22. 3. 2114, 11:42am, generální velitelství v Demosu, Země, současnost.

Haar věnoval rychlý pohled vnitřní straně svého zápěstí, aby zjistil čas na mohutných, vojenských hodinkách.

„Do prdele,“ zaklel a přidal do kroku. To že chodil všude pozdě, nebylo nic divného, a všichni si na to už dávno zvykli, ale tentokrát si nebyl úplně jist tím, jestli se dvěma hodinám dá říkat ještě zpoždění. Když se ten nemožně pomalý výtah konečně otevřel, zjevil se před ním, jakoby odnikud, Lorik.

„Pane!“ vydechl překvapeně. „Myslel jsem, že už…“

„Jdu pozdě,“ přímou omluvu seržant čekat nemohl, ale z téhle věty ji zřetelně cítil.

„Už se to rozešlo?“ zeptal se plukovník s obavami.

„Ne, pane, všichni ještě čekají,“ odpověděl Lorik, ustoupil mu z cesty a pokynul směrem k přípravné místnosti

 „Dobře,“ přikývl spokojeně, „kolik nás je?“

„Ehm,“ odkašlal si nervózně seržant Qui'in, držící se stále o krok pozadu. Plukovník vytušil nějaký háček: „Ehm? To je kolik?“

„Patnáct, pane,“ přiznal neochotně Lorik.

Haar se nakvašeně zastavil: „Patnáct?! Loriku! Když jsem řekl pár chlapů, nemyslel jsem celou generálovu jednotku!“

Seržant provinile pokrčil rameny: „Já vím, pane, ale… když se to rozneslo…“

Tohle byla kritická chvíle, věděl, že svolení závisí na plukovníkově momentální náladě, kterou si ale netroufal odhadnout. Haar se nevrle poškrábal ve vlasech a usilovně přemýšlel, jak tohle asi u svého otce obhájí.

„No dobře, nějak to snad… uděláme,“ mávl nakonec rukou a vešel do dveří. Všichni, jako jeden muž, vstali a pozdravili vyšší šarži: „Plukovníku!“ Ten odpověděl ledabylým gestem ruky a přejížděl je očima. Většinu z nich znal.

„Tak, pánové,“ začal pomalu, ale když napočítal desátého muže, zarazil se a lehce povytáhl jedno obočí, „a dámy?“ šokovaným pohledem sjel na vedle stojícího Lorika: "Ty jsi dneska samý překvapení..."

Kritická situace číslo dvě.

„Jsou dobrý, pane… z dvacátý šestý, většině z nás by tady nakopaly prdel,“ zkusil ho seržant.

„O tom nepochybuju,“ zavrčel plukovník. Oba ale věděli, že o jejich schopnosti tady vůbec nejde. Haar byl z žen vždycky nervózní, a proto s nimi nerad pracoval. Ne, že by neuznával jejich bojové schopnosti, naopak, ale stále v nich viděl ženy, něžná stvoření, která je nutno chránit. Nerad jim rozkazoval a měl spíše tendence být k nim zdvořilý a galantní. Nikdy to s nimi neuměl a uváděly ho do rozpaků. Jejich přítomnost ho znervózňovala a jejich svůdné pohledy obíraly o soustředění. Mohla za to částečně i generálova tyranská výchova. V době, kdy většina jeho vrstevníků naháněla děvčata, on trávil svůj čas zamčený doma, pod přísným dohledem. Ne, že by s nimi vůbec nepřicházel do styku, ale pro vytvoření pevných sociálních vazeb to nejspíš nestačilo a později se jim začal sám raději vyhýbat.

„Nechci, aby se mi pletly pod nohy,“ zaskřípal tiše zuby.

„Spolehněte se, pane, nebudete o nich ani vědět,“ kámen, který Lorikovi spadl ze srdce vážil aspoň tunu. Všechno, co se mohlo pokazit, prošlo bez větších problémů.

„Kdo je ten patnáctej?“ zeptal se plukovník, který se stále nemohl dopočítat a zkoušel to už podruhé.

„Já, pane!“ ozval se za ním důvěrně známý hlas.

