Cítil jsem, jak mě svírá svými pažemi. Leželi jsme na gauči v obýváku a hleděli si do očí. Bylo to tak divné. Nevěděl jsem, co říct, proto jsem mlčel. Užíval jsem si to příjemně hřejivé teplo jeho těla a taky pohled do těch ostře zelených očí. Musel jsem uznat jediné, byl opravdu hezký.

V tu chvíli jsem to chtěl udělat, chtěl jsem spojit naše rty. I když jsem příliš té touze nerozuměl a měl v hlavě pořádný chaos, jediná rozumná věc byla, políbit ho. Nijak se mé stydlivé snaze nebránil. Dovolil, abych ho políbil, pak mi polibek i opětoval. Tak jako tu první noc, co se mnou ležel v posteli, i nyní jsem cítil vzrušení, které nastoupilo tak rychle. Po prvním polibku přišel druhý, poté třetí… a pak už jsme ani jeden nedokázali zastavit. Horlivě jsme se líbali, jako kdyby měl přijít konec světa, jako kdyby tohle mělo být naposledy. Ta možnost, že je to opravdu naposledy, tady totiž byla. Nevěděl jsem, co bude dál, jak budu moct žít dál s tím vším. Myslím, že to vycítil. Vždy mi rozuměl i beze slov. Celých těch pět let se mnou žil a já neměl ani tušení.

"Je to divné, počkej…"

"Pšššt, nemysli na to. Prostě… to udělejme."

Cítil jsem, jak mi do stehna tlačí jeho vzrušení. Nechali jsme se příliš unést a už nebylo cesty zpět. Proto jsem ho pohladil po tváři a musel jsem kývnout. Dával jsem mu svolení. On však v polibcích nepokračoval a naopak sklouzl z mého těla. Trochu mě to překvapilo, nevěděl jsem, co dělá. Až teprve když ke mně natáhl ruku, pochopil jsem. Úzký gauč nebylo zrovna vhodné místo. Nechal jsem se vytáhnout na nohy a skoro za ním klopýtal do ložnice. Bez okolků jsem byl vhozen na postel, až jsem si málem překousl jazyk. Nejspíš jsem byl rudý jako rak, když si přímo přede mnou, bez kousku studu, stáhl kalhoty, pod kterými už nic neměl. I když nebyl první nahý muž, kterého jsem v životě viděl, rozhodně byl nejhezčí. Připadal jsem si jako panic, jako kdyby tohle bylo poprvé.Ušklíbnul se. Pak se vrhnul i na mé kalhoty, kterých mě zbavil během vteřinky. Jemně mě pohladil v rozkroku přes látku spodního prádla a já jen prudce zalapal po dechu. Moje tělo na něj jednoznačně reagovalo. Uslyšel jsem praskání švů a pak prudké trhnutí, jak ze mě boxerky doslova a do písmene serval. Dost mě to vyděsilo, takže jsem se začal trochu bránit. Bylo však pozdě tenhle kousek oblečení zachránit.

"Co to děláš, no tak… pomalu…"

Neuvědomil jsem si ale jednu podstatnou věc. Jak dlouho musel čekat? Jak dlouho mě miloval? Jak dlouho po mě toužil? I on přece musel mít nějaké lidské touhy. Bez možnosti je ukojit, zůstával však věrný své podobě kocoura, kterého jsem miloval. Když jsem se dokázal vcítit taky do něj, jasně jsem pochopil, kolik odříkání a přemáhání ho to muselo stát. Jak to bylo pro něj těžké. Proto jsem se přestal hloupě bránit a s nově nabitou odvahou jsem si ho přitáhl na své tělo, div jsem ho neumačkal.

"Jak ti… vlastně mám říkat? Haiiro? Rouane?"

Rozesmál se tomu a já se k jeho smíchu přidal. Bylo to vesměs jedno, jen mi to tak nějak vyvstalo na mysli. Jaké jméno mám sténat rozkoší?

"Myslím, že v téhle podobě bude lepší Rouan."

"Jsem zoofil?"

"Zmlkni…"

Když pevně uchopil mé mužství, až se mi zatmělo před očima. Jako by ze mě chtěl vyždímat všechnu mou nervozitu. A já mu to dovoloval. Nechal jsem ho, ať se mě dotýká, jak uzná za vhodné a brzy už jsem byl schopný jen se pod jeho rukama kroutit touhou. Toužil jsem po tom mu to oplatit, ale má ruka se příliš chvěla a Rou mě k ničemu nepustil. Sevřel mé ruce pevně u matrace a já věděl moc dobře, co chce udělat.

