Sevřel své zbraně pevně. Klouby na prstech mu zbělely a úzkost mu sevřela hrdlo i vnitřnosti. Ten nesnesitelný tlak mu znovu a znovu trhal žaludek na kusy a Eiirochi jen bolestivě polykal, suchý vzduch a štiplavou pachuť po zvratcích. Nedokázal se pohnout. Sám sebe se zbavoval vzduchu, jak ztrácel vědomí a nedokázal se zaměřit na rozšklebený obličej svého stínu, který ho pronásledoval tolik let.

„RW. To místo mám rád.“

Eiirochi několikrát zamrkal a pak instinktivně zavřel oči, když se ozval výstřel a jeho obličej zkropila sprška rudé tekutiny. Cítil její horkost, když mu stékala po tváři a pak i její chuť, když se mu zastavila na rtech. Mezi jednotlivými pohyby svých víček, skrývající a zase odhalující výhled na Raula Whitemana, vnímal postavu, stojící za ním. Miloval ho. Chvějící se ruka oslavence mu způsobovala bolest, jak ho svírala ve vlasech a třásla jeho hlavou. Neslyšel, co říká, jen se díval na svého milence, z jehož hlavně koltu stále stoupal slabý proužek dýmu. Whiteman konečně lovce odměn pustil a chytil se za krk, z kterého prýštila krev a stále kropila Eiirochiho obličej.

Eiirochi pohnul nepatrně rty. Kopíroval pohybující se ústa Jimmyho, aby mohl sám sebe slyšet, co říká.

Miluju tě.

Zatřepal hlavou, aby uvolnil napětí a bolest, kterou mu způsobilo Whitemanovo sevření a pozvedl své katany. Ozvalo se jen tiché heknutí, když projely nejblíže stojícímu muži břišní dutinou a on začal chrlit krev na zem.

„Miluji tě,“ zašeptal Jimmy a políbil ho.

Eiirochi se zachvěl, když se ústy dotkl místa na stehně, které ho nesnesitelně pálilo pokaždé, když sesedl z koně po dlouhé namáhavé cestě. Hladil svého milence ve vlasech, ve kterých se odráželo světlo z petrolejové lampy a bylo to jako mazlit se s plameny samotného ohně. Měl je hebké a proklouzávaly mu mezi prsty jako stébla pouštní trávy. Jimmy klečel u jeho nohou a on mohl jen pozorovat, jak se jeho vlastní ruce prodírají narudlými prameny. Šerifův jazyk byl vlhký a stejně hebký jako jeho ryšavé vlasy. Tiše zasténal a bezmyšlenkovitě od sebe odtáhl víc nohy, aby se dostal co nejhlouběji do úst, která ho pevně objímala. Slyšel Jimmyho, jak dýchá, rychle a jak se jeho dlaň chvěje, když mu přejela po koleně. Prohrábl mu vlasy, prsty se otřel o ušní lalůček a vymanil se z jeho příjemné pozornosti. Přitáhl si ho za bradu ke svým rtům, sklouzl z okraje postele a zaklekl Jimmymu mezi nohy. Polibkem ho tlačil k zemi, jazykem si podvoloval nenásilně jeho touhu a tak, jak se mu dostával do úst, dostával se něžně i dovnitř.

