Hlas svědomí – Mučení

 

„Proč?”

- „No, když můžeš věřit něčemu takovému…”

 „Jo, to mi říká táta taky. Kde asi je? Myslíš, že moje rodiče zavřeli někde poblíž? Kolik je tady asi vězňů?”

Nero si povzdychl. Chvíli se zdálo, že už ani neodpoví, ale pak se nakonec přeci jen přemohl:

- „Asi hodně když už nás musejí dávat do cel po dvou,” pronesl tak otráveně, že se Elén zarazil a raději zavřel pusu. Dlouho mu to ale nevydrželo.

 „Jestli tě otravuju, tak mi to řekni…” špitl tišeji než obvykle.

- „A bylo by to k něčemu?”

 „No jistě,” zamyslel se mladší hoch, „možná bych mluvil, ale už ne s tebou. Prostě proto, že já… já zkrátka musím mluvit, jinak bych se zbláznil…”

- „To už si asi dlouho mlčel, co?” Nemohl si Nero odpustit.

 „Ale no tak… Jsi hrozný, víš to?”

Oslovený si odfrkl.

Opět zavládlo ticho. Elén chtěl dokázat, že umí i neotravovat, poposedl na svém kamenném lůžku tak, aby se opíral zády o studenou zeď proti mřížím od cely a mlčel.

Snažil se držet semknuté rty u sebe, ale vlastní myšlenky ho zrazovaly. Vzpomínky na domov, krásnou slunnou vesnici uprostřed lesů, ho začaly dohánět. Denní hry provoněné smíchem a plné radosti. Tady se to zdálo tak vzdálené a nedosažitelné…

Elén se několikrát pokoušel směřovat myšlenky jiným směrem, ale pokaždé se mu postavily na odpor a on mohl před očima vidět vše, oč přišel. Srdce mu zaplnil stesk, který ze sebe potřeboval nějak dostat, a tak si začal tiše zpívat smutnou baladu:

 

„Nevím, jak říci to mám,

temný stín mám na duši.

Ten, jenž dobře znám,

kde vzal se, správně tuším.

 

Že vyřkl jsem slova zlá,

nyní mám čeho se bát.

Ve vzduchu ta slova jsou,

je těžké je poslouchat.

 

Nevím, jak říci to mám

a zda mě uslyšíš,

chci říct, že se omlouvám,

tak doufám, že rozumíš.

 

Že vyřkl jsem slova zlá,

to už nevrátím.

Že ovládlo mne temné zlo,

to již nezměním.

 

Stejně však smutno je mi

v tento zvláštní čas.

Já kdekoliv na zemi

slyším tvůj milý hlas.

 

Tak nějak smutno je mi,

že nevrátím čas,

že kdekoliv na zemi

hrozí zlo vrátit se zas.

 

Nevím, jak říci to mám,

úzko je mi na duši.

Jsi jediné světlo, co mám,

pro koho srdce buší.

 

Snad nebyla zase tak zlá,

aby proč bylo se bát,

že láska víc nepotrvá,

že nebudeš mi naslouchat.“

 

Elénův medový hlas a zpěv lahodily uším. Zpočátku se doopravdy snažil zpívat si jen sotva slyšitelně, ale jak nechával duši plout na vlnách melodie jako loď ke vzdáleným břehům, hlas mu podvědomě sílil.

K Nerově zlosti zrovna kolem procházel jeden z ohavných skřetů. Zaslechl píseň a s chraplavým skřekem udeřil do mříží.

Elén se tak lekl, až spolkl slova i hlas. Jejich věznitel následně pokračoval v chůzi.

Nero si všiml, že se El celý chvěje, ale nedokázal k němu přijít a utěšovat ho. Takhle to tam zkrátka chodilo, čím dřív to pochopí a zvykne si, tím déle možná bude žít.

Jenže pro mladšího z elfů to bylo nepředstavitelné. Ještě několikrát se během toho „dne“ pokusil s Nerem navázat normální řeč, ale žádný valný úspěch slavit nemohl.

Ptal se ho, jak dlouho už tam je, ale to Nero nevěděl. V cele bez oken neměli přehled o tom, kdy je den a noc, natož kolik jich už uplynulo. Minuty se vlekly jako hodiny a ty zase jako celé dny.

A tak je zase obestřelo ticho.

Ptal se ho, jestli se pokoušel o útěk. Nero řekl: „Ano,“ a tím to skončilo. Elén se ho musel zeptat, jak se o to vlastně pokoušel, aby mu spoluvězeň vůbec vysvětlil, že je kouzelník a že se zkrátka zneviditelnil. Když ho pak skřeti hledali a otevřeli jeho celu, vyšel na chodbu hledaje cestu ven. Jenže po pár metrech bylo jeho kouzlo zčistajasna zlomeno a Nera opět zajali.

