Hlas svědomí – Naivní

 

Než aby musel čelit všemu zlému ve svém nitru, ponořil se Elén do vzpomínek na samotný počátek. Na chvíle, kdy ještě existovala alespoň malá naděje, kdy ještě věřil, že v každé bytosti existuje dobro…

***

Byla tam tma. Všudypřítomný chlad zalézal pod kůži a nehty, až vězňům modraly rty. Chlapec ležící stočený do klubíčka na jedné z kamenných „postelí“ se ve spánku chvěl a druhý mladý efl sedící naproti němu s rukama opřenýma o kolena na něho hleděl s nečitelným výrazem ve tváři. Mimoděk mu prolétlo myslí, jak mladý a hezký ten spící hoch je. Ale vzápětí se dostavily i obavy z jeho probuzení. Dotkl se prsty pravé tváře, která ho okamžitě nasytila vyslanou bolestí.

Čas zde byl neúprosný.

Elén se na svém lůžku zavrtěl. Celé tělo měl ztuhlé. Nevěděl proč, ani kde se ocitl. Snažil se rozvzpomenout, ale marně.

Otevřel oči. Chvíli jen mžoural očima, než v mdlém světle pronikajícím dovnitř skrze mříže, rozpoznal siluetu svého spoluvězně.

Prudce se odtáhl do nejtemnějšího kouta své postele a kolena si objal rukama.

To není možné. Kde to jsem? To se mi zdá… Jak bych se u všech bohů dostal do takové díry? Naposledy si pamatoval, že šel spát ve svém vlastním pokoji. A kdo je on?

Druhý elf se ani nepohnul. Seděl tam, zdánlivě bez zájmu, a probodával ho pohledem.

Elén mu neviděl do obličeje. Slabé mihotavé světlo, které naznačovalo, že někde na chodbě bude zřejmě zavěšena pochodeň, nebylo dostačující, pro nějaké prohlížení si. Přemýšlel, co by to asi mohlo být zač, a z nějakého neidentifikovatelného důvodu, jej první napadl SKŘET!

Zatajil dech a snažil se nehýbat.

Ale kdyby to byl skřet, tak by tam jen tak neseděl, uvědomil si. Možná bratr? Ale i toho brzy vyloučil. Elissar by ho probudil, a kdyby jej nechal spát, tak by ho teď alespoň objal, nebo na něj alespoň promluvil.

Na otce nevypadá a na matku jakbysmet…Tedy někdo cizí? Člověk, elf, barbar, kdo?

Pomalu propustil nohy z křečovitého sevření.

„Kdo jste?” hlesl nesměle palčivou otázku. Ve chvíli, kdy mu nic nedávalo smysl, byl sám a ztracený v nějaké kobce, zvítězila jeho zvědavost a potřeba mluvit.

Spoluvězeň ale neodpovídal.

 „Vy… Vy jste skřet?” zeptal se a hlas mu přeskočil.

Ticho.

Polkl a olízl si rty. Hleděl upřeně na stvoření ve stínech a cítil, jak se o něho pokouší záchvat paniky.

 „Ne.”

 „To je dobře,” vydechl Elén s úlevou. „To je dobře.” Posadil se kraj kamenného kvádru naproti dotyčnému, obdařil spoluvězně úsměvem a pokračoval: „Omlouvám se, já se vás hrozně lekl… Kdo…kdo tedy jste?”

Chvíli čekal, ale ticho věstilo, že otázka opět zůstane bez odpovědi.

Řekl jsem něco špatně…?

Druhý muž chlapce stále pozoroval. Se vší svou inteligencí nedokázal pochopit, proč mu to dělá. Chce ho snad týrat?

 „Jste elf?”

 „Jo…” odpověděl spoluvězeň nakonec doufaje, že to užvaněné dítě konečně přestane.

 „To je skvělý. Jak se jmenujete?” ptal se Elén, který rázem nedokázal zastavit svou pusu, „A nemohli bychom si tykat?”

- „Nemám jméno.“ Evidentně doufal zbytečně.

 „Ale no tak, každý má jméno. Tak třeba já. Já se jmenuji Elén Arhún. A ty? Ty máš taky jméno… Každý ho má.  Pokud mi ho nechceš říct, je to jiné, ale myslím, že bys mohl. Já se také představil. Jak se tedy jmenuješ?” Hoch byl neodbytný. Hlas toho muže jej uklidňoval a každé jeho slovo s sebou neslo naději na spřízněnou duši na tomto tak bezútěšně vyhlížejícím místě.

- „Nero,” pronesl tiše majitel chladných očí, „Nero Welcher.” Stačí?!

 „Ty toho moc nenamluvíš, viď?”

- „Ne.”

 „Proč?”

Nero hned neodpověděl. Zaslechl blížící se kroky. Záhy kolem jejich cely prošel jeden zelenošedý skřet, jehož nechutný pach se doplížil až k nim. Elén se mimoděk zachvěl a chytil za nos. Tělo mu ztuhlo a i polknutí působilo dosud nepoznanou potíž. Ani když kroky skřeta již utichly, jej tíseň stále nepouštěla.

