Mezi tím, co se Jude a Gage oddávali jeden druhému, ať už to bylo jakýmkoliv způsobem, podzim se přehoupl do zimy. Byl už prosinec a tato zima se začala jevit jako velmi krutá. Když Jude odcházel z Gageova ateliéru strašně mrzlo a jemu pod nohama praskal mrazem ztuhlý sníh. Jude byl ale vztekem rozehřátý, takže si chlad vůbec nepřipouštěl a kdyby byl postavička z kreslené grotesky, zrudlému by mu od obličeje stoupala oblaka páry.

Když odemkl dveře od domu, bylo už pozdě večer. V tuto dobu už Suzzane a Simon obvykle spali, ale teď si chlapec všiml, že v obývacím pokoji je rozsvíceno. Vešel dovnitř a spatřil matku a jejího přítele jak sedí na gauči, ona se tvářila nasupeně a on, že by radši vyskočil z okna, než aby tu byl. Když ho spatřila, vstala a přišla k němu. Jude byl překvapený její rázností.

„Kde jsi byl?“ Zeptala se ho stroze, ale nenechala ho odpovědět a pokračovala. „To je vlastně jedno, stejně už to vím! Teď si promluvíme, ať chceš nebo ne!“ Pokynula důrazně Judovi aby si sedl do křesla a ten, překvapený jejím chováním, automaticky zasedl. Pak se sama posadila a upírala na něj zrak.

„Co se stalo? Simon odchází? Posíláš do kytek dalšího chlapa?“

„Přestaň!“ Suzzane zakřičela. „Už stačí, Jude! Už toho bylo dost!“ Chlapec překvapeně zamrkal, ale nakonec pevně sevřel ústa. Suzzane se na pohovce nervózně zavrtěla, hluboce se nadechla a vydechla.

„Dnes mně kontaktoval tvůj profesor. Konkrétně profesor Williams. Zaslal mi velmi znepokojující zprávu, že viděl tebe a profesora Munroa na parkovišti před školou. Viděl vás jak…se líbáte.“

Jude ztuhl. Jak je to sakra možný?! Dávali jsme si takový pozor, říkal si v duchu a v tu ránu by nejradši byl na jiné planetě. Co teď, má to popřít, nebo to všechno vyklopit? Chce opravdu vědět, jak bude jeho matka reagovat, když vše přizná? Myslel si, že je mu jedno, co si myslí a co cítí, ale najednou si přál, aby to přijala dobře.

„Co mi k tomu řekneš? Je to pravda?“ Vytrhla ho nedočkavě z myšlenek. Teď ztuhla zase ona, když Jude téměř neznatelně přikývl. Okamžik ho upřeně pozorovala, pak se vymrštila z pohovky, začala chodit sem a tam a držela se přitom za hlavu.

„Děláš si srandu?“ Vyštěkla. „To je jako natruc, nebo co?! Jude, já vím, že spolu nevycházíme, ale nemyslíš, že tohle už je opravdu přes čáru?!“ „Cože?“ Zašeptal překvapeně chlapec. Čekal naprosto jinou reakci, čekal, že se ho zeptá na tisíce jiných věcí, ale ani ve snu by jej nenapadlo, že si bude myslet, že je to provokace vůči ní. Ona ho teď ale nevnímala. A Simon se tvářil jakoby tam nebyl a čekal, co se ze situace vyvine.

„Poslední rok děláš všechno pro to, abys mi komplikoval život a já už toho mám vážně dost! Už prostě nemůžu! NEMŮŽU, ROZUMÍŠ?!“ Zaječela a v tu chvíli se postavil i Jude.

„Ty jsi vážně neskutečná! Myslíš pořád jen na sebe! Jsi do sebe samé tak zahleděná, že tě ani nenapadlo, že to s tebou nemá nic společného? Mám i svůj život! Ano, je to pravda! Máme spolu poměr. A...myslím, že ho miluju. Ale s tebou to nemá absolutně co dělat!

Zastavila se, chvilku přemýšlela o tom co řekl a ztišila hlas, i když naštvaná byla pořád. „Aha. Dobře. Tak mi tedy teď laskavě pověz, jsi homosexuál? Nebo je to jen takové pubertální vzplanutí? A jak si to představujete dál? No prosím, vysvětli mi to!“ Založila ruce na prsou a nasupeně na něj zírala. Jude se sarkasticky uchechtl.

