Na Josého párty se připravuju s obzvláštní pečlivostí. Tričko si třikrát převléknu, než se rozhodnu pro to pravé a vlasy si češu a geluju dobrých dvacet minut. Máma se opírá o dveře koupelny a dobře se baví.

„Tak můj chlapeček se opravdu zamiloval,“ prohlásí dojatě. „Podobně jsem vždycky vyváděla já, když jsem se chystala na rande s tvým tátou.“

Tohle přirovnání mě nepotěší. Táta od mámy zdrhnul. Doufám, že my s Danielem dopadneme líp.

Na Danielově adrese jsem dávno před šestou. Stepuju tam jako natěšený Alík. Jen tak tak se vyhnu Opičákovi, když nečekaně vyjde z domu. Sleduju ho, jak nasedá do auta. Je mi z něj zle. Tuším že mému stříbrovlasému chlapci ubližuje, i když zatím nevím jak moc. Daniel se objeví, sotva černé auto zmizí z dohledu. Na sobě má upnuté, černé džíny, které mu báječně obtahují zadeček. Fialové triko dokonale ladí k jeho očím i světlým vlasům. Je naprosto k sežrání! Když si mne všimne usměje se a zamíří ke mně, ale nepřestává se rozhlížet, ostražitý jako srna.

„Dneska to otčímovi trvalo celou věčnost,“ povzdechne si. „Už jsem se bál, že nikdy neodejde.“

Dvojznačnost jeho slov mi dojde až mnohem později. Až budu znát celou, děsivou pravdu.

„Moc ti to sluší,“ pochválím ho.

„Tobě taky,“ špitne stydlivě.

Vezmu ho za ruku. Tentokrát neucukne.

„Budu se muset brzo vrátit.“

„Na to teď nemysli,“ zaženu tísnivou představu. „Teď se jdeme bavit.“

Když k Josému dorazíme, je už párty v plném proudu. Velký dům v americkém stylu je přecpaný lidmi. Většinu jich dobře znám. Hlučně mě zdraví. Jsou opilí. Daniel se zaraženě drží v mém stínu.

„Je tady moc lidí,“ špitne stísněně.

„Kašli na ně. Jsi tady se mnou. Bav se!“

Přikývne ale nevypadá, že by si to užíval. Sáhnu po jedné z lahví, postávajících na stolech, klavíru i na podlaze. Je to skotská. Dobrá volba. Naliju zlatavou tekutinu do plastového kelímku.

„Napij se,“ podám ho Danielovi. „To tě trochu uvolní.“ Zní to skoro perverzně.

„Neměl bych pít. Otčímovi by se to nelíbilo.“

„Kašli na něj,“ obejmu ho kolem ramen. „Než přijdeš domů, dávno to z tebe vyprchá.“

Váhavě poslechne. Rozkašle se, když mu alkohol sežehne krk. Rozesměju se a přitáhnu si ho blíž. Nezdá se, že by mu to vadilo. Moc hezky voní. Sladce. Znovu se napije. Odkudsi se připotácí José. Je opilý. Na tváře i krk mu dívčí rty obtiskly rtěnku.

„Nazdárek, Leo. Už jsem se bál, že tentokrát nedorazíš,“ poplácává mě s širokým úsměvem po zádech.

Daniel se ode mě odtáhne a ustoupí stranou. Zlobí mě to. Postrádám jeho vůni.

Přesto se donutím na hostitele usmát, když říkám: „Přece bych si nenechal ujít tuhle parádní jízdu! Ale José, jestlipak víš, od kolika let se smí v Japonsku pít alkohol?“

Dávám si záležet, aby můj hlas zněl zrovna tak káravě jak to umí náš profesor angličtiny, pan Hopkins.

„Chlastat se smí od dvaceti. A co?“ pokrčí Mexičan bezstarostně rameny. „Kdyby náhodou dorazili policajti, vystrčíme tě ven a necháme vyjednávání na tobě. Máš přece díky svojí mámě diplomatickou imunitu, no ne? K čemu jinýmu by byla dobrá než k tomu, abys svoje kamarády zachránil od smrti žízní?“

„Vždycky k službám!“ zasalutuju a chystám se vytratit za Danielem, když mě José popadne za rameno.

„Tak 'si ho konečně ulovil, co, ty ďáble?“ kývne k mému stříbrovlasému objevu. „Říkal jsem si, kdo tuhle jahůdku utrhne první. Uvědomuješ si, že tím zlomíš srdce polovině holek ze školy?“

„Smůla. Já se o svojí kořist nedělím,“ ušklíbnu se na něj a konečně zamířím k tomu, na němž jediném mi záleží.

