24. 4. 2112, opuštěné vojenské prostory v pouštní oblasti Mirage.

Místnost byla sestavena z velkých nerezových bloků, ve kterých úplně chyběla okna. Světla po stranách byla rozbitá, pouze uprostřed visela ze stropu silná lampa, která dostatečně osvětlovala prostor kolem sebe. Z vybavení tu zůstala jenom stará, nepohodlná židle a omlácený stůl, o který se opíral nějaký muž. Byl v produktivním věku, měl tedy více než 30 a méně než 150 let. Nakrátko střižené oříškově hnědé vlasy, jemné rysy a inteligentní šedomodré oči působily atraktivně. Cate zamžourala do světla lampy, které ji po probuzení nedělalo příliš dobře. Pokusila se pohnout, ale zjistila, že jí v tom nebrání pouze bolest. Ruce měla svázané nad hlavou železnými pouty, které byly už před padesáti lety nahrazeny mnohem bezpečnější energetickou formou a řetěz, se kterým byly spojeny, vypadal, že tu visí už dobrou stovku let. V hlavě jí hučelo a bolelo celé tělo. Nechápala, kde je, ani co se to děje. Pamatovala si jenom vlhko a chlad.

"Co chcete," zeptala se s námahou, "a kde to jsem?" Mluvila tiše a nesrozumitelně, jazyk ani hlasivky nechtěly po takové době poslouchat. Muž sebou leknutím nepatrně trhl. Do jeho očí se ale téměř okamžitě vrátil klid.

„Dlouho jsme se neviděli, Cate,“ řekl skoro stejně tiše. Měl sametový hlas, který ji uklidňoval ale i děsil zároveň a jí začalo docházet, že má nejspíš opravdu velký problém. Za zády toho muže se v neproniknutelném stínu něco zalesklo a ona vytušila, že je tu ještě někdo nebo něco.

"Omlouvám se za ten... diskomfort," pokračoval muž a vytrhl ji tak z pokusů uvyknout oči na tmu a zjistit co, nebo kdo se tam ještě skrývá, "ale tohle, jak jste určitě pochopila, není zdvořilostní návštěva… čím dřív to budeme mít za sebou, tím lépe pro nás oba," dodal přehnaně oficiálním tónem, kterým se snažil skrýt mírnou nervozitu. Sedl si za stůl a zhluboka se nadechl.

"Jmenuju se Adam Cole a byl jsem vedoucím lékařem v projektu Goliash, který byl jedním z dílčích výzkumů vašeho genetického centra, Cate," pronesl lehce třesoucím se hlasem. Ženě se rozšířily oči překvapením, zvědavostí ale i strachem.

"Vidím, že si mě pamatujete, to jsem rád, ušetří mi to spoustu vysvětlování, takže můžu jít přímo k věci," nuceně se usmál a svůj pohled zabodl někam do prázdna. Vypadal, že vzpomíná.

"Uspěl jsem... tam kde mí předchůdci zklamali a stvořil životaschopné embryo. Matka byla, pro náš účely, geneticky dokonalá, otců však muselo být hned několik. I tak bylo nutné provést ještě velké množství řízených mutací... Cítil jsem se jako Bůh a ze začátku jsem byl na sebe i pyšný, ale... čím víc času jsem s tou ženou trávil, tím rychleji mi docházelo, že nejsem Bůh... ale stvůra. Viděl jsem jenom úspěch a přehlížel to, co k němu vedlo, včetně důsledků... Otevřela mi oči," doktor Cole se nadlouho odmlčel. Cate by přísahala, že se na jeho tváři zaleskla slza. "Když jsem si uvědomil, co jsem to udělal, nejdřív mě samozřejmě napadlo 'to' zabít, ale ona nesouhlasila a nepomohlo ani vysvětlovaní, že to, co nosí nás může jednou všechny zničit. Dokonalý voják, stroj na zabíjení, kterému jste se ale díky své nekonečné sebejistotě a hlouposti rozhodli ponechat autonomní myšlení. A na téhle části jeho osobnosti jsem si dal opravdu záležet. Byla to vaše největší chyba, Cate. Věděla to a spoléhala na to. Byla přesvědčená, že svého syna dokáže nakonec nasměrovat správným směrem a tak mi nezbylo nic jiného než..."

