Nevěrný a nedoceněný

3.KAPITOLA

 

          Sertias se soustředil. Vodní stěna nad vodopádem se postupně uzavírala.

          „Vzdalují se. Tímto tempem, jim voda už cestu nepřehradí,“ upozornilo velkého mága vědomí jeho Krystalu.

          „Vím, Rutilie. Díky,“ odvětil jí v myšlenkách.

          Bylo by mu stačilo přerušit koncentraci a voda by prostě spadla. Jenže při tom množství, s nímž manipuloval, by je dopad vodní masy také mohl zabít a spláchnout. Teď, když se Vyděděnci dali na útěk, jsou již mimo nebezpečí. S tím vědomím vynaložil veškeré své duševní síly k tomu, aby vodu vrátil opatrně zpět do její přirozené polohy a pohybu. Povolil až ve chvíli, kdy si byl jist, že řeka Kalldora plynule naváže na svůj vlastní tok.

          Konečně se mohl ohlédnout po zbytku milferiské královské družiny. Muži i jejich koně se zdáli být v pořádku. Viděl krále Priapa v rozhovoru s jeho aegisem. Byli tu s nimi i další dva ozbrojenci královi gardy, kteří se pokoušeli uklidnit zmatená a vyděšená zvířata. Jenže to bylo vše.

          „Kde je princ Lucius?“ Vznesl dotaz ke Krystalu a ztěžka oddechoval. Stálo ho obrovské množství magie, aby těchto pět mužů včetně sebe uchránil před újmou při výbuchu a pádu nemluvě o pokusu polapit útočníky, nebylo divu, že se vyčerpal.

          „To netuším, Sertie. Krystal, který jsem u toho chlapce vycítila, se mi vzdálil z dosahu ještě před výbuchy.“ Rutilia nemusela připomínat, že lidské bytosti vycítit nedokáže.

          Sertias si povzdechl. Jakoby to nebylo už tak dost komplikované…

          Mocný Argantas věděl o princově tajemství. Rutilia ucítila přítomnost dalšího Krystalu už na písčitém břehu jezera Kallios, kde identifikovala Lucia coby jeho nositele. Jako jeden z Řádu, navíc bratr Druhého z Moudrých, znal Sertias Aquillský kodex velmi dobře. Věděl, že by se měl okamžitě vrátit a předvést chlapce před Radu, aby rozhodla o jeho osudu. Jenže to by znamenalo okamžitý návrat do sídla s nejistým výsledkem a to mu v danou chvíli nepřipadalo jako nejlepší řešení.

          Lucius se zdál být velmi otřesený. Král Priapus měl spoustu starostí i bez toho, aby musel řešit navíc i fakt, že tímto se Milferis ocitá bez následníka.

          Sertias se rozhodl, že počká a prince se svým zjištěním konfrontuje později a prozatím beze svědků. Než ze situace vyvodí nějaké důsledky, chtěl nejprve zjistit, jak přesně došlo k tomu, že se Krystal usídlil právě u něho. Koneckonců to znamenalo, že princ musel nějakým způsobem najít jeskyni s Matkou a sestoupit do hlubin až k ní. Přičemž nebylo příliš pravděpodobné, že by tam třeba spadl úplnou náhodou… Musel mu o tom někdo říct? Dovést ho tam? Chtěl to sám od sebe? Byl donucen? To Sertias nevěděl.

          Dostal od Rady Moudrých pokyn, aby jel s králem Priapem a jeho družinou do Milferisu, kde se měl pokusit zjistit více o Jižním lidu, být králi rádcem a posléze se vrátit a poreferovat Radě. Byl tedy přesvědčený, že má dost času, aby na věc pohlédl z co nejvíce úhlů a nalezl nějaké uspokojivé vysvětlení a řešení.

          Bez prince ovšem na čase jako takovém nezáleželo…

***

          To první, co Lucius ucítil po nabrání alespoň částečného vědomí, byla tupá tepající bolest na pravé straně hlavy.

          Au…, pevně semkl rty, takže mu z nich nesplynulo ani žádné usyknutí. Oční víčka sevřel ještě křečovitěji. Co se stalo?

          „To je nějaký tvůj zvyk, při každé příležitosti někam zahučet a ztratit vědomí?“ uslyšel v hlavě čísi hlas.

