Obklíčeni žraloky

1.KAPITOLA

           Zastavil se pod schody a zavládlo ticho. Bez ozvěny jeho kroků téměř absolutní. Možná bych se měl raději vrátit, prolétlo mu hlavou. Tohle zcela jistě není cesta ven… Ale pak ho zaujalo světlo v záhybu nahrubo opracované kamenné chodby. Nebyl to obyčejný plamen pochodně. Šlo o pableskující hru chladného barevného světla, jakou ještě nikdy neviděl. Co to může být?

            Pomalu opět vykročil, jakoby se plížil do míst, kam mu měl být přístup zapovězen. A přesně tak se i cítil. Ve tváři celý zbledl a srdce mu v hrudi běželo Dornský¹ závod. Rozum ho vybízel k návratu, ale chlapecká zvědavost byla i přesto silnější. Ještě kousek… Jen nahlédnu…

            Dospěl na konec chodby, kde jej čekalo ústí přírodní auly, v níž stalaktity odrážely třpytivou hladinu podzemního jezera jako pitoreskní křišťálové lustry.

            „Páni,“ vydechl ohromeně a vešel dovnitř. Bylo tam vlhko. Kapky se třpytily na zdech, jako perly. Kamenné podloží pokrývala kluzká vrstva. A pak si uvědomil, co je na tom celém výjevu vlastně nejzvláštnější. Chladné různobarevné odlesky tančící po stěnách totiž vycházely zpod hladiny. Co to je?

            Natáhl krk, aby nahlédl, ale zbytečně. Hladina od něho byla příliš daleko. Nejistě polkl. Tak… jeden krok navíc mě snad nezabije, ne…, řekl si. Přisunul opatrně jednu nohu k druhé, a pak tu první o kousek dopředu. Ještě jeden… Ještě jeden… povzbuzoval sám sebe až téměř na okraj. Dole ovšem nerozeznával nic konkrétního. Jen tu záři pokrývající celé dno. Nádhera… Nejen, že něco takového ještě neviděl, ale dokonce o tom ani neslyšel. O Aquillosu se vyprávěly různé historky, legendy a pověsti, ale v žádné se nemluvilo o podvodním slunci.

            Náhle prudce trhnul hlavou. Ozvěnou se k němu donesl zvuk spěšných kroků.

           Rozhlédl se, ale z jeskyně byl jen jediný východ a k tomu se právě kdosi blížil z druhé strany. Už všech bohů. Co mám dělat? Špatný pocit, že by zde vůbec neměl být, se ozval znovu plnou silou. Začala se ho zmocňovat panika a dotyčný se blížil…

           Jednou rukou se chytil za hlavu. Přešlápl na místě očima pátraje po stínu, kde by mohl doufat v přehlédnutí. Zapomněl, jak blízko okraji stojí, špatně stoupl a noha se mu na kluzkém povrchu svezla.

           „Ááááá…!“ lekl se. Ještě se pokusil zachytit, ale bylo to zbytečné. Rukama promáchl ve vzduchu.

           Po výkřiku následovalo šplouchnutí. Voda byla ledová. Srdce se mu hrozilo tím šokem zastavit. Normální jinoch od moře by doplaval zpět ke břehu. I obyčejný neplavec by kopal nohama, mával rukama a alespoň volal o pomoc. Jenže on se vody bál. Hrozil se jí více než čehokoliv jiného. A teď uvízl v jejím pevném objetí bez šance na záchranu. Dokázal jen zatajit dech…

           Klesal stále hlouběji. Neměl ani zdání, jestli je tam vůbec nějaké dno. S očima vytřeštěnýma hleděl vstříc vzdalující se hladině. Je konec…? ptal se sám sebe nechápaje, že se to skutečně děje.

            A pak klesl až na dno. Nejprve zády a posléze se dna dotkly i jeho rozpažené ruce.

            Náhle ucítil na zápěstí pevný dotek kamene. Záhy se o jeho mysl otřelo neznámé vědomí. Do těla se mu vlila nová síla. Na ruce ucítil okov kamenného náramku, který ani nevěděl, že by si nasadil.

            „Co se to děje? Kdo jsi?“ byla jediná myšlenka, kterou byl schopen formulovat.

            - „To je vážně to co tě teď zajímá?!“ odpovědělo mu to.

            „Nerozumím…“

            - „Když se tu teď utopíš, tak už ani nikdy nebudeš,“ promlouval k němu neznámý hlas.

            „U-U-UTOPÍM?!!!“ nechápal.

            - „Ano! A jestli se nechceš utopit, měl by sis představit, že tě ta voda nadnáší. Chtěj nahoru, jakoby ti šlo o život, protože ono ti o život jde. A teď už, nejen tobě…“

            Nerozuměl, ale upřel se k tomu hlasu a té myšlence celou silou svého pudu sebezáchovy. Skutečně chtěl nahoru – ven z vody. Za každou cenu…

***

O dvě hodiny dříve…

            Orel ve vzduchu zamával křídly, zachytil se vzdušného proudu nad horami a nechal se jím volně unášet. Zrakem dravce zachytil pohyb na skalní pěšině pod sebou. Skupina osmi jezdců na koních stoupala pomalu a neúnavně v zákrutech nepříliš udržované kamenné pěšiny nad strmou roklí, kolem které se potřebovali dostat na stezku klesající do údolí k jezeru Kallios, kam je vedla jejich pouť.