Odrazil se, dotkl se jen špicí okovaných bot polstrování sedadla a ocitl se na jídelním stole. Drtil pod sebou prázdný talíř jen několik nepočitatelných vteřin. Jen aby se jako pták mohl vznést do vzduchu, kožený kabát kolem něj utvořil černá netopýří křídla, ruce pozvednuté se svými meči v pozici jedovatých zubů útočné kobry. Ostré, krví zčernalé čepele, pronikly muži těsně pod rameny a vyjely někde v místě ledvin. Tak jako jeho iniciály II. Jejich oči se chvíli sledovaly. Eiirochi v nich měl jen odraz své kořisti, vyděšenou, dokud si neuvědomila okamžik své smrti a zůstala nechápavě viset nabodnutá na katanách. Propouštěl ho z osidel smrti pomalu, ale přesto rychle. Než se jeho kolena obtiskla do podlahy jídelního vozu, Eiirochi se několika kroky ocitl u Jimmyho a zvláčnil jeho rty vášnivým polibkem. Vdechl mu své tiché „miluju tě“ a zmizel mu z dohledu. Podřepl a prudce trhl svým tělem. Meče vedené jedním směrem, kopírovaly pohyb svého pána a pak se tvrdě zarazily o pevné holenní kosti.

Prohnul se a vydechl. Jimmy tak těsný. Přivřel slastně oči a znovu se nechal uvěznit milencovým sepětím. Nepamatoval se, kolikrát si ho tuhle noc vzal. Poslouchat jeho tiché sténání. Hltal jeho tvář, jak sebou škube. Jak jeho oči těkají po Eiirochiho obličeji a netrpělivě ho pobízí. Dlaní vnímal chvějící se tělo a kůži. Teplo. Nechal na něj dopadat své dlouhé vlasy a fascinovaně sledoval, jak každý jeho pohyb, vytvořil na bledém těle milence černé obrazce. Namalovaly na jeho pokožce vlny rozkoše a odhalovaly třesoucí se ramena, či rychle se zvedající hrudník. Ten neuvěřitelný výjev musel pokaždé odměnit. Tiše vydechl a vyslal k Jimmymu své záchvěvy.

„Do hajzlu! Zabte toho japončíka!“ řval Whiteman a prudkým pohybem otřepal krev ze své ruky, která se mu řinula z krku, a vsakovala se do límce bílé naškrobené košile.

Jimmy zasunul za opasek svůj kolt a vytáhl druhý. Šest ubohých ran. Stiskl spoušť. Měl čtyři roky na to, aby si je všechny zjistil. Znal jeho značky nazpaměť. Eiirochi se to nikdy nedozví. Když osedlal svého koně a vyrazil – na lov. Díval se jim do tváře, odříkával verš z Bible a připomenul jim, kde zanechali na té nádherné kůži, které nebylo dovoleno dotknout se jí, svou značku. Nenáviděl je víc, než ten, kdo tyto jizvy potupy nosil. Odešel. Kvůli nim. A on ho chtěl. Tak moc, že porušil otcův slib, a i když se mu na klopě třpytila hvězda zákona a spravedlnosti, v té chvíli byl obyčejný vrah a mstitel.

Jimmy O’Donelly stál pevně, i když vlak nabíral neuvěřitelnou rychlost a lustr u stropu začal cinkat, jak se o sebe otíraly skleněné slzy. Eiirochi mu klečel u nohou a on stál nad ním jako anděl strážný, jen s šesti náboji. Cítil jak mu srdce buší, nadopované strachem a zároveň odhodláním dnes položit život, za něj. Ten tlukot, skoro stejný, jako večer.

Měsíc se prodíral svými paprsky skrz úzkou štěrbinu mezi závěsy s ornamenty divokých růží. Vtíral se do Eiirochiho očí a zdůraznil jejich podivnou šedost, která v té chvíli Jimmymu připadala jako kamenná hrouda protkaná stříbrnými žilkami. Byl tak blízko, dýchal mu vzrušeně do tváře a on toužil zastavit čas. Dlaně obtisknuté do vlasů, které se rozprostíraly kolem snědého obličeje jeho milence. Omotal si je kolem prstů a pevně stiskl, když nadzvedl svou pánev a krátce zasténal. Hebké prameny se mu otíraly o kolena, zapřenými do matrace a příjemně ho lechtaly. Prohýbal své zpocené tělo a přidušeně vzdychal, jak se pomalu zvedal a zase klesal do Eiirochiho klína, aby ho cítil všude.

