Na počátku Jižní cesty

2. KAPITOLA

 

            Aquillský kodex obsahuje veškeré zákony mágů. Vymezuje jejich práva a povinnosti ve společnosti, ale také hovoří o trestech, které hrozí v případě jeho porušení. Jedním z nich je trest nejvyšší. Vyhnanství. Neuděluje se mezi mágy nijak často, přesto se najdou tací, které postihl. Je určen těm, kteří se provinili proti Kodexu obzvlášť hrubým způsobem. Ve své podstatě se totiž jedná o trest smrti. Jeho udělení musí odsouhlasit a provést kompletní Rada Moudrých. Provádí se tak, že Krystal odsouzeného mága je pomocí magie násilně oddělen od Matky. Jinými slovy dojde ke zpřetrhání jejich duchovního spojení. Takto postihnutý Krystal postupně umírá, což se projevuje jeho černáním. Potrestaný mág postupně malátní a slábne. Délka jejich dalšího přežívání obvykle činí od dvou do pěti let v závislosti na jejich vůli žít a fyzické odolnosti. Používání magie jim život zkracuje.

            Dotyční se označují jako Vyděděnci. Jako cejch se jejich vlasy zbarví na krvavě rudou na znamení jejich hanby. Navždy mají zákaz vstupu do sídla Řádu mágů. Ostatní se jich zpravidla straní, jsou tedy odsouzeni k dožívání o samotě.

 

***

 

            Existovalo sice vícero způsobů, kterými bylo možné se dostat k sídlu mágů, ovšem pouze tři cesty se považovaly za oficiální. Mohla za to převážně ta skutečnost, že se opravdu daly jako cesta označit, tedy že to nebyla jen uzoučká horská stezka vhodná možná tak pro kamzíky nebo sebevrahy. Kalldorskou soutěsku cestovatelé tradičně považovali za nejneoblíbenější úsek Jižní cesty. Jednalo se o mnoho desítek kilometrů dlouhý, hluboký kaňon, kterým protékala divoká Kalldora, jedna ze dvou řek pramenících v jezeře Kallios. Od toho se prvních několik kilometrů vlnila zdánlivě nevinně, než za velkého halasu spadla přes skalní převis v podobě vodopádu Kallar čítajícího výšku téměř tří set metrů. Z obou stran se zvedaly ostré skály vysoko do nebes.

            Po pravé straně (po proudu řeky) přibližně v úrovni vrcholu vodopádu vedla zmíněná Jižní cesta. Její šíře kolísala od pěti metrů po sotva metrové úseky. Cestovatel se musel mít skutečně na pozoru, protože stačil chybný krok a doplnil pravidelný příděl mrtvých, jež si soutěska každoročně vyžádala. Na cestě se přibližně po kilometru až dvou nacházela odpočívadla vytvořená v jeskyních. Soutěskou nebylo radno cestovat v noci. Tento úsek obvykle zabral dva až tři dny putování, než cesta postupně začala klesat do údolí, kde se ještě o malý kousek dál nacházel první přístav jménem Artava. V něm zakotvily všechny větší lodě. Dále proti proudu směly již pouze malé loďky s nehlubokým ponorem, nicméně ani tak nikdo se zdravým rozumem takovýto hazard nedoporučoval. Kalldora byla zrádná řeka a vyžádala si ještě více životů než samotné skály. Snad i proto jí někteří přidávali přívlastky jako řeka krve nebo řeka smrti.

            Tato cesta čekala i prince Lucia a ostatní členy jejich výpravy. V Artavě trpělivě kotvila královská loď, aby je odvezla zpět do jejich domoviny. Zatím ovšem zdolávali pouze kamenný most, od kterého to bylo k začátku skalní cesty ještě více než kilometr. Ve stejný čas vyšel z úzké podzemní jeskyně, nacházející se (po proudu řeky) vlevo, kousek u ústí vodopádu, jiný mladý muž. Oděný v dlouhém plášti černé barvy a s kápí přes hlavu. Přivítal ho známý hukot a vodní tříšť.