„Poručíku,“ kývl překvapeně na pozdrav svému nejlepšímu příteli. Chipa neviděl už několik dní, vlastně od té poslední, nepříliš vydařené, pánské jízdy. Upřímně, modlil se, aby ho v nejbližších dnech nepotkal a byl si jist, že to Chip cítí stejně. Proto mu nebylo jasné, proč se k téhle výpravě přidal i on. Jak tak koukal na ten jeho pěkný xichtík, hlavou mu proletěla vzpomínka na jejich ‚vzájemnou pomoc‘. Zaťal zuby a zhluboka se nadechl, aby potlačil naprosto přirozenou reakci, která ho zašimrala v podbřišku.

„Za třicet minut u transportérů,“ zavelel a vystřelil z místnosti. Chip si jeho chování nemohl nevšimnout, stejně jako Lorik, který si ho zamračeně měřil s otázkou v očích. Proto raději opustil místnost, a pomalu se šoural ke garážím. Chtěl za ním jít, chtěl si s ním o tom promluvit, ale když viděl jeho reakci, opustila ho odvaha. Dokázal by mu odolat? Těžko. Chip si díky tomuto jasně uvědomil, jak velká to byla chyba a najednou dostal strach. Co se stane, když ho Haar přestane vnímat jenom jako svého přítele? A co když už k tomu došlo? Sevřelo se mu hrdlo. Nechtěl být příčinou jeho dalšího zklamání. Nechtěl mu ublížit, ani ho znovu využít, přesto tam někde uvnitř toužil po sexu s ním. Generála mít nikdy nebude, s tím už se dávno smířil, ale získání Haara se začalo jevit jako naprosto reálné. Věděl, že by ho nemusel přemlouvat dlouho. Byli si dostatečně blízcí, a oba byli taky dostatečně nadržení. Stačilo jen naznačit a okamžitě by dostal to, o čem většina žen jenom marně sní. Vášeň, dokonalé tělo, silné paže, zaručující naprosté bezpečí, polibky, doteky, něhu a rozkoš v náruči generálova syna.

Tohle už hraničí se sebeubližováním, pomyslel si poručík, když si ztěžka oddechujíc, cákal ledovou vodu do obličeje na hajzlíku, kam musel zapadnout dřív, než si někdo všimne jeho přiblblého výrazu. Věděl že si tyhle myšlenky musí zakázat, což si také už nejméně tisíckrát slíbil. Realizace však byla podstatně složitější a masturbace nepomáhala. Zůstal ještě asi pět minut, a pak se rozběhl směrem, kterým původně šel. V garážích už byli všichni, kromě plukovníka. Ten dorazil o pár minut později a vypadal podrážděně. Generálovi se nejspíš moc nelíbilo, že mu odvádí dvanáct mužů z patnácti kvůli… pomerančům. Chip byl upřímně rád, že u toho nemusel asistovat.

Haar sebral ze stolu helmu, která byla součástí jeho bojového obleku v temně rudé barvě, a když se přesunul ke zbraním, zaváhal nad odstřelovací puškou: „Máme snipera?“ On sám byl excelentní střelec a svoje ostruhy si vysloužil právě v jednotce elitních odstřelovačů, ale mnohem více upřednostňoval boj zblízka, nebo alespoň na dostřel svého milovaného Revenanta.

„A-ano, pane!“ zahlásil nezvykle urostlý mladík v pozoru. Haar si většinu těch, se kterými někdy pracoval, pamatoval, i jejich jména, ale tohohle neznal. Sjel ho očima odshora dolů: „A ty jsi?“

„Ge-ge-geret, pane!“ odpověděl poslušně voják v souladu s instrukcemi seržanta Qui'ina, podle kterých se plukovníkovi sděluje pouze křestní jméno.

Haar se zamračil: „Ty máš něco…“, ukázal si na ústa, aby si pomohl najít vhodný výraz, „s řečí, Gerete?“ Jeden z vojáků se uchechtl, ale Lorikův kopanec do kotníku ho okamžitě uzemnil. Rozhodně neměl v úmyslu dovolit, aby ten pitomec zhatil veškeré jejich plány na volný den. Plukovník nesnášel šikanu stejně jako posměšky a dokázal být kvůli tomu pěkně nepříjemný.

„Omlouvám se, pane!“ řekl pokorně onen muž, když si ho našel Haarův vzteklý pohled. Než ho ale stačil pořádně setřít, získal si jeho pozornost opět Geret, kterého ta otázka naprosto vyvedla z míry.