            Zabaleni do teplých plášťů z kůže v doprovodu nejlepších vojáků a osobního sluhy, si jeli milferský král a princ pro radu do sídla mágů. Cesta to byla dlouhá. Po čtyřech dnech na lodi nejprve podél mořského pobřeží a posléze proti proudu řeky, museli absolvovat ještě další necelé tři dny jízdy vysokými nevlídnými horami.

            Když se konečně zastavili, bylo to na kamenitém pobřeží horského křišťálově čistého jezera, jehož vody odrážely modř jasné oblohy a drobné vlnky na hladině se v odpoledním slunci třpytily jako drahokamy.

            Většina jezdců sesedla. Král Priapus vykročil vpřed a zastavil se tak blízko, že se voda mohla téměř dotknout špiček jeho vysokých bot z jačí kůže. Dlouhé černé vlasy mu poutala drobná zlatá koruna, obepínající čelo a tmavě hnědé oči upíral na hladinu vyplňující nepříliš širokou skalní soutěsku. Po jeho bok se postavil Aegis². Silný zrzavý a na rozdíl od svého vládce vousatý muž s pihami a jasnýma očima šedé barvy. Svou falkátu³ měl v kožené pochvě u pasu a štít na popruhu přes záda.

            „Dál pojedeme sami, Marcu,“ oznámil mu král.

            Marcus Tergenus neochotně přikývl a svraštěl obočí. Bylo to stejné jako na každém setkání všech králů a zastupitelů království a států. Do sídla mágů odjíždí král sám a on může pouze přihlížet.

            Nebylo to tak, že by mágy nenáviděl, nebo jim přímo nedůvěřoval. Šlo o čest. Dal slib, že bude krále ochraňovat a nyní je nucen splnit rozkaz, který je s touto přísahou v přímém rozporu. Navíc je toto poprvé, kdy s králem pojede i jeho jediný syn…

            Princ Lucius ovšem doposud zůstával v sedle. Černé vlnité vlasy mu volně spadaly na ramena a v jeho stále chlapecké tváři se zračila nervozita.

            „Připravte loď a rozbijte tábor,“ rozkázal král, otočil se a vykročil ke svému synovi. Tomu stačil jeden pohled, aby pochopil, že mu opravdu nezbude nic jiného, než se vydat se svým otcem na další vodní plochu, tentokrát v o dost menší a nestabilní loďce.

            Aegis poslal dva své muže, aby z dřevěné loděnice dvacet metrů dál po břehu vynesli jednu veslici a položili ji na hladinu. Ve velkém přístřešku čekalo na použití množství takových lodí a dlouhé dřevěné molo bylo připravené k uvázání.

            Princ sesedl za pomoci svého o devět let staršího sluhy a stísněně hledal cokoliv jiného mimo jezera, nač by upřel svůj pohled.

            „Opravdu tam musím s tebou, otče?“ odvážil se zeptat již poněkolikáté. „Mohl bych zůstat zde a – “

            „Je to nutné,“ odtušil Priapus. Uznal, že v šestnácti má princ už čas na to, aby se začal zajímat také o státnické záležitosti.

            Lucius by ovšem tváří v tvář vodě ještě klidně pár (desítek) let počkal…

 

            Nasedli na kymácející se pramici a sluha se ujal vesel. Král zaujal místo po boku svého syna. Ten sice způsobně seděl na dřevěné sedačce, ale zároveň se jí křečovitě držel, ve tváři celý bledý.

            Vypluli.

            Cassius Alvinius uměl veslovat, jako zkušený rybář. Koneckonců z jedné rybářské rodiny sám pocházel. Po očku sledoval svého prince a pro uklidnění mu věnoval nejeden úsměv. Koneckonců cesta přes jezero nebude, stejně jako nic na světě, trvat věčně. To král Priapus byl myšlenkami na míle vzdálený. Z části kdesi v Milferisu, u problému který ho sem vyslal, z části v sídle mágů přemýšleje co za radu mu asi představení Řádu mohou dát.

            Proplouvali mezi šedými holými skalami. Kde jen v jistém výškovém rozmezí byly vytesány terasy pro hlídače jezera, a mezi stanovišti pak k majestátnímu údivu všech návštěvníků obří sochy lidských válečníků s různými zbraněmi a štíty. Na těch mohl princ Lucius oči nechat. Byly to ony, které v něm zažehly jiskru úcty a zvědavosti. Věděl, že mágové jsou mocní, ale ještě nikdy žádnou ukázku jejich moci neviděl, až dnes.

            „Kamenní strážci,“ pronesl král na vysvětlenou, aniž by se ho musel zeptat, „říká se, že v těch několika málo dávných pokusech o dobytí Aquilosu, které historie zná, vykročili ze skály, aby sídlo mágů bránili vlastními kamennými těly. Nikdo neprošel.“

            Lucius se pokoušel představit si, jak opouštějí svá místa, jak otevírají kamenná víčka a shlížejí na projíždějící lodě ve snaze posoudit, zda jsou přátelé či ne. I díky tomu se mu dařilo zvládat svůj jinak panický strach.

            Propluli zákrutem a v dálce před sebou uviděli palác s vysokými štíhlými sloupy vytesaný do skály. Tam ve stínu před bránou stála ženská postava zahalená v hnědém kožešinovém plášti. Kamenné shody před ní klesaly pod hladinu a osamělé dlouhé štíhlé prázdné molo působilo, jakoby čekalo právě na ně.

