Jude stál před školním pozemkem a díval se na několikakřídlovou hranatou budovu s pravděpodobně novým zateplením a novými, doposud čistými okny. Rekonstrukce se zřejmně odehrávala během prázdnin. Začátek školního roku byl letos neobyčejně chladný. Vítr byl silný a studený, tahal s sebou popadané listí a zdvihal je do vzdušních vírů, jako by s nimi tancoval. Jude si otráveně povzdechl, podíval se na hodinky a vytáhl z krabičky cigaretu. Má ještě pár minut čas, než vkročí do nové třídy. Ve svých devatenácti letech bude asi nejstarší ze spolužáků v maturitním ročníku, do základní školy nastoupil kvůli datu narození v podstatě o rok později.

Když dokouřil, zahodil nedopalek na chodník a zašlápl jej. Pak pomalu překročl silnici a vydal se po schodech nahoru k hlavnímu vchodu budovy. Nechal si časovou rezervu, pro případ, že by po rozlehlých chodbách bloudil. Přijít do čtyřmi roky ztmeleného kolektivu jako nováček bylo už tak dost nepříjemné, natož pak aby přišel první den pozdě. Vešel dovnitř a jak procházel prostory vzdělávacího ústavu, hledajíc sborovnu, chodby se začínali zaplňovat studenty. Postávali u skříněk, bavili se, zdravili a navzájem se vítali do nového školního roku. Protloukal se mezi nimi, vnímal sílící ruch a hukot kolem sebe a začal se cítit opravdu nepříjemně.

Odjakživa byl Jude samotář, měl radši ticho a klid. A po uplynulých událostech posledního roku se do sebe uzavřel víc, než kdy jindy. Nyní mu pobyt v davu působil opravdu nepříjemné pocity, přítomnost lidí, které si on sám nevybral ke vpuštění do své intimní zóny, mu byla proti srsti a osoba snažící se o komunikaci mu byla přinejmenším lhostejná. Většinou nakonec těmito snahami spíše opovrhoval. Byl rád sám, o přítomnost lidí nestál a neočekával, že by se to mělo nástupem do nové školy změnit. Spíše naopak. Nový začátek pro něj znamenal čistý štít bez jakýchkoliv vazeb, které neměl v úmyslu s lidmi z tohoto města vytvářet.

Konečně se prodral davem uječených spolužáků a našel sborovnu, kde se měla nacházet jeho nová třídní učitelka. Zaklepal na dveře a čekal na odezvu. Zaslechl tlumené vyzvání ke vstupu, otevřel dveře a vkročil dovnitř. Za pracovním stolem seděla žena, naprosto typického vzezření, který si člověk představí pod pojem učitel. Dáma obtloustlých tvarů, oblečená do šedavého sukňového kostýmu s výraznými černými knoflíky, ondulovanými vlasy barvenými do nepřirozeného zesvětlovaného odstínu, který měl pravděpodobně zakrýt vzrůstající počet šedin. A brýle na řetízku, kterými, podle Judova nevysloveného názoru, nasadila celému outfitu profesorky korunu.

Paní Creedová, s jejíž jménem se seznámil už o prázdninách prostřednictvím informativních e-mailů, vzhlédla od pracovních listů na stole a podívala se na Juda. Vstala, došla k němu a podala mu ruku.

„Takže ty musíš být Jude Coldwater,“ řekla s úsměvem a aniž by počkala na jakoukoliv odpoveď, přicupitala znovu ke stolu, pohrabala se v zásuvkách a vrátila se s několika papíry, které mu vrazila do rukou.

„Tady máš všechny potřebné informace: číslo skříňky, kód zámku, rozvrhy, číslo učebny a tak dále,“ vychrlila na něj a už ho sunula zpátky ke dveřím. „Nemám teď na tebe bohužel moc času, musím dodělat ještě nějaké papírování. Kdyby jsi měl nějaké otázky, zastav se zamnou po hodině, teď už bys měl ale utíkat do třídy, za chvilku bude zvonit.“ S těmito slovy jej vyšoupla za dveře sborovny a zavřela za sebou. Jude sice žádné otázky neměl, ale její přímé chování jej zaskočilo.