Postává v rohu obýváku a plaše pozoruje hemžení kolem. V kelímku už mu zbývá skotské sotva po dně, oči mu svítí a tváře má zrůžovělé. Usměje se, když mě uvidí.

Pohladím ho po vlasech a šeptnu: „Promiň, José je trochu neodbytný. Už tě neopustím. Slibuju.“

„Nikdy?“ vzhlédne ke mně nečekaně odvážně.

„Nikdy,“ políbím ho na rozpálenou tvářičku. Dovolí mi to. Alkohol ho zbavil zábran.

„Pojď tancovat!“ popadnu ho za ruku a táhnu ho na provizorní parket uprostřed obýváku Josého rodičů. Vmísíme se mezi vlnící se těla. Hudba je rychlá a hlučná. Techno se však vzápětí změní v přeslazený ploužák. Celine Dion a její profláknutá písnička z Titanicu. Parchant José! Tohle je určitě jeho práce! Daniel ke mně bezradně vzhlédne. Neváhám. Obtočím mu paže kolem útlých boků, dlaně mu položím těsně nad zadeček. Přitáhnu si ho blíž, tělo na tělo. Se stydlivým úsměvem ke mně vztáhne ruce o obtočí mi je kolem krku. Celine srdceryvně kvílí nad ztrátou své lásky a my tančíme. Daniel má vláčné, elegantní pohyby. Zavřu oči. Vnímám jeho sladkou vůni, blízkost jeho horkého těla. Mé nenechavé prsty sklouznou níž a začnou mu hladit zadek. V kalhotách mám okamžitě pohotovost. Můj andílek to musí cítit. Natáhne se na špičky, aby na mě dosáhl a zlehka, nesměle mě políbí na tvář. Pousměju se a tančím dál. Nechci ho vyplašit. José nás poctí novou sérií sladkobolných ploužáků. Dá pokoj až tehdy, když na něj ostatní začnou pokřikovat, jestli jsou snad na večírku pro důchodce. Zahřmí decibely. Já se svalím do nejbližšího křesla. Sexuální napětí mezi mnou a Danielem mě úplně vyšťavilo. Chci si stáhnout andílka na klín, ale vykroutí se mi s tím, že si musí odskočit. Čekám. Pozoruju dění kolem. Jeden prvák zvrací do květináče s fíkusem, většina lidí se s někým muchluje. Snad mi to dneska taky vyjde. Zavřu oči a poddám se dunění techna.

S leknutím se probudím. Já usnul?! Rozhlížím se kolem. Hledám Daniela. Nikde ho nevidím. Vyskočím a pospíchám na toaletu. Co když se mu po té skotské udělalo zle? Nebo mi utekl domů? Neurvale odstrkuju potácející se spolužáky. Záchod je v patře. Zarazím se ve dveřích. Přede mnou se odehrává scéna jako z instruktážního videa o šikaně. Daniel je zahnaný do kouta, nad ním se hrozivě tyčí regulérně největší kretén ze školy, student čtvrtého ročníku Fritz Kaufman. Má vzhled zápasníka sumo a chování řeznického psa. Sliny mu kapou z odulých pysků, když vrčí přikrčenému Danielovi do tváře: „Ty zasranej šprte! Myslíš si, že seš něco víc než my, co?!“

„To není pravda,“ špitne Daniel se slzami v očích.

„Drž hubu, chcípáku! Nepamatuju si, že bych ti dovolil mluvit! Co's k nám přišel, držíš si všechny vod těla, jako bysme byli prašivý, a pak máš tu drzost nakráčet sem se špageťákem a hrát si na šťastnej párek teploušů?!“

„Máš s tím problém?!“ drcnu německého kreténa s vervou do zad. „Tak si to vyřiď se mnou!“

Prudce se ke mně obrátí. Je zaskočený. Ne na dlouho. ,,No to mě poser! Rytíř přišel zachránit svoji zlatovlasou princezničku!“