„N-ne, pane, je-jenom když jsem ner-nervózni, pane.“

„Nervózní? Z čeho?“ zajímal se plukovník s naprosto vážnou tváří. Mladíkův pohled se stále vyhýbal přímému kontaktu se zářivou zelenou Haarových oči. Zdálo se, že je na tom čím dál hůř. Chtěl něco říct, ale jeho vada řeči mu způsobila naprostý blok. Haar už se na tu marnou snahu nemohl dál dívat a tak mu trochu pomohl: „Z tohohle výletu? Jedeme se přece bavit, i když na odpor můžeme narazit vždycky,“ připustil. Geret s pohledem upřeným do země, neschopný vykoktat souvislou odpověď, jenom zakroutil hlavou. Ještě nikdy mu nebylo tak trapně. Na podobnou komunikaci s nadřízenými nebyl zvyklý, bylo to příliš bezprostřední až osobní a to ho znervózňovalo ještě víc. Taky věděl, že jeho chování by většina důstojníků vnímala jako urážku. Proč se mu to muselo stát zrovna s tímhle mužem, tolik se snažil udělat dobrý dojem. Plukovník si trochu bezradně povzdechl. Uvědomoval si, že tudy cesta nevede a trápit ho v žádném případě nechtěl. Na druhou stranu z něj ale nehodlal udělat pitomce tím, že nad ním prostě mávne rukou, nebo se začne vyptávat ostatních. Chipovi, který to zpovzdálí sledoval, došlo, že oba potřebují z téhle konverzace nějakou důstojnou cestu ven.

„Obdivuje vás, pane,“ prozradil na svého nového svěřence a oči všech přítomných se upřely na něj.

„Původně se hlásil do dvacátý šestý… k vám, ale jeho výsledky byly velmi působivé, proto byl přijat a na rozkaz generála přeřazen k Praetoriánům.“

Haarovi se zdálo, že mladičký sniper lehce zčervenal. Tahle informace ovšem přivedla do rozpaků i jeho. Nikdy nevěděl, jak na něco takového reagovat. Zároveň ho ale popíchlo, že si generál dovoluje ‚krást‘ mu muže tímhle způsobem. Ne, že by na to neměl pravomoc, ale plukovník vždycky a rád využil šanci pořádně se s ním pohádat.

„Dali ti na výběr?“ zeptal se a ještě než mladík stačil znovu zakroutit hlavou, vmísil se mezi ně opět Chip, který přesně věděl, o co mu jde.

„Sloužit v osobní generálově gardě je čest pro každého muže, pane.“

„Říká kdo?“ štěkl po něm Haar. „Nezní to, jako bys to měl ze svý hlavy!“

Poručík udělat tu nejrozumnější věc, jaká byla momentálně možná, ustoupil a neodpovídal. Haar tím přišel o sparing partnera, a tudíž jeho nabíhající vztek zase polevil.

„Dobře,“ rozhodl se nekazit si dnešek myšlenkami na svého otce, „nastupovat!“ Poplácal strnulého mládence po rameni a navedl ho do jednoho ze dvou transportérů, které měli připravené na cestu. Lorik, Chip, Ben, Ivan, Damian a Kyle je následovali. Zbývajících pět mužů a tři ženy nastoupili do druhého vozidla. Dveře hangáru se otevřely a oba transportéry se vznesly do vzduchu. Když minuli strážní bóje na Zdi, přerušil plukovník, který se vecpal na sedadlo mezi Gereta a Kylea, naprosté ticho: „Co přesně znamená působivej výsledek, Gerete?“ Ten ztuhl a Lorik si jen tiše povzdechl. Uvědomil si, že toho kluka na Haarovu zvláštní osobnost a chování nepřipravil dostatečně. Měl plukovníkův zájem o neznámého nováčka předvídat.

„Za-zase tak pů-působi-vý to ne-nebylo, pane!“ Haar ani jinou odpověď nečekal, ale potěšilo ho, že už zase trochu komunikuje.

„Zkus to,“ pobídl ho. Mladík se neochotně ošil, ale odpovědět musel: „Tři-třiapadesát zásahů…“ Haar tiše hvízdl. Už chápal, proč si ho generál drží i přes tenhle jeho ‚hendikep‘.