            Když přirazili, vystoupil první sluha, který pak pomohl na pevnou zemi svému vládci a následně jedinému následníkovi Milferiského trůnu. Sám se posléze ujal uvazování loďky, zatímco oba představitelé státu pokračovali po molu a schodech k ženě, jež na ně čekala. Dohonil je, až když stanuli přímo před ní.

            „Vítejte, králi Priape,“ uvítala je s grácií tmavovláska a usmála se na své na hosty.

            „Děkuji za přivítání, První z moudrých.“ Král pokynul zdvořile hlavou na pozdrav. „Dovolte, abych vám představil svého syna, Lucia Lavintia.“

            Princ se způsobně uklonil, ve tváři ještě celý pobledlý.

            Nepříliš vysoká dáma v prostých šatech, si jej zkoumavě prohlédla olivovýma očima, ale své myšlenky si nechávala čistě pro sebe.

            „Princi.“

            „První z moudrých.“ Pozdravili se a paní Alaira Octavia je vyzvala ke vstupu.

            Za masivní kovanou dubovou bránou je čekala kruhová hala s kamenným dlážděním, kam denní světlo vnikalo, mimo otevřené brány, i vysokými štíhlými okny ve zdi vedle ní.

            „Čemu vděčíme za vaši nečekanou návštěvu?“ optala se vlídně.

            Král zaváhal jen na okamžik: „Přicházíme si k Moudrým pro radu, paní.“

            „Pokud to tedy bude v našich silách, rádi poradíme. Pojďte se mnou, odpočinete si po dlouhé cestě. Jistě to potřebujete. Jakmile to bude možné, Rada vás vyslechne.“ Pokynula rukou ke schodům na ochoz v patře nad podloubími kolem stěn vstupní síně a následně sama vykročila, aby je provedla.

            „Prozatím vás odvedu do salonku, kde pro vás bude nachystáno občerstvení. Posléze přednesete svou záležitost Radě. Nyní buďte našimi hosty.“ Působila vesele a upřímně. A přesně tuhle její stránku měl král Priapus rád.

            „Jsme vděčni za tak milé přijetí.“ Sáhl do tlumoku u opasku a vytáhl z něj malou vyřezávanou krabičku, kterou pak mágyni podal. „Přijměte prosím tuto drobnost, jako výraz mé úcty.“ Neusmál se, ale oči z ní spouštěl jen těžko.

            „Děkuji,“ odvětila překvapeně. Převzala krabičku a otevřela ji. Nádherný trojřadý perlový náhrdelník tam odpočíval uložený v sametovém polštáři modré barvy. „Je nádherný.“ Pochválila mile dar.

            „Tak jako vy,“ přisadil si ještě král upřímným komplimentem. Na rozdíl od ní si ale držel svou stále vážnou zasmušilou tvář.

            To Lucius protočil oči v sloup a raději si prohlížel obrazy na zdech po cestě do salonku, kam je První z moudrých chtěla uvést. Což, přesně jak řekla, i učinila.

            Šlo o vcelku velikou a vkusně zařízenou místnost obdélníkového půdorysu, kde v rohovém krbu po levé straně hořel oheň a poskytoval svým plápolavým světlem zdání života malbám na zdech. Ty v úžasném provedení doplněné o plastičnost kamenů působily jakoby magií zachycené výjevy dávných bitev uzamčené v čase.

            Princi se sevřelo hrdlo, když vešel a v úžasu rozšířil své tmavé oči. Král prošel kolem syna až k pohodlné pohovce u nízkého mahagonového stolku, s připraveným občerstvením: kvalitním vínem, ovocem a sušenkami; na předložce z kůže šavlozubého tygra a zdánlivě nepřítomně se posadil. Nebyl zde poprvé, proto mu krásy tohoto čekacího salonku nepřipadaly už tolik zajímavé, jako záležitosti, v kterých přijel.

            První z moudrých na nich nespočinula pohledem déle, než by bylo vhodné. Zanechala je o samotě, aby mohla svolat členy Rady, kteří byli momentálně dostupní. A to chvíli trvalo. Ne, že by Rada Moudrých chtěla nechat milferského krále čekat moc dlouho.

            Co ale pro trpělivého čtyřicátníka nebylo přílišným čekáním, připadalo šestnáctiletému chlapci jako hodina strávená na poušti v tom největším horku, kde široko daleko, není vůbec nic jiného, než písek. Důkladně si prohlédl každý detail nástěnné dekorace, chvíli hleděl z okna na hladinu jezera, vyzkoušel posezení snad v každém křesle a ochutnal něco málo ode všeho, co jim zde bylo nabídnuto. Nic však nepomáhalo. Čekání zůstávalo stejně nudným, jako kdykoliv jindy. Kdybych se tak mohl jít alespoň projít… Jak dlouho tu vlastně budeme čekat?

            „Mohu jít na chvíli na vzduch, otče?“ Zvedl se, že si při nejmenším alespoň protáhne nohy. Král k synovi vzhlédl a povzdechl si. Inu Lucius byl vždycky takový živý chlapec, a i díky jeho mládí, bylo přirozené, že se mu nečeká dobře.

            „Dobrá, tak jdi, ale brzy se vrať, ať tě pak nemusíme někde hledat.“

            Lucius přikývl, zastrčil si husté vlnité vlasy za ucho, a aniž by si znovu oblékal plášť, který při vstupu zavěsil vedle dveří, vyšel ze salonku.