Elén položil ještě spoustu otázek, jako: „Kde jsi vyrůstal?“; „Měl si hodně kamarádů?“; „Žijí tvoji rodiče?“; „Máš sourozence?“…

A Nerovy odpovědi byly vždy krátké, věcné a jeho hlas zněl čím dál více otráveně.

 „Promiň, nechtěl jsem ti ublížit,” omlouval se mladší elf, když odpověď na poslední otázku zněla, že Nerův jediný mladší bratr zemřel.

- „Neublížil jsi.”

Jenže El si uměl představit Nerovu bolest tak věrohodně, jakoby ji sám cítil. Spolkl další otázky a raději se soustředil na možnost útěku. Žádal, ať to zkusí znovu a spolu, že se pak vrátí a osvobodí ostatní… Vždyť cokoliv je lepší než zůstávat zde hnít, no ne?

Ale Nero nad tím jen kroutil odmítavě hlavou.

Na závěr jednostranného rozhovoru si Elén stoupl k mřížím a snažil se na chodbě něco vypozorovat, jenže železné tyče byly natolik blízko u sebe, že nevystrčil ven ani hlavu. Mohl pouze stát bokem a koukat z dost velkého úhlu. Ani tak ale neviděl vůbec nic než strohou kamennou chodbu s místy zavěšenými pochodněmi, které skřeti pravidelně obměňovali.

V místě, kde by bez loučí vládla pouze tma, se mládenec milující slunce a přírodu, cítil jako v pekle.

***

Jenže v Pekle, tom skutečném, se mohl sám sobě pouze smát. Jak jsem jenom mohl být tak naivní…?

V Pekle, stejně jako tam, slyšel bolestivé výkřiky uvězněných (duší). Zabalen v koberci prodléval ve stejné temnotě, jaká ho tehdy obklopovala v cele, ale na rozdíl od skřetího vězení, Peklem si musel projít sám…

Nebyl tu Nero, který by mu poskytl oporu, a část „Pepovy duše zakletá v létajícím koberci, nemohla zaplnit prázdnotu Elénova srdce. Kdysi si myslel, že už nemůže být nic horšího. Nyní však poznával, jak hluboká ta mýlka byla.

***

Znovu si začal zpívat.

Nero ho vždy upozornil, když to přehnal s hlasem, a tak se dalším incidentům se skřety zatím vyhýbali.

Nakonec to Elén vzdal. Zjistil, že nic nevypozoruje a zklamaně se usadil zpět na své lůžko. Mimoděk přistihl sám sebe při pokusech nahlédnout za závoj stínů a spatřit alespoň kousek Nerova obličeje. Připadalo mu zvláštní, že sedí takhle blízko sebe, povídají si a přitom neznají ani tvář toho druhého. Jistě je krásný, říkal si. Hrdý, vznešený…

- „Je na mě něco zajímavého?”

 „No jistě,” usmál se Elén. „Jsi velmi zvláštní elf.”

Nero jen o něco více sklonil hlavu. Hoch vytušil, že se schyluje k dalšímu z řady dlouhotrvajících mlčení a ve snaze tomu zabránit vyhrkl tu úplně první věc, která mu přišla na mysl.

 „Jsi lechtivý?”

- „Ne.“

 „Vážně? To je škoda…” Zvedl se a nervózně si k němu přisedl. Do poslední chvíle nevěděl, jestli to udělá či ne. Co když se ho dotkne a on se bude zlobit? Co když je jen výtvorem jeho vlastní mysli a rozplyne se?

Aby toho nebylo málo, Nero jej odměřeně pozoroval. Elénovo srdce zběsile tlouklo ve varovném rytmu. Překonal své rozpaky a zarejdil prsty v mužově podpaží.

Nero ale zůstával sedět bez jakékoliv viditelné reakce. Nechal kluka ať se snaží, i když mu jeho pohnutky zůstávaly utajené.

 „To nemá cenu,” vzdychl si Elén pohoršeně. Ty snad vážně nejsi lechtivý!” Odsedl si zpět na svoji postel.

- Já ti to říkal.”

Konečky prstů Elénovi mravenčily a dech lapený v kleštích úzkosti konečně opět poznal volnost ve znamení zklamání. Doufal, že se Nero přidá a začne ho lechtat, jako to vždycky dělal bratr Elissar. Chtěl, aby ho třeba vzal za ruku, nebo pohladil po vlasech. Cokoliv jenom aby tam stále neseděl jako socha.

Snažil se být veselý. Pokoušel se i o svůj první sarkasmus, ale Nero jako by to neviděl.

