„Suzanne, je to výborné,“ chválil jídlo Simon při společné večeři. Judova matka se usmála a pohlédla na syna, který se bezmyšlenkovitě rýpal v talíři.

„Jude, tobě nechutná?“

,,Výborný,“ prohlásil Jude suše a dál na dušeném hovězím trénoval umění patologie. Jeho matka si povzdechla, ale neřekla nic. Moc dobře věděla, že tohle jídlo bylo kdysi Judovo oblíbené, ale od smrti otce se její syn v podstatě pořádně nenajedl. Když to pak chtěla řešit, chlapec jí více než naznačil, že si má hledět svého. Dělal jí starosti, ale taky s tím nemohla nic dělat, dokud nechtěl on sám.

Vlastně ani nevěděla, proč se pořád snaží o tyhle společné večeře, které měly nakonec vždy stejný scénář. Vlastně tři. Buď Jude během jídla neřekl ani slovo a hned po jídle odešel, nebo se pohádal se Simonem a nebo se pohádali všichni tři. Ale tak nějak měla pocit, že to musí udělat, snad proto, aby si Jude nemyslel, že už rezignovala na snahu o smíření.

Juda tohle nezajímalo. Neměl prostě chuť se s ní nebo se Simonem vybavovat. A dnes tomu nebylo jinak. Vstal, odnesl talíř s nedojedenou večeří do kuchyně a zmizel ve svém pokoji. Sedl si ke stolu, pustil oblíbenou hudbu a dal se do kreslení, kterému se v poslední době věnoval opravdu hodně. Uklidňovalo ho to a bavilo. Když začal kreslit, dostal se do úplně jiného světa, kde nemusel nad ničím jiným přemýšlet. Navíc se častým trénováním začal zlepšovat.

Seděl u stolu asi dvě hodiny, když se o něco více rozpřáhl a všiml si kousku papíru co spadl na zem. Zvedl ho a přečetl si adresu, kterou mu dal učitel Munroe. Od té doby už uplynul asi týden. Jude se chvilku tupě díval na ten kus papíru a nakonec došel k závěru, že hodiny kreslení v ateliéru by nemusel být zase tak špatný nápad. Když už nic jiného, zabil by alespoň čas, který by jinak trávil v tomto domě, zavřený v pokoji.

Rozhodl se tedy, že následující den ateliér navštíví. Zhasl stolní lampu a šel si lehnout.

 

 

Ta budova byla na první pohled odporná a on si dlouho nebyl jistý, jestli je na správném místě. Stará cihlová zeď s oprýskanou omítkou měla asi čtyři patra a vše napovídalo tomu, že předtím sloužila průmyslovým účelům. Stála v odlehlejší části města, ve které zatím Jude nebyl a vlastně ani netušil, že takové místo může ve městě najít.

Všechno co šlo, bylo posprejované grafity, včetně pouličních lamp, plotů, zastávek a odpadkových košů. Když zde příroda vynaložila sílu obohatit město o trochu flory v podobě několika keřů a zakrslých dřevin, její snaha přišla vniveč, jelikož spousta lidí neodolala, a zanechala (v tom lepším případě) odpadky v těchto oázách betonové pustiny.

Jude přistoupil k proskleným dveřím budovy, kde k jeho překvapení nalezl funkční zvonek s domovním interkomem. Zmáčkl tlačítko a chystal se k odpovědi, ale z mikrofonu se ozvalo jen „vyjeď až nahoru“ a pak bzučení otevírajících se dveří. Nastoupil tedy do starého výtahu a ten ho vytáhl až do čtvrtého patra. Když vyšel ven, byl přinejmenším překvapený.

Ocitl se v obrovské místnosti, bíle vymalované a čisté. Naproti němu byla místo zdi jen veliká okna, v podstatě prosklená stěna, která dovnitř vpouštěla odpolední slunce. Na pár místech vysely veliké obrazy a když vešel dál, všiml si za betonovým soklem malé kuchyňky, kde pan Munroe právě připravoval dva šálky kávy.

„Pojď dál. Věci si můžeš dát tady na pohovku,“ řekl s úsměvem a ukázal na gauč uprostřed místnosti u kterého stál konferenční stolek a naproti němu malířský stojan, stolek se štětci a barvami a okolo několika rozdělanými i čistými plátny. Jude si pak ještě všiml matrace na paletách v rohu u oken.