            Byla tam kamenná chodba s obrazy po obou stranách a několikero dveřmi, kterou přišli. V první chvíli skutečně mínil zamířit ven, ale tak nějak si nemohl vzpomenout, kudy vlastně přišli. Mimo panického strachu z vody, měl princ Lucius ještě jedno pečlivě střežené tajemství. Měl tak špatný orientační smysl, že byl schopen ztratit se i v rodném královském paláci, kdyby sešel z cest, které znal. Král i Luciův osobní sluha o tomto handicapu věděli, ale protože cesta do salonku byla krátká a jednoduchá, předpokládali, že to zvládne i princ. Ten se ovšem nejistě rozhlédl a zkousl si ret. Kudy teď?

            Jistě, že se mohl vrátit, ale styděl se přiznat, že je na tom až tak špatně. Vody se bál, ale tuhle svou slabost nenáviděl. Byl přesvědčený, že by měl být schopen se alespoň trochu vyznat. Vyrazil tedy jedním směrem, což mu připadalo stále lepší než návrat k otci a nudě, nebo ptaní se na cestu.

            Chodba, kterou procházel, zela prázdnotou. Jen z mlčenlivých obrazů na něj shlížely tváře dřívějších mágů, králů a královen, ale i prostých lidí, kteří někomu stáli za to, aby je na plátno zachytil.

            Někteří by se dokázali podle maleb zorientovat a najít tak správnou cestu. Ale i když si Lucius obrazy po cestě do salonku prohlížel, žádný z nich mu neulpěl v paměti natolik, aby si ho byl schopný vybavit a posoudit zda jde kolem těch samých, či nikoliv.

            Na křižovatce se rozhlédl a v jedné z chodeb si všiml dvou mágů uzavírajících jakýsi zástup švitořících chlapců a dívek.

            Šli směrem od něho. Lucius měl výhled tak akorát na jejich záda.

            Polkl a skryl se za rohem, kdyby se snad náhodou ohlédli. Opravdu nechtěl být přistižen v takové situaci. Počkal, až zajdou do jedněch dveří a povzdechl si. Nechtělo se mu jít tím směrem, tak vyrazil opačným, kde prošel pod zdvihnutou mříží. Zde už na zdech nebyly žádné obrazy, ani malby či gobelíny, jen tu a tam nějaký zlověstně vyhlížející chrlič ve výklenku a pochodně v ozdobných stojanech.

            Byl si jist, že tudy určitě do salonku nepřišli, ale než by se otočil a pokoušel se najít jinou cestu, zahlédl schody dolů. Nejsou to sice ty samé, ale v přízemí snad nebude těžké najít vstupní halu, ne?

            Vykročil rychleji, a čím hlouběji sestupoval, tím silněji se ho zmocňovaly nejistota a zvědavost. Schody totiž dozajista nekončily v přízemí. Stáčely se víc a víc a nebýt pochodní, princ by se dozajista utopil ve tmě. Ačkoliv sám by přesně takový výraz nikdy nepoužil. Kam to při Bozích vede? Do podzemí? Co tam mají? Vinný sklípek? Zlehčoval v duchu svou nyní již zcela vážnou situaci. Pořád si říkal, že kdyby se opravdu chtěl vrátit, tak může. Ale zvědavost a hrdost ho hnaly stále vpřed. Navíc kdyby na to došlo, opravdu by věděl kudy se vrátit?

            Cesta působila tajemně. Koneckonců byl přeci v sídle Mocných. Neuměl si ani představit jaké další úchvatné věci se zde asi ukrývají. Když schody skončily, Lucius už se ani nepokoušel odhadnout, jak hluboko se dostal. Bylo tam takové ticho, že ho téměř ohlušil vlastní tep. Možná bych se měl raději vrátit…, prolétlo mu hlavou. Tohle zcela jistě není cesta ven…

***

            Když se dveře salonku za princem zavřely, oči krále a sluhy se setkaly v němé shodě. Oba měli obavy, ale také věděli, že není možné ho neustále hlídat. Už není dítě a nemohou tak s ním neustále zacházet. Naopak, je třeba, aby konečně dospěl. Co tedy mohou dělat víc, než věřit, že se dostane v pořádku ven i zpátky? A když ne svépomocí, že se třeba alespoň někoho zeptá na cestu? Doufali, že u Lucia převáží zdraví rozum nad pýchou a snahou si něco dokazovat.

            Jenže minuty se od té chvíle příšerně vlekly a atmosféra v místnosti stále více houstla. Priapus začínal být nervózní. Projevilo se to poklepáváním prsty o desku stolu. Cassius stál u okna s výhledem na jezero, jakoby doufal, že prince někde zahlédne. A pak se ozvalo zaklepání.

            „Dále,“ vyzval král nově příchozí.

            Když se dveře otevřely, vešla mladá mágyně. Své uhrančivé sytě modré oči zasazené jako drahokamy do symetrického obličeje bledé pleti sklopila k zemi a úslužně se uklonila.

            „Rada Moudrých vás očekává, králi,“ oznámila medovým hlasem. V té chvíli se sluha okamžitě nabídl:

            „Půjdu najít prince, veličenstvo.“

            Král přikývl.

