To ticho, které v obýváku nastalo, by se dalo krájet. Chvíli jsem slyšel jen tikat hodiny, než jsem vyprskl čaj a začal se smát. Nechápal jsem, o čem to ten muž mluví, ani proč do toho tahá mého kocoura, ale znělo to vážně legračně.

Dál na mě hleděl, zdálo se, že počítal s mou reakcí. Nevypadal však, že by se smál nebo to byl cílený žert. V tu chvíli mě úsměv přešel, pod jeho pátravým pohledem zelených očí.

"Rád bych ti řekl jeden komplikovaný příběh. Máš přeci rád neočekávané příběhy."

"Jak…"

"Jak to vím? Jednoduše, žiju s tebou už pět let, znám tě dokonale."

"Podívej, já nevím, kdo jsi, ani proč mi věšíš na nos takové hlouposti, ale pokud máš nějaký problém…"

"Nesnášíš luštěniny, jsi alergický na korýše, snažíš se přestat si sladit kávu, ale bez úspěchu. Snažíš se sportovat, ale samotného tě to nebaví a brzo se unavíš. Každou druhou středu chodíš po práci plavat. Nesnášíš psy a jiná zvířata. Máš rád šedou barvu a svou nudnou práci. Miluješ staré knihy a antikvariáty. Jednou do měsíce chodíš do gay baru a snažíš se najít si společnost. Za těch pět let se ti to povedlo však jen třikrát. Neutrácíš za jídlo, ale mě vždy přineseš nějaký mlsek, nepiješ alkohol a kouříš jen, když jsi nervózní nebo v depresi. Z domova jsi utekl hned po škole, protože ses nechtěl živit farmařinou. S rodiči máš dobrý vztah, ale domů skoro nejezdíš a voláš jim jen párkrát do roka. Nemáš žádné přátele, ani z řad kolegů, ani z řad bývalých spolužáků. Tenhle byt ti tajně zaplatila matka z našetřených peněz, ale otci to nikdy neřekla. Vše jsi ji do halíře splatil. Nemůžeš si najít přítele, protože si o sobě myslíš, že jsi nudný a nezajímavý. Mám pokračovat?"

Roztřásly se mi ruce, jak mohl tohle všechno vědět? Sleduje mě snad? Ale proč jsem si ho nikdy nevšiml? Navíc některé věci neví nikdo, jak by mohl? Ano, myslím, že mě dokonale vyděsil. Nespouštěl ze mě pohled a já nevěděl, co dělat nebo na co se ptát. Nesmysl, je to přeci nesmysl!

"Ven! Ven z mého bytu! Sice nevím, kdo jsi nebo proč mi tady říkáš takové věci, ale nehodlám to poslouchat!"

Zvedl jsem se od stolu tak rychle, že jsem málem vylil i čaj. Mého hosta to však k odchodu nepřimělo. A to jsem se snažil držet pevný tón a jasně gestikulovat směrem ke dveřím. Povzdechl si a také vstal, pak však ke mně pokročil a já instinktivně zacouval.

"Chápu, je těžké věřit. Ale já neodejdu, dokud neuvěříš. To, že jsem ti to řekl, mě stálo hodně odvahy a nebezpečí. Pokud mi nevěříš, najdi svého kocoura."

Nemohl jsem odporovat těm očím. Jako kdyby mě prosil, žadonil, abych uvěřil. Ale takovému pohádkovému blábolu jsem věřit nedokázal. Možná je ten muž nemocný, trpí nějakou duševní chorobou. Možná když najdu Haiira zničím tak jeho bludy a on odejde.

"Dobře. Až ho najdu, odejdeš. Nebo zavolám policii."

Odsouhlasil to a já měl pocit, že mu v tomto můžu věřit. Nechoval se ke mně nijak násilně, ne, jeho povaha se zdála být klidná. Doufal jsem tedy, že se to obejde bez dalších problémů.

Zamířil jsem tedy ke skříni na chodbě a otevřel ji. Haiiro v ní ovšem nebyl.



Když první úkryt selhal, rozhodl jsem se prohledat i ty ostatní. Pobíhal jsem po bytě a volal ho. Sliboval mu masíčko, číčoval, ale neozvalo se ani mňouknutí ani žádný šramot. Tohle ho přeci muselo vzbudit. Vždy přiběhl, když jsem ho volal. A na slovo "Masíčko" se mohl přímo přerazit. Když jsem prohledal všechny dostupné i ty nedostupné skrýše, začal jsem mít děsivý svíravý pocit v žaludku. Že by znovu utekl? Ale dveře byly zamčené… jak by mohl?