"Ne, počkej. Takhle to nepůjde. Musíš, víš to…"

Snažil jsem se gestikulovat někam k nočnímu stolku, kde jsem měl vše potřebné. Musel to vědět... co se chovává v posledním spodním šuplíku. Přesto jen zavrtěl hlavou a dlouze mě políbil.

"Nepotřebuješ to, ne se mnou."

Příliš jsem nechápal, jak to myslí, ale když jsem ucítil, jak se jeho mužství otírá o mé pozadí, zatrnulo mi. Zrovna nejmenší nebyl a já měl pocit, že tohle bude ukrutně bolet, i když jsem byl vzrušený. Překvapivě jsem se však mýlil. Bolelo to jen chvíli, když se do mě snažil vtěsnat. Jen na malý okamžik jsem ucítil to nepříjemné pálení a bodání, pak už jen jemně proklouzl dovnitř a já hlasitě vyhekl. Vůbec jsem to nechápal, jak to, že tak snadno? Sledovat jeho tvář, staženou vzrušením a nejspíše i soustředěním bylo však naprosto úžasné. Odvedlo to všechny mé myšlenky. Jemně jsem ho líbal po tváři. Toužil jsem zase vidět ty zvláštní krásné oči, které měl při tom všem zavřené. Až po chvíli je na mě zase otevřel a zahleděl se do těch mých. Byla v nich láska i chtíč. Přál jsem si, aby se na mě takhle díval pořád. Aby ten okamžik neskončil. Mačkal jsem jeho prsty i dlaně a nervózně jsem pohnul boky proti němu. Odpovědí mi byl ostrý příraz, že ze mě málem vyrazil dech. Ale přesto to nebolelo, naopak. Tělem mi projela zimnice a poté naopak teplo. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Přesto však ještě chvíli čekal a olíbával mé tělo, než se konečně začal pohybovat.

Pokud tohle bylo poprvé… pokud tohle bylo naposled, věděl jsem, že nikdy nezapomenu.

--------------------------------------------------

Nevěděl jsem, kdy přesně jsem usnul. Někdy k večeru? Nebo až v noci? Mé oči zamžouraly do ztemnělého pokoje. Venku byla tma. Proto jsem si přitáhl peřinu až k bradě a namačkal obličej na jeho hruď. Okamžitě jsem cítil, jak se kolem mě omotala jeho paže a pak se ozvalo to tiché vibrující vrnění. V tu ránu jsem byl vzhůru.

Zahleděl jsem se na jeho spící tvář. Vypadal tak klidně. Na rtech mu hrál úsměv. Chvíli jsem doufal, že jen chrápe, ale mýlil jsem se. Nechtěl jsem ho budit, jen jsem si ho okouzleně prohlížel. Vzpomínal na ty chvíle, kdy ve své kočičí podobě něco provedl a já mu nadával. Na to, jak mi ukradl plátek masa na řízek a odsmýkal ho až za televizi. Vzpomněl jsem si, i jak si ustlal v kredenci způsobem, že nejdříve vyházel ven všechny hrnky. I na to, jak jednou vlezl do rukávu mé bundy, která spadla z věšáku a nemohl vylézt ven. Všechny tyhle příhody, které život s Haiirem dělaly tak veselé. Všechny ty nezbednosti a jeho lísání. Začal jsem se smát. Nyní tu přede mnou ležel… tenhle muž a já v něm viděl nejen milence, ale také kočičího přítele.

Můj smích ho probudil. Vrnění ustalo a přitáhl si mě na sebe.

"Co se děje? Proč nespíš?"

Najednou mě to napadlo. Olíbal jsem mu hruď a pohodlně si na něm ustlal.

"Až… se ráno vzbudím… ty už budeš pryč, že?"

"Ano."

"V tom případě už spát nechci."

"Samueli…"

"Co bude teď? Co hodláš dělat? Proč chceš odejít?!"

"Musím jít. Pokud budu v téhle podobě, najdou mě. Najdou i tebe. Ublíží ti a to já nemůžu dopustit."

"Nebojím se jich. Nechci, abys mě opustil."

"Vrátím se. Musíš mi věřit. Vrátím se, až bude po všem."

"Po všem?"

"Musím je… zničit. Zabít je. Jedině tak budeme svobodní. Až zmizí poslední, průchod se uzavře a další Irani už sem nepřijdou."

"Ale i vy zde zůstanete uvězněni, ne?"