„Nedrž to v sobě,“ slyšel jeho tichý hlas. „Miluju tvůj hlas. Chci ho slyšet. Křič tak, abych nikdy nezapomněl!“

„Vy nechutný štětky!“ řval Raul Whiteman a odhodil svůj prázdný kolt. Vyškubl nejblíže stojícímu muži pistoli z ruky a jediným kopancem těžké podrážky bot ho od sebe odkopnul. „Kdy… už …“ mačkal rozrušeně spoušť a kropil náboji dvojici, na konci vagonu, „konečně oba… chcípnete….!“

Jimmy zavrávoral a v ten okamžik nevěděl, zda ho na zem poslala kulka nebo něco jiného. Křišťálový lustr na sebe upozornil hlasitým zacinkáním a pak se roztříštil do desítek skleněných úlomků, které zkropily hlavy přítomných. Jimmy zvedl instinktivně ruce nad hlavu, aby si kryl obličej a tvrdě dopadl na zem. Ramenem se trefil do zubů a ucítil sladkou pachuť hrnoucí se krve z jeho rozkousnutého rtu. Pak ucítil náraz, jak se o něj zastavilo tělo Eiirochiho, držící od něj co nejdál své smrtící zbraně. Nad hlavou jim proletěl stůl a vyletěl oknem ven. Jimmy stiskl zuby, aby nepřišel o sluch, který mu dráždil šílený zvuk hroutícího se železa. Rozbitým oknem se dovnitř nahrnul černý dým a zahalil vše do neprůhledného smrtícího kouře. Bolestivě vykřikl, když narazil ramenem do sedadla a porušenými ušními bubínky k němu doléhaly výkřiky. Omámeně sledoval, jak se věci vznáší prostorem, všechno kolem něj se hroutí, vynořují se odnikud jako přízraky a s ohlušujícími nárazy dopadají na jeho tělo. Vše, co bylo zpomalené, se náhle změnilo v jednu jedinou sekundu, na vznik supernovy.

Orgasmus mu sebral výkřik ze rtů a Jimmy zaťal své nehty do vypracovaného svalu na prsou. Eiirochiho ruce ho pevně sevřely a přinutili ho několikrát se zhoupnout. I přes své vzrušení cítil, jak se proti němu lovec prohýbá, jak se tlačí dovnitř, aby i sám sebe dovedl k vyvrcholení. Dokázal mu číst v očích naléhavou prosbu: Ať nepřestává! Ještě pár pohybů, jen pro něj. Zapřel se o jeho hrudník a přirazil. Nemusel se dívat na místo, kde se chvělo Eiirochiho lehce ochlupené břicho. Uvědomoval si své cukání, kterým uvolňoval napětí a vzrušení. Jen sklouzl dlaní středem hrudníku dolů a zahlazoval stopy svého uspokojení mazlivými pohyby po milencově kůži. Stovky drobných bílých kapiček, které mu tolikrát zůstaly v dlani, když na něj myslel. A teď ho svírá uvnitř sebe.

Jsi jen můj. Čekal jsem.

Muselo se něco stát. Eiirochi pustil své zbraně a jen nevěřícně zíral, jak se na něj hroutí stěny. Instinktivně nad sebou zkřížil ruce. Dřevěné třísky se mu zabodávaly do těla, prolétající kolem něj jako déšť tvořený z šípů. Cítil, jak ztrácí půdu pod nohama a pak tvrdě narazil na překážku. Mosazná lampa, která visela na zdi mezi jednotlivými okny, se mu bolestivě zarazila do žeber. Nestačil ani zhodnotit rozsah zranění, když se prudké světlo opřelo do jeho vyděšených očí. Střecha vagonu, kterou měl za hlavou, se párala jako slupka od banánu a sluneční paprsky zaplavily místo zkázy. Pak ho náraz zbavil veškeré síly a vymrštil ho ven. Ostrý písek mu drásal holou kůži a Eiirochi nekontrolovatelně v bolestivých kotrmelcích kopíroval horký povrch země. Pak se jeho tělo konečně zastavilo. Neslyšel nic, do očí se mu hrnula krev a ruce se mu třásly. I přesto se s námahou převrátil a klekl si do písku. Snažil si setřít rudou tekutinu z obličeje a hledal s úzkostí na hrudníku svého Jimmyho. Lokomotiva ležela na boku, za ní převrácených několik vagonů. Černý kouř se valil těsně u země jako pekelná mlha a jiskry vytvářely ohnivé obrazce.