"Koš na prádlo, tam jsi ještě nehledal."

Zahleděl jsem se na muže, který mé pobíhání sledoval. Jak mohl vědět, že Haiiro leze i tam? Možná kočky jen přitahuje lidské oblečení, temná a tichá místa, vysoká místa. Rychle jsem tedy otevřel velkou skříň a vytáhl koš s prádlem, ale ani tam nebyl.

"Nemůžeš ho najít, Samueli, já jsem Haiiro."

"Už dost těch nesmyslů!"

Na stůl v obýváku dopadly s cinkotem klíče. Podle zeleného přívěšku čtyřlístku jsem je poznal. Byly to mé klíče, náhradní, co vždy visely na chodbě za dveřmi. Za nimi přistála i krabička cigaret light, i tu jsem poznal, byla má. Takové cigarety jsem kouřil. Rychle jsem tedy odemkl bar, ale nebyly tam. A všiml jsem si, že chybí i pár bankovek, které jsem měl uschovány jako rezervu. I ty se pak snesly ke klíčům a cigaretám z jeho kapsy. Věděl jsem, že jsou mé. Peníze jsem skládal na trojmo.

Najednou jako by zmizely všechny mé otázky, vše bylo pryč. Jen jsem šokovaně hleděl na muže před sebou. Mohl to vše vzít, když byl u mě tenkrát? Ne, ještě dnes ráno byly peníze v baru i s cigaretami. Mohl se mi sem vloupat? Ano, ale proč by kradl tohle a ne cennosti a elektroniku?

"Raději se posaď. Vidím, že mi stále nevěříš, dokážu ti to. Ať uvidíš cokoliv, věř, že je to pravda, že jsi se nezbláznil. Je těžké uvěřit bez důkazu."

Nejdříve stáhl z vlasů černou čepici, pak i tu podivnou ošoupanou bundu a mé oči se rozšířily. Okamžitě jsem po bundě hmátl. Ne… to přece…

Bunda i košile, kterou si sundal vzápětí, byla obnošená a vypadala jako ze statku. Vzpomněl jsem si na pytel oblečení, které mi matka poslala… to už mohli být dva roky. Oblečení po tátovi, které jsem měl donosit. Marně jsem se ji snažil namluvit, že mi to bude velké, otec měl přeci jen mohutnější a vyšší postavu. Marně jsem se pokoušel pytel ji poslat zpět. Nakonec jsem to vzdal a hodil ho do jedné skříně na chodbě. Ano, bunda, pár košilí, dvoje kalhoty… nevzpomínám si, co tam vše ještě bylo. Stále jsem si říkal, že to odnesu do sběru, nebo na charitu, ale vždy jsem na to zapomněl. Právě to oblečení měl teď muž na sobě.



Když si začal rozepínat i kalhoty rychle jsem zašermoval rukama. Ne že bych se nechtěl podívat. Bože, jak já chtěl. Měl nádherné, osvalené tělo, jako kdyby trávil dny v posilovně. Ani gram tuku navíc. Byl jako ti muži z časopisů o módě, s dokonale vypracovaným břichem i prsními svaly. Věřím, že bych si normálně poslintal košili, ale nyní to bylo celé takové divné.

"Je… tohle… nutné?"

"Ano, je, v oblečení se nemůžu přeměnit."

I kalhoty z něj spadly a já si ho nepokrytě prohlížel, aniž bych chápal, o čem to mluví. Naprosto nahý stál kousek přede mnou a já nemohl odtrhnout oči. Šibalsky se pousmál a zavřel oči. Pak jsem byl svědkem něčeho tak děsivého, že bych tomu jistě nevěřil, nevidět to na vlastní oči. I tak jsem pochyboval o své příčetnosti. Rouana obklopilo tlumené žluté světlo a já přes něj viděl jen, jak se mi muž přímo před očima mění. Po pár sekundách přede mnou seděl můj kocour Hairo.

"Mňau."

Vzpomínám si, jak se se mnou pohovka zhoupla a najednou se vše rozmazalo a slilo do jednoho velkého fleku.

Omdlel jsem.



