Záchrana

4. KAPITOLA 

 

           Obloha! Nekonečné moře modři, ve kterém se slévaly všechny odstíny této barvy. Mraky se jako bílé chomáčky spojovaly a společně putovaly nebesy. Celý výjev byl ohraničený větvemi vysokých stromů. Sluneční paprsky prosvítaly a šimraly ho na obličeji. Nedaleko slyšel řeku, doléhalo k němu hučení vodopádu…

           Bolela ho hlava. Cítil nepříjemný tlak. Myšlenky se převalovaly jedna k druhé. Co se stalo? 

           „Dari!“ Vnímal znepokojení svého Krystalu.

           Vybavil si nedávné události. Orestes, Sertias,…

           „Tady nemůžeme zůstat!“ říkal mu Petyras důrazně.

           Dareas se podepřel o loket. Pomalu se posadil. Stále se mu motala hlava. Z boku si odepnul měch s vodou a pořádně se napil.

           Zatracený Orestes! Stačilo jen, aby se objevil, a Dareas byl najednou ještě ve větších problémech než předtím.

           „Říkal jsem, že máš toho idiota z toho vodopádu shodit,“ utrousil Petyras. „Promarnil jsi příležitost!“

           Dareas si povzdechl. Promnul si čelo. Vrátit ke schodišti se nemůže. Pokud ho mají za útočníka, nemusel by dostat šanci cokoli vysvětlit. Oresta bohužel jen tak nedopadne, když nemá tušení, kterým směrem by se mohl vydat...

           „Žádného mága v blízkosti necítím,“ poznamenal Petyras. Opravdu neměli žádné vodítko.

           Musí být přeci něco, co by mohl udělat, ne?! 

 

           Osm! Orestes se rozčiloval, že jich mělo být osm, ale napočítal jen do pěti. To znamená, že jeho komplicové z nějakého důvodu odpálili cestu dřív. Co se stalo se zbytkem družiny? Zjistí to. Mohl by pomoci jim! Tím by se jeho pozice pro vyjednávání jistě zlepšila.

           Postavil se na nohy. Ignoroval pocit závratě a spěšně se vydal k řece s neurčitým úmyslem překonat ji co nejdříve. Nepůjde přeci celou vzdálenost až ke kamennému mostu, když jde o čas.

           „Dari!“ Petyra myšlenky jeho mága zděsily. „Nemáš dost sil na přeplavání řeky. Magicky se potřebuješ šetřit…“

           Dareas na jeho argumenty nedbal, kráčel přímo k řece. Jistě objeví vhodné místo k překonání vodního toku. O pár metrů později se zarazil. Lávka! Byla tu postavená lávka. V první chvíli si pomyslel, že mu přeskočilo a že ho snad šálí zrak. Co věděl, nikdy se tu nic takového nenacházelo. Potom ho napadlo, že by to mohl mít na svědomí Orestes. Pokud potřeboval přechod z jedné strany řeky na druhý, dávalo smysl, že by se obtěžoval s tvorbou něčeho takového. Zbytečnými úvahami se dále nezdržoval. Důležité bylo, že se mohl bezproblémově dostat na druhý břeh.

           Rychlým krokem vyrazil na místo, kde ještě před hodinou začínala cesta nad soutěskou.

 

***

 

           Nedaleko Severní cesty z jeskynních tunelů magů vyšli dva lidé každý vedoucí svého koně. Mladý muž a dívka. Byli si jisti, že je nikdo nesledoval, proto nevyšli u Západní cesty, jak by při cestě do Dornosu (který oficiálně jeli navštívit) měli, ale na tomto místě, které se nacházelo blíže jejich skutečnému cíli.

           Mladík byl vysoký, měl uhlově černé vlasy, tmavé oči a snědší pleť. Dívka byla o něco nižší než on, jiné slečny ovšem obvykle převyšovala. Zrzavě hnědé vlasy nosila zapletené do drdolu, díky čemuž se špatně odhadovala jejich délka. Svět zkoumala pohledem šedomodrých očí.

           Mladík se jmenoval Marcellus Claudius Remarius Bělopírko. Jeho poslední jméno stačilo k tomu, aby všichni poznali jeho dornský původ. Udělování vznešeného jména, jak jej Dorňané nazývali, bylo typickým zvykem právě pro tuto oblast. Pouhé jméno posléze většině lidí z kontinentu stačilo jako důvod k tomu, aby Marcella odsoudili na základě svých předsudků.

