Haarovi muži odešli a on měl konečně možnost si v klidu prohlédnout místo, kde se ocitl jenom díky své nenechavosti. Okrouhlá místnost, do které zahučel, byla plná starých dřevěných nádob, které, společně s jeho oblekem, zabránily těžšímu zranění. Odneslo to koleno, ale po aplikaci medigelu mohl nohu alespoň částečně použít. Našel svého Revenanta, který mu při dopadu vypadl z ruky, připevnil ho zpět k bedrům a vytáhl svoji záložní zbraň, těžkou pistoli Carnifex. Poté dokulhal až k okovaným dveřím a rozrazil je ramenem. Do nosu ho udeřil mnohem silnější, nesnesitelný zápach, jehož intenzita Haarovi jasně napovídala, že zdroj bude blízko. V kombinaci s jeho klaustrofobickými pocity to ale mohlo způsobit jen jediné: „Odpojit helmu...“ zachrčel a rukou, ve které nevědomky stále svíral tu blbou sošku, ji shodil z hlavy. 'Čerstvý vzduch', který přes běžné filtry přece jenom nebyl tak výrazný, ho na chvíli úplně ochromil. Jeho tělo zareagovalo naprosto přirozeně a zbytky vlastní vydatné snídaně mu skončily u nohou.

„Kurva...“ zaklel tiše pevně zapřený o rám dveří. Znovu se nadávil, ale došlo už jenom na pár plivanců, kterými se zbavil odporné pachuti v ústech a přebytku slin. Netrvalo to dlouho a jeho čich otupěl. Pomáhal si dýcháním ústy a přesvědčením, že se radši znovu poblije, než aby si tu zkurvenou helmu znovu narazil. Několikrát polkl, čímž přinutil žaludek vrátit se na své místo a vykročil do chodby tak rychle, jak mu to jenom zraněné koleno dovolovalo. Najít zdroj zápachu, umírající duši i cestu ven. Nepočítal dveře, kterýma prošel, ani úzké chodby s narušeným stropem odkud sem prosvítalo denní světlo, když konečně narazil na něco zvláštního. Bezpečnostní, odhlučněné dveře vedoucí mimo půdorys budovy, a tudíž i mimo původní sklepení. Bylo zřejmé, že sem nepatří, jak použitým materiálem, způsobem zpracování, tak i elektronickým zámkem. Silný celokovový plášť i smrtící ochranné prvky měly jediný úkol, zadržet to, co bylo uvnitř. Nikdo se nezdržoval ani kódováním, zelený nápis nad dotykovou klávesnicí vyzýval ke vstupu… blázny, hráče se smrtí a muže jakým byl i plukovník Rheus. Stihl však udělat jenom dva kroky a zarazil ho podivný zvuk, který k němu dolehl i přes odhlučněné dveře.

Řev... Zvířecí? Lidský?

Vědomí, že to nedokáže určit, mu bolestivě stáhlo hrdlo a nejasný pocit hrůzy zase srdce. Nebyl to strach o vlastní život, ani pud sebezáchovy. Tenhle instinkt Haar neměl. Dostal od svého otce jiný, instinkt chránit a zabíjet. Dotkl se ovládání. Nejdříve se vypnula část bezpečnostních prvků a poté dveře pomalu vyjely nahoru. Haar vstoupil do obrovské místnosti, elipsovitého tvaru s podlahou vysypanou jemným pískem. Jako by se někdo snažil vytvořit repliku arény ze starých gladiátorských filmů, na které se tak rád díval. Plukovník to ale nevnímal. Nevnímal ani to, že dveře, které se za ním okamžitě zavřely a aktivovaly nelze zevnitř nijak otevřít. Vnímal pouze rudou barvu drobounkých kamínků, po kterých šlapal, kusy hnijících lidských těl, vnitřností a výkalů, kterým se marně snažil vyhnout i odporné bzučení tisíců much. A uprostřed toho všeho… Haar netušil, na co se to dívá, to jediné co věděl bylo, že je to proti veškeré lidskosti, kterou mu v srdci zanechala jeho matka. Pohled, který se mu naskytl, by jedny přinutil zešílet a ty druhé utéct. On k nim ale nepatřil… nebyl jako oni… v jeho žilách totiž proudila krev samotného Goliáše.