Když se mi začalo zase vracet vědomí, cítil jsem, jak ležím na pohovce a hlavu mám položenou na něčem měkkém. Polštář? Na stole stála sklenka vody. Byl jsem zmatený a zadíval se na místo, kde předtím ležela hromádka oblečení. Byla pryč. Vážně jsem se zbláznil. Začal jsem štrachat v kapse pro mobil. Zavolám si záchranku, mám halucinace, určitě mám nádor na mozku nebo něco podobného. Svůj mobil jsem ale v kalhotách nenašel. Všiml jsem si, že mám dokonce rozepnutou košili skoro až k pasu. Co se to tu děje? Zase jsem usnul a zdál se mi divný sen? Nesmysl!

Uslyšel jsem kroky a rychle se posadil. Zahlédl jsem ho přicházet z kuchyně, můj mobil držel v ruce, zloděj jeden.

"Můj telefon…"

"Nechtěl jsem, abys volal policii."

Majetnicky si ho zasunul do kapsy a přešel až ke mně. Pak mi přitiskl svou velkou ruku na čelo. Byla tak horká, nebo to ze mě sálalo takové horko? Trochu jsem se odtáhl. Netušil jsem, čeho jsem byl před chvílí svědkem. Stále mi to nešlo do hlavy.

"Kdo… nebo co vlastně jsi? Mimozemšťan? Nějaký vládní projekt? Nějaká má bujná představa?"

Rozesmál se, usadil se těsně ke mně, dlaní sjel z mého čela až na hruď a rozhalil mi košili ještě víc.

"Jsem Rouan Sidon, pocházím ze světa zvaného Inrei. Je to svět hodně rozdílný od vašeho, bez moderní techniky, však plný magie a kouzel. Plný bájných stvoření, králů, válek a čarodějů. Je to krásný svět, který od pradávna obýval náš národ, který má v sobě zakombinovány zvířecí geny. Říkají nám Reiin. Žili jsme v poklidu ve svém světě, dokud nepřišli oni.

Rytíři v lesklé zbroji, lovci. Národ, který žil daleko od našeho, se kterým jsme vždy udržovali mír, se nás jednoho dne rozhodl vyhubit. Jmenují se Irani. Tvrdili, že naše zem je jejich a chtěli si ji přivlastnit. Vedli jsme mnoho válek, abychom je zastavili, ale marně. Proti jejich síle a technice jsme byli slabí.

Velká čarodějka Minera se tedy rozhodla použít magii předků a otevřela portál do jiného světa. Do toho vašeho. Všichni, co zbyli, ti, co přežili, mohli utéct do vašeho světa a žít tu v klidu mezi lidmi. Ale Irany nezastavilo ani toto. Rozhodli se nás do jednoho vyhubit a prošli portálem sem za námi. Od té doby nás loví a zabíjejí a my před nimi utíkáme.

Ale váš svět je jiný, než ten náš. Zjistili jsme, že zde máme schopnost se přeměnit do zvířecí podoby a ukrýt se v lidských obydlích jako jejich domácí mazlíčci. Jedině tak jsme mohli zůstat zrakům Iranů ukryti. Mnoho z nás je roztroušeno po celém vašem světě a imitují domácí mazlíčky. Mnozí z nás žijí desítky let po boku lidí, aniž by si ti něčeho všimli. Tohle nikdy nebyla vaše válka, zatáhli jsme ji sem, proto jsme vás do ní nechtěli uvrhnout.

Ze stovek naší rasy už dnes zůstaly sotva desítky. A většina se jich strachuje o své životy.

Tohle je naše původní podoba. Ty mě ale znáš jako svého kocoura Haiira. Tehdy, před pěti lety, vzpomínáš? Když jsi mě našel, utíkal jsem zrovna před dvěma Irany. Vždy chodí v párech. Málem mě zabili. Kdybys nepřišel, nejspíš bych v té uličce tenkrát zemřel. V kočičí podobě nás nedokáží Irané rozlišit od obyčejných zvířat, proto jsem zůstal kocourem, dokud jsem se neuzdravil. Poznával jsem, jakým jsi člověkem a po několika měsících si zvykl na klidný a bezstarostný život ve tvém bytě. Poprvé ve svém životě jsem nemusel utíkat a strachovat se o život…



Ze začátku jsem nechtěl, abys někdy zjistil pravdu. Vystavil bych tě tak nebezpečí. Tolikrát jsem chtěl odejít… tolikrát už jsem se nechtěl vrátit, ale vždy jsem si vzpomněl na… tvou lásku, na to, jak ti na mě záleží, i když jsem pouze němý tvor…

