Hlas svědomí – Trýznění

 

Když na to nyní Elén vzpomínal, pochopil, že právě tehdy se zrodil jeho sok. Když poprvé odvedli Nera z cely, pocítil první nutkání k sebetrýznění a Fanteorn Núhran v jeho duši počal konat své veledílo plné výčitek svědomí, které je oba dovedlo až sem. Do Temného lesa vlastní mysli, kde mají svést závěrečný boj.

Ale jaký bude výsledek?

***

Když Elén otevřel své smaragdové oči, hlava ho nesnesitelně třeštila. Přesto, že toho ve slabém světle cely mnoho neviděl, poznal, že má rozmazaný zrak. Zkřivil tvář do bolestné grimasy a pokusil se posadit. Hlava se mu ale tak zamotala, až se mu zvedl žaludek.

Lehl si zpátky na podlahu a ztěžka oddechoval ve snaze potlačit nevolnost. Tohle není dobré, uvědomoval si.

Nero! Prudce se vymrštil a vzápětí opět ulehl. Bylo to beznadějné.

Nero byl pryč. Odvedli ho na „hraní“. Elén zůstal úplně sám. Nedokázal mu pomoci. Proti obuškům skřetů neměl žádnou šanci. Tušil však, že to celé vlastně zavinil a to ho trýznilo. Byl to Elénů zoufalý smích, který přilákal pozornost věznitelů. To jeho měli odvést a ne Nera. Co si to jen řekli? Přemítal.

Neměl jsi ho nechat, aby šel místo tebe!

A co jsem měl dělat?

Cokoliv!

S pláčem se schoulil do klubíčka a zalykal se vlastními vzlyky. Jak dlouho tam jen ležel? Netušil. Když už slzy přestaly proudit, ležel bez hnutí, bez myšlenek a bez naděje s pohledem do prázdna.

Nejedl a ani nepil, když obdržel další příděl.

Až rachot v zámku mříží přinutil chlapce, aby se ztěžka přizvedl a ohlédl tím směrem.

Nero už vešel do cely.

Elén mu neviděl mu do tváře, ale fakt, že stál na nohou, stačil k tomu, aby mu spadl kámen ze srdce.

„A-ahoj,“ vypravil ze sebe, když Nero beze slova usedl na své místo a skřeti je zanechali o samotě. Konečně se dokázal posadit bez závrati, i když se stále pro jistotu opíral zády o kamenné lůžko, aby neupadl.

„To je dobře, že jsi zpátky.“ Hlas se mu zachvěl. „Ani nevíš, jak jsem rád, že tě zase vidím. Tak co? Povídej. Neublížili ti? Jak vypadá to ‚hraní‘, o kterém jsi mluvil? Povíš mi to?“ Chřípí se mu nakrčilo pachem spáleného masa. Pocítil tak silný odpor, že si musel zacpat nos.

Nero zasípal a povzdechl si. Skoro až litoval svého přemáhání, aby Elén nepoznal následky. Copak si ten kluk opravdu nemohl ty naivní kecy odpustit?

Mladší z elfů svého spoluvězně chvíli tiše pozoroval. Žádná odpověď, žádné odseknutí, to ho znepokojovalo. Navíc ten štiplavý hořkosladký pach…

„Bolí tě něco?“

Nero protočil očima. A co ti na tohle mám asi tak říct?

„Ne, nic.“ Nemohl přiznat pravdu.

„Co s tebou dělali?

 – „Coby, hrali jsme si.“

Elénovi ale taková odpověď nepřinesla skutečnou úlevu.

„Vždyť jsi říkal, že si s vámi doopravdy nehrají,“ připomněl zamyšleně. „Proč tě vlastně odvedli? Bylo… to kvůli mně?“

- „Ne.“

„Lhaní ti moc nejde,“ pousmál se Elén. Obav o svého spoluvězně se ale zbavit nedokázal. Nechápal, proč k němu není Nero upřímný. Chtěl mu přeci pomoct!

Nero si povzdechl.

„Trochu.“ Mluvilo se mu špatně. Každé slovo cedil skrz zuby s velikou námahou.

Elén se s námahou zvedl a usedl vedle něj. Opřel svou hlavu o jeho rameno a kolem pasu mu konejšivě ovinul svou pravou paži.