           Dornos byla ostrovní říše skládající se ze dvou velkých ostrovů a několika menších. Kromě slavných Dornských her mohl nabídnout krásná města, pokrokové technologie, nejlepší lodě… Tento stát všeobecně platil za nejbohatší a nejvíce snobskou zemi. Ironicky se říkalo, že v Dornosu pečení holubi sami létají do úst. Jeho obyvatelé získali pověst namyšlených, arogantních floutků zvyklých na pohodlný a lenošivý život.

 

           Marcellus, jako zdvořilý chlapec s upřímným zájmem o vzdělání, nedokázal pochopit averzi, kterou vůči němu jiní obyvatelé mágského města chovali. Od prvního okamžiku, kdy ve svých třinácti letech přijel do sídla mágů, se potýkal s posměšky a urážkami od ostatních spoluaspirantů. Někteří zkusili zajít i dále a zaútočili i fyzicky, ale Marcell se vždy dokázal ubránit.

           Jistě, že se našli i tací, kterým na jeho původu nezáleželo, ale obvykle se ho i tak stranili. Pro Marcella byla zášť lidí z kontinentu chovaná k Dorňanům skutečným šokem. Nedokázal pochopit, z čeho pramení. V současnosti toto vědomí pro něho už mělo jen trpkou pachuť.

           Naštěstí se našlo i pár těch, kterým se chování ostatních příčilo. Timarea Bripida byla jednou z nich. Jako první se mu rozhodla dát šanci a spřátelili se. Dalším mladíkem, se kterým se Tima skamarádila, byl tichý Christianas Tenebras. Všichni tři se před třemi lety účastnili Jarního obřadu. (Během každého roku jsou stanoveny dva významné dny – Jarní a Podzimní obřad. To jsou slavnosti, kdy se aspiranti na mágy, kteří již dovršili patnácti let, noří do jezírka a mají svůj jediný pokus v životě, kdy si je může vybrat některý z Krystalů.)

           Marcellus se z jezera vynořil, jako první za celou historii, se dvěma Krystaly. Všechny to vyvedlo z míry (a pro spoustu lidí to byla jen další voda na jejich mlýn – „No jo, Dorňan, musí mít vždy něco extra.“). Byl to ale Marcell, který se musel naučit sjednotit svou mysl se dvěma jinými vědomími. Jeden z jeho Krystalů byl starší a rozvážný, druhý mladý s touhou po přátelství. Marcell každému z nich věnoval dvě jména – kontinentální a dornské. Starší Krystal pojmenoval Amadeus Borovín a mladší Philon Jasmíň.

           Marcell se zajímal o politiku, právo a filosofii. Své další studium zaměřil na diplomacii. Přesto, s postupujícím časem, vědom si své neoblíbenosti, začínal trpět pochybami, jestli je na to skutečně vhodnou osobou… Timarea měla dobrodružnější povahu. Proto volila studium zaměřené na vyšetřování a zajišťování bezpečnosti ve společenství mágů. Christianas, stejně jako jeho starší bratr Dareas, zvolil za svůj směr léčitelství…

 

           V témže roku Darea vydědili. Christianas se uzavřel do sebe více než předtím. Postupně se začínal stranit ostatních ještě ve větší míře, vynechával veškeré společenské události, častokrát se omlouval z lekcí… Timarea tušila, že je s ním něco v nepořádku, Christianas se ovšem nesvěřoval. Přibližně rok po Dareově vydědění zmizel.

           Tima se zúčastnila výpravy, která měla za cíl Christiana najít. Usoudili, že by se mohl vydat za svým bratrem, o kterém se vědělo, že se usídlil nedaleko horské vesnice Lar v Ileardě. Christiana však nenašli, a tak se skupina vrátila s nepořízenou.

           Nebylo to ani čtvrt roku zpět, kdy přírodovědná skupina mágů objevila v horách zvláštní úkazy. Tima se opět účastnila pátrání, které jevy prošetřovalo. Nedokázali však určit, zda jde o cílené změny nebo o nechtěný únik magie. Nikoho nechytili ani nenašli stopy, které by jim pomohli určit viníka.

           Navíc se objevili zprávy, že Dareas se už nevyskytuje v horách u Laru. Tima se nedokázala zbavit obav, že to vše souvisí s Christianem. Po svém návratu se hned svěřila Marcellovi. Rozhodli se, že půjdou po Christianovi pátrat na vlastní pěst. Marcell požádal o povolení navštívit svou rodinu v Dornosu s tím, že Tima by jej doprovodila. Bylo jim vyhověno.