"...zničit vzorky a utéct i se subjektem 308," doplnila vztekle Cate jeho výpověď, "věděla jsem, že jste pro tu práci ten pravý, Cole, měla jsem doporučení, ve kterých padala slova jako génius, ale byl jste až příliš mladý. Mou největší výhrou ale zároveň chybou jste byl vy!"

"Ano," přiznal, "a jsem na to velmi... velmi hrdý, doktorko Newmanová.

"Zabil jste moji desetiletou práci!" Cate na chvíli opustila veškerá bolest i strach. Tohle fiasko ji stálo všechno. Tento muž mohl za její pád i za to, že musela posledních 5 let strávit v kryospánku.

"Dítě rostlo mnohem rychleji, než jsem předpokládal," pokračoval lékař a otočil se k ženě zády, "i když jsem měl základní lékařskou výbavu, komplikace, která nastala při porodu, potřebovala mnohem víc než to. A za Zdí, jak sama víte, toho moc nezůstalo."

"O co vám jde?" zeptala se Cate otráveně.

"Věděli jsme přece, že jste o něj přišel a bohužel, nikdo z vašich nástupců nedokázal na vaši práci navázat."

"Ne," odpověděl s neskrývaným smutkem v hlase, "při porodu jsem přišel pouze o matku, dítě přežilo."

"Jak dlouho?" Cate překvapením téměř vykřikla.

"Vy neznáte slova Proroctví Cate? ... vaše zhouba bude vaší spásou...."

"O čem to mluvíš?" štěkla po něm vztekle žena, která začínala mít pocit, že je ten chlap úplný blázen.

"Nevidíte si ani na špičku nosu," procedil mezi zuby Cole a prudce se k ní otočil.

"Kdyby ano, věděla byste, že stále žije!" zcela ignoroval její šokovaný výraz a pokračoval: "Zničilo vás to, co jste stvořili Cate, když umírala, slíbil jsem jí, že se o jejího syna postarám a já svůj slib dodržel. Našel mu kojnou, vychoval ho mezi vzbouřenci a plnil nenávistí k vám... Celý svůj život jsem zasvětil jemu, Cate. Abych odčinil svůj hřích. A on mi přinesl odpuštění..." Jeho oči byly plné slz i úlevy.

"Subjekt 308, který byl matkou vašeho Goliaše měl jméno, doktorko Newmanová... Maria Rheus a těsně před svou smrtí dala svému synovi jméno... Argo."

"Lžež!" vyjekla hystericky Cate.

Ten muž lže... musí to být lež... a já to dokážu, pomyslela si, když se snažila najít v jeho výpovědi důkaz. A našla jej: "Generál má syna!"

"Eh... Ano máte pravdu," připustil trochu překvapeně Cole, který opět vypadal zcela klidný a v jeho tváři se objevil výraz vědce, který přednáší svým studentům.

"I mě to udivilo, ale nejspíš mi tenkrát prostě něco uniklo," zamyšleně pokrčil rameny a pokračoval, "připouštím, že mi toho uniklo mnohem víc, generálovy schopnosti, potažmo schopnosti jeho syna, nejsou v jistých ohledech úplně ideální, ale abych vám odpověděl... Argo ani jeho syn, nejsou schopni zplodit dívku, ale chlapce ano. A nejenom to, veškeré podstatné geny jsem označil jako dominantní, přechází tedy kompletně na potomka."

"Nevěřím ti," zašeptala stále zoufalejší Cate.

"Ale věříte, doktorko Newmanová," lékař pomalu přistoupil až k ní a důkladně si prohlížel její zděšenou tvář, po chvíli ale jenom znechuceně odvrátil hlavu.

"Jste dostatečně inteligentní na to, abyste chápala, proč vám to říkám a také, že vás s takovou informací nemůžu nechat... žít."

"Pomátl ses?" vykřikla Cate v záchvatu paniky.

"Bohužel ne," odpověděl suše lékař, aniž by se jí podíval do očí, "čekal jsem na tuhle chvíli tak dlouho... Nemůžu vás nechat žít, když ona je mrtvá... nedá mi to spát. Stydím se za to... navíc složil jsem přísahu, která mi brání zabít. Ne, že bych toho byl jinak schopen... jsem ve své podstatě ubožák, který dokáže život udržet a dát, ale nic víc... Nevíte, jak dlouho mi trvalo, než jsem našel někoho, kdo tuhle špinavou práci udělá za mě."

