Vložila pouštní květiny do vázy a naznačením pokleknutím udělala na svých prsou znamení kříže. Jako každý den pronesla modlitbu za svého bratra. Nepočítala, kolikrát navštívila chrám Páně, a kolikrát tu prosbu tiše vyřkla. Přesto vše doufala, že bude vyslyšena. Vyšla ven těžkými dubovými dveřmi a naučeným způsobem přivřela oči a zavřela ústa, aby se jí všude přítomný prach ve vzduchu nedostal do nechráněných míst. A v ten den ho spatřila. Zvony se rozhoupaly v pravé poledne, aby povolaly všechny obyvatele Apllegreeanu ke stolu. Jeho kůň našlapoval tiše, s hlavou mírně schoulenou ke své pleci a tím nechal vyniknout svému jezdci. Nad hlavou se mu tyčily dva černé pekelné rohy a slunce, otírající se o jeho záda, kolem něj vytvořilo rudou ohnivou záři. Prosila Boha… ale jestliže poslal místo svých andělů démona, nemohla se jeho daru protivit. Poklekla do písku pod schody z kostela a znovu udělala kříž. Na svém bělostném čele, na svých ňadrech a pak políbila se zavřenýma očima svůj růženec.

„Děkuji ti Bože,“ zašeptala Maria a propukla v hluboký pláč.

***

 „Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se cizinec a pomalými pohyby nechával jednotlivé papíry bankovek proklouzávat mezi prsty.

„Samuel. Samuel Creek,“ zašeptal chlapec a dychtivě pozoroval peníze. „Pane?“

Matsuori Eiirochi si ho prohlédl od hlavy až k patě a pak zůstal viset pohledem na knize, kterou měl rozloženou na klíně. Všiml si ji už včera, když mu dával první dolary. Nepatrný úsměv na jeho tváři mu utvořil v koutku očí vějíř vrásek.

„Postaráš se o mého koně?“ sešel schůdek od hotelu a pod svými vysokými botami zvířil nažloutlý prach.

„O koně pane?“ zeptal se nechápavě chlapec a zaklapl knihu. Vyskočil na nohy a znovu fascinovaně zíral na bankovky. „Je o něj dobře postaráno, dal jsem mu včera…“

„Ten kůň… jmenuje se Yurushi. Dnes… než tě rodiče povolají k večeři… bude sám. Chci, aby se mu dostavilo co nejlepší péče. Můžu ti věřit?“ usmál se Eiirochi a položil svazek dolarů na otrhaný obal knihy, nesoucí název Anatomie člověka.

„Jistě pane..,“ přikývl Samuel. „Přivedu ho… vyčesal jsem ho a jeho hříva je jak…“

„Pamatuji si sníh, u nás doma,“ přerušil ho cizinec a zadíval se nepřítomně přes jeho vlasy, barvy dusané slámy pod kopyty koní. „Tak jako vločky sněhu, když ráno roznítíš uhlíky v ohništi a jemný popílek dopadne do čisté…,“ nedořekl, jen sklonil hlavu a nasadil si klobouk. „Jsem rád, že bude o mého koně postaráno. Radil bych ti, abys ty peníze využil jinak…,“ kývl bradou na knihu. „Třeba v Santa Fé.“

Nechal chlapce, který podle vzrůstu a dětského obličeje, připomínal malé dítě, stát před vchodem do hotelu a vydal se ke svému koni. Usmíval se. Vyhodil sedlo na hřbet a utáhl podbřišník. Donutil otevřít tlamu běloušovi a vnutil mu kovové udidlo mezi zuby. Pohladil ho mezi ušima a přitiskl čelo na jeho tvrdou lebku. Zavřel oči.

Jimmy.

Jeho kůže se chvěla, když mu přejížděl dlaní po vnitřní straně stehen. Jazykem mu přejel po vztyčené bradavce a nechal se lechtat jemnými zrzavými chloupky, krášlící růžový dvorec. Otíral se mu nahým tělem o rozkrok, třel jeho vzrušený penis o své břicho a pak stiskl ztvrdlý hrbolek mezi zuby.

 Kůň nervózně přešlápl, když ucítil, jak se ruka, kterou ho Eiirochi svíral za uzdu, trhavě zacukala.