            Dotyčný si nemusel dělat starosti s tím, že by jej promáčela, neboť si ve své mysli vystavěl představu štítu, který k němu vodu nepropustí. Stačilo pár kroků podél skal, až dorazil k začátku kamenného schodiště, jež vedlo nahoru. Bez váhání vstoupil na první kluzký schod a vydával se vzhůru. Postupoval rychle, ač obezřetně, nepřipouštěl si únavu, co se až příliš brzy začínala hlásit o slovo. Na návaly slabosti si za ty tři roky zvykl, nehodlal dovolit, aby se to odráželo na jeho výkonu. Nicméně sám cítil, že to nepůjde věčně.

 

            „Myslím, že kdybych použil magii, ničemu by to nevadilo,“ svěřil se ve své mysli. Čím více schodů ušel, tím více si říkal, že kdyby se nechal vynést, neuškodilo by to. Věděl ale moc dobře, že by neměl magií plýtvat, když nemusí.

            „Myslím, že když už tam tak umanutě hodláš jít, tak ti vůbec neuškodí, když si to vyšlápneš,“ opáčil mu jeho Krystal. „Třeba ti spolu se svaly začne pracovat i mozek a pochopíš, že je to pěkná kravina!“

            „Potřebuji najít pomoc,“ hádal se mladík. „Kde jinde než v Sídle bych měl hledat někoho schopného? Už nemůžu váhat, Petyre!“

            „Dari,“ Krystal pronesl zdrobnělinu jeho jména tónem, jako když se rodič snaží měkce vysvětlit svému potomkovi, že i když se bude stokrát snažit, tak si loket neolízne, protože je to fyzicky nemožné. „Nemůžeš tam jít. Vypověděli tě. Zabijí tě dříve, než stačíš něco říct.“

            Nezdálo se však, že by to s jeho spolužitelem hnulo.

            „Musím to zkusit,“ stál si za svým. „Sám mu nepomůžu, musím najít někoho, čí Krystal zkontaktuje Matku a zeptá se jí, jaké jsou možnosti…“

            „Tady moc možností není, Daree. Víš to sám.“ Krystal rozuměl pohnutkám, které mladíka k jeho rozhodnutí vedly. Ovšem za žádnou cenu nechtěl, aby riskoval život více, než je nutné. Potřeboval mu to rozmluvit. Bylo nemyslitelné, aby se Vyděděnec snažil navštívit Řád.

            „Vždycky existuje další cesta!“ odsekl Dareas, který mimoděk sevřel ruku v pěst. Před očima se mu objevovaly mžitky, motala se mu hlava a on nabýval dojmu, že není daleko kolapsu.

            „Přetěžuješ se!“ vyčetl mu Petyras. „Příliš tě to vysiluje. Zabíjíš nás!“

            Mladík se zastavil, musel se přichytit jedné ze skal. Zrušil deštník a vodní tříšť zkropila jeho tělo. Stačila chvíle, aby promokl až na kost.

            „Mrzí mě to,“ odpověděl Krystalu, jeho nitro zaplnila bezmoc ze situace, ve které se ocitl. Směs zoufalství, obav, lítosti a především viny. Cítil se provinilý nejen vůči svému bratrovi, kterému neuměl pomoci, ale také vůči Petyrovi, protože svou snahou jim zkracoval život. „Nevím, co mám dělat...“ Na chvíli zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. Uklidnit se, najít ztracenou sebevládu.

            Petyras si dal s odpovědí načas. Skutečně nenáviděl chvíle, kdy se jeho mág cítil pod psa. Nebyla pravda, že by mu chtěl něco vyčítat. Vážil si ho a jeho rozhodnutí pokud ne přímo schvaloval, tak chápal. Dareas svoje kroky vždy zvažoval a dokázal je obhájit, měl důvody, proč co dělá. Teď ale Krystal věděl, že Dareas je nešťastný, zoufalý a na pokraji sil. Nacházel se v bezvýchodné situaci a Petyras mu nedokázal poradit. Neznal způsob a od Matky byl oddělen, nemohl se jí zeptat a dopřát stále bezradnějšímu Dareovi hledanou odpověď. Den ode dne si o něj dělal větší starosti a jeho současný nápad na něj působil dojmem krajní možnosti. Jako by mladík hledal poslední záblesk naděje ochoten vsadit vše na poslední kartu. Přeci Petyrovi nikdo nemohl mít za zlé, že se mu to nezamlouvalo. „Zvládneme to,“ rozhodl se pro tuto odpověď. „Ty víš, že ti pomůžu, jak to jen půjde. Ale ještě to zvaž, Dari. Pokud to nevyjde, už ho nikdo nezachrání.“