Zarazím mu pěst přímo do úsměvu. Chytí se za pusu. Plive krev a zuby. Kdyby pohled mohl zabíjet, skácel bych se mrtvý k zemi. Vrhneme se na sebe jako dva kohouti. Je vyšší a těžší než já. Já jsem zase rychlejší. Demolujeme zařízení koupelny. Lahvičky s toaletní vodou i drahé parfémy padají k zemi. Rozpadají se na voňavé střepy. Rveme se v nich. Je nám to jedno. Mám tmu před očima jako vždycky, když mě ovládne vztek. Sotva vnímám hlasy, překřikující se na prahu koupelny. Odtrhávají nás od sebe čísi ruce. Zamrkám. Pomalu se mi vrací zdravý rozum. Malá místnost je náhle plná lidí. Párty se přesunula sem. Nic nemůže být zábavnější než pohled na dva idioty, kteří se pokoušejí vzájemně zabít. Kouknu na Fritze. Docela slušně jsem mu nabořil ksicht. Drží ho dva, aby po mně zase nešel. Proklíná mě v němčině a prská krvavé sliny. S úsměvem mu ukážu vztyčený prostředníček. Zamíří k nám José. Daniel, ještě stále se krčící v koutě, mu nejspíš všechno řekl.

„Vypadni!“ změří si tvrdě Fritze. „Tahle párty pro tebe skončila! Na tvoje gestapácký kecy není nikdo zvědavej!“

Pak se, o poznání mileji, obrátí ke mně: „Promiň, neměl jsem toho kreténa vůbec zvát. Ve skříňce za zrcadlem je lékárnička, něco se sebou udělej. Vypadáš děsně, kámo.“

Hlavně, že Fritz vypadá hůř. Koupelna už se mezitím zase vylidnila. Sranda skončila, všichni se vrátili k chlastu. Sáhnu po lékárničce. Daniel mě předběhne. Zírá na mě jako na svatý obrázek. „Děkuju, Leo.“

„To nestojí za řeč,“ pronesu frajersky, přestože mě bolí celý člověk. „Ten kretén si o to už hezky dlouho koledoval.“

„Krvácíš!“ zděsí se Daniel při pohledu na odřené klouby na mé pravačce, kterou jsem tak učinně zpracovával Fritzův úsměv. „Dovol mi, abych ti to ošetřil.“

Proti tomu samozřejmě nic nemám. Sedím na okraji vany a nechávám se Danielem obskakovat. Zdá se, že se do své role ošetřovatelky vžil naplno. Desinfikuje mi rány, šikovně je obvazuje a lepí náplastí. A přitom je tak blízko. Tak blizoučko. Přivřu oči. Jsem obklopený jeho vůní.

„Je ti špatně? “ stiskne mi polekaně rameno.

„Je mi skvěle,“ usmívám se jako idiot.

Skloní hlavu a zašeptá: „Víš, ještě nikdo se za mě nikdy nepral.“

Pohladím ho po stříbřitých vlasech. „Udělal bych pro tebe mnohem víc. Chci tě chránit před celým světem.“

Zpytavě mi pohlédne do očí, pak se smutně usměje. „Věřím ti, ale… před vším mě ochránit nemůžeš.“

Chystám se mu oponovat, ale plaše přitiskne své hebké rty na moje. Nenechám se dvakrát pobízet. Přitáhnu si ho blíž a vniknu mu jazykem do úst. Zkoumám tu sladkou jeskyňku s příchutí skotské. Daniel se mi podvolí. Stehnem vklouznu mezi jeho nohy a zlehka mu masíruju klín. Zasténá mi do úst. Jsem vzrušený k zbláznění. Opustím jeho sladká ústa a přisaju se k bílé šíji. Pokožku má hebkou jako samet. Povede se mi udělat mu dvě znaménka lásky, než se ode mě odtrhne. Přiskočí k zrcadlu a s hrůzou hledí na dvojici rudých flíčků, zdobících mu hrdlo.

„Co's to udělal?!“ obrátí se ke mně zoufale, v očích děs a slzy.

„Jenom jsem si tě trochu označkoval. Neblázni, vždyť o nic…“

Daniel mě nevnímá. Se skloněnou hlavou se oběma rukama opírá o umyvadlo, jako by měl začít zvracet.

„Tohle se nemělo stát! To se nemělo stá!“ opakuje pořád dokola.

Zezadu k němu přistoupím a obejmu ho kolem pasu. Třese se jako drahý pes.

„No tak, zlato, uklidni se,“ broukám mu do ucha, pořád ještě zaskočený jeho reakcí. Vzhlédne. V zrcadle se naše oči střetnou. Je vyděšený k smrti.

„Ty to nechápeš,“ zašeptá. „On mě za tohle zabije!“

Než se stihnu zeptat, kdože je ten ON, vytrhne se mi a zamíří ke dveřím.

„Promiň, byl to špatný nápad,“ zašeptá s rukou na klice. „Zapomeň na mě.“

A je pryč. Stojím sám v koupelně a nechápavě na sebe zírám do zrcadla. Co to, k sakru, mělo znamenat?!