          Zahučet? Zděsil se. Vzpomínka na to, jak se málem utopil, se mu vrátila nečekaně silně…

          „Netopíš se!“ uťal dotyčný směr jeho panikařících myšlenek.

          Dobře… Lucius si uvědomil, že může normálně dýchat. Ani se necítil mokrý, takže se opravdu nemůže znovu topit. Srdce mu ještě splašeně tlouklo, ale mysl už se pomalu uklidňovala. Z části i proto, že ho hlava pořád ještě třeštila. A kdyby jenom hlava… Postupně si začínal uvědomovat i bolest zad a kostrče.

          Co se stalo? Pokoušel se rozvzpomenout. Pamatoval si, že jeli s Cassiem na konci karavany. Za nimi už byli jen dva strážci z královské gardy. Cass navrhl závod, ale Luciovi se nechtělo. Ozvaly se rány jako od blízkého hromu. Kdesi vpředu mezi stromy se i zalesklo. Vyrazil okamžitě tryskem vpřed…

          „Spadl jsi z koně, to se stalo.“

          Cože?

          „Ano, i pro mě je to těžko uvěřitelné, ale jsi opravdu takové nemehlo, že ses nechal srazit větví ze sedla.“

          Lucius se vnitřně zastyděl. Byl dobrý jezdec, tohle… se mu obvykle nestávalo.

          Chtěl otevřít oči a rozhlédnout se, aby přišel na jiné myšlenky a alespoň se podíval, kdo to na něj mluví, protože Cassius to evidentně nebyl, ale i když kolem něho panovalo přítmí, oči a hlava ho z takových pokusů jen rozbolely ještě víc.

          Polkl. Uvědomil si, že leží na boku. Chtěl pohnout rukama, ale měl je svázané. S vypětím sil zamžoural do slabého světla. Opodál před jeskyní, v níž ležel, seděla u ohně skupina lidí, k nimž právě přisedal jakýsi vysoký muž. Lucius dotyčného neviděl dobře, nedokázal úplně zaostřit, navíc si k němu ten člověk sedl zády. Zato slyšet byli všichni dobře až sem…

***

          Theseus seděl u ohně a zlověstně se mračil.

          „Jak je na tom?“ zeptal se Zephyra sotva si k nim o rok starší kluk přisedl.

          „Je potlučenej a má pár odřenin. Ta rána na hlavě nic moc, ale nevypadá to, že by si něco zlomil. Přežije to,“ odtušil vysoký až přehnaně štíhlý jinoch dlouhých černých vlasů svázaných do ohonu.

          Jeho sestřenice Narcissa se k Zephyrovi sklonila a s milým úsměvem mu podala misku s trochou dušeného masa.

          „Dík,“ odtušil jí.

          Theseus se k zajatci víc nevracel. Princátko to přežije. Později ho mohou využít k vydírání, když už jim ten atentát na krále nevyšel. Peníze by se šikli a za zpackaný pokus o vraždu jim nikdo nezaplatí…

          „Jak to vidíš dál?“ probodl raději pohledem staršího bratra.

          Orion se tvářil zamyšleně.

          „Počkáme na Oresta a pak uvidíme.“ Byl oficiálně stále ještě vůdcem jejich (obvykle lupičské) bandy. I když od chvíle, kdy se k nim připojil ten rudovlasý zmetek, jak by řekl Theseus, se o tom dalo místy pochybovat.

          „Toho idiota vůbec nezmiňuj, jen kvůli němu jsme v průseru,“ zaznělo od Thesea podrážděně.

          „Nesmysl – “ chtěl se Orion ohradit, mladší bratr ho však nenechal dokončit větu: „Tak řekni, k čemu nám ten debil byl platnej?!“

          „Je to mág…“

          „Ale úplně na hovno!“ odfrkl si Theseus.

          „Jenže se nasere, když mu nebudem k vůli,“

          „Orione, přeci nejsi takovej srab!“

          „A co navrhuješ?“

          „Zbavit se ho!“

          Orion, který byl po všech směrech fyzicky silnější než jeho bratr, se nadechl, jakoby chtěl ještě něco namítnout. Namísto toho se však odmlčel. Mezi členy tlupy se tak rozhostilo tíživé ticho. Theseova poslední slova zůstala viset ve vzduchu jako rozsudek smrti a otázkou zůstávalo pouze, čí nakonec bude.

