Jakmile jsem se vyležel z ošklivé chřipky, rychle jsem zase chtěl naskočit do pracovního procesu. To ráno jsem si vzal novou kravatu. Haiiro seděl na stole a bedlivě mě sledoval, jako kdyby čekal, kdy mu dosypu misku granulí. To ráno jsem byl ale tak rozladěný a uspěchaný, že jsem na svého kocourka málem zapomněl. Byl to obrovský prohřešek. Haiiro začal tak ukrutně mňoukat, až jsem se lekl co se s ním děje. V rychlosti jsem mu misku dosypal, když jsem utíkal ke dveřím a ani se nerozloučil. Měl jsem špatné tušení. Za normálních okolností bych na takováto tušení nevěřil, ale už od probuzení ve mně stále převládal špatný pocit.

Věděl jsem, jaký pes je naše paní šéfová, i to, že jsem se pro nemoc omluvil o den později, než bylo povoleno. Proto jsem se bál, že si na mě paní velká správkyně knihovny smlsne, tak jak to ráda dělávala. Naposled rozbrečela Alfreda z účtárny před celou knihovnou. Chudák zapomněl naúčtovat dvě ztracené knihy a hned byl oheň na střeše. Ano, šéfová neodpouštěla chyby. Bylo lepší se ji vyhnout a být opatrný.

Když jsem dorazil přesně včas do práce a seběhl schody do spodních pater, v archivu na mě dýchl mrazivý chlad a já ztuhl. Můj stůl byl uklizen. Proč? Kdo? Ne, to nebylo uklizení, to bylo přímo…ach bože… vyklizení. Na mém stole stála jen jedna malá krabice a z ní jsem viděl trčet fotku Haiira, vázačku na spisy, kterou jsem si zakoupil, abych si usnadnil práci, pár knih a složek. Vše bylo bez nějakého pořádku naházeno v krabici. Můj stůl zůstal čistý. Pohledem jsem rychle vyhledal kolegyni, která se mnou často sdílela kobky místního archivu. Chtěl jsem nějaké vysvětlení. Nechtěl jsem vidět pravdu, nechtěl jsem si ji připustit. To jsem byl celý já. Kolegyně se však smutně pousmála a pronesla něco ve smyslu: "Je mi to líto."

Já však jako bych stále nechtěl uvěřit této skutečnosti. Až když jsem za sebou zaslechl hlas šéfové, jak mě volá, uvědomil jsem si, že nesním, že tohle je skutečnost. Její mile trpká slova o snižování stavu a mém nezbytném propuštění jsem vnímal jen okrajově. Věděl jsem, že je to lež. Potrestala mě za mou chybu, za neoznámení nemoci. Ano, vždy čekala, až někdo udělá chybu, aby ji mohla využít. Jako nebezpečný chřestýš chřestila kolem nás.



Nesnažil jsem se hájit nebo hádat o tom, co smí a nesmí, ona mohla vše, byla bohyní v tomhle malém království. Nemělo cenu ji její argumenty vyvracet. Jen jsem vše tupě odkýval a převzal si svou krabici. Přesto jsem nechtěl, aby mě viděla poraženého a zničeného. Ne, to jí dělalo právě největší radost a já jí tu radost dopřát nechtěl.

"To přišlo právě vhod, dostal jsem nabídku od pana Ambrose, v muzeu prý hledají restaurátora starých listin. Přesto vám chci poděkovat, za těch pět let výborných zkušeností ve vašem archivu."

Byla to lež, ale to ona vědět nemusela. Nasadil jsem spokojený úsměv, jako kdyby mě právě pustili z nějakého žaláře zpět na svobodu. Šéfové přes tvář přeběhl šokovaný výraz, já však nehodlal skončit jen tím.

"Byla jste mi vždy velkou oporou, madam. Bylo mi ctí u vás pracovat."