„Nebudu ti nic vysvětlovat. Nemám ani nejmenší potřebu se ti svěřovat, tobě rozhodně ne,“ řekl chladně a chystal se odejít. Suzzane ho však pevně uchopila za paži a stáhla ho zpátky k sobě. „My o tom teď budeme mluvit, Jude. Ať chceš nebo ne. Projednou prostě uděláš co říkám!“ Procedila mezi zuby. Ten její výraz, co v té chvíli uviděl, u ní ještě nikdy nespatřil. Oči měla plné všech těch negativních pocitů, které u ní smrt chlapcova otce vyvolala a i těch, o které se postaral Jude sám. Zároveň v nich bylo naprosté vyčerpání a mladík pochopil, že tohle je opravdu hranice jejích sil. Setřásl její ruku a klidným hlasem na ni promluvil. „Co ti víc vadí? Že jsem teplej? Nebo že jsem se k tobě hned nepřihrnul, abych ti to vyklopil, poplakal si u maminky na ramínku?“

„V první řadě to, že je to tvůj učitel!“ Odpověděla věcně a stále namíchnutě.

Tentokrát se jí zadíval hluboko do očí Jude. „A co ty? Ty sis vybrala sama, že se zamiluješ do táty? Tebe zajímalo, že je na mě třeba moc brzo, aby sis našla dalšího chlapa? Ne. O ničem takovém jsi nepřemýšlela.“ Jude se odmlčel. „Myslíš, že do toho všeho, do toho jak teď žijeme, jak spolu nevycházíme a jak furt ještě strašně moc myslím na tátu, myslíš, že bylo jednoduchý, přiznat si, že jsem asi teplej?!“ Chlapci se najednou zlomil hlas a do očí mu vyhrkly slzy. „Do prdele, já si to přece nevybral!!! Nic jsem si nevybral! Tohle místo, tenhle život, tyhle pocity vůči tobě...A ani Gage! Všechno to prostě přišlo samo, aniž bych k tomu měl co říct. A já už jsem z toho taky vyčerpaný…“ Vyhrklo z něj mezi vzlyky.

Najednou už tu nechtěl zůstat ani o vteřinu déle, vyběhl z místnosti a následně za sebou slyšel jen matčino volání a potom bouchnutí vchodových dveří. Hustě sněžilo a on běžel. Běžel jakoby mu byli v patách masožravé příšery, jako kdyby se tím během očišťoval od všech problémů a starostí. Utíkal ulicemi, ani nevěděl kam, byl si jen jistý, že chce být od všeho co nejdál, i když věděl, že kdyby oběhl celou zeměkouli kolem dokola, tak by se mu to nepodařilo. Běžel a běžel a běžel a stále strašlivě sněžilo... A byl by býval běžel až do konce svých dnů, nakonec ho ale tělo zradilo a on se zadýchaně zastavil v části města, ve které ani doposud nebyl. Vůbec nevnímal kudy se kvapně brodí zapadlými chodníky a když se rozhlédl kolem, spatřil jen veliký starý dům mezi paneláky, u kterého se zastavil a který absolutně nepasoval do zdejšího prostředí a očividně čekal, kdy už se někdo odhodlá jej strhnout. Pak už jen pár pouličních lamp, silnici lemovanou chodníky a v dálce, možná, nějakého starého pejskaře, co se rozhodl ukrátit si bezesnou noc vycházkou se svým kokršpanělem. Jinak byla ulice tichá a mrtvá.

Jude se zadýchaně opřel o oprýskanou fasádu starého domu a popadal dech. Pejskař se pomalu šoural jeho směrem. Chlapec chvíli oddechoval, stále se opírající o staré zdivo a když měl pocit, že se mu srdce vrátilo do hrudi, začalo bít obvyklým tempem a plíce začaly zase normálně pracovat odlepil se od stěny domu a stoupl si doprostřed chodníku. Začal v kapse lovit krabičku cigaret a když ji nahmatal, vložil si jednu tuberiho tyčinku do úst. Když pak začal hledat po kapsách zapalovač, zapamatoval si jen strašlivý, hrůzostrašný randál, tupou a nepředstavitelnou bolest, odporný zvuk křupnutí, nejspíš kostí a pak už nic.