Položil batoh na pohovku. „Posaď se,“ řekl Munroe a postavil na stolek dva šálky voňavé kávy, cukřenku a nádobku s mlékem. Pokynul Judovi aby si nabídl a ten si do svého šálku přihodil tři lžičky cukru, dolil mlékem a napil se. Byla výborná a silná, tak jak ji měl rád.

„Jsem rád, že ji přišel. Byla by škoda, kdyby ses rozhodl svůj talent nerozvíjet,“ usmál se Munroe. Usmíval se prakticky pořád a ten úsměv byl takřka odzbrojující. Jude polkl další doušek kávy.

„To sem zvete všechny, kteří si čmárají o hodinách do sešitu?“

Znovu ten smích. „Ne. Jen ty, u kterých mám pocit, že to má smysl. A teď mi prosím ještě jednou ukaž svůj sešit.“

Jude zalovil v batohu a vytáhl odrbaný svazek papírů, ke kterému ještě doma přidal kresby, které považoval za lepší a propracovanější. Munroe si je pomalu mlčky prošel a pak mu je vrátil.

„Vidím, že tě hodně baví figurální kresba. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale doporučil bych pro začátek důkladné seznámení s perspektivou a další základy. Jestli nejsi proti, můžeme začít hned.“ Vstal, přešel k malířskému stojanu, sundal z něj rozdělané plátno a vyměnil je za desku s přilepeným archem papíru. Pak před stojan přišoupl sochařský podstavec, položil na něj prázdný papír formátu A4 a pokynul Judovi aby se k němu přidal.

Jude dostal do ruky obyčejnou tužku a stoupl si před stojan.

„Nakresli ten papír. Tak jak leží, jak ho vidíš. Tamhle jsou další archy, na které můžeš kreslit a lepící páska. Udělej jich kolik chceš, jak jeden doděláš, pootoč předlohu ať máš jiný úhel. Máš na to patnáct minut,“ řekl Munroe a vzdálil se k malému stolku s židlí v kuchyňském koutku, kde měl otevřený notebook.

Jude chvilku jen stál a přemýšlel, jestli si z něj učitel dělá legraci. Moc dobře nechápal, jak by mu to mělo pomoci zlepšit se v kreslení, vždyť je to jen položený papír. Prostě nakreslí pár obdélníků a je to.

Když uběhlo zhruba čtvrt hodiny, přistoupil k němu Munroe a díval se na jeho výtvory. A pak Jude pochopil, že tak jednoduché to zase není. Jeho lektor ho upozornil, že všechny kresby jsou špatně a začal mu na té nebohé čtvrtce vysvětlovat perspektivu, vyměřování pomocí tužky a další věci, o kterých dodnes neměl ani tušení.

V jednu chvíli se k němu Munroe přiblížil natolik, že cítil jeho dech na zátylku, to když mu ukazoval, jak by měla kresba vypadat z jeho výšky. Juda opravdu překvapilo, že mu to vůbec není nepříjemné a jak příjemnou má jeho učitel vůni. Na krátký okamžik ho to tak zaskočilo, že přestal vnímat jeho slova a soustředil se jen na jeho aroma.

„Už tomu rozumíš?“ Vytrhla ho učitelova otázka z chvilkového zasnění.

„Ano, myslím že ano. Nikdy bych neřekl, že je tak těžké nakreslit něco tak obyčejného,“ přiznal Jude a Munroe se usmál.

„Tohle všechno a další věci, jsou technická záležitost, co ti má pomoct znázornit, co znázornit chceš. Ale stejně tak důležité je, když vložíš do díla myšlenku a pocit, když tvoříš něco originálního. Pojď se teď ještě posadit a dopít si kafe. A mohl by jsi mi o sobě taky něco povědět.“

„Nevím, co bych říkal,“ zabručel Jude když si sedali na pohovku.

„Tak třeba odkud jsi? Proč jste se přestěhovali, nebo něco o rodině? A mimochodem, mimo školu bych byl rád, kdybychom si tykali. Jsem Gage,“ a podal chlapci ruku.