"To nemůžete!" vyjekla znovu vyděšená žena, která už nepochybovala, že ten muž JE skutečně úplný blázen.

"Ale můžu, Cate... nikdo o vás neví. Jenom já a.... Chipe?" tušení, že je v místnosti někdo třetí se ukázalo být správné. Něco za ním se pohnulo a ze stínu vyšel vysoký, mladý muž, kterému bylo evidentně pod 30 let. Měl chladné modré oči a nezvykle hezkou tvář. Postavu měl spíš štíhlou než mohutnou a v jeho chůzi a způsobu jakým se pohyboval bylo něco ladného.

"Udělej to rychle," požádal mladíka rozrušený lékař a ten s očima upřenýma na svoji 'oběť' neznatelně přikývl.

"Není to ironie?" otočil se naposled Cole na doktorku Newmanovou a ve chvíli, kdy Chip sahal po jedné ze dvou katan, jejichž jílce se mu rýsovaly nad pravým ramenem, sundal mu jeho vojenskou čepici. Kolem dokonalého obličeje se mladému muži rozlila záplava zlatých, krátce střižených vlasů. Cate zalapala po dechu.

"Jeho bratr stejně jako miliony dalších zemřel na vámi vytvořený virus, známý jako 'bílý mor', věřte mi, že žádné výčitky mít nebude," obeznámil ji Cole, a když pomalu odcházel ke dveřím, tichým hlasem  pronášel další úryvek ze svého oblíbeného Proroctví: "...všichni andělé padnou a když svět ztratí naději, zrodí se poslední jejich druhu... zlatovlasý s duší démona..."

Mladík počkal a s cvaknutím dveří pozvedl svoji starobylou zbraň.

"Ne!" vykřikla žena. Katana ostře zasvištěla nad její hlavou a ona padla na kolena.

Uvolnil jí pouta? Proč by...? S hrůzou zůstala zírala na svoje ruce... tedy na to, co z nich zbylo, dva krvavé pahýly ze kterých prýštila krev. Když se nadechla, aby mohla začít ječet, uslyšela smrtící zvuk podruhé. Dokonale ostrá katana oddělila hlavu od krku, stejně snadno jako ruce od zápěstí. Než sebou mrtvé tělo přestalo škubat, zbavil Chip svůj meč krve a vrátil na své místo. Poté se otočil a zamířil z místnosti ven, když míjel stůl, sebral z něj ještě svoji čepici. Doktora Colea našel sedět nedaleko dveří s hlavou v dlaních.

"Majore? V pořádku?" otázal se ho spíš jenom proto, aby na sebe upozornil.

Cole poplašeně zvedl hlavu a zamrkal: „Kolikrát jsem vás žádal poručíku, abyste tohle oslovení nepoužíval?“

„Omlouvám se, pane," zareagoval naučeným způsobem Chip.

„Eh… to už byl lepší ten major,“ zabrblal a vstal.

„Už jsi tam… skončil?"

"Ano," sdělil mu suše Chip, "ujištuju vás, že trpěla mnohem méně, než můj bratr. Co s tělem?" Chladnokrevnost s jakou to řekl, Adama zamrazila až v kostech, ale chápal ho.

"Dobře," sklonil hlavu lékař a bylo zřejmé, že mu není zrovna lehko, "o tělo se postarám, to nebude problém." Oba muži zůstali na pár okamžiků bez hnutí a mlčky, jakoby chtěli uctít ztracený život. Doktor během toho přemýšlel nad tím, jestli mu to opravdu přinese kýžený klidný spánek, ale Chipovy myšlenky se ubíraly zcela jiným směrem: "Kolik... toho generál ví?" zeptal se nakonec. Cole, vytržen ze svého rozjímání, kývl hlavou k východu a vydal se tím směrem, mladík se připojil.

"Ví jenom tolik, kolik vědět potřebuje. Ví, jak se jmenovala jeho matka, ví, že zemřela při porodu a ví, že otec není znám," odpověděl.