            „Pospěš si.“ Nemohl nechat čekat Radu mágů. Byl to on, kdo přišel žádat vyslyšení. Vykročil tedy a nechal se Mocnou vést až k sálu, kde Moudří zasedali. Znal ta místa dobře. Všechna velká jednání s ostatními vládci se uskutečňovala v místnosti Rady. Ne, že by tam vstupoval bez obav. Vždy si uvnitř připadal, jako někdo velmi malý, když stanul tváří v tvář všem těm mocným mágům. A dnes tomu nebylo jinak. Nezbylo mu ovšem nic jiného, než doufat, že Cassius najde Lucia brzy a v pořádku. Koneckonců chtěl sem syna přivést právě proto, aby se naučil, jak s Radou jednat. Což se ovšem nenaučí, pokud u toho nebude. Copak ten hoch nikdy nedospěje? trápil se v duchu. Navenek však nedával nic znát. Musel se soustředit…

***

            Cassius Alvinius vyšel na chodbu, až když jeho král odešel. Nejprve se rozhlédl. Neměl ani tušení, kterým směrem se mohl princ vydat. Rozum říkal vlevo, tedy cestou, kterou přišli, protože se zmínil, že chce jít na vzduch. Ale protože znal Lucia už dlouho, věděl, jak špatnou má orientaci. A protože se nevracel, mohl usuzovat, že se zřejmě ztratil a to buď po cestě ven, nebo zpět. Pokud se ztratil na cestě zpět, najde ho jeho král s mágyní, protože ti se vraceli cestou zpět do haly. Vykročil tedy vpravo a spěchal. Nemyslel si, že by se Lucius ptal na cestu, na to byl moc hrdý, aby přiznal svou slabost. Ani by nezkoušel žádné z dveří. Po cestě dovnitř šli jen branou do sídla a posléze těmi do salonku. Proto když se na další křižovatce rozhlédl, šel chodbou, kde žádné dveře nebyly. Mříží u stropu si vůbec nevšiml. A když následně uviděl schody dolů, věděl přesně, kam asi tak mohl jít…

            Běžel dolů, ale bál se brát schody více než po jednom, (na kameni, zvlášť vlhkém, se snadno uklouzne) a v duchu spílal všem bohům, že si princ prostě nemůže dát říct a alespoň chvíli se chovat, jak se od něho očekává…!

            A pak mu náhle zatrnulo, když se zdola ozval výkřik a žbluňknutí. V té chvíli se už Cassius o opatrnost nesnažil. Prostě přeskakoval schody po dvou a jen doufal, že slyšel špatně, nebo jde o nějaký nejapný žert. Dole nedbal světla tančícího po kameni v záhybu chodby a vběhl do jeskyně, s dechem zrychleným jako po Dornoských⁴ hrách.

            „Lucie!“ zvolal a přiskočil k tělu zhroucenému na kamenné podlaze. Co se stalo? Nechápal. Jeho princ byl celý promočený, stočený do prenatální polohy a třásl se nevnímaje své okolí.

            Co se tu u všech bohů stalo? Vzal ho opatrně do náruče a Lucius se k němu přitiskl, jako se dítě tiskne k matce. Cassius polkl. Cos to zase vyváděl? Na okamžik zavřel oči, než s ním vyrazil zpátky nahoru. Teď nezáleželo na tom, že se bude král na syna zlobit, až jednání skončí. Důležité bylo, že je princ naživu. Musel se utišit, uklidnit a usušit. A asi by se neměl nikdo dozvědět, kde se vlastně zmáčel…, pomyslel si sluha. I když nevěděl, co to bylo za místo, nemohl se zbavit dojmu, že je tím posledním, kam by měly návštěvy dovoleno chodit. Nehledě na otázku, jak se princ, který má panický strach z vody a neumí plavat, asi dostal zpátky na břeh, po tom co zahučel do podzemního jezírka?

 

            Museli mít zvláštní druh štěstí, že po cestě zpátky, nikdo nepotkali. Trvalo dlouho vystoupat s princem v náručí všechny ty schody a pak ještě musel trefit ty správné dveře… Když se konečně ocitl v salonku, uložil sluha Lucia na pohovku a pokoušel se vyprostit z pevného sevření jeho paží kolem svého krku.

            Při té příležitosti si všiml, že má kolem levého zápěstí obtočený fialový Krystal mágů. U všech bohů, co jsi to udělal Lucie…? Zhrozil se a žmoulal třesoucímu se chlapci ruku.

            Každý přece ví, že dědicové států a království se NIKDY NESMĚJÍ stát mágy. Ani aspiranty na mágy… zoufal si v duchu a kroutil nad tím hlavou, při představě jak něco takového asi přijme jeho král a ostatní mágové a co pak bude s Milferisem… Tohle skutečně bylo všude ve světě známé pravidlo. Mágové byli mimo jiné známí jako strážci míru a neutrality, ti kteří pomáhají při všech konfliktech ve snaze předcházet válkám. Jak je tohle možné? Nešlo mu do hlavy.

            Polkl a rozhodl se, že to může počkat. Alespoň tedy do doby, než bude princi lépe. Ze všeho nejdříve bylo třeba dostat ho ze šatů a usušit. Cassius neměl čím v tomhle Luciovi posloužit, tak si svlékl tuniku a začal jej pomalu a ochranitelsky utírat.

            „Co jsi to dělal, Lucie?“ ptal se ho tiše, chvějícím se hlasem. Byli s princem víceméně blízcí přátelé, a když byli o samotě, tykali si.