„Mrzí mě to. Nechtěl jsem, aby ti ublížili.“

V Nerově těle se napjal snad každý sval. Jen silou vůle se přinutil, neodehnat ho od sebe. Cítil z jeho hlasu hluboký smutek a výčitky. Nechtěl, aby musel trpěl ještě víc.

„Zlobili se, protože jsem se smál, že?“

- „Jo.“

„Proč?“

- „Protože to nemají rádi. Smích podporuje dobrou náladu a ta do vězení nepatří.”

„Aha…” Elén se odmlčel.

Nero byl unavený. Takhle náročné mu nepřipadalo ani, když se musel starat o svého mladšího brášku. Už nemohl déle snášet jeho jemný dotek. Z náhlého popudu se zvedl a odbelhal do nejtemnějšího kouta jejich cely.

Elénovy ruce byly opět prázdné a pocit zmaru, dotíral na jeho vědomí. Sledoval záda svého spoluvězně, když se sehnul a odkudsi, podle zvuků zpoza nějakého kamene, vytáhl tlustou v kůži vázanou knihu.

Elénovy oči se rozšířily úžasem.

„Co to je?“

- „Něco ke čtení. To jediné, co mi zůstalo po otci,“ zalhal mu Nero. Byla to malá a nevinná lež, pronášená s naprostou samozřejmostí bez záchvěvu v hlase.

Elén knihu převzal a prohlížel si ji s téměř posvátnou úctou. Zvedl se, jako v transu a přinesl ji až ke mřížím, aby si ji ve slabém světle mohl lépe prohlédnout. Postavil se vedle a opřel zády o zeď. Hlava ho ještě stále bolela, ale nový předmět zcela zaměstnával pozornost chlapcovy mysli. Aby se nedopustil téže chyby jako před tím, pečlivě naslouchal, aby zaslechl stráže v čas. Konečně si mohl přečíst název psaný elfskými runami:

 

Kompletní učebnice zaklínání pro začátečníky.

 

Ruce se mu roztřásly. To je úžasné… Vzhlédl a zadíval se do tmy na svého spoluvězně.

„Tvůj otec byl kouzelník?“

- „Jo.“ Zalitoval své lži jen krátce. Koneckonců nejspíš zemře dřív, než se Elén dozví pravdu, nebo než mu to dojde.

„Páni,“ vydechl obdivně. Oči mu jiskřily vzrušením. Pomalu začínal listovat a číst.

 

Kouzlení je po hraničářství nejstarším oborem magie. Kouzelník využívá magii v její čiré podobě vázané na jeho auru. Tohoto dociluje speciálními typy meditace, které umožňují nadaným jedincům sílu cítit a usměrňovat pomocí zaklínadel a gest. Meditační cvičení jsou tedy pro začínající učedníky základem, neboť bez nich není možné odhalit jejich případný potenciál.

 

Elén se do četby tak ponořil, že málem zapomněl, v jakéže situaci se nachází. Uvědomoval si to pouze díky tomu, že v šeru bylo pro bolavou hlavu velmi náročné luštit malá písmenka.

Nerovy nastalé ticho vyhovovalo. Bez naivních, dotěrných otázek, se mu hned dýchalo mnohem snáz. Díky ukrytí v nejhustším stínu se mohl kroutit bolestí bez obav z toho, že by to jeho spoluvězeň postřehl. Pozoroval ho, jak si zaujatě čte v knize a přemýšlel, jak dlouho mu to asi vydrží…

A pak se ozvaly těžké okované boty skřetů. Skřípění kovu o kámen, budilo ve vězních hrůzu. Zarývalo se hluboko do jejich podvědomí, jako předzvěst zkázy. Ale je tentokrát díky četbě zaslechl příliš pozdě.

Nero už byl v půlce cely směrem k němu, aby mu knihu vytrhl, když si uvědomil nebezpečí a těžkou vazbu odhodil kamsi do stínů právě včas.

U mříží se objevila ohavná, holá skřetí hlava. Neměl žádný nos, jeho kůže byla zsinalá jako mrtvého, který opustil svůj hrob, veliké žlutočerné zuby, ani neukrýval za křivými rty a páchl odporněji než močůvka.

Elénovi zatrnulo.

I Nero byl napjatý, ale bez výrazu, natočený pouze levou tváří.

Ale věznitel si jen odfrkl, výhrůžně na elfy zavrčel a s plivnutím do jejich cely zase odkráčel chodbou pryč.

 

Elén se třásl jako osika. V ústech měl úplně sucho a vodu už vypili.