Nicméně, podíval se do papírů a vydal se ke skříňce, před kterou si uvědomil, že vlastně ani neměl nic k uložení. Blok papírů a tužku měl u sebe v batohu, nic jiného, jak předpokládal, první den školy potřebovat nebude. Prázdnou ji tedy zase zabouchl a odkráčel do učebny číslo patnáct. Když vešel dovnitř, pár studentů se už bavilo mezi sebou, posedávalo na lavicích a smálo se. Při jeho vstupu se všichni otočili, rozhovor umlk a veškeré pohledy se upírali na něj. Velice nepříjemné. Jude si povzdechl, přikročil k zaskočené skupince a zeptal se: „Která je volná?“

Oslovený chlapec, sedící na desce lavice překvapeně zamrkal. Zbytek skupiny na ně zvědavě hleděl. Když se Jude nedočkal odpovědi, zeptal se znovu. „Myslím lavice, místo. Kde je volno?“

Chlapec, který konečně pochopil jen ukázal na poslední stolek v řadě u oken a Jude se bezeslova vydal k určenému místu. Posadil se, nevnímaje další zvědavé pohledy spolužáků ani jejich tlumený šepot. Učebna se postupně zaplňovala příchozivšími studenty, přičemž mu každý věnoval přinejmenším překvapený pohled, který ale Jude vždy ignoroval. Konečně zazvonilo, ostatní se začali usazovat a nakonec do třídy vstoupila paní Creedová.

Jude vlastně ani nevnímal, co říkala. S dlaní podepřenou bradou se díval z okna a sledoval tančící listí. Zaznamenal jen, že mluví o klasických věcech, o kterých mluví každý učitel na začátku školního roku a které už znal z předchozí školy. Připoměla jim školní řád, připoměla jim, že už jsou maturitní ročník a že by tomu měli uspůsobit své studijní nasazení. A tak dále a tak dále. Slyšel ji, jak pořád mluví, ale nebyl sto udržet pozornost. Nakonec jim popřála hladký průběh školního roku. Následně se rozloučila a odešla, čímž vlastně ukončila první školní den.

Jude sebral batoh ze země a vystřelil z učebny dřív než měl nějaký spolužák příležitost jej oslovit. Pak znovu procházel bludištěm chodeb k východu, chtěl být co nejdříve venku z budovy. Jediné co jej zpomalilo, byl náraz do muže, který způsobil, když se otáčel po pošťuchujících se sportovcích. Muž leknutím upustil několik listů papírů. Jude se na něj ani nepodíval, zamumlal prosté 'pardon', sehnul se a začal listy sbírat. Až když mu je podával do ruky, pohlédl do jeho tváře. Hleděl na třicátníka s černými, nakrátko střiženými vlasy a širokým úsměvem. Jeho tmavé oči se dívaly přimo na něj až měl Jude nutkání zahledět se do země. Vrazil muži papíry do rukou a znovu spěchal chodbou k východu.

Konečně vykročil ven, přešel školní pozemek na jehož konci se zastavil a zapálil si cigaretu. Byl rád, že má ten úvodní hodinový proslov třídní učitelky za sebou a může se vrátit zpátky domů.

Domů...když si vduchu řekl to slovo, připadalo mu absurdní. Ten řadový dům, kam se před několika týdny s matkou a jejím přítelem přestěhovali pro něj rozhodně nebyl domovem. Domov pro něj byl nyní několil desítek kilometrů vzdálený, bylo to místo, kde žil se svou matkou a otcem a kde byl šťastný. Tam byli ještě rodina. Teď byl v cizím městě, v cizím domě a cizím chlapem, který každý večer uléhal vedle jeho mámy. Tohle nebyl domov, tohle byla noční můra, kterou teď musel žít. Alespoň tak to vnímal. Nicméně, bylo to místo, kam se měl vracet, kde měl jíst a spát a tak mu nezbylo nic jiného, než se vydat směrem k ulici, kde sídlil jejich nový řadový dům s popisným číslem 825.

Kráčel pomalu a otráveně. Bylo sychravo, vítr byl studený a začalo mrholit. Slunce se ztratilo mezi šedými nepřátelskými mraky. To Judovi na náladě nepřidalo i když pravdou bylo, že Jude neměl dobrou náladu už téměř rok. Přesněji od chvíle, kdy jeho matka nechala otce odpojit od přístrojů a zabila tak poslední Judovu naději, že by se k němu mohl jeho táta vrátit. Zanadával si, když začal na ty okamžiky znovu vzpomínat, vždycky v něm vyvolaly pocity nepředstavitelné úzkosti a žalu. Za těch několik měsíců se ale naučil nedávat jakékoliv city najevo. Když to udělal, lidé v okolí se pak k němu chovali lítostivě a byli v rozpacích. Nevěděli, jak by se vzhledem k jeho situaci měli zachovat a tak to vždy skončilo tím, že litovali jeho a matku, plácali ho účastně po zádech a ve tváři měli úzkostlivý výraz. Na to Jude po několika týdnech po otcově pohřbu už neměl nervy a tak se uzvřel do sebe, přestal s lidmi komunikovat a většinu času trávil ve svém pokoji.