          „Ale…, že to byl prima výbuch!“ pokusil se změnit téma zelenooký mladík na muže o něco nižšího vzrůstu.

          „Jo úžasnej, Tiberie…“

          „Až na to, že taky k hovnu,“ přidala se dvojčata s nádechem sarkasmu v hlasech.

          Cissa konečně rozdala poslední porci a mohla se pohodlně usadit vedle bratrance.

          „Já myslím, že Orestes není tak špatnej. Tohle třeba nevyšlo, ale ještě nám může být k užitku. Byla by škoda se ho zbavovat.“

          Na to se k copaté černovlásce stočily překvapené pohledy snad všech přítomných.

          „To myslíš vážně?“ opáčila na její slova Adrastea. Mladší sestra Oriona s Theseem probodla Cissu pohledem namísto nože. Kudrnaté kadeře jí přitom neposlušně spadly do obličeje.

          „Nemáš úpal?“ staral se Zephyros a hned pokládal dlaň sestřence na čelo.

          Cissa ho odstrčila. Do tváří jí vstoupil ruměnec.

          „Ale no tak,“ ohradila se. „Orestes je teď jedním z nás, ne? Měli bysme počkat, co nám na to řekne.“

          „Tak,“ dal Orion jedním slovem Narcisse za pravdu.

          Theseus si odfrkl a Adrastea toho měla právě tak akorát.

          „Přece si nenecháme srát na hlavu jen proto, že je do něj Cissa blázen!“ Přelétla pohledem všechny přítomné vyzívajíc je k použití zdravého rozumu.

          Černovláska sklopila pohled a zarděla se ještě víc, čímž zlodějčina slova jen potvrzovala.

          Zephyrovi se rozšířily oči.

          „No to si děláš srandu,“ ulevil si.

          „V klidu,“ vložil se do toho Orion o něco rázněji, aby uťal počínající hádku, „přece s nim nechrápe, ne…“ odbyl Zephyra. Vlastně si svým prohlášením byl docela jistý. Bodejť by ne, když Orestovi zpříjemňoval noci sám.

          Cissa ovšem zrudla až za ušima a pokoušela se schovat hlavu mezi ramena jako želva do krunýře.

          „Tím bych si nebyla tak jistá,“ přisadila si Tiberiova přítelkyně Honoria a zahihňala se. Obvykle vcelku tichá a milá dívka hnědošedých očí a vlasů barvy slámy seděla vedle svého kluka, kterého teď objala kolem pasu, a on si jí přitáhl blíž.

          Orionovi zatrnulo. Překvapeně se na Narcissu zahleděl.

          „To není pravda…,“ vydechl a pevně semkl rty. Ruku zaťal v pěst, až se mu na ní napnuly všechny svaly.

          Dvojčata si vyměnila překvapené pohledy a v naprostém souladu se uchechtla.

          Jen Theseus si v duchu povzdychl. Absolutně nepobíral, jak se k tomuhle tématu dostali. Měli by se rozhodnout co je pro jejich tlupu nejlepší a to udělat, ne se tu handrkovat o to kdo s kým chrápe!

          Jedinými, kdo do debaty ještě ničím nepřispěli, zůstávali skoro dvou metrový hromotluk Ares a hbitý zloděj Kastor. Ten se teď líně protáhl, a protože dojedl, podal svou prázdnou misku Cisse. Dívka mu rozpačitě kývla a usmála se na něho. Na Kastora se celkově většina žen usmívala. Charisma vyzařovalo z jeho pohledné tváře smrtelnější než nože dvojčat Velia a Vettia.

          Narcissa se zvedla a začala hliněné nádobí postupně vybírat ode všech.

          Zephyros ze sestřenky pořád ne a ne spustit pohled. Nedokázal pochopit, co zrovna na Orestovi jí mohlo natolik zaujmout, že by se jím nechala svést.

          „Tak budem se ho zbavovat…, nebo ne?“ zapojil se konečně i Ares a otočil se se svou otázkou na Thesea. Ten věnoval tázavý pohled bratrovi. A Orion konečně přestal vraždit Cissu pohledem.

          „Dobře, uděláme to!“ rozhodl.