Vztek…

Dech se mu zrychlil, zornice se prudce roztáhly a černota zcela pohltila zelenou v jeho očích. Zprudka nasál nesnesitelný zápach, aby ještě více vyprovokoval dosud skrytou sílu. Kamenná soška v jeho levé ruce se rozpadla na několik menších kusů. Sevřenou pěstí se aktivoval rudý omnitool a z jeho vnější strany se vysunula stejně rudá čepel.

Vztek...

Několikrát bez rozmyslu vystřelil na dva a půl metru vysokého humanoida, stojícího v hnijící krvavé kaši. Drásal vyhublé tělo nějakého muže, které bylo pouhou změtí vyvrhlých vnitřností, krve a servané kůže.

Zabij!

Když odpoutal pozornost toho tvora od jeho oběti, pustil svou zbraň a ta tiše dopadla do zarudlého písku. Na jeho, nyní už volné, pravé ruce se rozsvítila druhá čepel.

Zabij!

To co ovládalo jeho mysl, však nebyl pouhý vztek. Zbystřené smysly vnímaly každý detail. Každou slabost nepřítele i jeho výhodu. Okamžitě hojící se rány po kulkách i inteligenci v polozvířecích očích.

 

Stvůra vztekle zařvala. Nechala tělo pod sebou být a postavila se k Haarovi čelem. S tichým vrčením pečlivě zkoumala svoji novou oběť. Krátkým nosem rozčileně nasávala ten zvláštní, nebezpečný pach smrti z jeho krve tekoucí mu ze zranění na noze. Zmasakrovala jich už stovky, ale žádný z nich nepáchl jako tenhle. Došlo jí, že je třeba ho zabít, a že je třeba udělat to rychle. Proto zaútočila bez varování, aby mohla využít jeho oslabené končetiny. Pozdě si uvědomila, že nevěřit vlastním smyslům se nevyplácí. Ten člověk, s krví páchnoucí jako smrt, byl rychlejší než čekala. Navzdory jeho zranění, navzdory jeho mohutnosti, dokázal ukročil v poslední chvíli stranou, vyhnout se nebezpečným drápům, a po jeho dvou rudě zářících čepelích jí zůstaly na břiše dlouhé krvavé rány. Setrvačnost i písek nasáklý krví a výkaly jí podrazily nohy. Jenom bez efektu proběhla kolem něj a ztratila tím výhodu prvního útoku. Při pádu na všechny čtyři se však stačila otočit ke svému protivníkovi opět čelem a svoje tělo zbrzdit. Byl dost blízko, aby z pozice na všech čtyřech znovu zaútočila na jeho odkrytý bok. Prodloužené prsty končící ostrými výstupky projely ochranným oblekem jako nůž máslem a roztrhaly všechno pod ním na cáry. Ale namísto rudou krví, se rána zalila podivně nazlátlou hmotou, která vyplnila chybějící tkáň i kůži. Pach smrti se najednou zdál být silnější. Otevřela tlamu plnou ostrých zubů a vyjela po jeho krku. On jako by zranění vůbec nevnímal, využil toho, že se její ohyzdný obličej ocitl tak blízko a dřív než se do něj stačila zakousnout, ochromil ji několika tvrdými údery loktem. Stvůra se, oslepená vlastní krví, s řevem vztyčila na zadní.

Haar si uvědomoval zrychlenou regeneraci i zpevněnou kostru. Plán, který měl, dospěl do klíčového okamžiku. Pravou pěstí ji udeřil do místa, kde předpokládal srdce, čepel projela mezi pevnými žebry a našla svůj cíl. Stvůra jen tiše hekla a než se stačila v křeči ohnat, škubl plukovník rukou dolů. Zalomená čepel bez zdroje své energie nabyla pevného tvaru. Obrovská bestie hrábla po útočníkovi na prázdno a dotkla se zraněného místa na hrudníku ve snaze vytáhnout to, co překáželo regeneraci. Klesla na kolena a pomalu začala tahat klouzající čepel od krve ven. To se však nesmělo stát. Haarovo předloktí zezadu objalo její mohutný krk a silným stiskem ji připravilo o veškerý vzduch. Krvácející srdce i chybějící kyslík ji přinutil hrábnout za sebe. Plukovník zaklonil hlavu, ale ne dostatečně. Na tváři se mu objevily další tři zlatavé šrámy. Haar netušil, jestli dřív vykrvácela nebo se udusila. Stačilo mu, že po pár vteřinách sebou přestala škubat. Pustil ji a ustoupil o krok stranou. Tvor s těžkým žuchnutím dopadl do rudého písku, který nyní žíznivě nasával další krev.