Jimmy.

To sténání se mu vtíralo do uší, šimralo ho pod kůží a on se drsně otřel svou pánví o jeho stehno. Byl tak vzrušený, netrpělivý… tak moc ho chtěl.

Jimmy.

Pustil jeho bradavku z bolestivého sevření zubů a jen ji lehce olízl. Sjel ústy níž, nezdržoval se. Byl zvědavý, jak chutná to, co právě mladému šerifovi ulpělo na pihami poseté kůži na břiše. Táhl jazyk po prvním bílém pruhu, který zdobil Jimmyho pokožku. Chutnal hořce, zvláštně, mazlavě… Potřeboval si na tu chuť zvyknout. Sbíral ji jen svými růžovými polštářky rtů, nechal je jen na nich ulpět, jako balzám a ochutnal jeho sperma až to, co zůstalo na špičce jeho penisu. Drsný… hladký… mnohem…

 Matsuori Eiirochi se nadechl a otevřel oči. Už je to jedno. Čekal moc dlouho. A teď má jedinou možnost… vše ukončit. Vyšvihl se na koně a jen nepatrným pohybem pánve…

Jimmy. Tak si ho jen lehce naťukl. Nechal tím nepatrným pohybem otřít svůj úd o jeho rozšířenou dírku, aniž by se jí dotkl a připravil prsty…nechtěl, a přesto ho nepatrně přijala, uvěznila…

 Pevně stiskl hrušku sedla a pobídl svého bělouše patami. Nechtěl na něj myslet. Nebude se to už nikdy opakovat a on … ho už nikdy neuvidí…

„Jimmy?“ vydechl nevěřícně, když zahlédl postavu, oběma rukama ležérně zapřenou o zpevněné madlo sedla, s pokrčenou nohou a s přežvykujícím stéblem v puse. Díval se na jeho záda, na černou vyčiněnou hovězí kůži vesty a bílou košili, která halila útlá ramena.

Položil své dlaně na jeho paže, táhl je pomalu od zápěstí, která předtím uvěznil do bílého povlečení postele, přes loketní jamku, vnímal jeho chvějící se svaly a pak je nechal položené na ramenou. Otřel se stále mokrými vlasy o jeho krk, pozoroval kapky vody, jak mu stékají po klíční kosti, dolů po prsou, obloukem se vyhnuly bradavce a on v touze se ho zmocnit, ho pevně chytil za ramena a donutil ho vlisovat páteř do matrace, vycpanou slámou… Obtiskl své zuby do svalu a vydýchával vzrušení…

„Víš, Eiirochi,“ slyšel jeho slova, s trochou výsměchu v hlase. „ Ten den, kdy jsem se probudil a ty jsi tam nebyl… Pamatuješ? Přišli si pro tebe. Můj otec tě měl rád. Miloval tě stejně, jako miloval mě.“

„Já…,“ Eiirochi zastavil koně a svraštil obočí. Hypnotizoval kousek holé kůže na Jimmyho krku, kterou ještě večer obdarovával svými polibky. „Vím, co by si o pomstě myslel tvůj otec. Zůstaň ve městě…Nechci…“

Jimmy svěsil pokrčenou nohu a zasunul ji do třmenu. Otočil svého ryzáka čelem ke svému milenci a usmál se.

„Stal jsem se šerifem, Eiirochi,“ řekl a přejel si po klopě kožené vesty. „Tady tu věc… odevzdal jsem ji dnes ráno starostovi města. Řekl jsem ti, co k tobě cítím, a to nehodlám vzít zpět…“

„Eiirochi!“ vykřikl přidušeně, zatnul své prsty do jeho zad, nevnímal, jak se vyryté písmeno kroutí pod jeho drsným sevřením a s každým tlumeným vzdechem, nedotaženým do konce, ale v polovině vyměněný druhým, slepil své zrzavé chloupky spermatem.

„Jimmy, je mi to líto…,“ svraštil obočí Matsuori Eiirochi a chytil svého přítele za bradu. „Nechci po tobě, abys mi odpustil…“

Šerif se k němu naklonil, mírně natočil hlavu a jen s lehkým otřením svého rtu ho políbil, naznačil útok svým jazykem zastaveným o hradbu tvořenou bílými zuby a pak se usmál.