***

          Orestes zatím podmračeně spěchal k jejich úkrytu. Proplétal se hbitě mezi stromy a rozcuchané dlouhé rudé vlasy mu při každém kroku zavlály kolem hlavy.

          „Pitomej Sertias!Takhle  nám to pokazit!“ stěžoval si za chůze naštvaně svému Krystalu.

          „To mu nedarujeme!“

          „Přesně tak, Magni. Až ho příště uvidíme, okamžitě ho rozčtvrtíme.“

          „Správně, žádný slitování!“

          Magnificus, jak se Orestův Krystal jmenoval celým jménem, s ním byl jedna ruka. Určitě by mu řekl, kdyby je Sertias sledoval, stejně jako ho upozornil na Darea tam u vodopádu. Nemusel se proto teď bát mágova případného hněvu. Bratr Druhého z Moudrých je jistě dost zaneprázdněn starostí o královu družinu. A i kdyby se náhodou vydal jejich směrem, natrefí nejdřív na omráčeného Darea, což by ho mohlo od dalšího pronásledování také odradit. Další útok na karavanu, ale rozhodně nepřicházel v úvahu.

          „Do prdele, už taky!“ ulevil si nahlas.

          „Dareas… Jak si mohl dovolit odmítnout mou skvělou nabídku?“

          „Taky toho bude litovat,“ prohlásil s jistotou Magnificus.

          „Jak může vůbec uvažovat o oddělení Krystalu od mága?! To je děsná představa…“ otřásl se. „O tom bych nikdy přemýšlet nemohl. My jsme přeci tak bezva dvojka!“

          Vědomí Krystalu uvnitř něj spokojeně zavrnělo.

          Na to se Orestes konečně vynořil zpod stínů jehličnanů nedaleko ústí jeskyně, před nímž tábořili jeho současní „druhové“.

          Ušklíbl se.

          „Taky to podělali, měli to odpálit, až tam budou všichni!“

          „Není na ně vůbec spoleh,“ souhlasil s ním Magni.

          Orestes vykročil ke skupině výrazně pomalejším krokem než doposud.

          „Neměl jsi náhodou dát znamení, až budou na skalní stezce všichni?!“ vyjel na Thesea bez skrupulí a zastavil se asi metr od nich. Že se k němu stočily pohledy všech přítomných, Oresta vůbec z míry nevyvádělo.

          Theseus se postavil a na místo odpovědi příchozího vyzval: „Odejdi, Oreste. Nechceme tě tady.“

          Ve Vyděděncových očích se mihlo překvapení. „Co si to dovoluje?“

          „Já to říkám pořád, že je to zmetek. Měli jsme se ho už dávno zbavit…“ Nemohl si Magnificus odpustit poznámku.

          Orestes se zatvrdil.

           „Potřebujete mě!“ oponoval Theseovi.

          Brunet s jizvou přes obličej však jeho názor nesdílel.

          „Ani hovno, jsi k ničemu.“

          Co?! Čtyřiadvacetiletý mág s rudými vlasy a strništěm nechápal, jak s ním ten stejně starý týpek vůbec může takhle mluvit. A z pohledů ostatních měl dojem, že s Theseem snad dokonce souhlasí… „Vůbec mě nedoceňují! Proč? Myslím to s nimi dobře…“

          „To je jednoduchý. Jsou to nevděčníci!“ odtušilo vědomí Krystalu na stížnost svého spolužitele.

          „Nemoh jsem tušit, že se k nim připojí mág…“ bránil se Orestes Theseově nařčení.

          „Dalo se s tím počítat. Když už, měli jsme je odpálit cestou tam, jak jsem navrhoval!“

          „Nerad to říkam, ale to by pak byl o dost menší výbuch…“ Vmísil se mezi hádající Tiberius. Ani v nejmenším nemínil hájit Oresta, ale co se explozí týče, tak na ty byl expert. Kdyby je chtěli odpálit při cestě do Aquillosu, neměl by dost času připravit dostatečně velké nálože.

          „Možná by byl ale aspoň účinný!“ odtušil Theseus zelenookému komplicovi. „Nejsme zabijáci…, jsme lupiči,“ dodal ještě k Orestovi.

          „A hodláme to tak i nechat!“ Adrastea se postavila vedle bratra a založila si ruce na prsou.