„Třiapadesát zásahů, plnej počet,“ řekl uznale. „Víš, kolik jsem měl já?“

„Ne-nevím, pane!“ odpověděl popravdě, ale jenom to dořekl, polilo ho horko. Jaký výsledek by asi tak mohl mít?! Zase to celé posral!

„Jedenapadesát! A to jsem si myslel, že jsem nepřekonatelnej!“ zaslechl vedle sebe pobaveného plukovníka, „plnej počet… ty vole… neuvěřitelný!“ zopakoval nadšeně.

„Ná-náhoda, pane,“ snažil se šokovaný mladík zdůvodnit svůj lepší výsledek.

„Dvakrát po sobě?“ vmísil se jim do hovoru poručík.

„Nekecej!“ vydechl Haar.

„Fakt!“ odpověděl Chip a líně se protáhl.

„Když zjistili, že má plnej, považovali to za chybu a nechali ho to udělat ještě jednou. Poslali ho znovu na tejden za Zeď a on se jim vrátil zase s třiapadesáti.“

„To si děláš prdel,“ ozval se Lorik.

„Ne,“ zahihňal se Chip a zakroutil nechápavě hlavou, „ale nevím, čemu se divíš, je to stádečko naprostejch blbců. Jakoby se Marie už někdy spletla.“

Do diskuze se připojil další muž, kterému nešly do hlavy ty dva chybějící body: „Jenom jedenapadesát, pane?!“

„No jo,“ přiznal plukovník s předstíraným zahanbením.

„Vy jste u toho trochu dřímal, co?“ obvinil ho vedle sedící Kyle s širokým úsměvem a přátelsky do něj strčil ramenem. Všichni až na Gereta se rozchechtali a to včetně samotného Haara. Byl pověstný svou leností a neochotou pohybovat se jinak, než krokem. Co opravdu nemusel, nedělal a nijak se tím netajil. Mladý sniper zbytek cesty jenom poslouchal, a i když zpočátku vůbec nechápal, co se to tu děje, a kdy přesně došlo k té změně v jejich komunikaci, postupně mu začalo docházelo, proč se na tuhle ‚akci‘ všichni tak hrnuli. Půlden blízkého přátelství s tímhle mužem, za to určitě stál. Haar byl v tomhle po své matce a snadno si získával lidi svým smyslem pro spravedlnost a upřímným srdcem. I když uměl být nevrlý a vzteklý, neubíralo mu to z jeho neuvěřitelného charisma vůbec nic. Vypadal mnohem přirozeněji, když se se svými muži mohl bavit jako se sobě rovnými, než když předstíral nadřazenost a dodržoval předpisy. Milovali ho za to, a nikoho z nich by ani nenapadlo, vážit si ho proto méně. Přesto však v sobě plukovník nesl i generálovy geny, kterých byla většina. Síla, mohutnost, odolnost a neskutečná výdrž byly pouze malou částí jeho výbavy pro boj. Když bylo třeba, uměl dary svého otce využít naplno.

Cesta netrvala dlouho. Přestože byla nejbližší oáza poměrně daleko, pro transportéry to byla otázka asi patnácti minut. Autopilot přistál a všech šestnáct cestujících postupně vyskákalo ven. Většina z nich nikdy nic podobného neviděla. Rozsáhlé oblasti na Zemi se po útoku Terrianů změnily v poušť následkem otrávených vodních zdrojů. Všechno co zde žilo a bylo závislé na vodě, uhynulo, což se projevilo, mimo jiné, i mírným poklesem atmosférického kyslíku. Vědci se proto rozhodli pomoci přírodě jejími vlastními zbraněmi. Vyvinuli neškodnou bakterii, která je schopná v jedovaté vodě nejenom přežít, ale také ji pomocí složitých chemických reakcí čistit. Po letech se tedy na zasažených místech začala příroda opět probouzet. Na místech, jako bylo tohle. Život tu hýřil všemi barvami a také se hlasitě ozýval. Stovky stromů, různých rostlin i zvířat, která byla vědci neúnavně klonována a pářena. Byl to velmi složitý proces vyvažování druhů, jejich počtu a správného umístnění. Lidstvo si konečně uvědomilo, jak důležité je ‚zdraví‘ jejich domovské planety. Všichni zůstali stát v němém úžasu. I Haara, který tohle místo navštívil už několikrát, tenhle pohled vždycky obral o všechna slova. Nejspíš by tam takhle stáli až do večera, kdyby najednou, jenom pár metrů od nich, nezavřeštěl pavián. Všichni reflexivně sáhli po zbrani.