Plukovník zůstal stát jako socha a chrčivě dýchal. Nevnímal, že už mu dobré dvě minuty někdo přes komunikátor řve do ucha a žádá ho, aby se ozval. Když se za okamžik znovu otevřely vyztužené dveře a dovnitř naběhlo pět ozbrojených vojáků, plukovník výhružně zavrčel. Přitom se postavil mezi zkrvavené tělo poslední oběti a mezi své muže.

„Pane Bože…“ shrnul Ivan zděšení i odpor do dvou slov, které možná měly ulevit mrtvým duším. Vzápětí si ale uvědomil, že je to jen plýtvání dechem. Pokud Bůh opravdu existuje, tomuhle místu se obloukem vyhnul.

Ricky a Kyle se odsud vytočili, aby se mohli venku vyzvracet. Krvavá brečka pokrývající téměř celou podlahu, kusy těl na zemi i visící na hácích ze stropu, příšerný smrad, obrovské hejno much a mezi tím vším, plukovník. Ben vběhl dovnitř až po pětici mužů. Jako by nevnímal tu hrůzu kolem, rozběhl se směrem k Haarovi. Znovu ho zastavila silná ruka, ale tentokrát patřila Loriku Qui’inovi.

„Udělej k němu ještě krok a skončíš jako oni,“ kývl hlavou k hromadě těl u jižní strany. Seržant Clark to věděl, ale touha zachraňovat byla silnější. Proto se otočil s prosbou v očích na Chipa: „Ale ten druhej, pořád ještě žije, poručíku! Potřebuju se k němu dostat! A před hodinou bylo pozdě!“

„Já vím, dej mi pár vteřin,“ odpověděl poručík.

„On je ale nemá!“ štekl po něm medik.

„Buď zticha, Bene!“ okřikl ho Lorik.

„Pane?“ oslovil Chip plukovníka, aby přilákal jeho pozornost. Haar zareagoval a upřel na něj svoje divoké, zčernalé oči.

„To jsem já, pane… poručík Martin, pane,“ začal opatrně. Věděl, že stačí jenom lehce šlápnout vedle a k těm mrtvolám na zemi přibude několik dalších. Znal ho, a proto vsadil na jeho instinkt 'chránit': „Ten muž u vašich nohou stále žije, ale pokud mu nepomůžeme, zemře. Musíte nás k němu pustit, pane… nebo…“

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Haar u svých nohou periferním viděním zahlédl pohyb. Reflexivně sklonil hlavu, aby mohl rychle reagovat. Zjistil však, že ruka, která chňapla po jeho kotníku, patří zkrvavenému muži, jehož se tolik snažil ochránit. Plukovník zmateně zvedl hlavu a Chip v jeho očích na malý okamžik zahlédl tu smaragdově zelenou, na kterou vždycky tak spoléhal a které věřil.

„Haare!!!“ vykřikl, aby mu ta chvíle neproklouzla mezi prsty. Kašlal na oficiální oslovení. Jeho přítel na něj nikdy nereagoval. Potřeboval ho probrat a teď měl příležitost. Plukovník sebou škubl a sípavě se nadechl. Jeho zornice se opět prudce stáhly. „Vrací se…“ řekl tiše Chip a udělal k němu několik dlouhých kroků. Ivan ho následoval. Oba věděli, co se bude dít a co mají dělat. Haar zavrávoral, ale v momentě kdy dopadal na kolena, byl podpírán desátníkem Stravinskim i poručíkem Martinem.

„V pořádku, pane?“ zeptal se tiše Ivan.

„Nic mi… není….“ zachroptěl plukovník a hrubě ho odstrčil. Ben se mezitím dostal k polomrtvému muži. Shodil svůj batoh a začal s první nezbytnou pomocí.