„Musíš bejt opatrnější,“ konstatoval Nero chladně.

Elén přikývl. Chvíli mu trvalo, než dokázal odlepit záda od chladného kamene a dojít si pro odhozený „poklad“. Skutečně bylo třeba dávat větší pozor. Ale i když už ho bolely oči, odmítal přestat číst. Více než jindy měla kniha cenu zlata. Odložil ji až ve chvíli, kdy si Nero mlčky lehl na svou „postel“.

Došel k té své a ulehl s učebnicí pod hlavou. Hleděl na siluetu svého spoluvězně s neskrývaným obdivem a vděčností.

„Z té knihy ses naučil kouzlit?“ zeptal se tiše.

- „Jo.“

„Je velmi zajímavá. Myslíš, že bych se také mohl naučit kouzlit?“ Když už spolu nemohou mluvit, možná by bylo učení způsobem jak se zde nezbláznit.

- „Dal jsem ti ji, abys měl co číst, ne aby se z tebe stal kouzelník.“

„Když už je to učebnice…“

Nero si odfrkl.

„Ty už kouzlit umíš, kdybych něčemu nerozuměl, mohl bys mi to vysvětlit. Navíc… by se pak možná dalo utéct, ne?“

- „Ne.“

 Elén to nechápal. Jistě, Nero se o útěk už jednou pokoušel a nevyšlo mu to. Ale to přeci neznamenalo, že nemůže vyjít ten další!

„Určitě ano. Jednou to možná nevyšlo, ale příště se nám to může podařit. Prostě utečeme a pak zachráníme ostatní!“ Potřeboval něčemu věřit.

Nero mohl jen kroutit hlavou nad naprostou samozřejmostí s jakou svá slova Elén pronášel.

„Není žádné ‚my‘, jasné?“ odsekl mu. „Napadlo tě třeba, že odsud nechci utéct?!"

Elén se zarazil.

„A proč bys neměl chtít? To… nedává smysl.“

Nero semkl rty, aby zadržel další z řady zoufalých povzdechů.

„Dej mi tu knihu.“ Natáhl k němu ruku.

Elén neměl důvod neuposlechnout a jeho dědictví mu vrátil.

Nero v ní začal bezduše listovat.

„Nezáleží na tom,“ utrousil.

S tím však Elén nemohl souhlasit.

„Ale záleží! Hrozně moc. Přeci bys tady nechtěl zůstat, vždyť je to tu hrozný… Neříkám přeci jen utéct, myslím, utéct, abychom pak mohli pomoct ostatním vězňům. Venku by nám jistě někdo pomohl s jejich záchranou.“

On tomu nesmyslu snad vážně věří…, pomyslel si Nero.

„Vyspi se, zítra začnem s učením.“

Elén, který už-už otvíral ústa k dalšímu přesvědčování, se zarazil.

„Vážně?“

„Spi už.“

Nero se k němu otočil zády a knihu odložil na zem za postelí, kam nebylo vidět. Netěšilo ho, co právě odsouhlasil, ale tušil, že bude lepší ho učit, než poslouchat. Navíc mu tu knihu sám dal. Co doopravdy čekal, že se stane? Nevěřil, že odsud existuje cesta, ale kdyby se mu to náhodou podařilo, bude lepší, když odsud Elén vypadne. Tohle nebylo místo pro naivní děti.

Elénovi se hned uléhalo lehčeji. Díky Nerovi nalezl své světlo v této temnotě. Získal naději. Zachráním je. Všechny je zachráním. Nikoho tu nenechám… Možná, možná že to nevyjde, ale času mají dost. Jistě najdou řešení. Každá situace jej přeci má. Musí jen věřit. A kdo ví… Třeba nakonec Nero překoná ten svůj podivný strach z přátelství.

 

Ráno, dáli se to tak říct, se probudili rozlámaní a vstávalo se jim těžko. Nero už byl na rozdíl od Eléna zvyklý na příkoří zdejších kobek. Temné dny a neklidné noci plné vzpomínek na mučení, bratra i domov. Ale pro mladšího z elfů byly sny o domově a ztracené rodině stále příliš bolestivé.

„Dobré ráno,“ pozdravil Elén, po prvním zamžourání na svého spoluvězně, který se právě posadil a zapřel lokty o kolena.

„Dobré,“ odtušil Nero.