„Ne!“ zarazil je plukovník.

„Hlavně klid. Dalo mi dost práce získat povolení, takže žádné zabíjení, žádné ničení.“ Počkal až zase zchladnou, a dal pokyn k přesunu: „Tak fajn, jdeme najít ty pomeranče. Loriku?“

„Čisto, pane!“ zahlásit seržant, když proskenoval nejbližší okolí. Plukovník přikývl a zamířil směrem na jih: „Postupujeme opatrně, ohleduplně a bacha na ohnivý mravence, hrozně rádi lezou do kalhot.“

„A jak je poznáme, pane?“ otázal se Ricky naprosto zděšený představou, že má v kalhotách něco jiného, než ženskou.

„No…“ Haar se zastavil a dal ruce deset, pak dvacet a nakonec třicet centimetrů od sebe. „Jsou asi takhle velcí, rudí, mají šest noh, tykadla a hlavně obrovský kusadla.“ Vážnost s jakou to řekl Rickyho úplně odzbrojila. Najednou to vypadalo, že ochutnávka pomerančů na tomhle místě, nebyl zase až tak dobrý nápad.

„Idiote,“ houkl na něj Lorik, který se vzrůstající paniku rozhodl zatípnout dřív, než se přenese i na ostatní, „když nevíš, jak vypadá blbej mravenec, tak se nediv, že si z tebe pak lidi utahujou.“ Haar se škodolibě zasmál doslova nadšený tím, že se mu z někoho podařilo udělat vola a dal se znovu do pohybu.

„No co?“ hájil se Ricky, kterému se viditelně ulevilo, „všechno co plukovník řekne je přece pravda, nebo ne?“

„Toho se drž,“ zakroutil hlavou Lorik a postrčil ho dopředu. Ricky ale seržantovi nehodlal dát pokoj: „A jak teda vypadá?“

„Tak jak ho popsal plukovník, ale je asi milionkrát menší.“

„A co ty kusadla?“

„Jo, kouše… není to nic příjemnýho, ale přežít se to dá, Ricky, věř mi.“

„Au!“ zavřískl za nimi Ben, plácl se přes pravou tvář a vytřeštil oči na mrtvolku komára, která mu zůstala v ruce. „Co to…? Nebylo to jedovatý?“

Lorika už brali všichni čerti. „To je… jenom komár, Bene,“ procedil mezi zuby, když si prohlédl rozpláclého hmyzího útočníka na jeho dlani, „jako medik bys měl tohle, kurva, vědět!“ Ben se ale nedal jen tak odbít a za řehotu ostatních se ptal dál: „Fakt? A není ňákej větší? Možná bych si měl raději píchnout….“ Pohled seržanta Qui'ina, slibující velmi rychlou a bolestivou smrt, ho ale okamžitě zbavil všech nepatřičných obav.

„Tak ne, asi se mi to jenom zdálo,“ připustil váhavě Ben a s potáhnutím si otřel komára o svůj oblek.

Plukovník se na celé kolo rozchechtal: „Kurva, chlapi vy jste jak vejlet z mateřiny! Generál vás do přírody asi moc často nebere, co?“

„Výkvět naší armády,“ zavrčel Lorik, což Haara rozesmálo ještě víc. Chip se pousmál. Všichni tohle už potřebovali. Uvolnit se a zhluboka nadechnout. Bez rozkazů a svazujících předpisů. Věděl, že takhle ‚panikaří‘ jenom proto, že můžou a užívají si to. I Lorik se zlobil jenom na oko, a aby jim v tom mohl zdatně sekundovat.

V téhle náladě se všichni konečně dostali na místo, které hledali. Všude kolem rostly nízké pomerančovníky obsypané zralými plody.

„Jsme tady,“ oznámil plukovník. Mezitím co ostatní vytahovali svoje zásoby přepravních pytlů, přešel Lorik k nejbližšímu stromu, jeden pomeranč si utrhl, oloupal a začal se cpát.

„Tak co jim říkáš, Loriku?“

„Měl jste pravdu, pane,“ odpověděl seržant s plnou pusou, „mnohem lepší.“

„Kolik toho potřebujeme, pane?“ zeptal se Kyle.