„Miloval jste ji?“ tuhle otázku od něj Adam nečekal. Samozřejmě chápal, že mu to muselo dojít, ale tak velká zvědavost nebyla u Chipa úplně běžná. Chvíli přemýšlel jak zareagovat. Nakonec však přikývl: „Velmi…“

Mladý poručík přešel jeho odpověď bez mrknutí oka a taktně odvedl řeč jinam. „Vy ty bláboly pomatené stařeny opravdu berete vážně?“ zeptal se a na jeho tváři se objevil lehce pobavený úsměv. Byl opravdu nezvykle hezký.

„Holobrádek jako ty tomu nemůže rozumět,“ usadil ho Cole a mávl nad ním rukou, „ale jestli se tomu chceš zasmát, klidně to udělej.“

Prošli spletí dlouhých chodeb a vešli do výtahu, který se po stisknutí tlačítka rozjel nahoru.

"Věříte mi… Myslíte, že je to moudré?" přerušil Chip nepříjemné ticho. Doktor se pousmál.

"Profesionál za všech okolností," konstatoval a zvedl k němu hlavu. Musel ji hodně zaklonit, aby se mu mohl podívat do očí.

"Tuhle informaci jsem ti poskytl ze dvou důvodů. Ten první je čistě morální. Nenechám tě vzít někomu život bez toho, aby jsi věděl proč. A ten druhý je generálova bezpečnost i bezpečnost jeho syna. Dospěl jsem k názoru, že se ti to může někdy v budoucnu hodit," počkal si až Chip souhlasně kývne a pokračoval: "A co se důvěry v tebe týče, v tomto ohledu nemám sebemenších pochyb. Pokud ti Argo věří, a on ti věří, pak nemám důvod myslet si něco jiného. Jeho úsudek je zpravidla vždy správný.“

Mohl tohle vysvětlování už nechat být, ale rozhodl se trochu škodolibě oplatit Chipovi jeho otázku na tělo a tak ještě pokračoval: „Odhadovat on umí opravdu skvěle, i když… je na určité věci trochu pomalejší.“

„Pomalejší?“ mladý muž se ohradil jakoby sám dostal facku. Doktor s potěšením pozoroval, jak silné emoce vyvolala tahle neškodná "urážka" na adresu jeho velitele.

„Ano… chceš příklad?“ dráždil ho dál, když se zastavil před výtahem, ze kterého právě oba vystoupili. Na konci chodby se vylouply dveře, kterými prosvítalo sluneční světlo. Konečně. Chip se na jeho otázku zamračil. Doktor chvíli předstíral, že usilovně přemýšlí. A když se konečně zatvářil, že na to přišel, přistoupil k mladíkovi blíž a zahleděl se mu do očí. Nepřekvapilo ho, že Chip neuhýbá. Nikdy to nedělal.

„Kdyby ho… někdo… kdokoliv… třeba… miloval,“ začal pomalu a sledoval, jak se výraz v mladíkově tváři rychle změnil, „a i kdyby s ním trávil celé dny… nevšimne si toho… je na tohle prostě… pomalejší.“ Adam se vlídně usmál a navzdory okolnostem se bavil překvapeným a rozpačitým velitelem Argovy osobní gardy. Snad poprvé od chvíle, co ho poznal mu Chip nervózně uhnul očima a do tváří se mu nahrnula krev.

„Tím… tím líp,“ vykoktal po chvíli, „není to nic, čím by se měl generál zatěžovat.“

„Tentokrát si s tebou dovolím nesouhlasit,“ odpověděl mu lékař. Byl rád, že Chip upustil od těch pitomých oficialit a on si s ním může promluvit normálně, odhalovalo mu to nemálo z jeho záhadné osobnosti. Chip se ještě chvíli snažil ovládnou svoje emoce, ale po pár vteřinách to vzdal: „Mu… musím už jít.“ Téměř se rozběhl po dlouhé chodbě vedoucí k transportéru, který na něj už určitě čekal.

„Chipe!“ zavolal na něj ještě Adam s obavami, že to přece jenom trochu přehnal. Ten se zastavil, ale otočil raději jen napůl. „Vlasy!“ připomenul mu.

„Eh… jo díky,“ zareagoval trochu zmateně, a ještě než vyšel ze dveří, pečlivě je schoval pod svoji vojenskou čepici.