A tak to pokračovalo dodnes. Když vešel do domu, obvykle zaplul do svého království, nikým a ničím nerušen, poslouchal hudbu, kreslil a když bylo potřeba, učil se. Brouzdal po internetu, hrál online hry, onanoval, četl si. Cokoliv, co by zaplnilo prázdnotu dní po bolestivé ztrátě, cokoliv, co by jej zabavilo, než nastal večer a on mohl jít spát. Aby se ráno zase probudil do dalšího osamělého dne. Běhěm toho kladl veliký důraz na to, aby nemusel mluvit se svou matkou nebo Simonem, jejím přítelem. Ti ho občas přinutili ke společné večeři u 'rodinného' stolu, avšak společně strávený čas u jídla témeř vždy skončil fiaskem. Buď se čtyřicetiminutové pojídání Suzanniny večeře odehrávalo v nepříjemném tichu, nebo (a častěji) skončilo hádkou mezi všemi hodujícími, převážně ale mezi Judem a Suzanne, jeho matkou.

Jude svou matku nemohl ani cítit a ona se kvůli tomu velice trápila. Ale po otcově smrti se velice trápil i Jude, který měl pocit, že je na světě úplně sám. Suzanne Judovi udělala něco, co prostě nebyl schopen přijmout a odpustit. A Simon mezitím proprouval, sloužil jako soudce jejich hádek a nešťastný byl především z Judova nepřátelství vůči matce, kterou bezpochyby miloval. Nutno podotknout, že ani jeden z aktérů nebyl špatným člověkem, každý z nich měl v jádru dobro, zároveň ale byli připoutáni ke stínům minulosti a to je ovlivňovalo a ovládalo. Především Jude byl minulostí ovládán natolik, že jen pohled na jeho matku v něm vzbuzoval odpor a nevýslovný pocit ukřivděnosti. Uklidňovala ho jen myšlenka, že dokončí maturitní ročník, najde si práci, odstěhuje se a už se nikdy nebudou muset setkat. Suzanne tohle všechno věděla a rvalo jí to srdce, ale veškeré snahy o usmíření skončily neúspěchem a už i jí docházely síly.

Jude přišel před dům, otevřel vchodové dveře a zaplul dovnitř. Neozval se žádný pozdrav ani hluk z kuchyně nebo obýváku, takže se rovnou vydal do svého pokoje. Hodil batoh na zem a přibouchl za sebou dveře. Jedním kliknutím nastartoval notebook připojený k nabíječce, který ležel na stole, téměř pohřbený mezi papíry s kresbami všeho druhu, které Jude vytvářel za dlouhých dní a večerů. Kreslení a občasné malování byl jeho asi nejoblíbenější koníček, jeho rodiče jej v tom vždy podporovali a ačkoliv byl spíše samouk, jeho výtvarné nadání dosahovalo vysoké úrovně. Měl povědomí o perspektivě, anatomii a určitých výtvarných technikách. Ale hlavním aspektem bylo, že ho práce s tužkou a barvami bavila.

Notebook se rozsvítil a Jude vyčerpaný novými zážitky unaveně padl na postel. Chvíli tam jen tak ležel, rozpláclý a odpočíval. Pak se zvedl, sedl si k notebooku a prohlížel internet. Z nudy si pak rozepl poklopec, pustil nějaké porno, kde hlavními aktéry byla štíhlá bruneta (s umělími prsy, jak Jude předpokládal) a urostlý, velice dobře stavěný muž se stejně tak urostlým a dobře stavěným pijem. Začal masturbovat a zanedlouho použil krabici kapesníčků, připravenou vedle notebooku. Odstranil stopy a ještě chvíli sledoval videa různých druhů, když se ozvalo odemykání vchodových dveří.

Suzanne vešla do domu, v roukou papírové nákupní tašky nacpané k prasknutí a rovnou se vydala do kuchyně. Začala uklízet nákup a když se Jude vynořil z pokoje, aby si nalil sklenici vody, usmála se na něj.

„Tak co první den ve škole?“ Začala přátelsky ačkoliv neočekávala jakoukoliv, nebo když už, tak kladnou odpověď.

„Dobrý,“ odpověděl nezúčastněně Jude, aniž by se na ni podíval. „Co čekáš? Studijní průkaz s první jedničkou, kterou bychom mohli radostně oslavit ti fakt nedonesu,“ dodal sarkasticky a měl se k odchodu. „Na večeři semnou nepočítej,“ řekl ještě a znovu se zavřel v pokoji. A to bylo všechno co si dnes s matkou řekli. Když zasedl ke stolu a začal si kreslit, nevěděl, že jeho matka si mezitím smutně povzdechla a znovu začala uklízet nákup do lednice a spíží.

Ještě několik skic, pár minut na internetu, talíř s večeří donesený do pokoje, mezitím co se Suzanne a Simon dívali na televizi. Pak už jen klasický hygienický obřad ve formě sprchy a čištění zubů a Jude se odšoural do postele. Ještě chvíli si při malé lampičce u postele četl knihu oblíbeného fantasy žánru, pak zhasl a za několik minut usnul. Tak skončil první Judův školní den.