          „Ale zabíjení vynáší víc!“ Copak jim to už Orestes nevysvětloval? „Nejdřív souhlasí, a když se hned na poprvé nezadaří, jsou posraný až za ušima.“

          „Pokrytci!“ doplnil Magnificus myšlenky svého mága.

          „A taky je mnohem rizikovější!“ konstatoval Orion, který se konečně zapojil do diskuze, aby Thesea podpořil. Popravdě by nejradši z Oresta vymlátil duši, ale i někdo ne tak moc inteligentní, jako Orion věděl dokonce i v rozčilení, že přímý boj proti mágovi není ani v přesile dobrý nápad.

          „Podívej, do jakejch sraček jsi nás dostal!“ přisadil si Kastor.

          „Jdi pryč,“ zaburácel Ares mohutným hlasem.

          Orestes si je všechny přeměřil pohledem. Sourozenecké trio mu stálo čelem. Ares seděl a mračil se na něj. Kastor se nehezky šklebil. Tiberius s Honorií se tvářili odměřeně. Velius s Vettiem se na něj dívali s chladným odstupem. Zephyros ochranitelsky objímal Narcissu tváře se, že kdyby oči uměly zabíjet, vysál by z Oresta na místě duši. Cissa sama mlčky seděla s pohledem upřeným do země a rděla se.

          Tak a mám toho dost!

          „Nikam neodejdu! Tuhle jeskyni jsme vybudovali společně! Kdo tu se mnou nechce být, ať vypadne sám!“ mávl demonstrativně rukou.

          „Jak je libo,“ odtušil Theseus.

          Všichni z lupičské bandy se začali jeden po druhém zvedat.

          „Zajatce si berem!“ oznámil ještě brunet s vlasy spletenými do copu a jizvou přes obličej. Jako na povel se všichni vydali do jeskyně sbalit své věci. Jediní, kdo zůstali venku tváří v tvář Orestovi, byli Orion s Theseem, jejichž věci přislíbila zabalit Adrastea.

          „Zajatce?“

          „Jakýho zajatce?“ nechápal Orestes.

          „Vím já?“ odtušil Magni stejně překvapeně.

          „Zatímco tys někde dělal, nevím co, my využili toho, že se milferiský princ vzdálil své družině a zajali ho,“ obeznámil Theseus Oresta s maximální mírou pohrdání v hlase.

          „Teď, když to král Priapus přežil, můžeme alespoň žádat výkupný a neodejít úplně s prázdnou,“ dokončil Orion za bratra. Ačkoliv Theseus předpokládal, že je dost zřejmé co mají s princem v plánu.

          Orestovy oči se maličko rozšířily.

          „Co? Oni si jako myslí, že můžou vydírat krále, když bude mít po svým boku mága?“ odfrkl si v duchu.

          „Myslet si to můžou. Proč bysme jim měli radit, když nás takhle odkopli?“

          „Moje řeč,“ souhlasil s Krystalem.

          Orestes mlčel. Předpokládal, že si to ještě rozmyslí. Jenže to už se postupně začínali trousit z jeskyně i ostatní členové tlupy se svou bagáží. Ares navrch i se svázaným princem jako pytlem přes rameno.

          „Hej, Oreste, ten kluk má Krystal, je to mág!“ ozval se Magnificus v mágově mysli.

          „To je blbost, dyť je to princ, nemůže mít Krystal!“

          „Tím chceš jako říct, že kecám?!“

          „Ne, jen že se pleteš…“

          Krystal se ale urazil a dotek jeho vědomí znatelně zeslábl.

 

          Lupičská banda vyrazila pryč s Theseem včele. Orion věnoval rudovlasému Vyděděnci poslední dotčený pohled a následoval své druhy.

 

          Orestes si uraženě odfrkl.

          „Idioti…“

***

          Sertias by to nahlas nepřiznal, ale cítil se opravdu vyčerpaný. Aby to zakryl, opřel se bedry o jeden z velkých balvanů, které na pravý břeh Kalldory po výbuchu dopadly. Podepřel si čelo prsty pravé ruky, jejíž loket si zapřel o levou založenou na břiše. Přemýšlel…

          Vojáci už zvířata utišili, král Priapus hleděl nahoru do míst, kde pod nimi byla stržena skála a aegis Marcus Tergenus přišel za ním.