            Dareas otevřel víčka, zvedl hlavu a ujistil se, že schodů nezbývá nijak moc. Zhluboka se nadechl a pustil se do překonání posledních překážek. „Já si to uvědomuji,“ ujistil svůj Krystal, zatímco zdolával závěrečný úsek schodiště. „Jen mi došly nápady. On sílí, Petyre. Čím déle budu váhat, tím jsou šance na Christianovu záchranu nižší.“

 

-

 

             Schody Darea vyvedly na skalnaté úbočí. Pár metrů po levé ruce měl řeku, o něco dále

začínaly růst různé křoviny a postupně přecházely v jehličnatý les. Kolem Kalldory vedla úzká stezka, která se u kamenného mostu napojovala na hlavní cestu. Dareas se na chvíli zastavil, ale v podstatě jen proto, aby si představil, jak se voda promění v páru, a nechal si tak vysušit své oblečení.

            „V blízkosti je mág,“ upozornil ho Petyras, který byl schopen vycítit přítomnost jiného Krystalu. Dareas se napjal, přimhouřil zrak a brouzdal očima terénem kolem sebe. „Dokážeš to upřesnit? Jak daleko?“

            „Zprava, asi 50 metrů, blíží se.“ 

            Dareas se zahleděl příslušným směrem a skutečně, brzy byla mezi stromy vidět zřetelná postava. Vynořil se statný, vysoký muž. Nijak se nesnažil, na rozdíl od Darea, skrývat svoje rudé, rozcuchané vlasy a stejně tak zbarvené strniště, díky kterému vypadal o něco starší. Dareas ho poznával, pamatoval si ho z dob, kdy oba působili v Řádu. Nutno podotknout, že dotyčný z toho blonďatého, vychrtlého mladíčka prošel značnou změnou.

 

            „Dareas?“ odhadoval muž, který se zastavil na místě a mladíka si zamyšleně prohlížel. Tvář mu zkřivil nepěkný úšklebek. „No ne, že by to vážně byl náš malý varnský kat?“ prohodil posměšně.

            Dareas si shodil kápi, odkryl tak svoje dlouhé rudé vlasy, které měl vzadu svázané do ohonu a dále schované pod pláštěm. „Osobně,“ prohlásil a dal si záležet, aby to znělo co nejvíce lhostejně. „Co tu děláš, Oreste?“ Zabodával do něho chladný pohled tmavých očí.

            „Hledám pokusné králíky,“ zašklebil se muž a vydal se k němu. Dareas se zamračil, neřekl ale nic, i když věděl, co si pod tím představit.

            „A ty?“ kontroval otázku Orestes. „Copak náš ubohý malý Vyděděnec hledá zrovna tady? Měl jsem dojem, že ses usídlil někde na severu, kde medituješ hluboko v horách. A neukazuješ se, abys – nedej Matko – nepřišel na oči nikomu z těch ctihodných rozumbradů. Takové zklamání. Takový vzorný student a kam to dotáhnul,“ muž se škodolibě zachechtal. „Jsi naprostá špína, Dari.“

            Dareas naproti tomu zachovával netečný výraz. Prohlížel si muže a zvažoval, na kolik a jestli vůbec mu může být nějak prospěšný, případně jestli a na kolik je možné, že by mu mohl zhatit jeho snahy. Petyras si ale komentář odpustit nemohl. „Myslím, že by ses měl urazit už jen za to, že ti není schopný ani vymyslet inteligentní urážku.“

            „Je tu hezky,“ prohodil Dareas nenuceně. „Zvlášť teď, na podzim,“ dodal. „Nic tě nenaplní tak pozitivní energií jako hukot vodopádu.“

            „Tys byl dycky divnej,“ ujistil ho Orestes („To má výjimečně pravdu,“ nechal se slyšet Petyras.), prošel kolem něj a praštil ho do ramene. „Chceš vědět, co tu dělám?“ nadhodil sdílně. Jeho nálada se jevila až podezřele dobrou. Zastavil se kousek od okraje a zahleděl se na skály. Na Jižní cestu odtud bylo dobře vidět. „To hned zjistíš,“ zasmál se.