„Jděte se podívat na toho druhýho… je někde za tou hromadou těl! Měl by být v pořádku, ale asi je dost vyděšenej, tak opatrně!“ hulákal na ostatní. Ve dveřích se konečně objevil Leonardo, a jestli s ním pohled na tohle všechno zamával, na jeho tváři to nebylo znát. V závěsu za ním se vynořil Pete, který se na rozdíl od svého druha na pár vteřin zastavil a zapřemýšlel, jestli bude zvracet teď nebo to vyhodí až na čerstvém vzduchu. Možnost B se mu zamlouvala mnohem více a tak se raději připojil k Leonardovi a Lorikovi, kteří hledali druhého přeživšího.

„Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se Kyle, pod helmou bílý jako stěna.

„Ne! Co ten druhej vchod?“ opáčil mu Ben.

„Věže jsou pryč, můžeme ho použít,“ potvrdil desátník Cooper. „Transportéry už čekají.“

„Co vy, pane? Vydržíte to?“ zeptal se seržant Clark, když z batohu tahal kryo vak. Věděl, jakou dostane odpověď, věděl také, že je jeho nadřízený v bezpečí a bez bolestí, alespoň zatím.

„Jsem… v pohodě…“ odpověděl tiše Haar přesně podle Benových překladů a kývl k zohavenému tělu, „přežije to?“

„Nevím, pane,“ odpověděl popravdě medik a odhodil chuchvalec vnitřností. „I když tahle střeva nejsou jeho, nejspíš ne. Je mi líto. Ale jak říká doktor Cole: ‚Když to vzdáte dřív než pacient, stojíte jako lékař za hovno.‘"

„Doktor Cole… a ‚hovno‘?“ otázal se nevěřícně omámený plukovník a vrávoravě vstal.

„Máte pravdu, pane… trochu jsem to zkrátil,“ připustil seržant a s obavami k němu zvedl hlavu. Ani generál se ze svých záchvatů nevzpamatovával tak rychle. Zvednout ze země pistoli trvalo Haarovi déle, než Benovi posbírat podle DNA chybějící části těla toho muže, vložit je za ním do kryo vaku a zapnout ho až ke krku.

„Ivane! Zvedni ho a jdeme! Pane, vy taky! Co je s tím druhým?!"

„Je k smrti vyděšenej!" oznámil mu Lorik. „Ani Leo s ním nehne a to je co říct!“

„To je mi jedno! Nemáme čas!“ houkl na něj Ben.

„Mám snad použít násilí?“ chtěl věděl seržant.

„Jakej druhej?“ zeptal se nechápavě plukovník.

„Jsou tu dva, pane. Tenhle a ještě jeden. Jinak nikdo nepřežil,“ objasnil mu Ivan.

Haar nevěřícně zavrtěl hlavou: „Nevšim‘ jsem si.“

„Ani jste nemohl, je schovanej,“ vmísil se jim do hovoru zase Ben a máchl rukou směrem k Lorikovi. Plukovníkovi zvědavost nedala a pomalu se přišoural až k bezradné trojici mužů.

„Bereme i tohle, pane? ozval se zničehonic Chip, stojící zamyšleně u mrtvé zrůdy.

„Jo!“ rozkázal Haar. „Myslím, že doktora bude zajímat. Jděte jim pomoct,“ otočil se zpět na ty tři, „zkusím to.“

„Vy, pane?“ zapochyboval Leo, přesvědčený, že plukovníkovo vyjednávání nemůže dopadnout dobře, „jste si jistý?“

Haar neřekl nic, pouze svým pohledem naznačil, že nemá náladu o tom diskutovat. A i když si o tom všichni tři mysleli své, raději neodporovali a nechali je o samotě. Plukovník přesunul svou pozornost k muži namáčknutému v koutě mezi mrtvými těly. Nebyl to muž, byl to vlastně ještě chlapec. Špinavý a vyděšený k smrti. Objímal svoje kolena a silně se třásl. Haar k němu udělal ještě dva kroky a přiklekl. Nikdy ten výraz v jeho doširoka rozevřených očích nezapomene. Nebylo v něm ani stopy po člověku, kterým byl, pouze strach.. tak velký, že ho obíral o veškerou lidskou důstojnost. Pomočený, pozvracený, zkrvavený a vyhublý na kost. Plukovník najednou nevěděl, co by mu měl říct. Jak má někoho takového přesvědčit, jak má s někým takovým vůbec mluvit? I když netušil, co je to zač, soucítil s ním. Ta hmatatelná bolest v něm probouzela jeho matku.