S tím jsem ji učinil poklonu, jako rytíř ze šestnáctého století a políbil její nežnou, oteklou ručku. Šokovaně na mě nepřestávala shlížet ze své výšky skoro dvou metrů. Pak jsem hrdě se vztyčenou hlavou zamířil k východu. Modlil jsem se, abych tuhle pózu dokázal udržet co nejdéle. S úsměvem vítěze jsem byl středem pozornosti všech knihovníků. Vyšel jsem z budovy šťasten, že jsem konečně volný. Pochmurné nebe a studený vítr mi však vzali všechnu veselost a po odchodu z budovy má tvář posmutněla. Přijít o práci v takové době bylo hodně zlé. Zvláště o práci, na kterou už si člověk zvykne a zamiluje si její klidnou monotónnost. Teď vše bude jinak.



Autobusovému stanovišti jsem se vyhnul a zamířil domů pěšky. I když to byl celý kilometr a půl. Bylo mi to jedno. Cítil jsem tak strašnou prázdnotu, která se do mě zakusovala ze všech stran a marně se snažila přesvědčit mé staré já, že tohle je vlastně dobře. Najdu si lepší práci, bude to dobrodružství, noví lidé, nové úkoly. Bohužel, mé staré já nedokázalo být tak optimistické. Pořád tu byla otázka, co když práci nenajdu? Jak budu žít? Budu muset opustit svůj byt a při nejhorším se vrátit k rodině na venkov, kde budu moci obdělávat pole a jezdit traktorem. Ne, tohle jsem nechtěl. Neměl jsem však ani žádné přátele, kteří by mi nějak pomohli. Ani s lidmi z práce jsem se nepřátelil. Teď už ale bylo pozdě něco změnit.

Domů jsem se loudal opravdu pomalu. Haiiro bude mít určitě radost, že jsem doma. Zalezeme si do postele a budeme si číst. Cestou domů jsem zavítal i do supermarketu, koupil láhev dobrého bílého vína a krásně vypadajícího, ale drahého lososa. Přímo jsem viděl, jak se to mé kocouřisko olizuje až za ušima. Nemohl jsem si sice dovolit utrácet, ale z nějakého důvodu jsem tohle koupil. Přidal i sáček brambůrků a skvěle vypadající čokoládu. Pochoutky, které jsem si většinou odpíral. Prodavačka se na mě culila celou dobu.

"Copak slavíte?"

Co vlastně slavím? Slavím já vlastně? Zahleděl jsem se na zboží ve vozíku a rozesmál se. Opravdu to vypadalo, jako kdybych měl co slavit. Drahý salám a hermelín, slané pečivo i sladké bonbóny…příšerná kombinace. Vždyť půlku z těch věcí normálně ani nejím.

"Slavím poslední den života a nadcházející sebevraždu."

Dívka, které mohlo být tak nanejvýš dvaadvacet, celá ztuhla a zapomněla mi dokonce namarkovat oplatky. Vypadala celkem komicky.



S taškou plnou nezdravého a zbytečného jídla, pochutin a krabicí mého pětiletého života v archivu, jsem doputoval až naproti našemu domu, když jsem se zarazil. Můj zrak upoutal muž, který vycházel ze vchodu. Ta postava, mohutná, vysoká… ty ruce, které si třel o sebe… taška mi upadla na zem a já jen překvapeně zíral. I když vlasy skrýval pod podivnou černou čapkou, která vypadala jako z popelnice… byl to on. Ty zvláštní žíhané vlasy, hrající tolika odstíny šedých bílých a hnědých barev bych poznal všude.