            Dareas se za ním ohlédl, pomalu došel k němu a zaměřil svůj zrak stejným směrem. „Prokážeš lidstvu službu a skočíš šipku století?“ nadhodil otráveně.

            „Učíš se,“ konstatoval Petyras. „Chce to ještě trénovat, ale možná se u tebe přeci jen vyvine smysl pro humor!“

            „Ještě slovo a zahodím tě.“

            „Vtipný jako vždy, co?“ opáčil Orestes kousavě.

            Dareas pokrčil rameny, zatímco mu Petyras odpovídal. „To bylo slabý, Dari, vážně nic moc. Každopádně si myslím, že pokud ho nechceš strčit ty sám, tak tu jen ztrácíme čas.“

            V tom musel dát Krystalu za pravdu, s Orestem je pojilo jedině to, že oba nesli úděl Vyděděnce. Přičemž on sám tehdy dopomohl k tomu, aby ani ne o tři roky staršího Oresta chytili a usvědčili. Nejspíš ani v tom nejšílenějším hnutí mysle by nepřemýšlel o tom, že jej požádá o radu, natož o pomoc.

 

            „Víš, že jsem teď mocnej kápo, takže bys se mnou měl být za dobře,“ oznámil mu Orestes. „Jsem fakt dobrej, nejlepší v oboru. Ale popravdě, hodil by se mi nějakej další mág. Nechceš pro mě dělat? Dostal bys část podílu.“

            „Vtipný jako vždy, co?“ použil Dareas jeho větu, jen s mnohem jízlivějším podtónem.

            „Já to myslím vážně,“ bránil se Orestes. „Jsi Vyděděnec, porcovat lidi, jak víme, zvládáš taky na jedničku, navíc jsme oba volili léčitelské zaměření, jsme na stejný lodi,“ vysvětloval, jako by byl skutečně přesvědčen, že spolu najdou společnou řeč.

            „To bys měl vzít. Tak skvělou nabídku dostaneš jen jednou za život,“ mínil Petyras sarkasticky.

            „Když mi řekneš, jak lze oddělit Krystal od mága, tak o tom budu uvažovat,“ odtušil Dareas zachovávaje stejný tón.

            Orestes se zarazil, věnoval mu podrážděný pohled a zamračil se. „To je nějaká hádanka nebo co? Si děláš kozy? To přece není možný! To ví každý děcko! Jakmile se spojíš s Krystalem, jsi mág a to je definitivní. Tě ten tvůj šutr tak sere, že se ho chceš zbavit nebo jak?“

            „To, že se to obecně tvrdívá, ještě neznamená, že to tak je,“ opáčil Dareas a rozhodl se pokračovat ve své úvaze. „Víš, říkal jsem si, že když je možné přerušit spojení s Mat-“

 

            „Už je to tady!“ dloubl do něj Orestes skoro s dětskou radostí. „Teď něco uvidíš!“ v očích mu zaplály nadšené ohníčky a ukázal směrem na Jižní cestu. Na tu právě vjížděli jezdci.

            Dareasovo obočí stouplo vzhůru v tázavém povytažení.

            „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, …,“ počítal Orestes osoby na koních.

            Dareas usoudil, že tento rozhovor opravdu nemá cenu, („To říkám celou dobu,“ musel si rýpnout Petyras.) takže se rozhodl nechat Oresta Orestem a jít pryč. Nestihl se ale ani otočit, když se okolím rozlehl výbuch. Skála se otřásla a část cesty se začala s obrovským rachotem propadat. Zvedl se oblak prachu, který zcela zakryl výhled.

            „Ne!“ vykřikl Orestes rozčarovaně. „Chyba! Mělo jich být osm!“

            Jeho hlas zanikl v sérii dalších výbuchů.

            Dareas se přistihl, že má pootevřená ústa konsternováním.

            „Tohle jsem nečekal,“ svěřil se Krystalu.

            „Překvapení! Pojďme už, Dari, než to vyhodí do vzduchu i pod námi,“ navrhoval Petyras prakticky. „Oba víme, že i bambus po mrtvici je chytřejší než tady mocnej kápo!“

 

-

 

            Lucius byl ztracen ve svých myšlenkách. Aniž by si to opravdu uvědomoval, zpomaloval a mezi ním a přední částí skupiny se pozvolna vytvářela mezera. Zprvu jen nepatrná, postupně se ale začínala více a více zvětšovat. Cassius vrhal po princi ustarané pohledy. S takovou se o nějaké nenápadnosti vůbec nedalo mluvit. Připadalo mu, že i ten největší ignorant si musí všimnout, že je s dědicem milferiského trůnu něco v nepořádku.