„Jak se jmenuješ?“

„Pane! Musíme jít!“ uslyšel za sebou Bena. Haar se ale nenechal vyrušit. Upíral na tu vyděšenou duši svůj vlídný pohled, jako by se jí snažil dotknout uvnitř.

„Nechci ti ublížit... jsem tu abych pomohl,“ objasnil tiše svůj záměr. Chlapec však stále nekomunikoval.

„Pane…!!!“ zařval vracející se Ivan, když ho míjeli pracovní roboti odnášející dvousetkilovou mrtvolu té bestie.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se a natáhl k němu opatrně ruku.

„Vezmu tě někam, kde už ti nikdo neublíží. Souhlasíš?“ pokračoval a pomalu se k němu přisouval blíž. Obtočil kolem něj svoje silné ruce a zvedl ho do náruče. Měl pocit, že nedrží vůbec nic, ten hoch neměl víc, než čtyřicet kilo. Čekal protest, čekal zuřivou obranu, křik, škrábání, kousání a kopání. Nic z toho ale nepřišlo. Když se ho ten chlapec vší silou, kterou ještě měl, chytil kolem krku, zůstal Haar na pár vteřin ochromeně stát. Cítil, jak se to vyhládlé a špinavé tělo chvěje, šokem, vyčerpáním i strachem. Cítil ale ještě něco jiného. Naději, která ho udržela při životě. Naději, které věřil, a ona ho nezklamala.

„Už je to dobrý…“ zašeptal tiše. Když procházel tím bohapustým místem, zabloudily jeho oči ke světlům po stranách. Ta černá skvrna vzbudila jeho pozornost a on popošel blíž. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, na co se to dívá. Kamera, která nahrávala všechna ta zvěrstva. Ale proč? Kdo, nebo co se může bavit pohledem na něco takového? Plukovníkem opět projela vlna vzteku. Pohodil si chlapce na jednu ruku a sáhl po pistoli.

„Drž se,“ upozornil ho a stiskl spoušť.

Obraz na druhé straně zmizel a osoba, která ještě před chvílí fascinovaně hleděla do Haarových nezvykle zelených očí, vztekle zasyčela.

Plukovník použil druhý východ, který jeho muži objevili poté, co se Ivanovi podařilo rozbít tu věc rušící jim přístroje. I když měl Lorika trefit šlak, uznal, že plukovník i nebezpečí, které Chip cítil je přednější a spokojil se alespoň s tou krychlí, kterou si vzal sebou. Jejich skenery okamžitě našly tajné dveře i vchod do sklepení a zbytek byl už jenom otázkou času. Transportér už čekal venku. Jeho muži mu pomohli dovnitř a vznášedlo se rychle odlepilo od země. Haar chvíli zápasil s chlapcem, který se ho odmítal pustit, ale nakonec se mu povedlo posadit ho do rohu vedle sebe.

„Dejte mu napít, pane,“ mrkl na plukovníka Leo, „je dost dehydrovanej.“

Haar si od něj malý zásobník na vodu vzal a aniž by tušil nějakou zradu, předal ho dál: „Vypij to.“ Chlapec se na zásobník zahleděl, jako by něco takového viděl poprvé, ale po plukovníkově ujištění, že se vážně jedná jen o vodu, mu ho vytrhl z ruky. Haar spokojeně pozoroval, jak hltavě pije.

„Ostatní jsou už na cestě? A informovali jste doktora Colea?“

„Ano, pane.“ odpověděl Ivan.“Čeká na nás, pane.“

„Výborně,“ přikývl unaveně plukovník a sledoval, jak se chlapec přestává třást, jak mu padá hlava a pomalu usíná. „To byl Benův nápad?“

Leo pokrčil rameny: „Prej to tak pro něj bude lepší, pane.“ Cesta zpět trvala pouhých dvanáct minut a u příjmu na ně čekal tým zdravotníků, v čele se seržantem Clarkem, kteří se okamžitě ujali jak chlapce, tak plukovníka.