Jen tma.

 

 

 

***

 

 

Suzzane a Simon

 

Bylo pozdě v noci, něco kolem třetí hodiny, když se Suzzanin mobil rozsvítil a začal ječet. Rozespale přendala Simonovu paži, která ji doteď objímala a zamžourala na displej. Měla pocit, že jí ten jas vypálí rozespalé zornice, přesto nakonec zaostřila a rozeznala řadu čísel. Neznámý kontakt. Okamžik přemýšlela jestli hovor přijmout, a doufala, že to není nějaký telefonní průzkum služeb, protože jinak by asi dotyčného chudáka, dělajícího svou práci uřvala. Prstem přejela na ikonu zeleného sluchátka a minutu potom by si přála, aby se jí někdo ptal, jestli je spokojená se svým dodavatelem elektřiny nebo mobilním tarifem.

„Ano?“ Zahučela rozespale.

„Dobrý den. Promiňte, že vás vyrušuji takhle pozdě v noci.“ Odpověděl jí ženský hlas. „Jste paní Coldwaterowá? Matka Juda Coldwatera?“

„A-Ano. Co se stalo? Kdo jste?“ Simon se zavrtěl a otevřel oči. Spatřil Suzzane, jak sedí na kraji postele a telefonuje. Slyšel její jednoslovné odpovědi, ale její hlas zněl divně. Opřel se o předloktí a pozoroval jak po pár okamžicích rozechvěně položila telefon na noční stolek.

„Co se děje?“ Zeptal se rozespale mezi několika zívnutími. Suzzane na okamžik ztuhla.

„Jude,“ zašeptala jakoby nepřítomně ale pak se vymrštila z postele a začala panicky běhat po ložnici, ve snaze najít něco na převlečení. Simon také vstal a starostlivě na ni hleděl, až ji nakonec, když kolem něj probíhala, chytil za paže a pohlédl jí do tváře.

„Suzzane, co se stalo?“ Zeptal se a ona se mu namísto odpovědi podívala do očí a jakoby procitla ze zlého snu, z očí se jí vyvalily slzy a žalostně zaječela. „Suzzane, miláčku, co se stalo?“ Znovu a naléhavěji se zeptal, když se jí kolena podlomila a on, stále jí držejíc za paže klesl k zemi spolu s ní.

„Jude! On...On je v nemocnici! J-Já musím za ním!“ Pronesla mezi vzlyky ale jakoby ani nemluvila k němu.

„Suzzane, uklidni se. Suzzane!“ Zvýšil na ni hlas a ona se konečně probrala z prvotního šoku a pohlédla na něj. „Co se stalo?“ Zeptal se jí znovu, teď už klidnějším hlasem. Ona se usedavě rozplakala.

„Je v nemocnici. Že se na něj svalil nějaký obrovský kus ledu ze střechy nebo co, prý je to vážné. Bože, Simone, já o něj přijdu…“ znovu se usedavě rozvzlykala.

Simon ji podepřel a postavil na nohy. Mezitím co plakala jí pomohl najít oblečení a sám se oblékl. Neustále se jí přitom snažil utěšovat. Říkal jí, že to bude dobré, že se z toho Jude dostane, ačkoliv sám nevěděl, jak vážné to je. Nakonec se dostali do auta a vyrazili k nemocnici. Tam dorazili za pár minut. Simon ještě skoro nezastavil auto a Suzzane už vyskakovala z vozidla a běžela k hlavnímu vchodu. Zadýchaně se zatavila u okénka informací, kde ji nakonec nasměrovali na příslušné oddělení. To už jí byl v patách i Simon.

Na traumatologii se vrhla na první sestru, kterou uviděla a ta je dovedla k lékaři, který Juda přijímal.

„Jsem matka Juda Coldwatera, řekněte mi už sakra někdo co se stalo!“ Suzzane byla už téměř hysterická. Doktor se jí nejdříve představil, ale ona jeho jméno nezaznamenala a dál se z něj snažila vytáhnout nějaké uspokojivé informace.