            „Ke skalní cestě už nezbývá mnoho,“ nadnesl, když se mu zdálo, že přední část skupiny se jim vzdálila až příliš. „Co kdybychom si dali závod, princi?“ navrhl. „Alespoň doženeme ostatní.“ A kdyby to mladého muže trochu rozptýlilo, tím lépe.

            Lucius se na něho zmateně podíval. Konečně si uvědomil, že zaostávají. Za všech jiných okolností by s Cassiovým návrhem bez zaváhání souhlasil, jenže teď mu hlavou vířilo příliš mnoho starostí. Dokonce se ani neusmál.

            Zaduněl výbuch. Lucius rozšířil oči.

            „Co to bylo?!“ vyhrkl. Prudce pobídl koně a hnal se vpřed.

            „Princi!“ Cassiuss vyrazil za ním. Stejně jako oba strážci uzavírající karavanu.

            Krajinou se rozléhaly další výbuchy.

 

-

 

            Theseus seděl na větvi skrytý v koruně košatého stromu. Měl odtud skvělý výhled jak na soutěsku, tak na lesní cestu. Odhadovat se mu dalo něco kolem pětadvaceti. Byl štíhlý, s pružným tělem. Delší hnědé vlasy měl spletené v cop, aby mu nepřekážely. Dal by se označit za pohledného, kdyby mu levou část tváře nehyzdila široká jizva táhnoucí se od oka přes rty až k bradě. I přes vnitřní rozmrzelost, zůstával obezřetný. Pevně svíral luk. Ačkoli už od počátku říkal, že celý ten plán je děravější jak cedník, měl v úmyslu se alespoň pokusit vytěžit z toho vše, co půjde. I když mu připadalo, že od doby, co se jeho starší bratr spojil s tím rudovlasým mágem, to jde s jejich tlupou od desíti k pěti. Až donedávna byli jen lupiči, teď rozšířili působnost na vraždy na objednávku. A hned první z nich nebyla jen tak ledajaká. Měli za úkol vraždu milferiského krále s jeho družinou.

            Vymyšlené to bylo jednoduše. Koneckonců od svého bratra by ani žádný promyšlený plán neočekával. Šlo jen o to počkat, až celý průvod vjede na cestu, a tu pod nimi odpálit. Co by se mohlo pokazit?

            Tak například to, že se v družině utvoří příliš velký rozestup, takže zatímco první část už vjížděla, druhá ještě nebyla ani dohled. Jelikož hrozilo, že by první část skupiny mohla v poklidu projet a dostat se tak z patřičného úseku, rozhodl se Theseus dát znamení k odpalu dříve.

            Prachový oblak mu znemožnil výhled, takže zatím nemohl vidět výsledek. Svou pozornost soustředil na lesní cestu. Na čtyři rychle se blížící jezdce. Založil dva šípy naráz, zamířil a vystřelil…

            Obě jeho střely neomylně zasáhly svůj cíl – hrudní oblast každého strážce. Mladík, ve kterém Theseus poznal prince, se po nich ohlédl… a v tu chvíli ho do hlavy trefila silná větev jednoho ze stromů a smetla ho z koně. Inu, není nad to, když se protivník odrovná sám. Theseus už měl dávno zasazený další šíp, vystřelil ho a zasáhl Cassia.

 

            Prach se začal usazovat. Theseus pohlédl na Jižní cestu a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co vlastně vidí. V duchu si opět položil tu důležitou otázku. Co by se mohlo ještě pokazit? Například to, že do původní skupiny se připojí mág. Mág, který všechny ochrání před výbuchem a právě s nimi jen tak levituje v obrovské jasné kouli nad soutěskou a pomalu přistává na jejím dně. Theseus raději odvrátil zrak. Nečekal žádný velký úspěch, ale takový výsměch také ne.