„Dost na pořádnou párty, Enrico říkal, že je schopnej udělat vám z toho i nějakej chlast!“

„Tak to tady nesmíme nechat ani jeden!“ nechal se slyšet Ivan. Všichni začali s vidinou chutného likéru z pravého ovoce svorně plnit pytle oranžovými plody. Několik malých, pracovních robotů, které vypustily do vzduchu, je odnášelo zpět k transportérům. Haar je nechal věnovat se této bohulibé činnosti, a uklidil se kousek dál, mimo jejich dohled. Sedl si pod košatý strom a zády se opřel o jeho kmen. Miloval tohle místo, tolik odlišné od dusivého města plného lidí.

„Pane?“ Plukovník se otočil za hlasem, který bezesporu patřil ženě. Desátník Davisová stálá pár metrů od něj, čímž mu naprosto narušila jeho vzácný klid.

„Stalo se něco?“ zeptal se. „Ne…“ zatípla tiše jeho víru, že má její přítomnost zde nějaký hlubší důvod.

„Mohu?“ využila uvolněné atmosféry a vnutila mu svoji společnost.

„Ehm… Jo,“ odpověděl nejistě. Lira si přisedla asi dva metry od něj, a Haarův tlak okamžitě vyletěl na 180. Mimo jiné také proto, že i když byla z dvacáté šesté, musel uznat, že je to zatraceně krásná a dobře vyvinutá ženská.

Co asi chce, panebože? prolétlo mu hlavou, když usilovně předstíral, že se kochá okolní přírodou.

Desátník Davisová nakonec to nekonečné ticho přerušila s očima upřenýma do těch jeho: „Máte tohle místo rád?“ Její zastřený hlas zněl svůdně. Haar sklopil hlavu a začal na zemi hledat něco, čím by mohl zaměstnat nervozitou roztřesené ruce.

„Jo,“ odpověděl, když si konečně uvědomil, že to, co řekla, byla otázka na něj. Lira se pro sebe usmála, připadal jí neuvěřitelně rozkošný, jeho nevýřečnost a nervozita. Bylo to tak sladké. Věděla moc dobře jaký je, a co s ním její přítomnost dělá. Plukovník si znovu odkašlal a zhluboka se nadechl. Měl pocit, že čím víc přemýšlí nad nějakým neutrálním tématem, tím méně toho v hlavě má.

„I mně se tady líbí,“ konstatovala Lira a pohledem přejela po okolních stromech, „přijde mi to tu… romantické.“ Haarovi začalo docházet, že tahle konverzace nebude jen tak. Přesto se pokusil o úsměv, ale dlouho ho neudržel: „No… když myslíte…“

„Vám ne?“

„Já nikdy nebyl romantik, takže… nejsem si jistej, co si pod tím představit,“ odpověděl a byl na sebe zatraceně hrdý. Nejenom, že to bylo souvětí, ale dávalo i smysl.

„Hmm…“ Lira zapředla jako kočka a po čtyřech se přisunula až k němu. Jestli si do téhle chvíle namlouval, že si vážně přišla jenom poklábosit, tohle jeho plané naděje bezezbytku smetlo. Celý ztuhlý, s kyselým výrazem a rozpaky v očích horečně přemýšlel jak z toho ven. Lehce naklonila hlavu na stranu a chvíli si prohlížela jeho mužnou tvář. Klimatizovaný oblek bez helmy neplnil svoji funkci dokonale, a on se trochu potil. Jí ale jeho vůně připadala omamná. Byla dráždivá a sexy stejně, jako celé jeho tělo.

„Smím vám to vysvětlit?“ zašeptala mu kousek od obličeje.

„Madam… já…,“ zaprotestoval a ještě víc se namáčkl na kmen stromu. Její plné rty se ale pomalu a nebezpečně přibližovaly.

„Pane?!“ uslyšel znenadání Lorikův hlas. Oba sebou škubli, a Lira se naštvaně odtáhla. Plukovník se zprudka nadechl, jakoby se ještě před pár vteřinami něčím dusil a rychle se vyškrábal na nohy.

„Co je?“ zeptal se seržanta a setřel z čela krůpěje potu.

„Nemůžu najít Chipa, pane, někam zmizel a jeho komunikátor neodpovídá,“ obeznámil ho se situací a vrhal přitom nenávistné pohledy na svoji ‚kolegyni‘.