 „Co máš rád za strom?” Další z otázek položených bez rozmyslu.

- „Cože?” Nerovo zaskočení vyvolalo na Elénově tváři lehký náznak vlídného pousmání. „Žádný. Jsou to jenom stromy. Žádný nemám raději než jiné…”

 „Hm…“ Mladší efl si povzdechl. Vážně je to marné, co?

V jednu chvíli prostrčil skrz mříže nějaký skřet dvě malé misky s trochou jídla, něco zachrochtal a šel dál.

To bylo poprvé, kdy jeho spoluvězeň vstal. Došel si pro svou misku s jídlem a posadil se zpátky.

Nero byl urostlý, štíhlý a co Elén zahlédl z jeho levé tváře i pohledný. Zvlášť jej uhranuly jeho modré oči. Ano, je krásný.

Nero začal jíst nevábně vypadající kaši, jakoby se nechumelilo. Mladší elf musel vstát a dojít si pro své jídlo sám. Nevonělo to dobře a chutnalo snad ještě hůř. Zastesklo se mu po rodičích, bratrovi, domovu, dobrém jídle…

Vzhlédl ke spoluvězni a potlačil dotírající vzlyky a pláč. Nechápal, proč se k němu chová tak chladně a odtažitě. Proč nemůžeme být kamarádi? To je to se mnou vážně tak hrozné?

Hlad byl zcela nepopiratelný, žaludek se jim bouřil už delší dobu, ale přesto oba jedli pomalu a neochotně. Atmosféra mezi nimi byla napnutá jako provazochodecké lano.

A pak k nim odněkud dolehl výkřik.

Elén sebou prudce škubl a ohlédl se k mřížím.

Nero jedl, jakoby se ho to netýkalo.

Elén uhnul pohledem. Výkřik dozněl a jeho stále objímal třas. Proklínal se za svou slabost. Musel Nera obdivovat za jeho sílu vše ignorovat. I když se mu takový postoj také doopravdy nelíbil. Čekal, že se nad ním třeba ustrne a řekne alespoň pár povzbudivých slov, ale Nero stále mlčel.

Když dojedli, Elén se rozhodl, že už prostě nemůže mlčet. Pokud mlčí Nero, on mluvit musí. Potřebuje svým hlasem přehlušit vše ostatní, nebo z toho dříve, či později zešílí. Určitě.

A tak začal vyprávět veselou historku z dětství. Chtěl Nera nějak rozveselit, nebo alespoň pobavit, ale ten nepohnul jediným svalem v obličeji. Začínalo toho na Eléna být prostě moc. Slzy se mu spustily z očí a sám sobě se začal smát, jak hloupý a bláhový je, že se tady snaží, o co přesně? Povzbudit Nera, který je evidentně silnější a vyrovnanější než on sám? Vždyť je to praštěné.

Náhle se Nero prudce vymrštil na nohy a zakryl spoluvězni ústa dlaní. Ten se pod nečekaným dotekem svalil na postel a Nero na něj spadl. Elén polkl smích a po slzách zůstaly pouze slané cestičky vypálené na tvářích. Vpíjeli se pohledem jeden do druhého a jejich srdce tloukla po jednou v témže rytmu.

Stalo se, čeho se Nero bál. U jejich cely se zastavili dva skřeti. Malí ohavní tvorové, kteří sami vypadali, jako že prošli nelidským mučením. Žluté lesklé oči šelem si vězně prohlížely jako svou kořist. Skřeti cenili zažloutlé zuby v kruté úsměvy a jeden z nich i promluvil. Elén chroptění nerozuměl, ale Nero ho pustil, narovnal se a tomu tvorovi po jejich odpověděl.

 „C-co se děje?“ vypravil ze sebe ležící hoch. „O čem to mluví? Ty mu rozumíš?”

- „Nic se neděje,” vzdychl Nero odevzdaně.

 „Co jsi mu řekl?“

Připochodovali dva další o něco vzrostlejší, silnější, skřeti. Elén se roztřásl a ztratil hlas. Snažil z Nerovy tváře cokoliv vyčíst, ale bez úspěchu.

Zámek v mřížích cvakl a věznitelé se vřítili dovnitř.

Seběhlo se to tak rychle!

Chopili se Nera a vyvlekli ho bez odporu ven.

Proč? Nechápal El. Co se to děje? Z náhlého popudu se zvedl a pokusil se jednoho skřeta od Nera odtrhnout, ale dostal oplátkou takovou ránu, že se odporoučel k zemi.

Ještě stačil zahlédnout, jak Nero kroutí hlavou, ale pak už ho vlekli chodbou pryč a skřeti zamkli mříže.

Eléna obestřela tma.