„Odpustit? Co? Čtyři roky, Eiirochi. A čas běží. Jsi připraven? Já ano. Nechci se mstít za smrt svého otce. Chci, aby každý, kdo zanechal značku na tvé kůži… zaplatil. Řekl jsem ti to tisíckrát. Tenkrát. Dnes večer. Ve svých snech. Ve svých modlitbách. Řeknu ti to i teď. Chceš to slyšet, Eiirochi?“

Nečekal na odpověď. Jedním jediným úderem svého klobouku přes masivní zadek svého koně a zarytím pat do slabin, donutil ryzáka nacválat a vyrazil směrem, kde se mezi pískovými skalami řítil vlak, plný chlastu, děvek a mužů, schovávající se za jméno Whiteman.

Matsuori Eiirochi dohnal mladíka několika dlouhými skoky svého bělouše a zařadil se vedle jeho boku. Přetáhl si rudý šátek přes ústa a nos, aby si chránil obličej a zlehka svíral otěže. Nebyl nervózní. Smířil se se svým osudem v momentě, kdy se jeho kolena obtiskla do písku a pach piva ho probudilo k vědomí. Tenkrát… zemřel.

Černý dým, valící se z komínu masivní lokomotivy, na sebe poutal už z dálky. Ani v tento okamžik se srdce Eiirochiho nezrychlilo. Pomsta ani smrt mu nestála za to, aby donutil své srdce rychleji bít. Jen touha a láska, kterou mohl v podobě polibků oplácet člověku, jenž mu dodal odvahu znovu žít, mohla jeho srdce donutit rozhánět krev do míst, která ho naplňovala vzrušením. Usmíval se. Nikdy mu to neřekl. Tak jako on. Vždyť to byla pouhá dvě slova. Doufal, věřil…

„Jimmy,“ zasténal Eiirochi a pohladil ho prsty mezi hýžděmi. Hodinové ručičky se posunuly o celou hodinu a on stále… „Budu opatrný…“ zajel prsty dovnitř, sám to dělal poprvé a proto ho překvapilo, jak ho Jimmy přijal. Obepnul ho takovou silou, aniž by musel, lehké stahy ho přímo nasály. Zatlačil jen nepatrně, seznamoval se s tím prostorem, který pevně svíral jeho prsty a vykřikl zároveň se svým milencem, když narazil na hrbolek, pod kterým Jimmyho tělo ztuhlo, prohnulo se až tak moc, že se lopatky navzájem dotýkaly…

„Přestaň!“ vykřikl šerif a pevně ho uchopil za zápěstí. Netrhnul mu rukou, jen ho svíral, drtil jeho kosti a pak povolil. Dýchal…Rychle…

Cítil, jak se jeho bělouš chvěl, při každém otisku kopyta do písku. I on jakoby věděl, že je to naposledy, co nese svého pána… Ani on necítil strach. Nesl hrdě vztyčenou hlavu a vydal ze sebe vše. Tahle neživá věc nebyla rychlejší než on. Nikdy svého jezdce nezklamal. Ani dnes. Odfrkl si, pohodil hřívou a stočil hlavu mírně dozadu. Tak majestátní. Přimhouřené oči, stínící šerpou klobouku, ruce, které jen zlehka držely dva řemínky otěží… neškubal mu udidlem v hubě. Stačilo jen přitisknout stehno k jeho žebrům a on pochopil. Změnit směr. Zvolnit cval. Zastavit. Znal muže, který si ho dlouhá léta sedlal. A věděl, že až ho zatíží svou plnou vahou, jako právě teď, vztyčený v třmenech, dotek na krku, poslední sbohem, musí splnit přání, které mu tolikrát šeptal do hebké kůže.

Několikrát si promnul ztuhlé prsty svírající úzké pruhy kůže a čekal na vhodný okamžik. Nevnímal vyděšenou krásnou tvář za oknem vagónu, mezi dvěmi bílými dlaněmi obtištěnými na průzračné sklo. Pohnula rty, překryté několika vrstvami rudé růže ve výkřiku, když sledovala muže, pomalu se stavějící na sedlo. Kožený těžký plášť se vlnil za jeho zády, vítr se mu snažil strhnout klobouk z hlavy a i přes to vše… vypadal klidně, jako někdo, kdo to dělá běžně.