Chip a ztratit se? Co je to za volovinu? No, nevadí, aspoň mám příležitost se zdejchnout.

„Dobře, podívám se po něm, nejspíš někde usnul,“ řekl zmateně plukovník, a ještě než zmizel mezi stromy, nabídl mu seržant doprovod. Haar se ani neotočil, pouze mávl rukou na znamení, že o něj nestojí. Lorik a Lira osaměli.

„Co sem lezeš?!“ zasyčela na něj. „Už jsem ho skoro měla!“

„Řekl jsem ti, že ho máš nechat být, Liro, ber to jako poslední varování. Nechtěj, abych litoval, že jsme tě vzali sebou.“

„Tss,“ odfrkla si, „celá se třesu,“ její hezkou tvář zkřivil posměšný úšklebek. Když ho míjela, aby se připojila k ostatním, byl si Lorik jistý, že na něj plivne. Až teď mu došlo, proč ji tolik zajímal sběr pomerančů. Byla to ideální příležitost dostat se blíž k něčemu, co bylo za normálních okolností téměř nedosažitelné.

Já vůl... Mělo mě to napadnout! Upřímně se na sebe zlobil. A to nejenom proto, že se plukovníkovi zaručil za klidný průběh. Při myšlence na to, co by se asi stalo, kdyby dorazil o pár vteřin později ho polil studený pot.

"Nabuzená štětka!" ulevil si polohlasně a utrhl další pomeranč.

Haar našel Chipa asi po patnácti minutách úporného hledání, během kterého se snažil dostat z hlavy šokující zážitek s desátníkem Davisovou. Stál uprostřed stezky, kterou vyšlapalo nějaké zvíře, a hleděl směrem na jih.

„Kde seš sakra?! Hledám tě už věčnost!“ Chip ale vypadal, že ho vůbec neslyší. Haar zpozorněl, přestože věděl, že by tu jen tak nestál, kdyby hrozilo bezprostřední nebezpečí, znovu raději proskenoval okolí a popošel opatrně blíž: „Chipe?“ Výraz ve tváři jeho přítele mu spolehlivě vyhnal z hlavy jak desátníka Davisovou, tak zlost, kterou na něj měl, protože beze slova zmizel.

„Chipe?“ zopakoval hlasitěji. Poručík sebou neznatelně trhl a konečně to vypadalo, že si jeho přítomnost uvědomil. Plukovník ho dál pozoroval s obavami v očích.

„Cítím… příšerný zápach,“ vydechl s odporem poručík, „odsud,“ kývl hlavou směrem, kterým se díval. Haar si okamžitě uvědomil, že vítr fouká opačným směrem a naskočila mu husí kůže. Někde poblíž se právě dělo něco hrozného, natolik zlého, že to přitáhlo i Chipův 'šestý smysl'. Rozhodl se zjistit víc, ale nerad by narušil jeho soustředění dřív, než se tak stane: „Co cítíš, Chipe?“

Poručík sípal, jakoby mu něco bránilo se nadechnout. Trvalo mu dlouho, než třesoucím se hlasem odpověděl: „Hnijící maso... bolest, utrpení, krev… strach… zoufalství… šílenství… Plukovník se zahleděl stejným směrem jako jeho přítel a musel přiznat, že má z celé téhle podivné situace  hrůzu.

„Jestli je tam strach, musí tam být i život.“ Chytil Chipa za ramena a silně s ním zatřásl. Věděl, že ho některé z jeho vlastních schopnosti děsí stejně, jako všechny lidi, kteří o nich věděli.

„Haare?“ zíral na něj zmatenýma očima, jakoby ho dnes viděl poprvé.

„Podíváme se tam,“ ujistil ho plukovník. „Dobrý?“

Rozrušený Chip nejdřív pouze přikývl, ale pak  svého přítele pevně objal. Věděl, že by neměl, ale potřeboval si vzít alespoň něco málo z jeho energie a síly. Haar ho bez váhání přitiskl k sobě, a tím mu otevřel svoje, téměř nevyčerpatelné, zdroje.

„Musíme jít,“ zašeptal po chvíli, a poručík ho okamžitě pustil. Haar mu věnoval ještě jeden starostlivý pohled, a poté se oba beze slova vydali zpět. Rozhodnuti přijít na to, jaké temné tajemství skrývá tenhle, na první pohled, dokonalý ráj.