"Náš svět už není náš… nemáme na výběr. Irani musí zemřít, pak my, co jsme zbyli, budeme svobodní, budeme moci žít bez skrývání se. Podívej se na mě. Musíš mi věřit, já… se vrátím. Určitě!"

Jestli jsem mu věřil? Chtěl, tolik jsem jeho slovům chtěl věřit. Přesto jsem se bál. Co když tam někde… zemře? Co když jejich válka bude trvat roky? Hleděl jsem na něj a věděl, že ať řeknu cokoliv, nezastavím ho. K tomuhle se rozhodl, tohle musel učinit. Možná to byl jeho osud. Já mohl jen čekat a doufat. Ta představa se mi vůbec nelíbila. Přijdu o něj, o jedinou bytost, bez které jsem si neuměl představit život. O svého kocourka Haiira, i o svého přítele Rouana. Bránil jsem se spánku, jak jen to šlo. Líbal jsem ho a hladil. Nechtěl jsem zavřít oči. Nechtěl jsem ho nechat jít. Přesto má energie nad ránem vyprchala a má těžká víčka se opravdu zavřela.

Probuzení bylo kruté. Postel zela prázdnotou. Jen jeho teplo a vůně zůstaly. Plakal jsem, protože mi pukalo srdce. Odešel a já nevěděl kam, ani to, zda bude v pořádku. Nemohl jsem udělat vůbec nic. Ten den jsem strávil v posteli, dokud jeho teplo a vůně nevyprchaly. Stále dokola jsem si přehrával naší noc, jeho doteky i polibky. Celou tu dobu jsem si chtěl nalhávat, že to bude dobré, že se objeví a nebude to trvat dlouho. Chtěl jsem věřit, že to dokáže.

Když jsem se z postele vyhrabal, připadal jsem si tak slabý. Posbíral jsem jeho oblečení, které bylo jedinou připomínkou toho, co se den předtím událo. Přesto jsem chodil bytem a něco hledal. Snad půl hodiny jsem stál u jeho misek, které ležely na stolk, a uvažoval, zda mu mám koupit znovu tu hovězí kapsičku, nebo raději kuřecí. Když jsem si to uvědomil, jen jsem se profackoval. Pustil jsem se do uklízení bytu a doufal, že to odvede mou pozornost. Každý šramot však způsobil, že jsem sebou trhl a rychle jsem se rozhlédl. Dokonce jsem párkrát zavolal jeho jméno, než jsem si uvědomil, že už tu není.

"Haiiro?"

Byt byl prázdný tak jako já.

---------------------------------------------------------------------------------------

O dva měsíce později

Nevracel se. To bylo jediné, na co jsem mohl myslet. Celé dva týdny jsem bloumal po bytě a hledal ho. Jako kdyby to mohlo pomoct. Nechával jsem odemčeno, jelikož si nevzal klíče. Věděl, že na něj budu čekat. A já čekal. Každý den, než jsem ráno odlepil oči, jsem se modlil, abych ho našel v kuchyni ležet na stolku a opalovat se ve slunečních paprscích, které prosvítaly oknem. Abych mohl pocuchat ten jemný kožíšek a políbit ho mezi ouška. Každou noc jsem usínal s představou jeho paže, omotané kolem svého pasu a doufal, že až se vzbudím, opravdu tam bude. Jen se obrátím a obejmu jeho tělo. Políbí mě a usměje se. Řekne "Jsem doma", a já se zase rozpláču.

Ale když uběhly dva týdny, začal jsem pochybovat a ztrácet naději. Proto jsem chodil každý den ven, na obchůzku. Pokaždé kolem bloku, někdy i dál. Snažil jsem se najít jeho postavu v davu, znovu ho spatřit. Stokrát jsem věřil, že jsem ho zahlédl a rozběhl se za tou představou, ale pokaždé marně, pokaždé mě můj zrak klamal a já viděl jen to, co jsem vidět chtěl. Dokonce jsem začal vyhledávat i pouliční kočky. Kolikrát jsem si je hladil a krmil je? Kolikrát jsem na ně mluvil a ptal se jich na Haiira, jako kdybych byl blázen. A opravdu jsem si tak připadal. Ale žádná z koček mi neodpověděla, ani nejspíše nemohla. Byly to jen pouhé kočky. Přesto jsem je často sledoval, abych viděl, kam chodí, co kdyby… mezi nimi bylo i stvoření podobné Haiirovi?