„Paní Coldwaterová, uklidněte se prosím a poslouchejte mně.“ Řekl jí jemně a profesionálně, chápal, že je velmi rozrušená. „Váš syn utrpěl rozsáhlé zranění hlavy. V tuto chvíli ho operují, jeho stav je bohužel velmi vážný. Má frakturu lebky a klíční kosti, také krvácení a otok mozku. Vyloučit nemůžeme ani poškození levého sluchového aparátu. Je mi to moc líto, kolegové momentálně dělají vše pro to, abychom jej stabilizovali. Šance na jeho přežití tu jsou, a poměrně vysoké, ale jestli došlo k nějakému trvalému poškození ukáže jen čas.“ Seznámil je soucitně se situací. Suzzane se znovu hořce rozplakala a sotva popadala dech. „Paní Coldwaterowá, operace může trvat i několik hodin, pokud chcete můžeme vám podat nějaké mírné léky na uklidnění, aby jste si odpočinula.“ Nabídl jí lékař, ale v ten moment se Suzzane zatmělo před očima a Simon ji stačil jen tak tak zachytit, když se zhroutila a omdlela.

Probrala se po pár minutách a jen co si uvědomila kde a proč tu je, vrhla se Simonovi do náruče a opět se rozbrečela. Utěšoval jí, objímal a hladil i když on sám se o Juda bál. Teď jí chtěl být ale co největší oporou a tak společně, v nemocničním pokoji, kde ji uložili, čekali až operace skončí a lékař přijde s novými zprávami. Modlili se, aby byly dobré.

 

 

Jude

 

Ocitl se v prázdnu. Okolo nebylo nic, jen bílo, nebyly tu ani stěny ani nevrhal stín, prostě nic. Jakoby se ocitl ve vakuu. Byl zmatený, slyšel svůj dech, cítil tlukot vlastního srdce i dotek, když si položil jednu dlaň na druhou, ale nebyl si jistý, jestli se dívá před sebe, nebo mu zrak nefunguje a jeho oči zahaluje bílá clona.

Něco je špatně! Něco je hrozně špatně! Říkal si v duchu. Ptal se sám sebe, kde to je, ale víc ho zajímalo, jak se odsud dostat. Popoběhl pár kroků, alespoň mu to tak připadalo, protože nohy a ruce se hýbaly a cítil jak se mu zrychlil tep. Ale jestli se opravdu pohnul z místa nevěděl, neboť okolí se nezměnilo a on viděl (doufal, že vidí) stále jen bílo. Začínal panikařit.

„Hej! HEJ! HALÓ!!!“ Zakřičel a slyšel svůj hlas, ale nic se nezměnilo. Bílá tma jej obklopovala a on měl najednou pocit, že se nemůže nadechnout, srdce mu začalo zběsile bušit a na čele se mu vyrašil pot. Klesl na kolena a uvědomil si, že vidí, že to není jeho očima, ale okolím, protože spatřil, jak se mu třesou ruce. Už začal být opravdu zoufalý, nevěděl co se děje, ale rozhodně se mu tu nelíbilo a za každou cenu chtěl odsud pryč. Oči se mu najednou zalily slzami, jak moc se bál, když zaslechl kroky. Prudce se otočil.

 

 

Suzzane a Simon

 

Seděla u synova lůžka a držela ho za ruku. Ten pohled pro ni byl téměř nesnesitelný. Jakoby se jeho tělo ztrácelo v množství monitorů, přístrojů a hadiček. Bylo toho dost. Hlavu měl omotanou, levou ruku zafixovanou kvůli zlomené klíční kosti, na nohou punčochy kvůli sraženinám, katédry z hlavy a močového měchýře, sondu zavedenou do nosu, kanylu v krku, která byla připojená na dýchací přístroj, EKG elektrody na prsou...všechno kolem něj pípalo a kapalo a hučelo. A nejhorší na tom bylo, že to Suzzane znala, věděla, k čemu všemu jsou jednotlivé komponenty, protože přesně takhle tenkrát vypadal Steven.

Když dorazili do nemocnice, byl Jude na sále hodinu. Čekali pak ještě asi další dvě, než k nim přišel doktor, že se jim podařilo chlapce stabilizovat a budou jej udržovat v umělém spánku. Teď musí jen čekat. Dostali malé “školení“, jak by teď měli k Judovi a celé situaci přistupovat (Suzzane si s obavami uvědomila, že už to vlastně všechno zná) a pak je navlékli do jednorázových nemocničních obleků aby mohli k Judovu lůžku.