Jak je to možné? Ne, vždyť neblouzním, dnes už nemám horečku a ani nespím. Nebyl to sen! Jak je to možné?! Kdo… kdo je ten muž? Proč byl u mě v bytě, když mi bylo nejhůře? Najednou se vše nějak sesypalo a to, co jsem považoval za sen, jsem skoro viděl tváří v tvář. Možná mě hledá? Proto byl v našem domě? Musel jsem si několikrát protřít oči, abych věděl, že jsem se nezbláznil. Nadechl jsem se, že na něj zavolám, ale zmizel mi za protějším rohem. Sebral jsem svou tašku a rychle ji vnesl do domu a strčil pod schody. Pak jako šílenec, div jsem se nezabil o obrubník, jsem vyběhl ven a zamířil za ním. Měl jsem snad milion otázek. Bylo to děsivé. Zahlédl jsem ho, jak míří do chudých uliček o pár bloků dál. A i když jsem po ničem jiném netoužil více, než si s ním promluvit, rozhodl jsem se vyčkat a sledovat ho. Možná se tak o něm přeci jen něco dozvím. Tiše ve stínu jsem se plížil za ním, než se u velkých kontejnerů zastavil. Jako by na něco čekal… nebo spíše na někoho. Po chvíli se k němu z druhé strany připojila žena. Černé vlasy a její ladný krok, ano, tu jsem taky znal. Mína, ta co mi pomohla domů, ta co našla Haiira a nechala mi vzkaz. Nemohl jsem se mýlit. Znají se snad? Jsou přátelé či něco víc? Další milion otázek vyvstávalo, až mě mučily. Byl jsem dostatečně blízko, abych slyšel jejich rozhovor. Schován v jednom starém podjezdu jsem viděl jen na něj.



"Poslední dobou jsi strašně neopatrný."

"Řeknu mu to, už jsem se rozhodl!"

"Ty jsi se snad úplně zbláznil! Víš moc dobře, že to nejde. Lidé o nás nesmí vědět. Nebo ho snad chceš vystavit tomu nebezpečí? Chceš jeho smrt?"

"Ochráním ho, Míno."

"Hlupáku. Co když tě najdou? Co uděláš pak? Soro i Akaba jsou mrtví, chceš být další? Tolik nás už zemřelo. Naše jediná možnost na přežití je schovat se, splynout v tomhle světě."

"Pochopí to… já…musím přece."

"A co mu řekneš, hm? Lhal jsem ti celou dobu? Předstíral jsem, co nejsem, abych si kryl záda? To zní vážně romanticky. Nebo mu to rovnou předvedeš a raní ho mrtvice… to by bylo skvělé. Myslíš si, že to pochopí? To se pleteš. Bude se tě bát, vyžene tě. Mysli přece."

"Mýlíš se, on není takový."

"Rou, prosím, nedělej to. Zničíš všechno. Ohrozíš nejen sebe, ale i nás. Nechci tě ztratit, copak to nechápeš."

"Už mě nebaví pořád se skrývat, pořád utíkat. Je čas to změnit, Míno. Kdybychom se všichni spojili, zastavíme Irany jednou pro vždy. Už nebudeme dále lovnou kořistí. Copak to také nechceš? Žít svobodně, beze strachu?"

"Jsi blázen, není to možné!"

"Dokážu to, jen mi věř, potřebuju tvou pomoc, Míno."

"Miluješ ho?"

"Miluju. A nechci už dál lhát."

Jejich rozhovor přerušilo až pomalu projíždějící policejní auto, takže se oba skryli do stínu, jako nějací uprchlí bandité, kteří se bojí zákona. Překvapilo mě to. Můj úkryt nebyl příliš bezpečný a pokud by se vydali směrem ke mně, byl bych odhalen.

Nechápal jsem, o čem to mluví, ale mráz mi z jejich slov běhal po zádech nahoru a dolů. Bylo to nepříjemné a já tušil, že jsem vyslechl něco důležitého. Kdo byl ten muž, kterému Mína říkala Rou? A proč tenkrát v mém bytě…

Po chvíli Mína toho muže objala a něco mu do ucha zašeptala, pak rychle odběhla za vedlejší roh. Jako splašené zvíře, které utíká před predátorem. Teď byla moje chvíle, teď jsem měl šanci si s ním promluvit. Ale vyjít ze svého úkrytu a přiznat tak, že jsem je poslouchal? Mohl by se rozzlobit. Přesto už jsem nedokázal déle čekat.