První měsíc jsem tak naprosto proflákal čekáním na něj. Než jsem si na konci měsíce uvědomil, že se mi krátí finanční rezerva a další měsíc už nájem nezaplatím. Poprvé jsem si v duchu připustil, že se už… nevrátí. Poprvé jsem si musel přiznat, že to byl jen sen, jen krásný sen, který se však nikdy nestane skutečností. Začal jsem pochybovat o všem. Měl jsem vůbec kdy nějakého kocoura? Nebo to byla jen hra mé nemocné mysli? Všechno jako by bylo pryč. I ty vzpomínky se pomalu vytrácely. Bál jsem se, tak strašně jsem se bál, že na něj zapomenu a on… zmizí úplně, jako kdyby ani nikdy nebyl. Sedl jsem si tedy k bloku a začal kreslit. Stokrát jsem ho načrtával, ať v podobě kocoura, nebo v jeho lidské podobě. Tak abych nikdy nezapomněl. Stále dokola, bez přestání, dokud stůl nebyl pokryt jen jeho kresbami, dokud jsem u nich neseděl a neusínal. Takhle to dál nešlo.

Na konci druhého měsíce jsem přeci jen musel začít něco dělat. Jako stín jsem chodil od jednoho pracovního pohovoru ke druhému. Všude překládal svůj životopis a doufal, že budu mít štěstí. A alespoň pro jednou se na mě opravdu usmálo. Ozvala se mi paní z malé knihovny, že hledají někoho s dobrými zkušenostmi, pro vedení knihovny, jelikož zdejší paní ředitelka jim utekla do politiky. I když to bylo 50 km daleko a znamenalo by to přesídlení (jelikož jsem neměl auto ani řidičák), přesto to byla nabídka, o které se mi ani nesnilo a domluvili jsme si schůzku. To místo mě naprosto uchvátilo. Byl jsem mladý, plný síly něco změnit a knihovna byla sice novější, ale jinak v poměrně mizerném stavu z předchozího vedení. Trvalo to jen hodinku, než mi paní starostka vysvětlila, o co se jedná, co by ode mě očekávali. Knihovna byla pro město opravdu důležitá, tak jako přidružené kulturní středisko. Dostal jsem nabídku, která se prostě neodmítá. A já ji přijal. Můj život jako by chtěl jít dál. Dostal jsem i nabídku na volný rodinný domek, který bych sdílel s místním lékařem (samozřejmě on spodní patro a já to vrchní). To bylo naprosto úžasné. Skoro vlastní dům se zahradou. Copak jsem si kdy mohl přát víc?

----------------------------------------------------------------------------------------------

Trvalo jen dva týdny, než jsem si zařídil přesídlení, změnu adresy, vyběhal všechny úřady. Tyhle všechny nové starosti mi pomohly alespoň na chvíli nemyslet na Haiira. Ale až když jsem začal balit svůj svět a život do krabic, tehdy jsem si to uvědomil. Tohle byl i jeho domov, pokud se kdy vrátí, já budu pryč. Zůstal jsem ležet na koberci, obsypán krabicemi kolem dokola a uvažoval, zda opravdu mohu odejít. Část mě tu chtěla zůstat a čekat dál. Ta druhá zase chtěla odejít. Byl jsem rozpolcený všemi těmi vzpomínkami a sny. Skoro jsem ani nevnímal, když se ozval zvonek. Až při druhém zazvonění jsem vyskočil na nohy. Věděl jsem, že to bude domácí a budu mu muset předvést, že byt, který opouštím, je v pořádku. Když jsem však otráveně otevřel dveře, stála v nich žena s jasně zelenýma očima a kudrnatými černými vlasy. Ano, Mína. Jen jsem otevřel pusu, abych něco řekl, ale než jsem to stihl, kývla kamsi za sebe a procpala se mi do bytu, jen tak bez pozvání.

Nestačil jsem se divit, nechápal, co to znamená. Za ní se do mého bytu nacpal mladý chlapec, sotva dvacetiletý a rozverně se rozběhl za ní, div se nezabil o jednu z krabic. Poté nějaký starší muž, který uctivě pozdravil. Pak dvě zrzavé slečny a po nich další mladý muž. Do mého bytu se jich nacpalo asi sedm, aniž by se ptali, zda smí dál. Vůbec jsem nechápal, co to má znamenat, ale pokud je vedla Mína, mohli oni být… také jako Haiiro? Když chodba zůstala prázdná, ještě chvíli jsem stál ve dveřích a čekal, zda ho spatřím, zda jde s nimi, ale žádné kroky jsem nezaslechl. Proto jsem dveře zavřel.