Otočil hlavu jen lehce, aby zkontroloval, zda je mu Jimmy na blízku. Chvíli se držel kovového madla a pak se odrazil. Síla neviditelných paží větru konečně zvítězila a strhla mu širák z hlavy. Zůstal za ním plát, několikrát ho praštil do zad a pak se uklidnil, vlající poslušně za ním a nakonec mu odevzdaně dopadl na ramena. Eiirochi nechal pár vteřin svému tělu, aby si odpočinulo, zapřen okovanými těžkými botami do zábradlí na vstupní plošině. Svíral železnou trubku a donutil své plíce se v klidu nadechnout. Šátek ho chránil proti nedýchatelnému černému dýmu, táhnoucí se kolem dřevěných stěn vagónů. Konečně spustil nohy na zem a hned na to, jak ucítil pevnou půdu pod sebou, překřížil paže nad hlavou, aby mohl uchopit rukojetě svých katan a vysunout je v jeden okamžik z pouzder.

Hned za dveřmi, které rozrazil, vpadl tváří v tvář muži, jehož jméno si nedokázal hned vybavit. Neměl chuť si ta jména připomínat. Levá ruka táhla krátký pohyb v úrovni jeho pasu, párala ho těsně nad koženým opaskem a druhá katana se jen lehce otřela o jeho ohryzek, překotně běhající od brady dolů. Nezanechal na jejím ostří ani krůpěj krve. Byl rychlý. Nevěnoval jeho nechápavě vyděšeným očím jediný pohled. Dopadl bezvládně k jeho nohám, aniž by se snažil zastavit prýštící krev z krku.

Ženský křik ho nerozhodil ani nezpomalil jeho kroky. Jeho paže se zbraněmi poklesly, procházel středem vagonu, vkusně zařízeným, se stoly prostřenými krajkovými ubrusy a čajovým porcelánem dováženým z daleké Číny. Spoře oděné děvy se rozestoupily, utvořily mu úzkou uličku jen na tolik, že se svými spuštěnými katanami dotýkal střevíců nejblíže stojících lehkých ženštin. Vítr mu rozcuchal vlasy, dlouhé havraní prameny mu splývaly až k pasu, halily jeho tvář do přízračného závoje, a když výhružně pozvedl hlavu, reagující na jakýkoliv pohyb, odhalil tak tmavé oči plné … soucitu.

Přechod do dalšího vagónu mu znovu rozvlnil vlasy a nechal je plát divoce ve vzduchu ještě ve chvíli, kdy rozrazil další dveře. Pach střelného prachu mu podráždil čichové buňky. Jen pokrčil nevědomky nos a prudce sebou trhl. Nevěnoval pozornost bolesti, jenž mu začala pulsovat v pravém rameni. Nemělo to žádný vliv na to, aby pozvedl ruku a krátce s ní ťal. Jakoby kost těsně pod loktem, držící revolver, byla jen z pouhé ztlučené smetany… hrudka lahodného bělostného másla. Oliver Verlock. Před čtyřmi lety měl vlasy zrzavé jako jeho matka, pečící ten nejlepší chléb na farmě. Teď byly mastné, splihlé a lepící se mu na propadlé lícní kosti. Uměl si vybavit, jak chutnalo jeho sperma, když se mu udělal do krku. Byl ještě při vědomí. I v okamžiku, kdy k němu poklesl, smál se mu do obličeje a táhl svůj nůž po jeho bradě. On udělal první značku, kousek od místa, kde se právě rudé pramínky krve míchaly do již zacelených jizev, dvou písmen OV.

Položil mu ostří katan na ramena, překřížených na svých loktech. Necítil k němu nenávist. Neměl v okamžiku své smrti, kdy Eiirochi trhl oběma rukama k sobě, žádnou odezvu v jeho očích. Nestačil si ani uvědomit, že přišel o svou pravou paži. Anděl pomsty ho sevřel do náruče dřív, než se jeho hlava oddělila od těla a to dopadlo na dřevěnou podlahu. Eiirochi jen prodloužil svůj krok, aby překročil mrtvého muže a ruce rozpažil od sebe. Pomalu otáčel hlavu ze strany na stranu, rozmýšlejíc se, kdo bude další. Marty Lovic napravo nebo Joseph Malchovski nalevo? Viděl v jejich očích strach až panickou hrůzu.