Proto jsem se vždy vrátil. Až do nedávna jsem žil v poklidu. Když jsi byl v práci, přeměnil jsem se, vzal si to staré oblečení a tvé klíče a vyšel jsem ven, provětrat se. Vždy jsem se stihl vrátit před tvým příchodem. Až do toho dne…

Můj přítel byl v nebezpečí, chtěl jsem mu pomoci. A nestihl jsem se vrátit. Hledal jsi mě… tak dlouho… Mina mi to řekla. I ona je jako já, i ona se ukrývá pod maskou černé kočky domácí. Bydlí na konci ulice v bytě napravo.

Dnes si nás v té uličce slyšel, nebylo možné dál zastírat. Tak dlouho jsem se ti to přál říct, i když jsem se bál. Bál se toho, že mě vyženeš, že se budeš smát, neuvěříš, nebo na mě poštveš policii. Bál jsem se tě ztratit. Za ty roky… za ty roky jsem se do tebe zamiloval. I když jsi mě nikdy nebyl schopný vidět jako muže, přesto jsi mě měl rád a já byl šťastný.

Tu noc, co jsi onemocněl, jsem… udělal něco, co jsem toužil udělat už roky. Byl jsem s tebou ve své skutečné podobě. Mohl se tě dotýkat, svírat tě, mohl jsem tě políbit. Vše, po čem jsem tak dlouho toužil.

Teď víš všechno, Samueli, řekl jsem ti vše, nic nezatajil a byl upřímný. Nejspíš nebudeš mému příběhu věřit… ale zamysli se. Kolikrát jsi v bytě viděl něco divného, něco, co by tvůj kocour nedokázal? Tvé podvědomí to ví, jen to nechápalo a odmítlo si to připustit, nikdy sis nedal dohromady všechny indicie, i když jsem byl poslední rok tolik neopatrný. Jako kdybys ani nechtěl vidět…"



Poslouchal jsem jeho příběh bez dechu. Bylo to tak absurdní, tak neuvěřitelné. Ale nezdálo se mi, že lže, přeci jen vymyslet takový příběh už chce sakra fantasii spisovatele. Hleděl jsem mu do očí a snažil se najít jediný okamžik nejistoty, ale nepřišel. Cítil jsem, jak se mi staví chloupky na zátylku a husí kůže už se mi rozlézala po těle. Copak se tomuto dalo uvěřit? Copak byste vy věřili něčemu takovému? Jeho poslední slova jsem si však vzal k srdci a promítl si všechny ty situace, kdy mi bylo něco podezřelé. A měl pravdu, poslední rok to bylo snad obden. A já je chtěl ignorovat, protože můj rozum je nedokázal nijak vysvětlit. Otevřená lednička, cigarety na stole, v koši sáčky od jídla, na které jsem si nepamatoval, odemknuté dveře, i když jsem věděl, že jsem zamykal. Podobných událostí bylo mnoho. Proč jsem je nechal bez povšimnutí a nepátral? Čím víc se v mé mysli začalo rodit podezření, byť sebemenší, že by to mohla být opravdu pravda, tím víc jsem si připadal vyděšený.

Pak mi na mysl doputovala další jeho fráze: "Zamiloval jsem se…"

"Haiiro…"

Vyhrkly mi slzy. Ani nevím, proč jsem vlastně plakal. Bylo to hloupé. Ale pokud to byla pravda, celé ty roky… proboha, věděl o mně opravdu úplně všechno. Vše, co jsem mu říkal, s tím, že mi stejně nerozumí a vrní jen proto, že ho hladím a proto, že se mu líbí můj hlas. Celou tu dobu jsem mu svěřoval všechny nejniternější pocity a tajemství. Najednou jsem si připadal úplně nahý, úplně odhalený. Vše, co jsem mu šeptal do ouška, i ty noci, kdy jsem mu z deprese brečel do kožichu a on držel. Všechny ty noci, kdy jsme usínali vedle sebe, kdy se na mě díval a funěl mi do obličeje… i já ho miloval. I když jen jako kočku… byl tu pro mě vždy v mé samotě, dovedl mě rozesmát, dovedl poslouchat… a nyní mě mohl i obejmout, což mi okamžitě dokázal.

"Jsem tady, Samueli. Pořád jsem tvůj Haiiro."