Mladšímu zakručelo v břiše. Jedl naposledy včera a to ještě jen jednou. Posadil se naproti Nerovi a zaváhal, zda se skutečně zeptat. Ale protože mu to slíbil, nakonec se odvážil:

„Takže? Začneme?“

- „Jo.“ Jak taky jinak… „Přečti si Kapitolu o meditačních cvičeních a až si budeš jist, že si vše pamatuješ, začneš je procvičovat.“

Elén souhlasil, převzal zpět knihu a pustil se do čtení.

 

Při meditaci je nejdůležitější postupné uvolňování celého těla a vytěsnění z mysli všech nežádoucích myšlenek. Teprve v absolutní prázdnotě, nikoliv však spánku, je možné pocítit magickou energii procházející celým kouzelníkovým tělem.

K tomuto účelu známe toliko základních poloh, které umožňují snazší uvolnění a koncentraci.

První a nejjednodušší z nich je poloha ležmo na zádech. Vhodné jest, aby místo, na němž začínající kouzelník medituje, bylo pevné, nikoliv však tvrdé.

 

A jak to mám tady asi udělat? Zarazil se hoch. Vzhlédl k Nerovi, ale střetl se s jeho upřeným pohledem a proto nic neřekl. Teď už to nebyl jen jeho spoluvězeň. Stal se jeho učitelem a Elén ho nechtěl zklamat. Polkl tedy svou poznámku a raději sklopil zrak do knihy.

Byl tam obrázek ležící postavy s rukama podél těla, nataženýma nohama podloženýma tak, aby byly výš než hlava. Následoval popis, jak správně dýchat, uvolňovat končetiny i všechny ostatní svaly. Autor neopomněl uvést, jak důležité je, aby v místnosti bylo absolutní ticho a klid.

Že prý pomáhá hlas mistra, který učedníka meditací provádí… Elén znovu po očku koukl na Nera. S tím asi nemůžu počítat, co? Pomyslel si.

Nezlobil se na spoluvězně, jen ho to mrzelo. Věnoval se poctivě četbě až do konce kapitoly a pak pro jistotu ještě jednou, aby si byl jist, že všemu řádně porozuměl.

„Už jsem dočetl.“ Na důkaz svých slov, učebnici zavřel.

- „Vážně?“

„Ano.“ Cožpak mi nevěří?

- „Podej mi ji.“ Nero natáhl ruku a Elén mu poslušně knihu vydal. „Tak povídej.“

Elén na něho zůstal nevěřícně koukat.

 „Co mám povídat?”

- „To cos právě přečet.”

„Ale…” Marné byly všechny výmluvy. Protočil oči v sloup a zavzpomínal na text knihy.

Tedy, účelem meditačních cvičení je vytěsnit z mysli všechny nežádoucí myšlenky a - a naučit se v hlavě pocítit magickou energii…”

- „Špatně,” utnul jej a nalistoval v knize příslušný list. „Při meditaci je nejdůležitější postupné uvolňování celého těla a vytěsnění z mysli všech nežádoucích myšlenek. Teprve v absolutní prázdnotě, nikoliv však spánku, je možné pocítit magickou energii procházející celým kouzelníkovým tělem.“  Znovu knihu zaklapl.

Elén se prudce nadechl, ale neodporoval. Zastyděl se a rezignoval na obhajobu. Učitel měl zkrátka vyšší požadavky, než očekával.

Nero mu knihu vrátil a sledoval jak se Elén znovu ponořil do čtení. Byl příliš přísný? Možná. Na každém chlapcově pozvednutí očí a povzdechu bylo znát, že si to myslí. Přesto neodporoval a poctivě četl. Potřetí, počtvrté, popáté…

Bylo to nejdéle panující ticho, které v jejich cele od Elénova probuzení zavládlo. Když pak náhle zprudka sklapl knihu, položil mu Nero znovu otázku:

„Už to umíš?”

„Za chvíli… se na to znovu podívám,“ vydechl. „Potřebuji si odpočinout, už mně bolí hlava.“

Nero na to nic neřekl. Nechal ho odpočívat a sám se ztrácel ve vzpomínkách a výčitkách svědomí, které ho pronásledovalo.

 

Mlčení však nemohlo trvat dlouho.

„Poslyš,“ začal po chvíli mlčení mladší z elfů, „Jako máš rád barvu?