           Proto teď vystoupili zde. Odhodlaní zjistit, co se děje.

 

           Dorazili k Severní cestě. Mohli po ní jet několik desítek kilometrů, než budou muset opět vkročit do lesa, aby dorazili k horám, ve kterých byly úkazy pozorovány. Tima se tvářila nezvykle vážně. Marcell ustaraně prohlížel cestu, ztracený ve svých vlastních úvahách.

           „Pokud u mága začne docházet k nechtěnému uvolňování magie, není příliš šancí, jak ho zachránit,“ řekl Amadeus obezřetně. Věděl, že to není lehké téma. Také cítil, že si to Marcell uvědomuje. Nicméně to pořád neřešilo otázku, co přesně udělají, pokud Christiana naleznou a on skutečně bude v nepříčetném stavu.

           „Vynasnažím se mu pomoci,“ odvětil Marcell. „Pořád je to můj kamarád.“

           „Jasně, je to kamarád. Kamarádi drží společně,“ Philon v tom měl jasno.

           Amadeovy starosti to rozhodně nerozptýlilo.

           „Ano, kamarádi drží spolu. Ovšem ‚pomoc‘ může mít v tomto případě vícero podob...,“ podotkl starší Krystal. 

           „Jak to myslíš? Vícero podob,“ hádal se s Amadeem Philon. „Pomoc je zkrátka pomoc. Záchrana!“

           Marcell si v duchu povzdechl. Všichni věděli, že mágové, kteří nemají pod kontrolou uvolňování magie, jsou hrozba. A hrozbu bylo třeba odstranit. Proto šli s Timou neoficiálně. Jenže co když zjistí, že Christianas je v takovém stavu, že záchrana není možné a jediné východisko bude jej zabít? Jsou s Timou připraveni i na takové řešení? Opravdu si to nemyslel.

           Také mohou zjistit, že úkazy s Christianem vůbec nesouvisí. Pokud by to ale třeba byly cílené činy nějakých jiných mágů...  Proč a kdo by ale takové věci dělal? A co by to znamenalo pro ně?

          „Tato výprava je riziková v každém případě, ať už je původ oněch změn jakýkoliv,“ zkonstatoval starší Krystal. Cítil tok Marcellových myšlenek a nemyslel si, že je nutné podoby pomoci rozpitvávat jen proto, že si Philon nechce připustit jejich horší variantu. 

           Philonovi se to celé vůbec nepozdávalo. Připadalo mu, že Marcell to vidí moc černě. Není přece nutné hned myslet na tu nejhorší možnost! A Amadeus? Ten jen maluje bubáky na zeď. A pak ho pro jistotu ignoruje a jen si pronáší nějaká rádoby moudra. Beztak starší Krystal neumí nic jiného, než ve všem vidět problém!

           „Jaký jiný motiv by měla výprava mít, když ne záchranu blízké osoby?“ nadnesl mladší Krystal. „Děláme správnou věc... a štěstí určitě bude stát na naší straně!“ hlásil optimisticky.

           Marcell nepatrně svraštil čelo. Musel dát za pravdu Amadeovi, ale přesto bylo milé, že se ho jeho druhý Krystal snaží podpořit.

           „Díky za povzbuzení, Philone,“ reagoval na mladší z Krystalů.

 

           Amadeus uznával, že v podpoře nejspíš není přímo „dobrý“, přesto mu připadalo, že mladší Krystal k situaci přistupuje příliš lehkovážně. Musel se k jeho názoru vyjádřit:

           „Prozatím bych řekl, že je cílem této výpravy zjistit, zda změny v místních horách souvisí s Christianem Tenebrou, či nikoliv. Ohledně motivu máš samozřejmě pravdu, ovšem je dobré, abychom byli připraveni i na možnost, že štěstí na naší straně stát nebude.

           Také bychom si měli ujasnit co přesně ‚štěstí‘ v tomto případě je. Aby to souviselo s Christianem, či nikoliv? Pokud ano, pak to buď činí záměrně a porušuje Kodex, nebo tak činí nevědomky a je hrozbou. Tak jako tak, budeme stát před volbou Kodex versus přátelství. A to nepovažuji za šťastné. Pokud to ovšem s Christianem nesouvisí, pak za tím musí být někdo jiný a my se musíme připravit i na možnost, že to bude někdo velmi nebezpečný...“

           „Tak pak je jasné, že správná volba je přátelství,“ reagoval Philon s neochvějnou jistotou. Nechápal Amadeovu potřebu rozpitvávat takové naprosto zřejmé věci.