„Jimmy,“ zašeptal a zvedl se na nohy. Nevnímal, že jednu bezvládně táhne za sebou a holenní kost mu prostupuje skrz vysokou koženou botu. Jen se sklonil mezi dřevěné trosky pro jednu ze svých katan a pokračoval pomalými kroky zpět k vykolejenému vlaku.

Napřed zahlédl ústí zbraní. Pak sazemi pokryté ruce a nakonec se z černého dýmu vynořil Raul Whiteman. Tvář měl zkřivenou vzteky a něco na něj křičel. Neslyšel ani ty výstřely, jen cítil, jak mu kulky prochází tělem. Sevřel svou katanu a mrštil ji po útočníkovi. Svištivý zvuk rozsekávající horký vzduch doprovodil rotující čepel, která projela Whitemanovým pravým ramenem jako by byl pouhý bambusový stvol. Z oblaku kouře se vynořila další postava, posetá popelem. První Eiirochiho myšlenka byla neuvěřitelná úleva, že je Jimmy relativně v pořádku. Druhá mu znovu sevřela hrdlo, protože kroky mladého šerifa byly rychlé, a i když Whitemanova ústa byla otevřená do jistě ohlušujícího bolestivého křiku, nepřestal v druhé ruce držet svůj kolt. Jimmy svíral kus dřevěného prkna a řítil se na Raula. Eiirochi na něj chtěl zakřičet, ale v krku se mu nashromáždila krev a on jen zachroptěl. Nohy mu vypovídaly službu, ale on se i přesto pohnul, napřáhl před sebe ruku, jakoby chtěl zastavit vypálenou kulku a pak následně i Jimmyho, jenž se během kroku zarazil a pak dopadl do popelem zčernalého písku. Lovec už nevnímal bolest, jen nutil své tělo k dalšímu a dalšímu kroku. Narazil celou svou váhou do Raula Whitemana a povalil ho na zem. Jeho zatnuté pěsti ztuhnuté v nenávistné křeči bušili do špinavého obličeje. Křičel, ale neslyšel se. Pak se ozval výbuch a horký vzduch mu ožehl vlasy i zpocenou tvář.

„Nenávidím tě!“ chrlil ta slova smočená vlastní krví a do očí se mu nahrnuly slzy bezmocnosti. „Zabiju tě… zabiju…“

Někdo ho chytil v podpaží a trhl s ním pryč od těžce dýchajícího Raula Whitemana. Chtěl se po něm ohnat, ale nedokázal už pohnout jediným svalem svého těla.

„Musíme odtud…“

Hlava mu bezvládně visela na ramenou a jeho vlasy ho bolestivě tížily. Pozoroval své boty, jak za sebou v písku zanechávají dvě rýhy, jen okrajově cítil, jak se mu mezi prsty hrne horký písek. Slunce ho pálilo do očí, slzy byly štiplavé a zbavovaly ho zraku. Pohnul jen nepatrně hlavou, aby viděl na jemné ruce, bílé jako sníh u nich doma. Pak se slunce proměnilo ve spleť zářivě žlutých pramenů, s tváří anděla.

„Nech mě… uteč…“ šeptal Eiirochi, když zahlédl ze své pozice Raula Whitemana, jak stále nemá dost a posadil se. Ruka se zbraní se mu chvěla, ale byl stále ochotný bojovat. „Uteč…“ prosil svého anděla a doufal, že aspoň jeden život bude milostivým Bohem ušetřen.