Nero s sebou škubl. Cože? Nechápal takovou otázku. Jakoby to snad byla nějaká podstatná informace. Navíc tady, kde zrovna moc barev k vidění vskutku nebylo.

- „Nevím.“

„Hm…“ Elén sklopil pohled. „Já mám rád všechny,“ zasnil se. „Modrou, barvu oblohy, tyrkysovou, jakou nosívají luční zvonky, červenou, barvu lásky, zelenou, jako jarní tráva po dešti vonící svěžestí…“

Nero mu hleděl do očí a měl pocit, že Elén snad skrze své vzpomínky a představivost znovu navštívil místa, která měl rád. Jakoby jeho mysl mohla nehledě na kobky a mříže cestovat po vzdálených krajích. Poslouchal vyprávění o barvách a poznával v něm básnický talent. Znovu, jako už několikrát, si připomněl, že tohle opravdu není místo pro něho.

Elén téma barev brzy vyčerpal. Nedočkal se reakce a tak znovu sáhl po knize. Už ho to nebavilo, ale v tom textu se skrývala naděje. Pokud Nero vyžaduje znalost slovo od slova, pak se to tak naučí!

A také, že naučil. Trvalo to hodiny, během nichž se najedli. Oči se Elénovi už klížily, ale nakonec byl schopen kapitolu odříkat.

„Dobrá, zítra si to vyzkoušíš.“

„Až zítra?“

- „Jo. Dneska už jsi unavený.“

To jo, přiznal Elén pouze v duchu.

 

A přesně jak Nero slíbil, se i stalo. Po dalším spánku se najedli, napili a mezi pochůzkami strážných skřetů, začali cvičit. Elén si lehl na tvrdé lůžko, natáhl, uvolňoval…

A pak s sebou jeho tělo několikrát nekontrolovaně trhlo.

„Příliš spěcháš,“ upozornil jej Nero, „pomaleji.“

To se mu řekne, povzdechl si v duchu. Zkusil to. Jistě, že to zkusil znovu. A potřetí a počtvrté…  

„Soustřeď se!”

„Já se snažím…”

„Málo.”

***

Ta vzpomínka Eléna dojímala. Teď na cestě Peklem, by si přál být znovu v tom vězení. Přes všechno hrozné tam, to bylo pořád lepší než zde. Rukama dále objímal svá kolena a hlavu měl skloněnou. Koberec s ním uháněl nikde nekončící planinou zmaru a tak se elf znovu ponořil do hlubin vlastních vzpomínek.

***

„Dobrá, budeme pokračovat zítra,” pravil Nero a posadil se zpět na postel.

Elén se posadil.

„Proč mě nevedeš? V knize psali, že to pomáhá.“

Nero ho počastoval dlouhým pronikavým pohledem.

„Očekával jsem, že to zvládneš bez toho.“

„To ano, ale nejde to hned,“ oponoval mu.

Nero přikývl. Věděl, že má pravdu, pouze se tomu chtěl vyhnout, nic víc.

 

Další den přišel stejný jako ten včerejší. Po noci plné zlých nebo melancholických snů přišlo pomyslné ráno a s ním i bolest rozlámaných těl, které provázelo každé probuzení.

Elén znovu přečetl a odříkal kapitolu. Text se mu vypaloval stále hlouběji do mozku.

Nero s ním, jako se žákem, mohl být spokojen. Minimálně po stránce paměti. V praktickém cvičení však šel pokrok pomaleji. Svolil tedy, že ji povede svým hlasem a tak také učinil.

Jeho hlas Eléna uklidňoval.

„Řekl jsem pomalu,“ připomněl Nero snad už po sté. „Dobře, pro dnešek končíme.“

 

A podobně probíhali i všechny následující dny. Elén sice pokroky dělal, ale nalézt koncentraci a uvolnění ve vězeňských kobkách pro něho bylo velmi obtížné. Nera to rozčilovalo, ale co se učení týče, snažil se být trpělivý.  Díky učení neměl mladší z vězňů čas ani myšlenky na žádné zbytečné tlachání.

Byli špinavý, rozcuchaní a unavení. Elén dokonce začal zapomínat, jak vypadá slunce a rostliny. Udržoval si však naději, že je jednou opět uvidí.

Byly chvíle, kdy si s Nerem lezli na nervy. Několikrát musel učitel dokonce zvýšit hlas.

„Vždyť já se snažím,“ odsekával žák.