 

            Čas zhodnotit situaci na lesní cestě. Máme tu čtyři koně, kteří se pozvolna zastavili sami, a jejich jezdce, kteří v různém stavu živosti (nebo možná mrtvosti) popadali na zem. Theseus se rozhodl rychle. Hbitě slezl ze stromu a ještě rychleji se přesunul k princi. Zběžně zkontroloval jeho stav. Lucius měl širokou krvácející ránu na straně hlavy. To slibovalo, že by mohl být v bezvědomí ještě nějakou dobu.

            „Hej, Aresi,“ houkl a z křoví při cestě se vynořil ne příliš bystře vyhlížející hromotluk.

            „Vezmi ho,“ rozkázal mu Theseus. Dotyčný si prince přehodil přes rameno jako pytel brambor.

            „Jdem,“ mínil Theseus a klidil se z cesty. Mířil směrem k vodopádu, neboť nedaleko od něho byl vstup do jejich skrýše.

 

-

 

            Dareas udělal několik kroků vzad. Nejvyšší čas vypadnout. Jeho vnitřní alarm bil na poplach. Přesto nemohl odtrhnout zrak od Jižní cesty. Prach se usadil a Dareas mohl vidět Sertia, jak v jasné kouli bezpečně dopravil svoje spolucestovatele na dno soutěsky. Nyní se bedlivě rozhlížel po okolí… O malou chvíli později už hleděl přímo na ně. Orestovy vlající rudé vlasy se nedaly přehlédnout. Ani Dareas si svou kápi znovu nenasadil.

            „Ty zmetku!“ zahulákal Orestes. Jeho hlas se soutěskou náležitě nesl. Zahrozil Sertiovi pěstí. „Zmrde! Parchante! Tohle ti neprojde! Chcípni!“ Orestes svou vlastní mocí nechal urvat část skály a mrštil s ní po skupince. Sertias jeho útok odvrátil a obrovský kámen padl do řeky…

 

            „Sertias…,“ Dareas mága identifikoval. Sice spolu nikdy nijak zvlášť nemluvili, ale kdo by neznal bratra Druhého z Moudrých? Dareovy myšlenky zmateně přeletěly jedna ke druhé. Neměl na výběr. Buď teď, nebo…

            „Na to ani nemysli!“ varoval ho jeho Krystal.

            Dareas vykročil směrem ke schodišti, kterým vyšel nahoru. Věděl, že je to šílené. Připadal si jako omámený. Stěží by vymýšlel horší situaci na setkání. Ale...

            „Zkusím to. Musím s ním mluvit! Požádat ho o pomoc… Petyre! Christianas...“           

            „Dari! Uvažuj! Tohle vážně není nejlepší příležitost k vyjednávání!“ zaúpěl Petyras. Kdy přesně přišel jeho mág o poslední zbytky soudnosti?!

            Sertias nemínil čekat, až Vyděděnci podniknou další krok.

            Vodopád přestal padat. Voda v něm se začala zvedat nahoru a vytvářela kolem dvojice nahoře vodní hradbu.

            „Čas zmizet!“ zvolal Orestes, popadl Darea za ruku, toho to natolik vyvedlo z míry, že se ani nebránil, a rozeběhl se s ním pryč, do hlubin lesa. 

 

            Jakmile se za nimi stromoví zavřelo, Dareas se Orestovi prudce vytrhl.

            „O co tu jde?!“ sykl. „Co to mělo znamenat?!“

            Orestes protočil očima. „V klidu, jo? Přidej se ke mně a všechno ti vysvětlím,“ nabádal ho. „Můžeš jenom získat, Daree!“

            Dareas zavrtěl hlavou. Možná, kdyby Oresta zadržel a předvedl družině jako viníka…

            Tahle myšlenka ale nestačila ani pořádně zaklíčit. Natož aby došla nějaké realizace.   

            „Škoda,“ reagoval Orestes. Jakmile viděl Dareovu zamítavou reakci, nehodlal riskovat, že by druhého Vyděděnce napadla nějaká nepříjemná hloupost.

            Napřáhl se a bez zaváhání uštědřil Dareovi tvrdou ránu pěstí na spánek.

            Dareas nestihl nijak zareagovat. Před očima se mu zatmělo, jeho vědomí vzala čerň a on se zhroutil k zemi.

            „Stejně tě mám rád, Dari,“ zachechtal se Orestes, než se ztratil z dohledu…