            „Že se ztratíš, není nic neobvyklého, proto jsem tě taky šel hledat, ale kde jsi při bozích přišel k tomuhle?!“ zeptal s důrazem na poslední slovo a uchopil jej za zápěstí s Krystalem.

            Povzdechl si. Nezdálo se, že by ho vnímal.

            „Za tohle tě král zabije, víš o tom? A hned potom zabije mě, že jsem ti nezabránil… A kdyby náhodou ne, zabijí nás mágové. Jsi spokojený?! Copak doopravdy musíš vždycky do všeho vlézt přímo po hlavě?“ mluvil na něj dál.

            Lucius se začínal pomalu uklidňovat. Vnímal známý přátelský hlas, ale slovům tak úplně nerozuměl. Cítil se vyčerpaný, a jak postupně odezníval šok, ponořil se do spánku podobného bezvědomí. Když k tomu došlo, chytil se sluha vyčerpaně za hlavu.

            „Jsme obklíčeni žraloky, víš o tom? A i kdyby já ne, ty určitě. Je jedno, který z nich zkousne, tak jako tak tě sežerou… Jak se z toho chceš tentokrát vymluvit?“ ptal se šeptem spícího mládence a cítil se bezradný. Nikdy by si nic podobného nepomyslel, a když si teď vzpomněl na to, jak moc se sem princi vlastně nechtělo, mělo to pro Cassia jen o to silnější hořkou příchuť.

            Netušil jak dlouho tam jen seděl na zemi vedle prince, kterého alespoň přikryl jeho cestovním pláštěm po tom, co otevřel okna a pověsil z nich princovy šaty, aby uschly. Už se několikrát, za dobu své služby, cítil sevřený v pasti, ale takhle beznadějné to ještě nikdy nebylo. Doposud se ho vždycky král nakonec zastal, ale tentokrát by to tak být nemuselo. Tímhle kroužkem okolo Luciova zápěstí, ztratil Priapus po milované královně i jediného syna. Proto přeci nemůže existovat žádná omluva. A co princ? Bude vypovězen? Zabit? Proklet mágy coby Vyděděnec? Už jen to pomyšlení ho tížilo. Byl pouhým sluhou, ale když ho před šesti lety samotný král žádal, aby na dobro jeho syna dohlédl, přísahal, že tak učiní. S Luciem byli přátelé…

            Z náhlého popudu se zvedl, odřízl ze své tuniky kus plátna a převázal mu s ním zápěstí i s Krystalem, aby ani kousíček nebyl vidět.

            „Kdyby se někdo ptal, tak ses řízl o nějaký kámen v jezeře, ano?“ šeptal naléhavě, aniž by čekal skutečnou reakci. Při troše štěstí si z toho pádu nebude Lucius nic pamatovat a pak přijme i s králem cokoliv jim namluví. Věděl, že to není správné, ale neviděl žádné jiné východisko. Jen pokud se to o princi nikdo nedozví, má šanci na přežití. A jemu samotnému to může vysvětlit později. I když tomu sám pořádně nerozuměl…

***

            A pro tento svůj naivní plán, učinil Cassius Alvinius vše, co mohl. Když se král ze setkání Rady vrátil, tvářil se podmračeně. Jakmile ovšem syna uviděl spícího, nahého, přikrytého jenom pláštěm, s provizorním obvazem kolem zápěstí, docela mu zatrnulo. Podíval se na sluhu s jasně čitelnou otázkou v očích a ten začal bez váhání přednášet předem naučenou odpověď: „Našel jsem prince poté, co spadl do jezera, nedalo se nic dělat, vytáhl jsem ho až sem, osušil ho a zjistil, že se při zápase s o život zranil na zápěstí. Ránu jsem ovázal, ani nebyla příliš hluboká, bylo to hlavně pro jistotu. Jakmile se utišil, tak usnul, veličenstvo. Nepřipadalo mi vhodné jej po takovém zážitku budit a nutit předstoupit před Radu Moudrých, ani jsem se od něj neodvážil vzdálit, abych vás informoval, zdálo se mi nejrozumnější zůstat a dohlížet na něj.“

            Králi poklesla ramena. Usadil se do křesla, podepřel si hlavu a na okamžik zavřel oči. Ticho, které zavládlo, připomínalo nervozitou tu chvíli, kdy princ odešel. A král nevypadal, že by jej mínil porušit.

            „Ehm, veličenstvo, smím se zeptat, zda byla vaše porada úspěšná?“ zeptal se mladík, aby zjistil, jak se věci mají.

            „Pro dnešek, jsme zdejšími hosty. Zítra se vydáme na zpáteční cestu a Mocný Sertias Argantas nás bude doprovázet, aby se pokusil o Jižním Lidu zjistit něco víc,“ vydechl král unaveně v odpověď.

            Sluha přikývl na srozuměnou. I když mu ve výsledku mágovo jméno nic neříkalo a o Jižním Lidu slyšel pouze tolik, že připluli nějací cizinci v obřích lodích, kteří vystoupili na milferiské břehy, kde si začali budovat tábor a pořádat výpravy do okolí.