          „Je někdo zraněn?“ zeptal se velitele vojáků dříve, než ten stačil vyslovit důvod svého příchodu.

          „Ne, Mocný Argante, ale král má starost o prince. Je tady nějaká možnost vrátit se na Jižní cestu?“

          Sertias si povzdychl jen v duchu. Přikývl.

          „Ano, je. Na druhé straně vodopádu jsou strmé schody. Poutní stezka se nahoře za kamenným mostem na Jižní cestu napojuje,“ vydechl a na urostlého bojovníka se zadíval. „Koně tudy ovšem nemohou,“ upozornil na jistý nedostatek. „Nebo vás mohu provést jeskynními tunely, kterými se dopravujeme my mágové, ale nejbližší vstup je odtud asi pět kilometrů jihozápadně vzdušnou čarou. Nemluvě o tom, že ani ústí tam nahoře, nevede přímo do blízkosti místa, kde byla Jižní cesta stržena,“ polkl.

          „Rozumím,“ odtušil aegis otočil se na patě a vrátil se ke svému vládci.

          Mág měl v hrdle sucho. Odlepil se od skály a pomalým krokem došel ke svému tmavému ryzákovi, kde ze sedlové brašny vyňal měch s vodou, aby se napil. Zpovzdálí sledoval rozhovor krále a jeho strážce, ale poslouchat se nesnažil. Předpokládal, že jej Priapus Lavintius sám brzy vyhledá.

          „Obě ty možnosti zaberou spoustu času,“ připomněla mu Rutilia, co sám dobře věděl. „Vzhledem k explozím a přítomnosti dvou Vyděděnců se dá očekávat, že ani princova skupina nezůstala ušetřena.“

          Sertias to tušil, ale nechtěl na to myslet. Ne, že by zvráceným způsobem případná Luciova smrt problém s jeho Krystalem také neřešila, ale tento směr myšlenek si raději vůbec nepřipouštěl.

          Rutilia věděla, že její slova nejsou jejímu hostiteli příjemná. Pouze se ho snažila připravit na fakt, že už je možná pozdě a pokud ne, než dorazí na místo, tak pravděpodobně bude.

 

          Sertias odložil měch akorát ve chvíli, kdy k němu král Priapus přistoupil.

          „Mocný Argante,“ oslovil jej uctivě.

          „Králi,“ odvětil Sertias zdvořile a narovnal se.

          „Opravdu existují jen tyto dvě možnosti?“ zajímal se milferiský vládce.

          „Asi ho představa tisíce strmých schodů nijak zvlášť neláká,“ pronesla ke svému mágovi Rutilia pobaveně.

          Sertias se musel hodně snažit, aby si zachoval vážný výraz a neuchechtl se.

          „Pššt, Ruti, je to král…“

          S odpovědí Priapovi si Sertias dával načas. Chtěl mít jistotu, že jeho hlas bude znít naprosto vážně a korektně.

          „Ne, veličenstvo. Myslím, že hledání jakékoliv kozí stezky ve skalách, o jejíž případné schůdnosti se dá polemizovat, pro nás není řešení.“

          Král podmračeně přikývl.

          „Dobrá.“ Otočil se na zrzavého vojáka po svém boku. „Nech své muže, ať zde drží stráž u koní. My tři, pokud souhlasíte,“ otočil se s otázkou v očích na Mocného, „se vydáme po schodech vzhůru a najdeme mého syna.“

          Sertias vládcův plán odsouhlasil kývnutím hlavy.

          „Nechci ti radit, ale možná bys je měl připravit na to, že budou muset zrádnou Kalldoru pod vodopádem Kallar přeplavat,“ připomněla mu Rutilia, přičemž tentokrát se s ní mág ani nehádal a dal jí zapravdu. Král i jeho ochránce ale svorně tvrdili, že jsou dobrými plavci a řeku zvládnou.

          I když o tom Sertias v duchu pochyboval, nehádal se. Chápal jejich potřebu, najít ztracené členy výpravy.

          „Tak pojďme,“ vyzval krále Priapa a Marca Tergena, když byly rozkazy zbylým vojákům rozdány. Oba muži pak mágovi přikývli a následovali ho.

          „No, to jsem zvědavá, jak ty schody vyjdeš ty,“ neodpustila si Rutillia poznámku.

