Léto skončilo tak rychle. Byl jsem opravdu rád. Úmorná vedra konečně ustoupila a nebe se stále častěji zatahovalo. Ochladilo se sice o deset stupňů, ale jelikož jsem vždy miloval podzim, měl jsem z toho radost. Během pár týdnů se i první listí začalo zbarvovat do hněda a opadávat.

To ráno, když jsem vyrážel do práce, se obloha tak strašně mračila. Vypadalo to skoro děsivě. A já jsem i přesto, kvůli Haiirovi, který schválně vysypal misku se žrádlem, nejen že šel pozdě, ale zapomněl si i deštník. Litoval jsem toho hned po pár metrech, co jsem vyběhl z bytu. Rozpršelo se. Velmi nepříjemné velké studené kapky. Běžel jsem, abych ještě dohnal autobus, ale bylo už pozdě. Zbývalo mi jen jediné. Počkat si půl hodiny v dešti bez přístřešku na další linku. V duchu jsem toho kocoura proklínal. Občas míval tyhle podivné nálady, ale dnes ráno byl úplně nesnesitelný. Nejen že vysypal svou misku, ještě ráno stihl načůrat na kobereček v předsíni. Jen těsně loužička minula mé boty. Poté se rozhodl poletovat po bytě a udělat si z pohovky škrabadlo, takže jsem se ani nestačil ráno umýt a učesat. Vše za mě dokončil déšť.

Bleděmodrá košile mi promokla a lepila se mi na kůži, byla mi zima, ale doufal jsem, že se to vyčasí a já se v práci trochu zahřeju a osuším. Lapače vlhkosti a jedno přenosné topení mi museli stačit.

Bohužel ten den jako kdyby se celý svět spikl proti mně, s úmyslem vytrestat mou osobu za nějaký hřích, o kterém jsem si nebyl vědom, že bych ho spáchal, či jaký byl.

Do práce jsem dorazil jako zmoklá slepice a hned ve dveřích archivů potkal svou paní šéfovou, která ode mě ustoupila, jako kdybych měl mor. Taková ostuda, proč zrovna dnes, když za celý rok do archivu přijde jen sporadicky? A zrovna dnes, když jdu pozdě. Samozřejmě jsem si užil přednášku o pozdních příchodech a o důležitosti mé práce, o tom, jak ji nemám zanedbávat atd. Na stole se mi vršila obrovská hromada knih, které bylo nutné přebalit, pájka už tři dny vypovídala službu a týden jsem urgoval novou. Tahle hromada bude její smrt. Odpusť mi, má pájko, sloužila jsi dobře…

A aby toho nebylo málo, dole v archivu byla příšerná zima a vlhko. Přenosné topení bylo přesunuto o patro výše, kam hned po ránu zatékalo oknem, takže se vše muselo sušit.

Usedl jsem ke svému stolu a z vlasů mi odkapávala studená, deštivá voda. Neměl jsem tu ani ručník, takže jsem doufal, že prostě… oschnu při práci.



Domů jsem se vracel o hodinu později než obvykle. Pršet však nepřestalo. Ano, podzim jsem měl rád, ale tyhle pochmurné, deštivé dny nebyly moc příjemné ani fyzicky, ani psychicky. Táhlo mi na třicet, přesto jsem se cítil jako rozpadající se šedesátník. Podzimní únava mě zmohla a k autobusu jsem se jen šoural a mokl dál. V autobuse jsem dokonce několikrát usnul a opíral si čelo o chladivé sklo. Bylo to příjemné. Pak jsem si povšiml, že je mé čelo nějak horké. Že by to nebyla podzimní únava ale nachlazení? No to by mi ještě tak chybělo. Za celých pět let jsem si nevzal ani den volna. Nikdy jsem nebýval nemocný. Snil jsem o tom, jak si udělám horký čaj, až dorazím domů, a zalezu si s Haiirem do postele. Kočky přece umí vytahovat svým teplem a vrněním nemoci. Jednou jsem to četl na internetu. Jestli jsem tomu věřil, to se říci nedá, ale byl jsem ochotný připustit nějaké léčivé schopnosti zvířat aspoň na bázi psychiky a víry. Když člověk věří, že mu to pomůže, cítí se lépe a tak to vypadá, že kočky opravdu pomáhají.

Doufal jsem, že Haiiro nepřevrátil celý byt naruby, protože jsem opravdu neměl sílu něco momentálně uklízet. Najít klíče bylo už velké umění. Zůstaly mi však viset na prstu. Hleděl jsem na dveře svého bytu.