„Ach, Jude. Chlapečku můj…“ zhroutila se plačky na židli vedle postele a chytila syna za ruku. Simon k ní přistoupil a účastně jí položil dlaně na ramena.

„Je mi to líto, tak moc líto,“ šeptala mu do dlaně se slzami v očích, „Prosím, nevzdávej se. Neopouštěj mě…“

 

 

Jude

 

 

„Tati!“ Jude se zvedl na nohy a utíkal k osobě stojící pár metrů od něj. Vpadl mu do náruče, mužské paže se kolem něj omotaly a pevně jej sevřely.

„Chlapče můj…“ zašeptal Steven. Jude mu se slzami v očích pohlédl do tváře a pak se znovu vrhl do těsného objetí. Byl to on, jeho táta. Byla to jeho vůně, jeho hlas, jeho objetí.

„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím!“ Zavzlykal Jude. Otec ho od sebe jemně odtáhl a vzal jeho hlavu do dlaní. Usmíval se, ale byl to nejsmutnější úsměv, co kdy chlapec spatřil.

„Neměli bychom se vidět.“ Řekl nakonec. „To, že jsi tady znamená něco moc špatného. Sedneme si.“ Posadili se na zem. Steven vzal Juda za ruku.

„Co se stalo?“ Zeptal se ho. „Já nevím,“ zamyslel se chlapec. „Pamatuji se, že jsme se pohádali s mámou kvůli...No, to je jedno.“

„Kvůli Gageovi?“ Jude na něj vrhl překvapený pohled. „Jak o něm víš?“ Jeho otec se usmál. Stiskl mu dlaň. „Jude. I když to tak nevypadá, v těch nejtěžších chvílích jsem stále s tebou.“ Všiml si, jak se jeho syn nervózně zavrtěl. „A neboj se. Mám tě rád a přeji si, abys byl šťastný, ať už to bude znamenat cokoliv.“ Judovi do očí znovu vyhrkly slzy a svého otce opět objal.

„To ale znamená, že vím i co se děje mezi tebou a mamkou,“ zvážněl Steven. „Vždycky jste si byli tak blízcí. Rád na to vzpomínám. Ale ona se trápí, Jude, kvůli tomu všemu. A právě teď se o tebe jistě velmi bojí.“

„Poslala tě pryč,“ oponoval zasmušile chlapec. „Zmařila polední šanci, aby ji byl se mnou.“

„To není pravda, Jude. Věděla, že už se nemohu dostat zpátky. A přiznej si to, věděl jsi to i ty. Moc mi pomohla.“

„Jak to myslíš“ Zamrkal překvapeně chlapec. Steven se postavil a Jude z něj sedíc nespouštěl zrak.

„Byl jsem celou dobu tady, Jude. Tady v tom prázdnu, někde na pomezí, kde není zhola nic. A byl jsem tu až moc dlouho. Vidíš to sám, a cítíš, jak je to nepříjemné. A mám strašné obavy z toho, že ty jsi tu taky.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval.

„Tvoje matka mi pomohla se odtud dostat. Všichni bychom byli radši, kdybych se mohl vrátit, ale už bylo příliš pozdě. I tak mě ale odsud dostala a já mohl přejít na druhou stranu.“

„Co je druhá strana?“ Vyhrkl Jude a taky se postavil.

„Na to ti nedokážu a ani nechci odpovídat. Ty to ještě nemáš vědět. Ale neboj se, je to mnohem lepší než tady.“ Steven se k němu znovu otočil. „Jude, musíš odpustit své mámě. Tolik tě miluje a moc jí na tobě záleží. Pochop, že mi neublížila, naopak. Udělala to z lásky, z lásky k tobě i mě a strašně u toho trpěla. A jsem rád, že teď není sama.“

„Tati…“ zalknul se Jude.

 

 

Gage

 

 

Bylo něco kolem šesté ráno a on celou noc přemýšlel. Udělá to. Opravdu to udělá. Kvůli Judovi ještě dneska podá výpověď. Protože on mu za to stojí. Miluje ho, už si nic nenalhával. A učení měl stejně jen jako přivýdělek, živily ho obrazy a ne nějak málo. Ne, že by jeho vztah s Judem byl trestný, ale chtěl sebe a hlavně jeho ušetřit toho humbuku kolem, kdyby se to rozkřiklo.