„Jude. Přestěhovali jsme se kvůli práci nového přítele mé mámy. A moc se mi nechce o tomhle všem mluvit.“

„Ty toho ale celkově moc nenamluvíš, co? Ale chápu, já jsem rozvod rodičů taky nesl špatně.“

„Nerozvedli se. Můj táta umřel.“

Gage se přestal usmívat a pohlédl na Juda omluvným a soucitným pohledem. „Promiň, Jude. To je mi moc líto.“

„To nic. Ale opravdu se o tom nechci bavit.“ Na chvilku nastalo nepříjemné ticho. Nakonec si Jude odkašlal a prolomil trapné mlčení.

„Takže...Ty si učením jen přivyděláváš, jinak se živíš malováním?“

„Vlastně ano,“ zasmál se Gage. „Ve škole jsem jen na poloviční úvazek, jinak se mi teď celkem daří prodávat obrazy. A když o tom mluvíš,“ vstal a vrátil se s malým lesklým papírem v ruce, který teď podával chlapci. Byl to letáček. „Za dva týdny chystám vernisáž v jedné menší galerii ve městě. Rád tě tam uvidím. Nevím, jestli to bude tvůj šálek kávy, ale budu rád když přijdeš.“

„Díky za pozvání. Zní to dobře. Ale jestli už dneska nebudeme kreslit, tak bych šel.“ Jude se podíval na náramkové hodinky aby vypadal, že někam spěchá, i když to nebyla pravda. Domů se rozhodně nehrnul. Tak nějak se ale začal cítit v Gageově přítomnosti nesvůj. Ne úplně nepříjemně, ale začal s ním mít pocit….vlastně ani nevěděl. Normálně mu bylo fuk, co si o něm lidé myslí, nebo co říkají, u tohohle muže to ale bylo jinak. A Juda to podvědomě trochu děsilo.

Vstal, hodil si batoh na rameno a pomalu se vydal k výtahu. Jeho učitel ho doprovázel.

„Jsem rád, že jsi přišel. Musím přiznat, že jsem si nebyl úplně jistý, jestli se odhodláš. Tak až budeš mít čas zastav se, probereme další věci.“

„Zastavím. Ahoj,“ řekl chlapec a nastoupil do výtahu.

Když přišel domů, jen hlesl na Suzanne, že nemá hlad a zaplul do svého pokoje. Odhodil batoh do rohu a svalil se na postel. Přemýšlel o dnešku, o návštěvě Gageova ateliéru, o jeho téměř nepřetržitém úsměvu a vůni, kterou cítil, když se k němu přiblížil. Najednou si uvědomil, že je vzrušený. Překvapením vyskočil z postele a napadlo ho, že ideální teď bude dlouhá sprcha. Když na sebe pustil horkou vodu, snažil se zahnat veškeré myšlenky na cokoliv, ale nakonec ho jeho mysl vždy dohnala jen k jedné jediné věci. Při vzpomínce na jeho dech a štíhlou, přesto vypracovanou, ruku, která mu ukazovala tahy na papíře, se přistihl, jak bere do ruky svůj ztopořený úd a začal mu ulevovat. Po chvilce tekoucí voda spláchla jeho vyvrcholení a on zadýchaně zmáčkl kohoutek.

Když si lehal do postele, byl přinejmenším zmatený. Zachumlal se do peřiny a přemýšlel, co se vlastně stalo. Muži jako takoví ho nikdy nepřitahovali, vlastně nad něčím takovým nikdy neměl potřebu přemýšlet, nebo řešit svou sexualitu. Ale on…

Jude nakonec únavou vzdal všechny pokusy o racionální vysvětlení a jeho mysl se pro tentokrát spokojila s vysvětlením, že se jedná o jakousi jednorázovou hormonální slabost. Když usínal, netušil, že na druhém konci města se jistý učitel propadá do spánku s myšlenkou na světle modré, takřka ledové oči…

 

 

***

 

 

 

Stál před vchodem do galerie. Ve skutečnosti rozhodoval jediný krok mezi tím, aby vešel dovnitř a nebo se otočil a vrátil se na autobusovou zastávku, kde by ho městská hromadná doprava dovezla domů.

