V pondělí po naší nepovedené párty nepřijde Daniel do školy. Neukáže se celý dlouhý týden. Nerozumím tomu. To jsem mu tolik ublížil? A nebo, a to je ještě horší, se s ním ten podivný otčím odstěhoval? Chodím jako tělo bez duše. Máma se mi směje a prozpěvuje si odrhovačky o nešťastné lásce.

V sobotu ráno už to nevydržím a tokijským metrem, což je pro Evropana naprosto šílená a matoucí záležitost, se vydám k Danielovi domů. Sám sebe přitom přesvědčuju že tohle není stalkerství, ale mise na záchranu života. Hlavně toho mého. Chvíli se nerozhodně poflakuju kolem, nakonec si dodám odvahu a zazvoním. Dlouho se o zvonek opírám, než se za dveřmi ozvou kroky a nadávky. Otevře mi rozzuřený Opičák. Smrdí potem a zvětralým pivem.

„Co chceš?!“ vyštěkne na mě a já s odporem zírám na zrzavé chlupy, pokrývající mu paže jako huňatý koberec.

„Můžu mluvit s Danielem?“

„To teda nemůžeš! Ten chcípák už je zase nemocnej!“ vyplivne ta slova s takovým odporem a nenávistí, až mě zamrazí.

„Právě proto jsem za ním přišel. Nesu mu úkoly, aby nebyl ve škole pozadu,“ lžu jako když tiskne.

„Žádnej strach, však von to dožene i bez tvojí pomoci. Hlavu na to má. To je taky to jediný, k čemu je dobrej, chcípáček!“ vrčí Opičák a chystá se mi nezdvořile zabouchnout dveře před nosem.

„Prosím vás, opravdu s ním musím mluvit!“ snažím se vecpat dovnitř.

„Už jsem ti řek', že je nemocnej! Vypadni a už tady nevotravuj!“ popadne mě zrzoun za triko a vyhodí mě na ulici jako špinavý prádlo do koše.

Dveře se s prásknutím zabouchnou. Zoufale přešlapuju venku. Nechce se mi to vzdát, ale přes toho smrdutého surovce se dovnitř nedostanu. Střeží mojí princeznu jako lítá saň. V okně v prvním patře se pohne záclona. Za sklem se objeví Danielův obličej. Je bledý, jako kdyby byl opravdu nemocný. Vypadá smutně. Moc smutně.

„Danieli!“ volám a s úsměvem mu mávám.

Váhavě přitiskne dlaň na okenní tabulku. Naznačím mu, aby vykoukl ven. Okno se otevře, ale místo mého stříbrovláska na mě nenávistně zírá jeho otčím.

„Čemu 'si nerozuměl na tom, abys vypadnul?! Ještě chvíli tady votravuj a zmaluju ti ksicht, že tě vlastní máma nepozná!“

Vyklízím pole, Opičák vyhrál. Prozatím.

 

V pondělí je Daniel zpátky ve škole. Dozvím se to úplnou náhodou, když o přestávce narazím na Josého. Jak už jsem řekl, ten ví vždycky všechno. Na nic nečekám a ženu se do andílkovi třídy. Musím ho vidět! Okamžitě!

„Druháci teď mají tělocvik, Romeo!“ volá za mnou pobavený José.

Tělocvična je velká, samostaně stojící budova. Už zvoní. Všichni jsou uvnitř a učitel zamkl dveře, aby se nikdo cizí nedostal do šaten. Musím čekat venku. Nervózně pochoduju kolem. Nakonec ze zvědavosti nakouknu do haly oknem. Přes síť, chránící sklo zevnitř před útoky míče, vidím druháky. Cvičí na hrazdě výmyk. Většina u toho vypadá směšně, když se tak bezmocně houpe na tyči a nedokáže vytáhnout těžký zadek nahoru. Čekám, až přijde na řadu Daniel. Je bledší a hubenější, než když jsem ho viděl naposledy. Vybavím si ten úžasný pocit, když jsem líbal jeho sladká ústa a kalhoty jsou mi už zase těsné v rozkroku. Andílek cvičí na hrazdě se stejnou půvabnou elegancí, s jakou tančil na Josého párty. Je zážitek se na něj dívat… je tak ohebný a mrštný. Kéž bych ho tak mohl mít v posteli!

