva dole.“

Daniel se za mnou tiskne ke zdi, jako kdyby se v ní pokoušel ztratit. Křečovitě mi zarývá prsty do zad.

„Ke mně!“ přikáže mu Opičák jako psovi.

„Nechte ho být!“ zuřím, ale zrzoun se jen ušklíbne a nepřestává mi mířit na hlavu.

„Drž hubu, nebo vodprásknu nejdřív tebe, pak tvoji mámu a kluka si vezmu stejně!“

„Už jdu! Neubližuj mu, prosím!“ přelézá mě chvatně Daniel ale tolik se třese, že ho tělo sotva poslouchá.

Chci ho chytit za ruku, zadržet ho, sáhnout pod postel pro zbraň a vystřelit, ale Opičák mě má na mušce. Sleduje můj bezmocný vztek a dobře se tím baví. Daniel stojí před svým otčímem nahý. Je krásný, navzdory hojícím se ranám. Miluju ho. Přece ho vážně nenechám odejít?! Opičák popadne mého andílka za vlasy a surově ho k sobě přitáhne.

„Tak co, synáčku, šukal tě ten ubožák pořádně? Líbilo se ti to víc než se mnou? Určitě si u toho hekal jako kurvička, co?“

Daniel se bezmocně rozvzlyká.

„Jeho máma byla taky taková!“ obrátí se Opičák ke mně. „Pro každýho ochotně roztáhla nohy, jenom já jí musel pokaždý nejdřív ztlouct, aby mi podržela!“

„To není pravda! Maminka nikdy…“

Tvrdý úder srazí stříbrovláska na kolena.

„Tak ty mi budeš vodmlouvat?! Však já už ti zacpu hubu!“ rozepne si otčím poklopec a vytáhne povadlý úd. „Kuř, ty čubko!“

Popadne vzpouzejícího se Daniela za vlasy a přirazí mu obličej ke svému klínu: „Tak dělej, nebo ho vážně zastřelim!“

Vyděšený k smrti poslechne. Vezme otčímův penis do úst. Přemáhá nutkání zvracet, po bledých tvářích mu stékají slzy bezmoci. Na tohle se prostě nemůžu dívat! Vyskočím z postele. Opičák vystřelí. Kulka mě škrábne do ramene. Pálí to jako šlehnutí ohnivým bičem. Daniel skousne a otčím strašlivě zařve. Penis má celý od krve. Uhodí stříbrovláska velkou pěstí do hlavy. Znovu na mě namíří. Natahuju se pod postel pro zbraň, jsem snadný cíl. Daniel se s výkřikem pověsí na otčímovu ruku s pistolí. Bojuje s ním se zuřivostí tvora, který už nemá co ztratit. Opičák ho volnou rukou bije, ale můj anděl jako by to necítil. Najdu svou zbraň. Odjistím ji. Zamířím. Chci vystřelit, ale nejde to. Ti dva se divoce zmítají, mohl bych trefit stříbrovláska.

„Danieli, uhni!“ vykřiknu zoufale.

Ozve se tiché lupnutí. Nenápadný, nevinný zvuk. V pokoji je cítit střelný prach a spálenina. Danielovo drobné tělo se pomalu sveze na kolena. Z Opičákova tlumiče stoupá tenký proužek kouře. Andílkův bok rudne krví.

„Můžeš si za to sám, pitomče! Proč's mi lez do rány?!“ odkopne ho otčím stranou jako použitou a nepotřebnou věc.

Pozvedne ke mně ruku se zbraní. Já v tu chvíli vidím rudě. Sotva vnímám, že jsem stiskl kohoutek své pistole. Domem zaburácí výstřel. Kulka ho zasáhne doprostřed čela. Zavrávorá. Na ošklivé tváři se mu usadí překvapený výraz. Narazí do zdi a po zádech se sveze k zemi. Je mrtvý. Odhodím zbraň a vrhnu se k Danielovi. Leží na zádech a rychle, povrchně dýchá. Střela vnikla do těla pod hrudním košem a zády zase vyšla ven. Hrozně krvácí. Nejsou v těch místech játra? Kleknu si do rudé kaluže a položím si andílkovu hlavu do klína. Dívá se skze mne, jako by už nebyl z tohoto světa.

Máma z venku divoce buší do dveří. „Leonardo! Co se děje?!“

„Zavolej sanitku! Rychle!“ křiknu na ní, ale od Daniela se nehnu. Uchopím ho za ruku. „To bude v pořádku, dostaneš se z toho, neboj.“

Věnuje mi krvavý úsměv, když ze sebe ztěžka vyráží: „Chci… chci abys věděl, že ničeho nelituju.“

„Tiše, teď nemluv. Řekneme si to potom.“

Slovo „potom“ vyvolá na jeho mrtvolně bledé tváři další smutné pousmání. „Musím ti to říct teď… dokud máme ještě… čas… ty chvíle s tebou… byly to nejkrásnější v mém životě… stojí za to pro ně… umřít.“

„Ty mi neumřeš! Nesmíš! Danieli, neopouštěj mě!“ křičím hrůzou zatímco se marně snažím rukama zastavit silné krvácení. Horká, rudá tekutina mi nespoutaná protéká mezi prsty.

„Já tě…" prohne se jako luk, když mu tělem projede křeč umírání, „neopustím… počkám…“

Zachvěje se. Dlouze vydechne. Je konec. Umřel! Nechápavě na něj zírám. On mi vážně umřel?! Tělo má dosud teplé a ta krásná tvář je mi tak blízká, ale on už tam není. Zbyla jen prázdná skořápka, slupka bez duše. Opustil mě a nic už mi ho nevrátí.

Jako v mlze vnímám, že máma vyrazila dveře. Vhrne se ke mně a celého mne prohmatává. Pláče. Děsí se mého krvácejícího ramene. Něco mi říká, ale já ji nevnímám. Objímám Daniela a kolébám ho v náruči jako dítě. Tiše si broukám melodii beze slov. Bolest číhá blízko, blizoučko. Čeká, až jí vpustím dovnitř. Začíná mě rvát drápy a tesáky. Cupuje mi duši na malé kousky. Nepříčetně vykřiknu.

 

Na svět se teď dívám přes mříže sanatoria pro duševně choré. Prý je to nejlepší zařízení, jaké se dá v Japonsku za peníze sehnat. Mně na tom nezáleží. Nevnímám sestry, které mi nosí hromádky léků ani jídlo, co má pro mě chuť bláta. Ignoruju doktory s jejich věčnými otázkami. Nemluvím ani s mámou, která mě každý den navštěvuje. Já už nejsem z tohoto světa. Čekám, kdy to pochopí i moje tělo a konečně mne osvobodí z utrpení bytí. Pak půjdu za ním. Za Danielem. Často s ním v duchu rozmlouvám, když obracím hlavu k nebi. Vím, že je tam. Čeká na mě. Můj strážný anděl. Křídla, která mu zlámali tady na zemi vyměnil za nová, krásná a sněhově bílá. Vídám ho, když za mnou přichází ve snech. Je nádherný. Je šťastný. Líbá mě něžně do vlasů a šeptá, že stále čeká.

Divoce, dravě se zakousnu do měkoučkého masa na svém zápěstí. Do tepen a žil, modrajících se těsně pod kůží. Ústa mi zaplaví silná chuť krve. Přichází bolest. Bolest slabého těla, směšná v porovnání s utrpením mojí duše. Lhostejně pozoruju horkou krev, stříkající na podlahu v rytmu mého zlomeného srdce.

Už brzo budeme spolu, lásko. Slibuju…