Uběhlo už čtrnáct dní od Judovi první návštěvy ateliéru a chlapec byl stále víc zmatený. Na jednu stranu byl rád, že se učí a že může rozvíjet, jak říkal Gage, svůj talent. Ale s každou další návštěvou mu přišlo, že Munroe se k němu tiskne blíž a blíž, a chlapci to, k jeho překvapení, vůbec nebylo nepříjemné. Párkrát ho jemně uchopil za ruku a vedl jí po papíře, když mu ukazoval, kudy má linie správně vést. Jude vždy pocítil mravenčení v břiše a jakýsi příjemný pocit, který doposud nepoznal.

S Gagem si taky dost povídali, tedy mluvil vždycky víc on, než Jude a nikdy se nebavili o chlapcově rodině. Mladík si uvědomil, že jeho učitel je snad jediný člověk na planetě, se kterým má ještě cenu si povídat a že by snad i pochopil, co se stalo mezi ním a jeho matkou. Ale nechtěl to pokoušet, tak se vždy drželi jen neškodných témat.

Jude si zapálil cigaretu a přesvědčil sám sebe, že až ji dokouří, vejde dovnitř. V tu chvíli se dveře otevřely a ven vyšel Gage v doprovodu dvou lidí, zhruba stejně starého muže a ženy. Podle všeho to byli jeho přátelé. Byli v dobré náladě, společně se smáli a povídali, pak si všichni tři stoupli k venkovnímu popelníku a zapálili cigarety. Gage se mimoděk rozhlédl a spatřil Juda, jak stojí opodál. Mávl na něj, jak jinak, než s úsměvem, aby se k nim připojil. Ten se téměř neochotně doplazil ke trojici.

„Zdravím,“ hlesl tiše.

„Tak jsi přišel. Moc jsem to nečekal, ale jsem rád. Představím vás. Tohle je Ellis a Mike, mí přátelé. A tohle,“ otočil se k Judovi a usmál se,“ je Jude. Chodí ke mně na lekce.“

„Ach, tak to jen ten nový talentovaný objev? Gage nám říkal, že jsi velmi nadaný,“ usmála se žena a podala Judovi ruku.

„Říká to. Ale jestli je to pravda, to opravdu nevím,“ pronesl chlapec a za normálních okolností by se asi všichni zasmáli, ale Judův obličej bez výrazu je překvapil.

„Je to tak,“ prolomil Gage ticho. „Jude je velmi nadaný. Ještě pár lekcí a budu dělat doprovod na výstavu já jemu,“ mrkl na Juda a ten měl rázem pocit, že se mu podlomí kolena, jako zamilované školačce. Netušil, že ho jeho učitel bere jako oficiální doprovod. Zakroutil hlavou a zmáčkl nedopalek o popelník. Mike se podíval na hodinky.

„Rád bych tě upozornil, že za tři minuty máš mít dle programu proslov. My víme, jak to miluješ, ale zkus se překonat, ať to má nějakou úroveň,“ pronesl sarkasticky a spolu s Ellis se vydali dovnitř. Gage se otočil na Juda.

„Mike je něco jako můj manažer. Je to můj dlouholetý kamarád, ale co se týká těhle věcí, je docela pedant. Za spoustu prodejů, hlavně sběratelům, vděčím jemu. I když moc dobře ví, jak moc tyhle akce vlastně nesnáším,“ vysvětlil Gage. „Jsem rád, že jsi tu, opravdu. A až oběhnu povinné společenské kolečko, tak si tě najdu,“ mrkl na Juda znovu a vydal se do útrob galerie.

Jude si s překvapením pomyslel, že už ho snad učitel balí. A s ještě větším překvapením si uvědomil, že mu to imponuje. Po chvilce vešel dovnitř, kde už stál menší dav lidí kolem Gage, všichni v rukách skleničky s vínem nebo šampaňským a poslouchali proslov. Projev to nebyl bůhví jaký, spíše taková očekávaná řeč plná díků a informací o dílech, a jak Jude předpokládal, nebyla dlouhá a po potlesku se hosté rozplynuli k jednotlivým obrazům na zdech.