A pak konečně přišel den, kdy při meditaci Elén pocítil Třetí oko. Sice se z transu hned probral, jak ji pohltil příval radosti, ale konečně mohl Nero konstatovat, že skutečně má nadání pro magii.

Elénovi se ulevilo. Málem už se začínal bát, že si naději jen vysnil a nikdy odsud neutečou. S tímto poznáním se všechny bolestné výkřiky ostatních vězňů snášely hned mnohem snáze.

 

Další dny míjely v duchu pokročilých cvičení a učení gestikulací a zaklínadel. Elén sice ještě nedokázal využít magii vázanou na jeho auru, ale učil kouzla alespoň teoreticky.

Skřeti procházeli kolem, nakukovali do cel, nosili jídlo a vodu, ale nechávali jim klid, pokud neprovokovali.

A to si oba dávali pozor, aby nebyli příliš hlasití, nebo přichyceni při činu učení.

Eléna činily šťastným okamžiky, které nesměly být odhaleny. I když si místy vjeli do vlasů, měl Nera rád.

Když potom poprvé opravdu pocítil magii, měl neskutečnou radost! Jeho tělem proudilo tolik energie, až měl pocit, že dokáže všechno na světě.

Nero na jeho slova, o tom jak se cítí, reagoval pouze tím, že mu vrazil do rukou knihu.

„Nastuduj si odemykací kouzlo. Po jídle ho budeme trénovat tak dlouho, dokud se ti nepovede.“

Cože? Nechápal Elén. Copak on vůbec nemá radost? Učinil však, jak si jeho učitel přál.

 

„Takže začneme?“

„Ano…” připravil se Elén. Postavil se čelem ke mřížím, vybavil si slova i gesta a začal.

- „Musíš se soustředit!” Káral ho Nero už snad po šesté.

„Já vím.“ Elén už ani netušil, pokolikáté ta slova řekl.

- „Ten palec musíš ohnout, ne ho držet vzpřímený.“

Elén ztěžka vydechl a pokusil se o kouzlo znovu. Víc na truc, než vážně. O to větším překvapením bylo, když zámek v mřížích jejich cely náhle cvaknul.

Při všech bozích… Polkl.

Podle skřípavých dopadů okovaných bot byli skřeti blízko. Kdyby se kouzlo nepovedlo, prostě by si sedli a předstírali, že se nic nestalo, ale takhle?

Co budeme dělat? Otočil se na Nera. Z tváří se mu vytratila všechna krev.

Nero však zachoval chladnou hlavu.

„Lehni si a předstírej, že spíš!“ sykl svůj rozkaz.

Elén uposlechl. Ale co ty?

Skřeti došli k jejich mřížím, nahlédli a všimli si, že něco není v pořádku. Otevřeli mříže, a se zuřivým chroptěním ze sebe chrlili nadávky a zbytečné otázky. Zcela automaticky šli po starším z vězňů, o kterém už věděli, že kouzlit dokáže.

Nero se nebránil a Elén stačil pouze vykřiknout, nic víc.

To ne…, slzy se mu samy zpustily z očí, když přiběhl k mřížím, které už jejich věznitelé opět zamkli. Chytil se, zalomcoval, ale marně.

Znovu kouzlit nepřipadalo v úvahu, byl příliš rozrušený.

Nenáviděl se.

Co jsem to udělal… Jak jsem to mohl dopustit? Celou dobu mi to nešlo tak proč teď? Jak jsem mohl být tak nepozorný? Byli přeci slyšet! Kdybych jen dával víc pozor, nemuselo se to stát…

Jenže už se stalo.

Elén se svezl podél mříží na studenou zem. Věděl, že Nerovi teď někde ubližují. Ale viníkem, tím opravdovým byl přeci on! To jeho by měli potrestat. Teď se na něj bude Nero zlobit, až se vrátí. Pokud se vůbec vrátí…

Vyhrnul si rukáv pravé ruky vysoko nad loket a zahryzl se do své paže. Stiskl zuby tak silně, že kdyby mohl, jistě by vykřikl.

Slzy už se ani nepokoušel zadržet. Povolil stisk, teprve ve chvíli, kdy bolest těla, přehlušila tu na srdci.

Ruku měl od krve, ale to mu nevadilo. Opájel se bolestí. Znamenala pro něj vykoupení z vlastních vin.

A bez jeho vědomí, se jí živil i Fanteorn – zárodek zkázy v jeho duši…