Otevřené… byly otevřené!



Zámek však nejevil stopy po páčení, či jiném zneužití, i dveře se zdály v pořádku. Že bych znovu nezamkl? Ne, to nebylo možné. Od toho letního incidentu jsem to opravdu hlídal a několikrát před odchodem zkoušel, zda jsem zamkl. A i dnes ráno, i když jsem šel pozdě, jsem dveře kontroloval dvakrát, tím jsem si byl jistý!



Rychle jsem vytáhl z kapsy kalhot mobilní telefon a nacvakal do něj číslo policie, s tím a prstem na zeleném tlačítku, jsem vstoupil dovnitř do svého bytu.

"Já… volám policii, takže… se raději vzdejte. Nemáte jak utéct!"

Snažil jsem se, aby se můj hlas netřásl. Ale byt byl podivně ztichlý. Po chvíli jsem si povšiml, že je vše jak má být. Nábytek byl na svém místě, nechyběla ani elektronika. Byt vypadal naprosto stejně tak, jak jsem ho ráno opouštěl. Něco tu však přeci jen chybělo.

"Haiiro? Čiči… no tak, kde se schováváš?"

Další půl hodinu jsem na něj neustále volal a marně ho hledal po celém bytě. Prohledal jsem všechny jeho oblíbené skrýše a zašívárny, dokonce i místa, kam už se nedokázal vejít či do kterých by se nikdy nemohl dostat. Zoufale jsem běhal po bytě a snažil se svého kocourka najít. Dveře…proč a jak?

Náhradní klíč stále visel na věšáku, druhý klíč jsem měl já… nikdo jiný přeci klíč od mého bytu nemá. Kdyby to byli zloději, něco by jistě ukradli, nebo zašpinili blátem na botách… byla by po nich nějaká stopa. Možná by mohl mít další náhradní klíč domovník. Ale proč by proboha odemykal můj byt bez jakéhokoliv povolení? Nic z toho nedávalo smysl. Když jsem se ujistil, že Haiiro je opravdu pryč, vyběhl jsem jako šílený z bytu a začal bouchat na domovníka. Zdálo se, že jsem ho vytáhl od televize. Jen ve špinavých spodkách mi přišel otevřít a netvářil se moc přátelsky. Na mé překotné otázky však jen vrtěl hlavou a ujistil mě, že sice má ke všem bytům klíče, ale do mého bytu dnes nevstupoval, že je to protizákonné bez přítomnosti policie.

Když jsem nenašel odpovědi ani u domovníka, dokonce neslyšel Haiira ani mňoukat, vyběhl jsem ven do deště a rozhlédl se. Musím ho najít, jestli je někde tady venku… je určitě celý mokrý a prochladlý.

"Haiiro!"



Volal jsem na něj a oběhl i několikrát náš dům. Prohledával jsem všechna místa, kam by mohl zalézt. Všechno smetí, prohlédl jsem to za kontejnery a postupně okruh pátrání zvětšoval na celý blok. Sem tam se mi podařilo zastavit některého ze sousedů, jež jsem podle vidění znal a snažil jsem se jich všech vyptávat, zda neviděli mourovatého kocoura. Ale nikdo ho neviděl. Většina z nich ani netušila, že nějakého kocoura mám. Už jsem skoro nevnímal horkost, která se mi rozlévala po těle, i když se setmělo. Po hodině hledání už jsem se motal a stále častěji musel zastavovat a opírat se o zdi domů, než jsem nešťastně složil obličej do dlaní a usedl na požární schodiště vzadu, za našim domem. Nikdo Haiira neviděl, nenašel jsem ho. Můj kocourek, můj nejlepší přítel, jediný přítel, byl najednou pryč.

"Haiiro…"

Déšť najednou jako by ustal přímo nade mnou. Když jsem zvedl svůj zamlžený zrak, všiml jsem si dívky s černými vlnitými vlasy. Ostře pronikavý pohled zelených očí a mírný úsměv na tváři. Držela nade mnou deštník, aniž bych ji znal. V mých očích se asi zračila otázka, kdo je a co to dělá.

"Vrátí se. Určitě se vrátí, až dokončí to, co musí udělat."

"Kdo…kdo jste, o čem to mluvíte?"

"Měl byste se vrátit domů, nevypadáte dobře."

"Já nemůžu, můj kocour, ztratil se, musím ho najít…"

"Nenajdete ho, věřte mi, vrátí se."