"Co… kdo? Kde je Rou?"

"Máš něco k pití a jídlu? Máme hlad."

"Kde je Rou!"

Všichni se na sebe podívali, ale ani jeden mi nebyl schopný odpovědět: I Mína mlčela. A ve mně byla malá dušička. Cítil jsem, jak se mi srdce svírá. Proč přišli bez něj?

"Neříkej, že… že je…"

Ne, nemohl být přece mrtvý, nesměl… vždyť přece slíbil, že se vrátí. Dal mi slib! Můj dech se zrychlil a já cítil, že asi dostanu infarkt. Nechápal jsem, proč se Mina začala smát, ani proč ostatní tak povykují. Cítil jsem, jak se sunu podél stolu k zemi.

"Co ti nemám říkat? Že stojí za tebou?"

Jeho ruce mě zachytily a já byl stažen na jeho hruď. Viděl jsem, jak mi obtočil ruce kolem pasu a cítil za sebou jeho dech, i to, jak mě šimraly jeho vlasy. Byla to nádhera. Vyhrkly mi znenadání slzy. Nevěděl jsem, jestli štěstí nebo tím prožitým utrpením a strachem. Namačkal se na mé tělo a políbil mě na krk.

"Slíbil jsem to… a slib jsem dodržel. Jsem doma, Samueli."

V tu chvíli jsem se mu v náručí otočil a prudce mu omotal ruce kolem krku, abych ho mohl políbit. Abych ho mohl líbat už napořád.

"Ale fuj, nechte si to na jindy. Přišli jsme oslavovat, chceme jídlo a pití… a proč tu jsou samé krabice?"

Bylo to tak bláznivé, tak hloupé. Najednou jsem měl v bytě sedm cizích kočko-lidí, kteří se dožadovali jídla a pití. Proto jsme se s Rouem vytratili ven, nejen abychom se mohli pořádně líbat, ale také abychom vše donesli. Celou cestu do obchodu jsem se ho vyptával, ale on vždy odvedl hovor na mě, na to proč mám vše sbaleno. Vše jsem mu povyprávěl, nezatajil ani jedinou věc, řekl jsem mu i o svých pocitech, o tom, jak jsem ho hledal všude.

"Vyhráli jste?"

"Ano. I když… to stálo mnoho životů a obětí, zvítězili jsme. Irani jsou mrtví, průchod se uzavřel. Nyní jsme svobodní. Už nejsme lovnou zvěří a můžeme žít naše životy."

Nakoupili jsme jídlo i alkohol, dokonce i smetanu a mléko a vrátili jsme se do bytu. Většina mých krabic byla otevřena a vyhrabána a já se nestačil rozčilovat. Přesto jsem všechny toho dne pohostil. Se všemi se seznámil. Všem jim poděkoval, že dali na Roua, na mého kocourka Haiira, pozor. A pak už se jen modlil, aby všichni brzy odešli a já ho měl jen pro sebe.

Když se venku setmělo, všichni jako by pookřáli a po jednom se začali z mého bytu vytrácet. Do svých nových životů. Mína odcházela poslední, to už táhlo na desátou hodinu večer.

"Dej na něj pozor, Samueli. Přeju vám hodně štěstí."

Objala ještě Roua a pak se i ona vytratila. Můj byt zůstal prázdný. Zbyli jsme jen my dva.

Zahleděl jsem se na něj a věděl přesně, co chci říct. Jako kdyby všechna ta nejistota zmizela. Přeci jen jsem měl více jak dva měsíce na přemýšlení.

"Miluju tě, Rou, chci, abys… se mnou odjel, chci s tebou žít, abys byl mým partnerem pro život. Vím, že nemám právo tohle chtít, když jsi získal svobodu, ale…"

Nenechal mě však domluvit. Má ústa umlčel těmi svými a já znovu cítil, jak se mým tělem rozlévá to příjemné teplo… bylo to štěstí. A tehdy jsem věděl, že i když toho o něm moc nevím, i když se můj život nyní hodně změní, přijmu tyto změny se vším všudy. Přijmu jeho, ať je kýmkoliv. Protože ten polibek mi jasně říkal, že se mnou být chce. Vrátil se a nenechal mě žít v samotě.

"… ale slib mi, že tě někdy budu moct pomazlit jako kocourka Haiira."

Rozesmál se a já věděl, že je před námi ještě dlouhá cesta. Ale je jen na nás, jak jí budeme kráčet.