Vyšel jsem odvážně z temného podchodu a stanul tváří tvář svému snu. Ze začátku mě ani moc nevnímal, vypadal zamyšlený. Ale jakmile si všiml, že mu někdo blokuje cestu a pozvedl zrak, jeho oči se rozšířily překvapením. Mlčel a jen na mě hleděl a já také nevěděl, co říct. Nastala chvíle ticha, kdy jsme na sebe jen hleděli a nejspíše odhadovali, kdo z nás o tom druhém ví příliš.

"Jak dlouho…"

Vytušil jsem jeho otázku, byla vcelku samozřejmá.

"Celou dobu. Kdo… kdo jsi a proč…"

Než jsem ale stihl víc, přitiskl mi svůj prst na rty, jako tenkrát v mé ložnici. Ztrácel jsem se v těch tmavě zelených očích. Nedokázal jsem vydat ani hlásku. Ale ta touha ho políbit mě naprosto stravovala jako požár, který se rozhořel v celém mém těle.

"Vše ti vysvětlím, Samueli. Co kdybys mě pozval… na čaj?"

Neměl jsem ponětí, jak zná mé jméno, ale měl jsem za to, že jsem se nepředstavil. Ani tenkrát, ani nyní. Zalapal jsem po dechu a raději od něj ustoupil, pak jsem se zmohl jen na krátké kývnutí hlavou. Možná to byla chyba, možná jsem se neměl nechat takhle snadno svést. Zamířil jsem ke svému bytu a uvnitř si vyzvedl své věci, které jsem tam v rychlosti odložil. Muž za mými zády pozvedl překvapeně obočí, když zahlédl mou krabici z práce. Pak jsem si vzpomněl, že jsem nakoupil spoustu pochutin a delikates, tak možná nepřijdou na zmar a nesníme je s Haiirem sami.

Pozval jsem ho dál a on automaticky zamířil do obýváku. Jako by tu byl doma, jako by to tu znal. Překvapilo mě to. Rozhlédl jsem se po kocourovi, ale nikde jsem ho neviděl, většinou mě přišel přivítat, když uslyšel hluk. Pak jsem si povšiml otevřené skříně na chodbě. Ano, častokrát poslední dobou jsem potkával tu skříň otevřenou a nejednou jsem ho tam i viděl spát. Bylo tam uschováno zimní oblečení. Nejspíš zase chrápe, to je mu podobné. Ale nyní to přišlo docela vhod. Nechtěl jsem Haiira budit, tak jsem do skříně ani nenakukoval. Nepotřeboval jsem, aby se tu před návštěvou promenádoval a otravoval kocour. Udělal jsem čaj a vyndal lososa, pak jsem zamířil do obývacího pokoje za ním.

Sundal si čepici a já měl nesmírnou chuť mu zabořit ruce do těch podivně barevných vlasů a povalit ho na pohovku. Když jsem před něj postavil talířek s lososem, během pár sekund ho do sebe vyklopil s mlsným olizováním rtů i prstů. To už na mě bylo moc. Musel jsem odvrátit pohled. Tak on rád ryby…

"Já… i když nevím, kdo jsi, chci ti poděkovat, že jsi tu tenkrát byl… se mnou…"

"Jsem s tebou pořád, Samueli."

Překvapeně jsem na něj pohlédl, abych pochopil, kam tím míří. Tvářil se poměrně smutně.

"Vše ti řeknu, jen slib, že… mě necháš domluvit a nebudeš si myslet, že jsem blázen nebo lhář."

I když jsem nevěděl proč, měl jsem pocit, že je to pro něj opravdu důležité, takže jsem to slíbil. Budu poslouchat, ať uslyším cokoliv. Chtěl jsem znát pravdu, Chtěl jsem vědět, kdo je.

"Jmenuji se Rouan Sidon, setkali jsme se poprvé před pěti lety a pak… se oba naše životy změnily. Ale ty mě nejspíš znáš pod jiným jménem. Jménem, kterým jsi mi dal. Haiiro."