„Jak je na tom ten druhej?“ zajímal se Haar cestou na operační sál.

„Přestal mi dejchat... těsně před přistáním, pane,“ oznámil mu s pocitem naprostého selhání medik, „ale jsem si jistej, že ho doktor Cole dokázal znovu nakopnout.“ Plukovník pokýval uznale hlavou a posadil se na okraj vyšetřovacího stolu: „Jestli přežil, pak jen díky tobě.“

„Díky, pane, řekl bych, že na tom máte taky lví podíl,“ odpověděl Ben s úsměvem, ale v jeho hlase bylo stále znát zklamání. Pomohl mu svléknout, a když se položil, začal prohlížet jeho rány.

„Pořád to ještě drží, pane,“ konstatoval, když přejížděl prsty po zlatavé vrstvě na roztrženém boku, „ale okraje se už rozpouští, zkuste myslet na něco hezkýho, ať tu neležíte věčnost.“

„Nechám si poradit, Bene.“

„To bych se neodvážil, pane, chcete něco pustit?“

„Ne...“ odpověděl unaveně Haar, „jak se má žena?“

„Nemám, ženu, pane,“ zasmál se seržant a přikryl jeho nahé tělo teplou pokrývkou.

„Ani děti?“ zkusil to plukovník ještě z jiného konce.

„Ne, pane, díkybohu,“ Ben vypadal, že je zase v dobré náladě a o to Haarovi šlo.

„Zatím mi to vyhovuje tak jak to je. Mám ženský rád, ale maximálně jeden večer. Až ucítíte, že se ty rány znovu otevírají, zavolejte,“ poučil ho seržant. „Teď vás nechám odpočívat a myslet na něco.... zábavnýho. Budu vedle.“

Plukovník jenom souhlasně přikývl a zavřel oči.

 

O dvě hodiny později

Haar se pomalu dobelhal až do obrovské, centrální místnosti akutní nemocniční péče. Byla vyplněná desítkami velkých obrazovek, které zprostředkovávaly obraz z jednotlivých pokojů i informace o pacientech, kteří v nich leželi. Zbytek prostoru zabíralo ovládání operačních robotů a řídící pulty. U jednoho z nich stál doktor Cole a něco ťukal do klávesnice. Ze soustředění ho vytrhla tiše pronesená slova: „Doktore? Máte čas? Nebo mám přijít později?“

„Co tady děláš, Haare?! Máš odpočívat!“ okamžitě mu vykročil vstříc a posadil ho na lůžko vzadu, které používal jako svoji ložnici. Haar neprotestoval, poslušně se usadil a přejížděl očima obří obrazovky, až konečně našel tu správnou: „Je v 'kádi'?“

„Bylo to nezbytné, už není schopen sám déle dýchat a selhává mu srdce. Mozek má kupodivu relativně v pořádku, Marie odhalila pouze akutní subdurální hematom a komoci, bohužel paraplegie způsobená lézí hrudní míchy v oblasti segmentů....“

„Doktore!!“ napomenul ho Haar.

„Ehm...“ odkašlal si lékař. „Diagnostikovali jsme těžké polytrauma,“ shrnul to nakonec, ale když z tváře svého vnuka vyčetl, že ani to mu mnoho neříká, dodal: „Pokud půjde všechno dobře, mohl by být v pořádku. Ale bude to chtít hodně času.“

„Aha...“ přikývl plukovník, spokojený s tím, že se mu z něj podařilo tentokrát bez větších problémů vymáčknout to, co tak toužil slyšet.

„Lehni si, podívám se na tebe.“

„Už si mě prohlížel Ben, doktore,“ ohradil se plukovník otráveně, „nechcete radši vědět, co se stalo?“

Adam se však nenechal zviklat: „Ne, Chip mi většinu řekl. Já samozřejmě Benjaminovi věřím, byl to můj nejlepší student, ale když dovolíš, rád bych se na tebe podíval sám.“ Haar věděl, že nemá smysl odporovat a vlastně se celkem s chutí natáhl na pohodlnou postel. Vyhrnul si triko a nechal si prohlédnout ránu na boku, kterou zakrývala umělá kůže, koleno i tři šrámy na obličeji.

„Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě lékař a zkontroloval jeho zornice. „Chip říkal, že ses probral nezvykle brzy.“

„Nepamatuju se,“ pokrčil rameny plukovník a rychle od nepříjemných otázek raději utekl: „Co ten jeho kámoš?“

„Spí od chvíle, co jste ho přivezli a kromě silné podvýživy a dehydratace je víceméně v pořádku,“ souhlasil Adam se změnou tématu.

„Psychologické vyšetření ale zatím nebylo možné provést,“ dodal a spokojen s Benovou prací mu shrnul tričko zase dolů. „Ale v jednom bych tě opravil. Není to jeho kámoš.“

Haar znechuceně protáhl obličej: „Děsíte mě, doktore... Stačí mi, že mám husinu z Chipa.“ Adam se usmál a zahleděl se na obrazovku s velkou průhlednou kádí, ve které plavalo tělo zmučené k nepoznání.

„Ne, víš přece, co si myslím o manipulaci se vzpomínkami. Vím, že to nejsou jenom přátelé, protože... jsou to sourozenci, abych byl přesnější... jednovaječná dvojčata.“

Haara tahle informace úplně probrala: „Cože? Dvojčata? Myslel jsem, že ta už se nerodí.“

„Chipa to také zaujalo. Nejspíš proto prý cítil pouze jednoho. Říkal něco jako: 'Duši není možné rozdělit, i když obývá dvě různá těla,'„ přikývl Cole. „A co se týče tvé připomínky, pak ano, máš pravdu. Málokteré těhotenství vzniká přirozenou cestou, proto se dvojčata už prakticky nevyskytují. Ale narodit se můžou.“

„Zvláštní...“ podotkl plukovník zamyšleně.

„Souhlasím,“ dal mu za pravdu lékař. „Tihle dva jsou zvláštní, už proto, že mají naše implantáty, narodili se tedy v Demosu. Jejich záznamy, ale končí šestým měsícem života.“

„Pocházejí odsud?“ zeptal se nevěřícně Haar. „Co pak ale dělali tam?!“

„Také jsem nad tím přemýšlel,“ připustil Adam, „ale odpověď na tuhle otázku je opět celkem jednoduchá. Stačí se jen podívat na datum jejich narození. V roce 2095 platil v Demosu ‚zákon jednoho dítěte‘. Matka je nejspíš nechtěla rozdělit a jednoho se vzdát, tak s nimi raději utekla za Zeď.“

Haar nevěřil svých uším. Pamatoval si na tu dobu, nikdy by ho ale nenapadlo, že to někoho přinutilo volit mezi ztrátou jednoho dítěte a téměř jistou smrtí ‚venku‘.

„Generálův geniální nápad, jak jinak,“ konstatoval zhnuseně.

„Haare... Vím, že ti to připadá kruté. Já ani tvůj otec na to nejsme hrdí, ale i když je tohle město velké, není nafukovací. Nikdo těm dětem neubližoval, pouze se předaly párům, které děti zatím neměly.“

„Koho tím omlouváte, doktore?! Člověka, kterej zakáže lidem mít dvě děcka kvůli nedostatku místa a postaví mi dům, ve kterém chodíte s mapou i chcát?!“

"Jakmile se otevřelo nové město, byl ten zákon zrušen. Víš to stejně dobře jako já,“ napomenul ho přísně Adam. „A nebuď pokrytec... v tom domě bydlíš ty, pokud vím.“

„Já se o něj neprosil!! Nestál jsem o to!!! Seru mu na celej, zkurvenej...!“ vyjel po něm vztekle plukovník.  Jeho zornice okamžitě zareagovaly a prudce se roztáhly.