          „Pravděpodobně po nohou,“ opáčil Sertias.

          „Je ti, ale doufám jasné, že pokud bude třeba znovu bojovat, nebo někoho zachraňovat, tak se musíš držet víc zpátky?“ starala se.

          „Jistě, jistě…“

          „No jen aby…,“ odtušila hořce. Měla Sertia ráda, ale někdy jí připadalo, že se její mág přeceňuje. Navíc úplně zbytečně. Nebylo přeci třeba zvedat celý vodopád! Existovala spousta jednodušších řešení… A také dozajista účinnějších! Ale co naplat. Ve svých čtyřiadvaceti je holt Sertias Argantas stále ještě příliš mladým člověkem.

          Jednou se snad poučí…

 

          Jak Sertias zpočátku pochyboval o plaveckých schopnostech krále a jeho doprovodu, ukázalo se, že zbytečně.

          Vše co by je mohlo táhnout ke dnu, zanechali u koní. Ať už šlo o zbroj, těžké pláště chránící je před chladem zde v horách, nebo velké zbraně. Jedinými použitelnými ochrannými prostředky jim tak zůstaly magie a dýky.

          Poodešli několik desítek metrů od vodopádu a pak vstoupili do zrádných vod. Břeh zde nebyl rovnoměrně pozvolný. V jednu chvíli měli vody sotva po kolena a vzápětí už museli plavat, protože dna nedosáhli.

          Proud Kalldory byl silný. Zápas s vodním živlem je stál značné množství sil, aby vůbec udrželi kýžený směr. Navíc zrádné spodní proudy je mohly kdykoliv stáhnout pod hladinu…

          Oddechli si až na protějším břehu, všichni tři mokří a unavení. A to měli to nejtěžší teprve před sebou.

          Sertias si začínal říkat, že by své prohlášení o použití nohou k výšlapu nejraději vzal zpět, ale odmítl si připustit jakoukoliv slabost. Ani král Priapus a jeho strážce dlouho neodpočívali…

          Sertias se tedy s námahou zvedl a vykročil ke schodům jako první. Neměli času nazbyt.

***

          Lucius se nevzpíral, když ho ta chodící hora svalů zvedla do náruče a následně si ho i přehodila přes rameno. Se zavřenýma očima předstíral, že stále ještě spí. Nerozhlédl se, ani když ho dotyčný vynesl před jeskyni. Vzhledem k jeho „schopnosti orientace“ by mu stejně bylo rozhlížení k ničemu. Usoudil, že dokud nikdo neví, že je vzhůru, nebudou se jím více zaobírat.

          Slyšel celý jejich předcházející rozhovor. Přesto, že byl zraněný, bolelo ho celé tělo a byl vyděšený k smrti (nebo možná právě proto), dokázal si z jejich slov vyfiltrovat to důležité:

          Nemá nic zlomeného – takže bude brzy v pořádku.

          Měli ve svých řadách mága, ale vyhodili ho – z toho nevěděl co si vyvodit, ale z nějakého důvodu mu to připadalo důležité.

          Jeho otec žije! – Což slyšel opravdu velmi rád.

          Jsou lupiči a chtějí ho použít k vydírání – to už tak rád neslyšel, ale ve své současné situaci to sotva mohl nějak změnit.

          Říkali něco o výbuchu. – Ale co to vlastně odpálili? Cestu? Skálu nad ní?

          A otázek měl Lucius mnohem víc…

          Pokud přežil otec, přežil i Cassius? Kde je? Byl na svého sluhu už tak zvyklý, že si neuměl představit, co by bez něho měl dělat. Měl pocit, že s ním byl snad odmalička. Radil mu, zajímal se o něho, vždycky se ho zastal, pomohl mu vyřešit každý problém, do kterého se dostal… Až do teď.

          Přeci jen Lucius pootevřel oči, aby se přesvědčil, že plátěný obvaz ukrývající fialový Krystal je stále na svém místě. Evidentně jeho tajemství prozrazeno nebylo. Ale jak dlouho jim bude trvat, než na to přijdou? A co s ním udělají potom, až zjisti, že je jim jako unesený princ k ničemu? Nemůže s nimi zůstat! Nemůže čekat na vydírání a předání otci. To pro něj nic neřeší…

          Musím utéct…!