Hodina skončila, všichni se vytratili do šaten a do sprch. Sedím venku na schodech a čekám. Srdce mi buší jako o závod. Konečně vycházejí. Smějí se a povídají si, mají mokré vlasy a zrůžovělé tváře. Všichni už jsou venku a můj andílek nikde. Zastavím kluka s kudrnatými vlasy a tmavou pletí. Ptám se ho na Daniela.

Pohrdavě se ušklíbne, když říká: „Nejspíš šel teprve do sprch. Vždycky čeká, až všichni odejdeme. Nikdy se před náma nesvlíkne. Je divnej!“

Na nic nečekám a drze si to namířím rovnou do šaten. Nikdo už tam není, ale z vedlejší místnosti slyším téct vodu. Tiše otevřu dveře. Daniel ke mně stojí zády. Nemůže mě vidět. Teplý proud mu stéká po zádech a dolů po zadečku. Vyschne mi v krku. Nejen kvůli jeho krásnému tělu, ale hlavně pro ty strašné jizvy! Rudé pruhy, snad od biče nebo rákosky, mu hustě křižují bledou pokožku zad. Několik podlitin má i na zadečku a stehnech. Do očí mi vhrknou slzy vzteku. Vrhnu se k němu. Vykřikne úlekem, když ho popadnu za rameno a prudce obrátím k sobě.

„Ty?!“ vytřeští na mě oči. „Jdi pryč, prosím! Nesmím se s tebou…"

„Kdo ti to udělal?“

„To není tvoje věc,“ zašeptá se skloněnou hlavou.

Vztáhnu k němu ruce. Polekaně ucukne, jako by očekával ránu.

„Kdo ti tak ublížil? Řekni mi to,“ oslovím ho měkce.

Oči mu přetékají slzami, když tiše pronese: „Do toho se nesmíš plést. Ty netušíš, čeho všeho je schopný.“

„Tvůj otčím?! To on ti tohle provedl?!“

„Zapomeň na to, prosím,“ hlesne, než se pod ním podlomí kolena. Sedí na mokrých dlaždičkách. Kleknu si vedle něj a něžně vezmu jeho hlavu do dlaní. Z očí mu vytrysknou další slzy. Stékají mi po prstech, horké a slané. Na bílém hrdle v místech, kde jsem mu na párty sál pokožku, se na mě šklebí ošklivá stopa po kousnutí. Kousanec umístěný přesně tak, aby překryl mou značku lásky.

„Ublížil ti kvůli mně, že je to tak?“

„Teď už na tom nezáleží.“

„Proč jsi mi o tom neřekl? Proč jsi se někomu nesvěřil, že tě týrá?“

„Nemá to cenu,“ zašeptá odevzdaně.

„Ale, musíš přece…“

„Už jsem to zkoušel. Vždycky to pak bylo ještě horší. Jakmile se o něj začnou zajímat úřady nebo policie, zmizí. Odstěhuje se se mnou třeba do jiné země, a pak, pak mě znovu potrestá.“

„Tak od něj uteč!“

„Našel by si mě všude. Je to zlý člověk. Nebezpečný. Kdybys věděl, jaké dělá hrozné věci…“ úpěnlivě na mě pohlédne. „Musíš se ode mne držet dál, byl by tě schopný zabít!“

„Promiň, ale tohle ti slíbit nemůžu. Příliš tě miluju.“

„Miluješ?!“ vyhrkne. Měl by se tvářit šťastně, ale je spíš vyděšený. „To nesmíš!“

Políbím ho na rty. Nejdřív něžně a konejšivě, pak vášnivě a dobyvačně. Vím, že je vzrušený stejně jako já. Je nahý, nic přede mnou nemůže skrýt.