           „Neumím si představit situaci, kdy by to Christianas dělal záměrně,“ povzdechl si Marcell. „Určitě by bylo skvělé Christiana najít a zároveň zjistit, že s těmi úkazy nemá nic společného... Věřím, že kdybychom se dopátrali jiných viníků, mohli bychom postupovat v souladu s Kodexem...“

           Jenže kdyby si Tima nemyslela, že to s Christianem souvisí, nejspíš by teď nejeli po této cestě.

           A jestli na nic nepřijdou, bude to pro Timu horší, než kdyby se potvrdily jejich nejhorší obavy.

 

           „Co je větším projevem přátelství? Poskytnout příteli milosrdnou úlevu smrti, nebo jej ponechat v utrpení, ze kterého mu nejsi schopen pomoci? Nemůžeš mu pomoci nést jeho břímě, neexistuje způsob jak samovolnému unikání magie zabránit zvenčí, jsi bezmocný. Sleduješ, jak se trápí on, jak se trápí Tima svázaná stejnou bezmocí jako ty... Všichni znáte jediné východisko, ale kvůli ‚přátelství‘ se navzájem trápíte. Co myslíš, že je lepší?" nastolil Amadeus před Philonem filosofickou otázku. Snažil se chápat jeho perspektivu, ale tohle je věc, na kterou by si měl mladý Krystal odpovědět, než jim případně bude stát v cestě.

           „Pak není žádná možnost správná,“ odvětil mu Philon dotčeně. Co to na něj Amadeus zkouší? Jak by zabití přítele mohlo být vůbec myslitelnou, natož lepší variantou?! „Na to není odpověď! Je přeci možné, že existuje i jiná cesta! Nikdy přeci není na výběr jen ze špatných řešení. Musí se jen hledat…“

           Jaká jiná cesta? Tázal se Marcell sám sebe. Ne, pravda je, že nejsou žádná řešení, pokud nevědí, co se přesně děje.

           „Jediné, co můžeme, je být nadmíru obezřetní. Rozhodnout se budeme moci, až - nebo spíše pokud - zjistíme více,“ uzavřel to mladý mág.

​           „To je pravda,“ Amadeus s Marcellem souhlasil. „Tima má také pouze kusé informace, na jejichž základě se nedá příliš soudit. Nejspíš teď sama se svým Krystalem řeší podobné dilema. Bohužel teď opravdu můžeme jen čekat.“

​           „Je to frustrující,“ svěřil se Marcell v reakci na tato Amadeova slova. Budoucnost se vůbec nejevila přívětivě.

 

***

 

           Dareas dorazil na cestu. Zrychleně oddechoval, neboť poslední úsek už skoro běžel. Rozhlédl se. Čtyři koně. Tři muži ležící na zemi. Zkontroloval jejich stav. Dva mrtví vojáci. Těm již nebylo pomoci. A mladý muž ležící v bezvědomí na zemi. Měl tmavé vlasy, byl urostlý. Dareas odhadoval, že by mohl být zhruba stejně starý jako on sám (nebo o pár let starší). Rány, které utržil pádem z koně, nebyly vážné. Starosti Dareovi dělalo jeho šípem prostřelné rameno. Pod mladíkem se již stihla utvořit menší kaluž krve.

           Dareas se zhluboka nadechl a vydechl. Léčení vždy vyžadovalo velkou soustředěnost, sebekontrolu a přesnou vizualizaci. Přesunul Cassia do vhodnější pozice. Nejprve mu s pomocí magie vytáhl šíp. Potom bylo třeba si představit proces hojení rány. Jak se poškozené části opět propojují a srůstají. Kůže se zaceluje.