ML.Ta značka ho pálila těsně pod levou lopatkou a nikdy ji neviděl. Tak jako Marty Lovic svou smrt. Přišla nečekaně a rychle. Úkrok stranou, ostrá čepel meče, která si snadno našla skulinu mezi dvěma žebry, ani o ně nezavadila, jen projela svalovou hmotou a ukončila trápení vystrašeného srdce.

JM?

Jimmy se dotýkal ústy jeho pokožky na zádech jemně. Vyhýbal se všem vystouplým jizvám a své polibky věnoval jen neposkvrněné kůži. Eiirochi se zachvěl a pootočil hlavu. Pššš… šeptal mu mladý šerif do krku, nabral těžký pramen a stáhl mu ho přes rameno na prsa. Eiirochi seděl na lůžku a pozoroval svůj odraz v zrcadle. Viděl jen sám sebe. Jimmy seděl za ním, jeho ruce ho laskaly na bocích a pak s nimi přejel na pevné břicho. Nedokázal se ovládnout, tlumeně vydechl a přivřel oči. Otisky zubů na svém rameni a jemné ruce, které kopírovaly tvrdé pánevní kosti. Zajel mu prsty do chloupků a dlaní drsně přejel po jeho vzrušeném penisu.

„Kdo je JM?“ zeptal se ho v tu chvíli Jimmy a on cítil, jak se jeho vlhký jazyk snaží vyhnout značce, která ho pálila mezi lopatkami, přímo na obratlích páteře.

„Někdo, koho zítra zabiju,“ odpověděl s tichým výdechem Eiirochi a potřísnil svým spermatem Jimmyho ruce, které ho několika tahy dovedly k vyvrcholení.

Levá ruka táhla krátký ostrý tah od břicha, středem hrudníku a zasekla se do brady nepřipraveného Josepha Malchovského. Jen cvaknul zuby, poklesl na jedno koleno, pohlédl na své vnitřnosti, deroucí se mu skrz zkrvácenou košili, aniž by se je snažil dostat zpět a pak zvedl hlavu zpět na mladého lovce odměn. Nechápal. Nepamatoval se. Jen pozvedl ruku, ve které stále držel zbraň, s prstem na kohoutku a pak jeho život v očích vyhasl a on zůstal sedět na svých pokrčených nohou., s pramínkem krve vytékajícímu z koutka úst.

„Ty hajzle! Co jsi zač! Kdo jsi!“ vykřikl muž a vypálil od boku ze své brokovnice. Roztřesenými prsty se snažil vytáhnout další nábojnici z pásu a zastrčit ji do komory.

„Ožralec Horsehand,“ svraštil obočí Eiirochi a přistoupil k němu. Napřáhl jednu ze svých katan a nadzvedl si jeho hlavu, aby mu viděl do očí. „Vlastně ani neznám tvoje jméno. Byl jsi vždy tak ožralej… Máš vůbec nějaký jméno? Dokázal se ti ten den vůbec postavit?“

Muž s prošedivělými vlasy zavrávoral a stále se snažil vecpat nábojnici do své brokovnice.

„Ty … ty jsi… ten spratek… od tý přistěhovalecký děvky…?“

Ostrá špička meče projela hrtanem, přerušila hlasivky a pronikla skrz vrásčitý krk. Nechtěl se dívat, jak ten muž chrčí své poslední urážlivé nadávky na jeho matku. Jediným prudkým trhnutím rukou strhl všechny krvavé kapky krve z lesklých čepelí a přešel do dalšího vagonu.

Prohnul své tělo do nepřirozeného úhlu, přikrčil se a vyhnul se první spršce výstřelů. Horký olověný projektil mu spálil kůži na tváři a on znovu reflexivně uhnul. Okna vagon se roztříštila a Eiirochi nestačil ani zaregistrovat, odkud se vzaly smrtící střely, které poslaly tři z mužů k zemi. Těch pár sekund útoku z venku mu stačilo k tomu, aby si zmapoval malý prostor. Naskakovala mu jejich jména. Nečekal útok beze zbraně, když se mohutná postava blonďatého Dána proti němu vrhla, chytla ho za obě zápěstí a přirazila ho svou vahou na stěnu.