„Haare!!!“ zvýšil hlas lékař, přestože to nedělával často. Ten se zarazil, jeho oči opět zezelenaly a on se uraženě otočil na zdravý bok čelem ke zdi. Adam si tiše povzdechl a nechal ho raději být. Doufal, že ho přemůže únava a možná se mu podaří usnout. Po chvíli se dočkal. Haarovo tiché a pravidelné oddechování mu vyloudilo na tváři úsměv. Byl za to rád, jeho nespavost mu přivodila nejednu vrásku na čele. Doktor Cole ho opatrně přikryl, předal centrální místnost Marii a vydal se do spodních pater nemocnice, kde se nacházela pitevna. Nerezové bludiště bez oken, osvětlené pouze tlumeným světlem v mnohých vyvolávalo stísněné pocity. Doktor Cole tu byl ale jako doma, znal každý kout téhle budovy a věděl přesně kam míří. Blok nula tři, pitevna číslo šest. Když vešel dovnitř, zůstal překvapeně stát. Chipa tady rozhodně nečekal.

„Doktore?“ pozdravil tiše poručík, když na chvíli odtrhl pohled od tváře mrtvého tvora, „už víte, co je to zač?“

„Teď mi Marie poslala výsledky, ale chci ho ještě otevřít sám,“ přikývl Adam.

„Víte,“ začal tiše Chip, „sice znám terriany jen ze starých záznamů, ale... proč mám pocit, že má s nimi tenhle něco společného?“

„Protože má,“ odpověděl mu věcně lékař. „Zjednodušeně řečeno, z devadesáti procent je to člověk, z deseti terrian.“

„Křížení?“ zeptal se šokovaně Chip.

„Ano, ale nebereš-li v potaz politický dopad, pak není důvod se obávat. Tyhle pokusy jsou už velmi staré.“

„Někdo se pokouší o to, o co vy před padesáti lety, že?“ zeptal se opatrně poručík s pohledem plným obav.

„Vypadá to tak,“ připustil Cole a nasadil si druhé rukavice. „Ale i to už tady bylo. Rozhodně nechci podceňovat to, co před sebou máme, ale není na tom nic světoborného. Síla, rychlost, rychlý růst. Během pár dnů je z něj dospělý jedinec s průměrnou inteligencí, kterou však nedokáže plně využít, protože nemá čas se učit. Augmentovaná kostra a velmi slušně zvládnutá regenerace, na niž bohužel doplácí svou životností, která je odhadem tak jeden měsíc. To ovšem nemusí být problém, ne nutně. Pokud ten někdo bude chtít, může si vytvořit armádu takových a chrlit je po stovkách, záleží na jeho vybavení a prostředcích. Ale jak nám Haar dokázal, pouhá regenerace nezaručuje nesmrtelnost. Pokud ho něco roztrhá na kusy, zabrání v regeneraci, nebo ho to připraví alespoň o hlavu, zemře.“

„Generál s plukovníkem se přece také regenerují,“ namítl poručík.

„Ne, to není totéž, princip jejich ochrany před zraněním je úplně jiný," ohradil se trochu dotčeně Adam. Takže tohle," ukázal na trčící čepel, "by je nejspíš nezabilo. Není to regenerace v pravém slova smyslu. Vytvořit schopnost rychlého hojení na úkor životnosti, zvládne každý hlupák se základní znalostí genetiky. Já potřeboval vojáka, který vydrží a bude stárnout jako ostatní.“

Cole se znovu kriticky zahleděl na mrtvolu před sebou: „Musím říci, že ani z hlediska estetického se tenhle vzorek příliš nevydařil.“

„Estetického?“ zeptal se Chip jako by špatně slyšel.

„Estetického,“ zopakoval Adam a vzápětí mu položil naprosto nevinnou otázku: „Nebo chceš naznačit, že se mi generál po stránce fyzické krásy nepovedl? Žil jsem v domnění, že je dokonalý.“

„To jsem říct nechtěl...,“ omluvil se poručík rozpačitě, a aby se vyhnul pitvání tohoto tématu raději odbočil jinam: „Podáte generálovi hlášeni vy, nebo to mám udělat já?“

„Udělám to, Chipe, jdi si odpočinout,“ odpověděl mu chlácholivě Adam. Sáhl po skalpelu, posunul si ochranný kryt do obličeje a v momentě, kdy se za poručíkem Martinem zavřely dveře, usmál se a provedl klasický řez ve tvaru ypsilon jako za starých časů.