- „Tady ve vězení se to moc nehodí.” Nerovi připadalo, že si ten kluk snad vůbec neuvědomuje, v jaké je situaci.

„Ale prosím tě, jsme přece jenom ve vězení, ne? Proč by se to nehodilo?” Elénova mysl zažívala šok a nápor se kterým se neuměla vypořádat. Proto si nepřipouštěl možné nebezpečí, i když ho všude kolem cítil, a nechápal, že by mluvení vězňů mohlo třeba někomu vadit. Připadalo mu, že Nero potřebuje pomoc. A tak, aby nepropadl beznaději, pokoušel se dát víru a naději jemu.

- „Protože když někdo moc mluví a skřeti ho slyší tak si ho odvedou na hraní!” uzavřel to Nero.

 „Na hraní?” Elén nechápal. „Oni si s vězni chodí hrát? A co hrají? Šachy? Ty mě třeba docela baví…“ začal s výčtem všech možných her, ke kterým měl více či méně kladný vztah.

Nero ho sledoval pln směsice pocitů. Tak mladý… Mladý a krásný. Milý, hodný, naivní… Proč zrovna on musí být se mnou v cele? Odpověď znal. Věděl přesně, proč mu ho sem ty stvůry dali. A o to to bylo horší.

- „Ne! Jak může být někdo tak naivní jako ty?! Skřeti nehrají šachy!”

 „Tak na co si s vámi hrají?”

- „Oni si s námi nehrají NA NĚCO!” vyhrkl Nero téměř zoufale.

 „Ani na schovávanou, nebo tak?”

- „Oni si hrají s námi!“

Elén se lekl a zamyslel.

 „Tak… co s vámi dělají?“ chtěl vědět zcela vážně. V očích mu sice stále hrály ty zvědavé jiskřičky, ale úsměv se z jeho tváře zcela vytratil. Bylo to jako by se v okamžení změnil a na jeho místě seděl někdo jiný.

Nero byl mírně udiven tou změnou a spolkl to, co chtěl říct. Zmocnil se ho pocit, že kdyby mu to řekl, jen by mu ublížil.

„Nic, coby?” odsekl místo toho a odmlčel se, „hrajeme si!” dodal sarkasticky.

 „Vždyť jsi právě říkal, že s vámi nic nehrají.” Tvář se chlapci zkřivila do nechápavé grimasy. Něco jako sarkasmus nikdy v praxi nepoznal.

To už se Nero málem chytal za vlasy.

- „To byl sarkasmus…”

 „Co je to sarkasmus?”

Nero si znovu povzdechl a pustil se do monotónního výkladu na toto téma. Ostatně to bylo mnohem lepší než popisovat mu mučení.

Elén svému spoluvězni pozorně naslouchal. Rád se dozvídal nové věci. Věřil, že vzdělaný elf je moudrý elf a že by se měl jedinec snažit za svůj život poznat co nejvíce.

 „Páni, to zní zajímavě!“

- „Pšššt!”

„Proč?” přešel Elén do pouhého šepotu.

- „Říkal jsem ti, že ONI nemají rádi, když vězni moc mluví!” odsekl.

Nastalo tíživé ticho, rušené občasným sténáním z ostatních cel, které se čas od času proměnilo v bolestný výkřik. Pokaždé, když k tomu došlo, s sebou Elén škubl.

 „Kolik ti vlastně je?” zeptal se, aby přehlušil všechny nechtěné zvuky. Silueta jeho spoluvězně se nezměnila, ale malé povzdechnutí bylo i tak slyšitelné.

- „Devět set padesát let.”

 „Páni, to jsi starší. Mě je teprve sedm set padesát.” Kluk se znovu ocitl ve svém živlu.

Kolem prošel další skřet, jehož kroky zase mladšímu z dvojice přivodily třas. Teprve když se vzdálil, nalezl bělovlasý mládenec znovu svůj hlas.

 „Proč jsi tak odtažitý?”

- „Nechci o tobě nic vědět. Nechci si s tebou povídat.”

 „Proč?” naléhal Elén.

- „Protože se s tebou nechci sblížit.”

 „Nerozumím ti…”

- „Tady je přátelství jen na obtíž!” zasyčel Nero. „Co na tom nechápeš?“

 „Přátelství není nikdy na obtíž,” snažil se mu to Elén vymluvit.

- „Opravdu? Každou chvíli tu někdo zemře. Příště to můžu být já, nebo ty. Když se s někým přátelíš, tak ti na něm záleží, a když ti na někom záleží, nechceš ho ztratit. Ale co když ho pak zabijí, hm?!” odmlčel se. „Ztráta někoho blízkého je velice bolestivá, proto je zde lepší nemít přátele.”

 „Ale no tak. Ani skřeti nejsou tak zlí, aby jen tak někoho zabíjeli.” Elén si odmítal připustit, že by zde mohl kterýkoliv z nich zemřít.

Nero si odfrkl.

- „Jsi NESKUTEČNĚ naivní!”