„Je tady někdo?“

Do sprch vrazí uklízečka v šátku. Při pohledu na nahého Daniela a na mě, sice oblečeného ale dokonale zmáčeného sprchou, zůstane ženština stát s pusou dokořán. Vybuchnu smíchy. Daniel se mi vytrhne a prokličkuje kolem fůrie s mopem jako vyplašený zajíc. Rozběhnu se za ním a nepřestávám se smát.

„Puberťáci jedny nadržený!“ řve uklízečka a hrozí nám násadou.

 

Navzdory tomu, že mě Daniel tisíckrát zapřísahal, abych se do vztahu mezi ním a otčímem nepletl, já to rozhodně nehodlám nechat být. Ještě to odpoledne číhám na Opičáka před školou. Vynechal jsem kvůli tomu poslední hodinu vyučování, jen abych si to s ním mohl vyříkat dřív, než se objeví můj andílek. Sotva před školními vraty zaparkuje jeho černé auto, jsem u něj a drze klepu na okénko. Sklo pomalu sjede dolů a mě ovane pach potu a cigaret.

„Co chceš?!“ zavrčí na mě zrzoun.

Jak já ho strašně nenávidím! Mám chuť vrazit mu pěst do toho jeho rozteklého, tvarohovitého ksichtu!

„Jdu vám říct, že dobře vím, jak Danielovi ubližujete!“

„Vážně?“ vyfoukne mi Opičák kouř z cigarety rovnou do obličeje. „Nesmíš věřit všemu, co ti ten neduživej chcípáček navykládá. Von totiž děsně rád lže.“

„Lhář jste tady jedině vy! Viděl jsem jeho záda a nedovolím vám, abyste v tom pokračoval!“

Opičákova pracka vystřelý z auta rychlostí útočící zmije a čapne mě pod krkem. „Tak bacha, mladej! Na mě si vyskakovat nebudeš! Co je mezi mnou a tím skrčkem neni tvoje věc a měl bys to pochopit dřív, než tě přiměju tvojí drzosti litovat!“

Odhodí mě s takovou silou, že dopadnu zadkem na chodník o dobré dva metry dál. Málem přitom srazím Daniela, který na mě zírá se zoufalstvím v očích.

„Pojď sem!“ zahřmí z auta Opičákův hlas a můj stříbrovlásek se přikrčí jako nakopnuté štěně.

„Uteč…“ špitne, zatímco s výrazem odsouzence na smrt kráčí k otčímovi. Zřejmě ne dost rychle. Opičák vystoupí z auta a hmátne po něm. Surově ho popadne za vlasy a mrští jím na zadní sedadlo. Než se stačím vyhrabat na nohy, jsou pryč. Ještě zahlédnu Danielův bledý obličej. Jeho k uzoufání smutné oči. Mně nezbývá než si rvát vlasy a tisíckrát si nadávat do hlupáků. Všechno jsem zkazil!

Běžím. Vztek mě pohání jako bič. A taky strach. Podle toho co mi Daniel řekl, se jeho otčím při každém riziku odhalení snaží co nejdřív zmizet. Proto nesmím ztratit ani minutu! Když doma odemykám dveře, klepou se mi ruce jako starci. Dům je prázdný, máma bývá v tuhle dobu ještě v práci. Vtrhnu do jejího pokoje a rovnou zamířím k obrazu na zdi. Je na něm taková naivní krajinka, nic zvláštního. Důležitější je, co je pod obrazem. Trezor! Mámin trezor. O kombinaci k němu se se mnou samozřejmě nepodělila, ale stejně se trefím hned napoprvé. Prostě na číselník vyťukám svoje datum narození. Jak originální. Nevšímám si peněz ani cenných papírů. Zajímá mě jenom pistole. Máma ji vlastní od doby, kdy od nás táta zdrhnul. Podezírám ji, že se chystá zbraň použít v případě jeho návratu. Popadnu pistoli a schovám jí do školního batohu. Ještě si vezmu krabičku s náboji. Střílet sice neumím a doufám, že ani nebudu muset, ale jestli se mám s Opičákem servat o svého Daniela, nemůžu tam přijít s holýma rukama.