Další výbuch otřásl zemí a černý dým se zvířil do divokého tance démonských křídel, které sebou několikrát prudce trhly, a vyplivly ze svého středu kouřící komín lokomotivy. Eiirochiho šedivé oči rozehnaly tíživou únavu a fascinovaně sledovaly, jak se ten kovový kolos ve svém letu zvrátil a přijal odevzdaně zákony země přesně v místě, kde seděl Raul Whiteman. V té chvíli se lovci vrátil sluch a on sám sebe slyšel, jak křičí, ve snaze zbavit se veškerého toho napětí.

„Bude to v pořádku…,“ promluvil na něj anděl a položil mu dlaň na tvář.

„Jimmy…,“ vydechl a v té chvíli se jeho oči zavřely a on odevzdal své tělo i duši štíhlým pažím, které ho něžně objímaly.

***

Ten kůň se opravdu vrátil. Sám. Samuel Creek jen seskočil z dřevěného zábradlí a vpadl do domu.

„Je čas! Maria! Je čas!“ křičel a zase vyběhl ven.

Chytil koně za ohlávku a chlácholivě ho pohladil po nozdrách.

„Je čas splatit dluhy, Yurushi. Potřebuji vědět, kde je tvůj pán.“

Dívka nevěnovala jediný pohled domu ani městu. Její život tu byl peklo a ona čekala na tento den až příliš dlouho. Pro svého bratra chtěla to nejlepší. Byla ochotna udělat cokoli, aby on tolik netrpěl. Vyskočila na kozlík a jen se povzbudivě usmála na Samuela, který se posadil vedle ní. Kola zašramotila v koberci tkaném z písečných zrn a vůz tažený pohublým koníkem se rozjel, aby následoval vznešené zvíře lovce lidí.

Našli je v hořícím pekle, zahalené v oblacích černého dýmu. Maria se stále modlila, sem tam se otočila, aby zkontrolovala svého bratra, který vyčerpaný seděl na podlaze vozu, opřený o jeho okraj a dřímal. Měl sen. Toužil zachraňovat lidské životy, protože Bůh v tomhle kraji jejich prosby neslyšel. Poprvé viděla svého bratra, jak se dokáže prát holýma rukama se smrtí. Jak se jeho ruce koupou v krvi, jak olověné kulky cinkají na dně misky a jak se horká voda, v které namáčela na kusy natrhanou košili, barví do ruda. Byl ještě dítě, a přesto se nehodlal vzdát. Smrt byla všude kolem nich, seděla těm dvěma u hlavy a smála se jim do očí. Několik hodin práce a ona jen luskla prsty, aby uchvátila vše zpět. Samuel Creek se znovu pustil do boje, ruce už mu umdlévaly vyčerpáním, ale neustoupil. Maria netušila, co v sobě její malý bratr schovává. Pak sklouzla pohledem na dvě těla, přikrytých dekami. Eiirochi měl oči přivřené a těžce oddychoval. Četla v nich tolik díků.

„Odpočívejte, všechno bude v pořádku,“ řekla mu už po několikáté, ale on ji neposlouchal.

Měl ruku položenou na hrudníku mladého šerifa a stále dokola se přesvědčoval, že mu jeho srdce v nepatrných záchvěvech odpovídá. Odmítal usnout. Už ho nechtěl nikdy ztratit. A už vůbec ne teď, kdy ho viděl umírat. Postará se o to, aby se mu už nikdy nic nestalo. Ani Bůh ani smrt nemá na jeho život nárok. Jeho život patří pouze jemu. Jimmy O’Donelly je jenom jeho. Konečně zavřel vysílením oči.

Věřil, že už bude všechno v pořádku. Nikdo a nic je už od sebe neoddělí. Nikdy.