„Eiirochi?“ vdechl mu Jimmy vzrušeně do tváře a nasál jeho pach táhlým dlouhým nádechem nosem. „Kolikrát… kolikrát mě musíš uspokojit, abych měl dost?“ Držel ho pevně za zápěstí a povalil ho na zem. Seděl mu v klíně, těžce oddychoval a pozoroval ho skoro zvířecíma očima. Tolik touhy, vášně. Naléhavosti. Drsně se mu otíral břichem i svým nenasytným údem o ten jeho a znovu ho donutil, aby se mu postavil. Připravil si ho jen svou nadřazeností. Tím, jak ho vlhkým dechem táhnoucí mu po krku, vzrušoval. Eiirochi ho chytl pevně za boky, zastavil jeho tření a nadzvedl ho. Přitáhl si ho rozhodně blíž k sobě, nasměroval si svou tvrdou erekci proti jeho pevnému zadku plnou pih a donutil ho dosednout.

„Záleží jen na tobě, Jimmy,“ usmál se a přirazil.

Zatnul ruce a zesílil stisk na rukojetích katan. Pak jeho svaly povolily a zbraně zacinkaly o zem. Mohutný blonďák zbraně nechápavě sledoval dopadající meče na podlahu. Pustil křehké tělo svého nepřítele a jen nepatrně poodstoupil, aby si ho prohlédl. I on se nepamatoval. Neuměl psát. Kříž nahrazující jeho jméno na pravé hýždi. A tři čáry hned vedle něj. Cítil, jak mu trhá vnitřnosti svým slušně vybaveným údem. Byl schopen se udělat, aniž by z něj vystoupil, tolikrát za sebou. Kolik svislých čar krášlilo jeho boky. Udělal pár dalších kroků a zavrávoral. Až pak chytil rukojeť dlouhého nože, který mu trčel těsně pod hrudní kostí. Srdce se mu otíralo o ostří a každým úderem samo sebe připravovalo o možnost dalšího životaschopného nádechu. Udělal ještě jeden krok a konečně se mu podařilo nůž vytáhnout ze středu svého hrudníku.

Eiirochi se ohnul pro své katany a vrhl krátký pohled ven rozbitým oknem. Jimmy už tam nebyl a to ho znervóznilo. Poprvé se ozvalo jeho srdce strachem. Zvedl své zbraně a vykročil. Zuby mu bolestí cvakly o sebe a on zavrávoral. Rozehnal nevolnost stiskem rukojetí a donutil sám sebe udělat další krok. Snažil se sám sebe přemluvit, že rudá skvrna, která se rozrůstala na jeho břiše, nemá žádný význam. Kapka potu mu zkopírovala oční jamku a zůstala viset v jeho koutku. Otřel si ji ramenem a několikrát zamrkal. Zvuk, který zaslechl nad svou hlavou, ho odpoutal od vlastní bolesti, a on jen přivřel oči, aby neupozornil na spojence či nepřítele, potulující se na střeše vagonu. Jeho šestý smysl mu říkal, že z toho místa, nebezpečí čekat nemusí.

„Eiirochi! Ty malá děvko! Vyrostl jsi!“ rozťal napětím prosycený vzduch hlas, který mu už čtyři roky zněl v uších a budil ho z nočních můr, z koupele ve vlastním potu.

Myslel si, že je připraven. Ruce, odhodlané zabíjet, poklesly a jeho plíce se zapomněly nadechnout. Měl najednou plná ústa rosolovité hmoty, která ho dávila a Eiirochi, aniž by měl důvod, zalapal po vzduchu a vyklopil svou snídani na zem.

„Jo… tohle si pamatuji!“ zasmál se Raul Whiteman a namířil na něj svůj revolver. „Vypadá to, že chceš narušit mou oslavu narozenin… myslel jsem, že jsi tam chcípnul a ty … zatím…“ přistoupil k němu blíž a chytil ho za vlasy. „Jsi pořád ta samá děvka, kterou je potřeba pořádně opíchat…!“