           Když bylo hotovo, Dareas viděl mžitky před očima. Pocítil nevolnost, kterou se umanutě snažil potlačovat. Měl dost. Dnešní den byl náročný a zranění, které právě zhojil, nepatřilo zrovna k banálním. Přesto se odhodlal pokračovat a chtěl Cassiovi zhojit i modřiny a pohmožděniny způsobené pádem…

           „V žádném případě,“ zaprotestoval Petyras. Rozhodně nebyl ochotný mu poskytnout magii na to, aby tu Dareas nakonec ještě zkolaboval. „Určitě není z cukru a pár modřin zvládne!“

           „Chci to udělat pořádně,“ hádal se Dareas. Pochopil ale, že svůj Krystal nepřesvědčí. Povzdechl si. Rezignovaně vytáhl látkový kapesník, který navlhčil vodou z měchu a začal mladíkovi otírat obličej…

 

           Muž se probral. Zachvěl se. Proklál Darea pohledem hnědých očích a pak – na původně raněného skutečně nečekaně prudce – se zvedl do sedu a silně drapl Darea za rameno. „Kde je Lucius?!“ vyhrkl.

           Dareas rozšířil oči. „Kdo je Lucius?“ vydechl.

           „Lucius – princ Milferisu!“ upřesnil Cassius a probodával ho varovným pohledem. „Co jste s ním provedli?!“ Rychle se poohlédl kolem sebe. Viděl koně, ležící vojáky. Princ nikde! Útroby se mu sevřely strachem. Opět se zadíval na červenovlasého mladíka.

           „Já tu našel jen tebe, dva mrtvé a koně,“ vysvětloval Dareas. „Jsem léčitel, s útokem nemám nic společného.“

           Cassius polkl. Uvolnil sevření. Pustil Darea a bezradně se rozhlédl kolem nich. Pokud je napadli, jediný, kdo pro ně měl hodnotu, byl princ. Unesli ho? Ale kdo? A kam? Co s Luciem je?! Představa vyděšeného mladíka mu na klidu nepřidávala. Co když mu ublížili?!

           „Musím ho najít!“ vyhrkl a postavil se. „Nemůžu se vrátit ke králi bez něj!“

           Dareas stále seděl na zemi. Co Orestovi komplicové provedli princi? Co s ním asi provede samotný Orestes, pokud se mu dostane do rukou…? Jenže jestli se ten muž vydá někam do neznáma, Dareovi to vůbec nepomůže.

           „Zachránil jsem ti život,“ podotkl Dareas tiše.

           Cassius na Vydědence pohlédl. Strach o Lucia mu dovolil tuto věc úplně opominout.

           „Ah, ano, jistě, děkuji,“ odvětil trochu zaraženě. „Žádáš něco na oplátku?“

           „Já…, byl jsem na druhé straně vodopádu, viděl jsem zřícení cesty a všiml jsem si, že součástí vaší výpravy je Mocný Sertias, který bezpečně snesl ostatní členy na dno soutěsky… Proto jsem přišel sem, abych zjistil, jestli mohu být nějak nápomocný… Myslel jsem si, že by mi pak mohlo být umožněno si se Sertiem promluvit,“ vysvětloval.

           K jeho překvapení se Cassius nevesele uchechtl. „To jsi zachránil špatného člověka,“ řekl. „Jsem obyčejný sluha, můj život pro ně není důležitý… Vojáci jsou mrtví a princ je pryč. Já se bez něj vrátit nemůžu!“

           Dareas mlčel.

           „Pokud mu pomůžu zachránit prince, možná bude moje vyjednávací pozice lepší…“

           Petyras to nekomentoval. Souhlas dával najevo mlčením. Určitě bude mnohem lepší, když se Dareas bude soustředit na takové řešení situace, než když se bude snažit proniknout do sídla mágů!

           Jenže stejně tak si Dareas uvědomoval, že se nemůže vzdálit moc daleko. Musí dohlížet na Christiana. Navíc vůbec netušil, kde by měli začít…

           „Pomohu ti prince Lucia najít,“ nabídl Cassiovi.

           Ten na něj pohlédl poněkud nedůvěřivě, pak ovšem přikývl. Koneckonců je to mág, byť vyděděný, určitě bude vědět, jak někoho najít… Sám nevěděl, kudy by se měl vydat.

 

           Než si stačili říct více, uslyšeli dusot kopyt. Oba vzhlédli. Po cestě přijížděl jezdec. Byl to mladík s delšími světlými vlasy v ohonu a spoustou pih ve tvářích. Zastavil se. Překvapeně hleděl na situaci před sebou.

           „Co se tady stalo?“ vydechl ohromeně. Pohled věnoval Cassiovi. Poznal v něm člena milferiské výpravy. „Jmenuji se Livius Fatima,“ představil se. „Hledám prince Lucia,“ vysvětlil. „Mám pro něho důvěrný vzkaz z Aquillosu.“