Natáhla ke mně ruku a já se ji z nějakého podivného důvodu chytil. Vyzařovala z ní důvěra. Netušil jsem, o čem mluví, ale věděl jsem, že dnes už ho nenajdu, byla příliš tma a já už nedokázal stát na nohou. Jako kdyby ta žena věděla přesně, kde bydlím, odvedla mě až nahoru do prvního patra k mému bytu.

"Já… děkuju, kdo jste?"

"Jsem přítel, nemusíte mít strach."



Díky neznámé ženě se mi podařilo dostat domů. Stáhl jsem ze sebe všechno mokré oblečení. Neměl jsem však sílu dojít do kuchyně a udělat si ten čaj, o kterém jsem snil cestou z práce. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo zalézt si do postele a tam se asi půl hodiny klepat jako ratlík. Asi jsem měl zimnici, protože moje čelo a tvář hořely. Myslím, že jsem usnul, upadl do bezvědomí, nebo rovnou umřel, protože mi takhle mizerně snad v životě nebylo. Nejspíše jsem prospal celý večera. Když jsem konečně našel sílu otevřít oči, byla všude tma. Ani to ticho mi moc nepřidávalo na odvaze. Ochraptělým hlasem jsem na něj zavolal… ale žádné mňouknutí mi v odpověď nepřišlo. Haiiro… kde jsi…

Pak už si vybavuju vše jen strašně matně. Mohl bych dokonce tvrdit, že jsem měl halucinace, nebo jsem přímo blouznil z horečky. V polospánku jsem cítil příjemné, uklidňující teplo, které se mi tlačilo na záda. Usmál jsem se. Tak jemné… to je hezké... hřeje to…

Nejspíše jsem upadl do nějakého podivného stavu snění. Cítil jsem kolem svého pasu omotanou ruku. Ty velké dlaně… komu patří? Nějakému princi z pohádky, kterého jsem si vysnil, aby se o mě měl kdo postarat, když je mi mizerně? Hladil mě po břiše a já si uvědomil, že jsem nahý. Ne, nebyla vhodná doba myslet na zvrhlosti, přesto jsem cítil jisté vzrušení i jeho dech na krku. Pokud je to sen, je to hezký sen. Po chvíli jsem se pokusil otočit, abych svému princi viděl do obličeje. Jak si asi představují mé sny dokonalou tvář? Bude vypadat jako někdo, koho jsem znal? Kdo se mi někdy líbil? Nebo to bude tvář nějakého herce či zpěváka? Nikdy dřív jsem takhle živé sny nemíval. Nikdy se mi nezdálo o muži, který by se na mě tiskl v posteli.

Ale ruka kolem mého pasu mě více sevřela. Nedovolila mému slabému tělu se otočit a já neměl sílu se jí vzepřít. Druhá ruka přese mě přetáhla deku a já se cítil tak… v bezpečí a šťastný. Byl to opravdu podivný pocit. Ať už má mysl vyplodila kohokoliv, zůstal se mnou celou noc. Matně si vybavuji, jak jsem se probouzel a stále ho cítil za sebou. Hladil jsem jeho ruku a přišla mi tak strašně opravdová a skutečná, tak jako mohutnější tělo za mnou. Byl jistě vyšší než já. V té chvíli jsem si přál, abych se už nikdy neprobudil. Abychom takhle mohli ležet už napořád. Chyběly mi jen dvě věci, jeho tvář a hlas… ano, hlas. Celou tu dobu mlčel.

"Záchod… musím na… záchod…"

Jeho ruka se pomalu stáhla a já se pokusil zvednout z postele. Už to bylo akutní. Ale nohy se mi podlomily. Kdyby mě nezachytil, nejspíše bych se trapně svalil na koberec. Až tehdy jsem zahlédl ty pronikavé zelené oči, které mi připomněly tu ženu, která mě vedla domů. Tyhle však měly jiný odstín. Takový nebezpečný a tmavší. To druhé, co mě zaujalo, byly prošedivělé vlasy. Už jsem viděl mnoho prošedivělých mužů, ale nikdy ne takhle. Šedé prameny se jaksi překrývaly s tmavšími, či černými a světlejšími až skoro bílými. Bylo to… hodně podivné. Byl rozcuchaný, ale jeho tvář vypadala stále mladě. Hádal bych mu kolem třiceti let. Jeho nádherné, přísně tvarované rty... hleděl na mě a já i zapomněl dýchat. Kdo je to? Kde jsem tuhle tvář viděl? Proč si ho představuju? A opravdu je to jen sen?