I chlapec se obsloužil sklenkou vína a zastavil se před jedním z obrazů. Až teď si všiml, jak jsou díla jeho učitele nádherná. Byly to vesměs všechno portréty, olejomalby mužů, žen i dětí, které v sobě ale měly cosi originálního. Jako kdyby ke každému z nich přidal příběh, který se vypráví pomocí tahů štětce. A nejlepší na každé namalované tváři byly oči. Když se na ně člověk zadíval, jakoby se propadal do hlubin své vlastní duše, ale zároveň byly znázorněny tak realisticky. Jude se vpíjel do těch obrazů tak intenzivně, že ztratil pojem o čase.

„Mám takový nápad“, zašeptal mu kdosi zezadu do ucha a on leknutím málem nadskočil. Otočil se a spatřil ten úsměv odkrývající řadu dokonalých bílých zubů.

„Víš, já mám radši pivo, než víno. Co kdybychom se vytratili do ateliéru a trochu pokecali? Na mě je tady moc lidí.“

Jude na chvilku nevěděl, jestli se utápí v očích na obrazu, nebo v těch Gageovích. Byly stejně tak zajímavé a hypnotizující. A krásné.

Otupěle přikývl a jakoby byl pod vlivem nějaké drogy si uvědomil, že najednou sedí na pohovce v ateliéru a v ruce drží lahev piva. Bylo už pozdě večer a on prosklenou stěnou zahlédl zářící pouliční lampy. Vlastně ani nevěděl, proč tady je. Ale nabídka času stráveného jen s Gagem se mu líbila, i když vlastně netušil proč. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že ho sem pozval jen tak. Nakonec ještě okamžik přemýšlel a když už byl odhodlaný se zvednout a odejít, než se něco zvrtne, omluvit se třeba, že už je pozdě, nebo něco takového, kolem hrudi se mu omotaly jemně vypracované paže. Položil lahev na stolek a vzrušeně vzdychl, když mu jedna ruka zabloudila pod tričko a jemně si začala hrát s jeho pravou bradavkou. V tu chvíli jakoby se jeho mozek vypnul a on začal vnímat jen lehké polibky na krku a ruce, které ho hladily na hrudi. Jeho penis ztvrdl a navzdory pevné džínové kleci se postavil do pozoru.

Gage si toho musel všimnout, protože začal pomalu sjíždět dlaní nejprve k pupíku a pak k podbřišku, až nakonec obratně rozepnul Judovi kalhoty a uchopil jeho úd, zatímco druhá ruka se stále věnovala bradavkám. Pomalu, ale pevně začal mnout chlapcův penis a Jude už byl teď schopen vnímat jen slast, kterou mu ty zručné ruce poskytovaly. Gage ho líbal na krku a rameni a mezitím jeho dlaň započala pohyb v pravidelném tempu, pevně svírala mladíkovo mužství a přestože tohle celé trvalo jen pár kratičkých minut, ozval se zanedlouho Judův hlasitý slastný sten a učitel na své dlani ucítil chlapcovo teplé vyvrcholení.

Jude se zadýchaně opřel a během pár sekund, kdy mu krev začala znovu proudit i mozkem, si uvědomil, co se právě stalo. Vyskočil z pohovky, zapínajíc si kalhoty a v tu chvíli by se studem a zmatením propadl do samotného pekla. V jedinou sekundu mu došlo, že ho právě vyhonil jeho učitel a navíc, že vyvrcholil tak rychle. Zpanikařil a rozeběhl se k výtahu.

„Jude,“ zavolal na něj ustaraně Gage. „Počkej! Myslel jsem že...Nevěděl jsem, že s tím máš problém! Jinak bych samozřejmě-“ zmlkl znepokojeně uprostřed věty, když se dveře od výtahu s bouchnutím zavřely a chlapec sjel dolů.

Mladík si až do poloviny cesty domů neuvědomoval, že běžel. Zadýchaně se opřel o pouliční lampu. Zmatením a studem se sesunul na dlážděný chodník a do očí mu vyhrkly slzy. Přál si teď, aby se nic z toho neudálo, aby to vše byla jen noční můra, ze které se za okamžik probudí.

Nic takového se ale nestalo a tak se rezignovaně po chvilce zvedl a šel domů. Když vešel do domu, Suzanne a Simon už spali. V tom nočním tichu Jude vešel do svého pokoje, svlékl se a zachumlal se do peřin. Ještě dlouho přemýšlel až ho pocit studu a zmatenosti ze sebe samého unavil a on tvrdě usnul.