            To král se již jednou se Sertiem setkal, ale neprohodili spolu více než několik zdvořilých vět. Jižní Lid, jak začali těm podivným tmavým vysokým statným cizincům říkat, sám z dálky viděl. Bez stanoviska mágů ovšem nemohl podniknout vůbec nic. A vlastně ani nevěděl, jaký postoj vůči nim zaujmout. Proto podnikli cestu až sem. Ovšem nejen, že se Lucius neměl příležitost naučit jednat s Radou Moudrých, navíc se málem utopil, a také mají odjíždět, aniž by sám měl v této věci jasněji. Těžko si mohl představit horší výsledek výpravy. Snad jen, kdyby krásná Alaira odmítla přijmout jeho dar…

***

            Když se Lucius probudil, ležel zachumlaný v neznámé posteli a Cassius odpočíval na židli s hlavou sklopenou na prsou vedle jeho lůžka. Princ zamrkal, jestli se mu to jen nezdá a pro jistotu se sám štípl do tváře.

            Zabolelo to, tak usoudil, že je asi stále naživu. Kde to jsem? Co se stalo…? Pokoušel se, si vzpomenout. Doprovázel otce do Sídla mágů, byl donucen přeplavit se v kymácející loďce přes obří vodní plochu, při čekání na předvolání k Radě se nudil, následkem toho se ztratil v Sídle mágů, našel jeskyni s podvodním sluncem, vylekal se a spadl do vody…

            Polkl a prohlédl se. Zjistil, že má ovázanou ruku a pod obvazem cosi nahmatal. Něco, co by tam nemělo být. Oči se mu rozšířily a zatajil dech.

            Ne… Ne…

            Ihned si jej rozmotal. To přece není možný, to nejde… Ale pak to uviděl. Krystalický jednolitý náramek fialové barvy, obepínající jeho zápěstí.

            „Ááááá!!!!“ Vykřikl zděšeně princ a prudce se posadil, následkem čehož s sebou Cass poplašeně trhl.

            „Co, co…?“ Rozhlížel se napůl ještě slepenýma očima ve snaze zjistit příčinu toho vzruchu. Když uviděl, že je Lucius vzhůru a jak se snaží držet levou ruku před sebou a přitom se od ní fyzicky co nejvíce vzdálit, jakoby se bál, že ho ten kámen sežere, nevěděl, jestli se má smát, nebo nad tím plakat.

            „Co to je?!“ ptal se princ zoufale chvějícím se hlasem.

            „Klid… Uklidni se, Lucie! Slyšíš?!“ Naléhal na něj sluha. „Všechno bude v pořádku, všechno…je v pořádku.“ Snažil se ho uklidnit. Pomalu a jemně jej uchopil za tu nataženou ruku a tlačil níž, až nakonec princ své křečovitě zaťaté svaly povolil a nechal ruku klesnout.

            „Co se stalo, Cassi?“ vypravil ze sebe nechápavě.

            Sluha se nadechl k odpovědi:

            „Nemám tušení, co jsi dělal, princi,“ začal odměřeně. „Našel jsem tě promočeného v jeskyni s nějakým podzemním jezírkem. Nemáš ani tušení, jaký strach jsme o tebe s tvým otcem měli!“ vyčetl mu.

            Cože?

            „Nemluv, jakoby jsi byl moje matka, prosím,“ odtušil Lucius téměř dotčeně. Stále ještě se nedokázal zcela vzpamatovat. „Mluvil jsem o tomhle…“ pokračoval již mírněji a dal příteli nechtěný náramek těsně k obličeji.

            Cassius si povzdychl.

            „Nevím, kde jsi k tomu přišel, ale domnívám se, že je to Krystal mágů.“ Založil si sluha ruce na prsou a sjel prince znovu svým káravým pohledem, který sice příliš často nenasazoval, byly ovšem chvíle (jako třeba tato), kdy se stával nezbytným.

            „Krystal…,“ vypravil ze sebe princ omámeně a celý pobledlý se svezl zpátky do peřin. Cassius vstal, trochu se protáhl a pak si přisedl přímo k němu na postel.

            „Neměj strach. Nikdo kromě nás dvou o tom zatím neví.“ Pokoušel se ho upokojit. „Zase ti tu ruku ovážu. Když se tě bude někdo ptát, pořezal ses. Nebo řekneš: „Je to jen škrábnutí“; vím, že neumíš lhát, ale tohle bys mohl zvládnout.“ Mrknul na něj a pousmál se.

            Lucius se po něm otočil a nemohl uvěřit tomu, co slyšel.

            „Ty jsi… Ty jsi to zatajil?“ ptal se ho nechápavě.

            „Copak jsem měl na výběr?“ povytáhl sluha obočí. „Nikdo to nesmí vědět. Král, mágové, nikdo ode dvora, žádní další sluhové, rozumíš? Žádný dědic, žádné z říší nesmí být mágem. Pokud by se to někdo dozvěděl, jako následník milferiského trůnu jsi skončil a mágové by tě taky nepřijali. Neměl bys absolutně kam jít, proto,“ odmlčel se, „je třeba, abys byl od teď nadmíru opatrný.“

            „Dobře…,“ hlesl Lucius. Cassiova slova mu však docházela se značným zpožděním. Nechal si znovu zavázat ruku. Dokonce i pomoct s oblékáním a rozčesat vlasy. Sám sobě připadal jako nějaká bezduchá loutka. Nerozuměl tomu. Proč já…?, ptal se sám sebe. Díval se na ten obvaz, až do chvíle, kdy ho za tu paži Cassius chytil.