"Kdo…"

Než jsem ovšem stačil zformulovat svou otázku, přitiskl mi prst na rty. Vstal z mé postele a já se najednou ocitl o metr výše, když mě chytil do náručí. Mé tělo však bylo naprosto vláčné, byl jsem jako loutka. Obrana neměla smysl. Necítil jsem ani stud, nebo potřebu zakrýt své nahé tělo. Kolik jsem tak mohl vážit? Rozhodně jsem nebyl nejlehčí. Přesto mě nesl jako peříčko přímo ke dveřím záchodu. Jako kdyby přesně věděl, kde se tato místnost v mém bytě nachází. Otevřel dveře a pomalu mě postavil a opřel o stěnu. Neotočil se, jen tam tak stál a čekal, aniž by řekl jediné slovo, aniž by se alespoň usmál… bylo to trapné. Proč se mi zdá o muži, který mě sleduje při této potřebě… to jsem opravdu tak zvrhlý?



Po tomto incidentu mě odnesl zpátky do ložnice a uložil zpět do postele. Položil mě však jen na její okraj a sám si vlezl ke zdi, aby si mě opět stulil k sobě. Nevím, proč mi to připomnělo Haiira, také miloval spaní u zdi a vždy mě vyšťouchával z postele tím, jak se roztahoval. Jako kdyby mi ten muž četl myšlenky, pochopil, proč jsem se znenadání pousmál a konečně i jeho rty zvlnil úsměv. Pokud je to můj sen… ve snu je přece dovoleno vše…

S tímto pocitem jsem se natáhl a nakrátko spojil naše rty v polibku. Neodtáhl se, neodmítl, jen si mě namačkal víc na své tělo a polibek mi oplatil. To nádherné teplo, které z něj vyzařovalo, jako by ze mě vytahovalo moji vlastní horkost. Okamžitě poté se má mysl zakalila a opět jsem viděl jen tmu, než jsem usnul.

--------------------------------------------

Probudil jsem se až o mnoho hodin později. Má mysl už byla naprosto čistá, a i když mé tělo bylo stále rozlámané a cítil jsem, jak mě dusí kašel, přeci jen jsem si už byl mnohem jistější při vstávání z postele. Povedlo se mi dojít až do kuchyně a udělat si čaj. Nacpat do sebe prášky na nachlazení a kapky proti kašli a pak jsem se zamířil opláchnout. Můj přízrak byl pryč, přesto jsem na něj neustále myslel. Pořád jsem viděl tu tvář…

Musel jsem ze sebe smýt všechen ten pot. Podivně jsem i zapáchal. Osvěžující sprcha byla něco nadpozemského, konečně se mi udělalo trochu lépe. Když jsem vypínal vodu, na krátký okamžik…na pár milisekund jsem zahlédl u dveří koupelny stát postavu toho muže. Okamžitě jsem otevřel mléčné sklo.

Nejsem blázen, já nejsem blázen!

"Haló?"

"Mňau."

Z kuchyně si to nakráčel Haiiro, s tím svým výrazem: "Jsem tady, jsem tvůj bůh, tak mě miluj."

Přihnal jsem se k němu a pevně ho sevřel v náručí. Po tváři mi tekly slzy.

"Ty blbečku pitomá, ještě jednou utečeš… ještě jednou a bude to moje smrt. Kde jsi byl, co? Tak kde jsi byl?!"

S hlasitým vrněním se o mě otíral jako o život, jako kdyby mě vítal. Jako kdyby bylo vše odpuštěno a on se snažil opět vlísat do mé náruče. Nebo to snad byla omluva? Ale odpovědi na svou otázku jsem se nedočkal. Přesto jsem ho celého prohlédl, osahal, prohrabal mu srst, ale zdál se v pořádku.

Na hlavních dveřích jsem našel přilepený kousek papíru.



"Našla jsem vám kocoura."

Mína



"Že by to byla ta žena ze včera? Mína? To je divné jméno."

Zakroutil jsem nad tím hlavou a zamířil s Haiirem do ložnice.

"Bídáku jeden, nemysli si, že ti jen tak odpustím. Už žádné masové kapsičky a žádné kočičí tyčinky…"

Když jsem se zahleděl na zvalchovanou postel, nenašel jsem jedinou stopu po muži, o kterém se mi zdálo.

"Víš…měl jsem vážně divný sen, Haiiro."