            „Zatím jsi nenápadný, jako vlk v ohradě ovcí.“

            Princ k němu ustaraně vzhlédl. Žaludek měl chudák tak sevřený, že když jen pohlédl na tác s jídlem, které jim zde přichystali, připadalo mu, že bude zvracet. A to ho mělo čekat…

            „Rada Moudrých!“ vyhrkl, jak si vzpomněl, proč jsou vlastně tady a prudce se vymrštil na nohy, až se mu zamotala hlava a sesul se zpátky do židle.

            „Klid!“ zarazil ho v panice Casius. „Král se s nimi setkal, když ses rozhodl utopit.“ Uchechtl se při pohledu na princův zmatený a provinilý výraz zároveň. „Prospal jsi celé odpoledne a noc. Teď už je dopoledne dalšího dne. Po obědě vyrazíme na zpáteční cestu.“

            „Vážně?“ nemohl tomu Lucius uvěřit. Zastyděl se a odvrátil pohled na stranu. „Já... Děkuji ti,“ hlesl. Od chvíle kdy vyrazili, mu všechno připadalo tak nějak postavené na hlavu. Včerejší události tomu dojmu jen napomáhaly.

            „To nic. Jsi princ. Milferis tě potřebuje. Jen bych ocenil, kdybys byl opatrnější. Jeden z Mocných pojede s námi. Nesmí tvé tajemství odhalit, jinak bude zle. Tak si to pamatuj, ano?“

            Lucius stísněně polkl a neochotně přikývl. Nic jiného, zdá se, dělat nemůže…

***

            Čekání na poledne, samotné jídlo i přípravy na odjezd už byly v konečném kontextu pouhou rutinou. Lucius se během té doby již víceméně uklidnil, a i když se stále cítil bezradný, Cassius mu byl oporou, jako pravý přítel. Král držel všechny chmury uvnitř svého nitra a vyvaroval se tomu, aby dal cokoliv najevo, nebo snad princi něco vyčetl. Nepovažoval za moudré činit věci ještě horšími, dokud jsou někde hosty. Rozhodl se mu své výtky sdělit, až po návratu do svého království.

            Setkali a představili se s mágem Sertiem Argantem. Na první pohled bylo zřejmé, že nepochází od pobřeží. Měl dlouhé rovné medové vlasy a tmavě hnědé oči. Bylo v nich cosi moudrého a jeho tvář zrcadlila laskavou povahu svého majitele. Rozloučili se s První z Moudrých a nasedli na pramici.

            „Počkám na vás na druhé straně jezera.“ Ujistil je mág. Věkem podobný Cassiovi.

            „Mocný Argante,“ uctivě kývl hlavou král na souhlas.

            „Králi Priape,“ uklonil se Sertias a pohledem sjel i na jeho syna, „princi Lucie,“ rozloučil se s hosty úsměvem.

Lucius mu jen kývl hlavou. Pousmání nebyl schopen ani křečovitého. Přál si už být doma. Vzhledem k tomu všemu co se stalo, si ale stěží dokázal představit, jak to zvládne.

            Přesně jak mág Sertias řekl, čekal na milferiského krále a prince na druhé straně, kde tábořili jejich vojáci. Na veslici by totiž svého koně přepravoval jen těžko, proto jej vyvedl jeskynní chodbou ústící nedaleko ve skalách.

            Nemusel tam prodlévat dlouho. Když dorazil, cestovatelé již přiráželi k molu. Nasedli na své koně, vojáci sbalili tábor a všichni pospolu v zástupu vyrazili na zpáteční cestu horskými stezkami.

            V čele jel Aegis, následován svým králem. Třetí místo v řadě náleželo vyslanci Rady Moudrých, za kterým jeli dva vojáci královské gardy, poté princ se svým osobním sluhou a průvod uzavírali další dva strážci karavany.

            Jak pomalu stoupali, ohlédl se princ Lucius ještě naposledy k jezeru Kallios a povzdychl si. Jsem teď… Mág?, ptal se spíš sám sebe.

            Cassius vyrovnal krok koně s jeho a položil mu povzbudivě ruku na rameno.

            „Princi?“

            Lucius mu odpověděl posmutnělým vážným pohledem a pokračoval v cestě. Necítím se nijak jinak… Nemůžu být mág… Co s tím kamenem mám dělat…? Pochyboval, že mu na to kdy dá někdo odpověď. Jak by mohl, když se nesměl nikoho zeptat? Od chvíle, kdy se málem utopil, už v mysli žádný další hlas neslyšel, až si začínal myslet, že se mu to možná všechno jenom zdálo a nikdo k němu doopravdy nemluvil. Ale co potom ten kámen…? Jak se mi vlastně na tu ruku dostal? Jak bych ho měl sundat? Copak s tím opravdu nemůžu udělat vůbec nic? Přejel mu po zádech mráz. Co dělají ti, pro které není cesty zpět?

---

¹ Dornský závod  - součást Dornských  her, běžci běží na dlouho vzdálenost přes celý ostrůvek, na němž se hry pořádají.

² Aegis – vojenská hodnost označující velitele královské gardy v milferisu.

³ Falkáta – půlmetrový meč s vyklenutou čepelí. Jeden z nejničivějších mečů, co kdy byly vyrobeny.

⁴ Dornské hry – Obdoba našich Olympijských her. Konají se jednou za 4 roky a účastní se jich sportovci ze všech zemí. Událost pro celý kontinent.