Když byl čas, vyrazil do školy. U vchodu do budovy potkal profesora Williamesa, který na něj mlčky vrhl znechucený výraz. Gage to trochu překvapilo, nebyli přátelé, ale vždycky spolu vycházeli. Nicméně, nebylo to něco, co by chtěl v tuto chvíli řešit a tak se vydal do sborovny, aby se připravil na první hodinu. Že chce podat výpověď se rozhodl řešit s ředitelem až po vyučování.

Na první vyučovací hodinu měl třídu, ve které byl Jude. Byl trochu mrzutý z toho, jak se včera večer pohádali, ale doufal, že to brzy nějak urovnají. Chápal, že se asi dotkl citlivého téma, ale byl přesvědčený o tom, že se s chlapcem usmíří. Milovali se, i když si to ještě naplno neřekli, Gage věděl, že ten pocit sdílejí oba. Po zazvonění vešel do učebny a první, čeho si všiml, bylo Judovo prázdné místo. Přemýšlel, jestli ho ta hádka tak vzala, že ani nepřišel do školy, ale nedal na sobě nic znát a jako vždy s příjemnou náladou začal vykládat látku. Snažil se nemyslet na Judovu nepřítomnost a její příčinu, říkal si, že mu, až bude mít čas, zavolá.

Když se pak po zvonění vracel do sborovny, všiml si, že paní Creedová telefonuje.

„Ano. Ano. Samozřejmě, že ho omluvíme. Ano. Je to strašné, je mi to moc líto. Doufám, že bude v pořádku. Se školou si nemusíte dělat starosti, vyřešíme to, až na to bude vhodná chvíle. Ano. Děkuji za zavolání, držte se. Nashle.“ Zaslechl Gage část rozhovoru.

„Kdo to byl?“ Zeptal se kolegyně aby řeč nestála. Ona se zatvářila poněkud ustaraně.

„Volal přítel paní Coldwaterowé, chlapec měl nějakou nehodu, prý je to velmi vážné. Strašné.“ Odpověděla mu a nezúčastněně se sklonila nad papíry před sebou. Gageovi se ruka zastavila nad hromadou sešitů a upustil pero, které držel v ruce. Na okamžik ztuhl, jakoby jej někdo zamrazil, pak se ale vymrštil ze své židle a klopýtavě přispěchal ke stolu paní Creedové.

„Co se stalo? Odkud volali?“ zakřičel na ni panicky a ona překvapením zakoktala. „J-Já nevím. Že prý snad nějaké zranění hlavy, či co. C-Co je, proboha?“ Vyrazila ze sebe zaskočeně a sledovala Gage, jak se zničeho nic obléká kabát a vyráží ze dveří. „Gagei! Co se děje?“ Vstala a hlesla za ním. On se jen pozastavil mezi dveřmi sborovny. „Musím za ním! Řekni řediteli, že dávám výpověď!“ A běžel pryč. Paní Creedová zůstala nechápavě stát a tupě civěla otevřenými dveřmi sborovny, jak se její kolega brodí zástupem studentů a razí si cestu ven z budovy.

 

Suzzane a Simon

 

 

„Zavolal jsem do školy, nemusíš si s tím dělat starosti.“ Řekl Simon a přisedl si k Suzzane u Judovi postele. Vděčně se na něj podívala a vzala jej za ruku. „Díky,“ zašeptala a její partner se na ní ustaraně podíval. Byla unavená, strašně unavená. Měla rozcuchané vlasy, tvář bledou a oči začervenalé a nateklé od pláče, i když teď neplakala a trochu se uklidnila. Možná únavou.

„Miláčku, měla by sis odpočinout. Jsi vyčerpaná.“ Zavrtěla hlavou a položila synovi dlaň na ruku. Chtěla s ním zůstat každou vteřinu, měla pocit, že když se od něj vzdálí, ztratí ho. Simon si jen nešťastně povzdechl a začal jí účastně hladit po zádech. Seděli tak nějakou dobu, když k nim přistoupil jeden z ošetřujících lékařů a požádal je, aby se odebrali na chodbu.

„Paní Coldwaterowá, pane Millere, chtěl jsem vám jen říct, jak na tom v tuto chvíli Jude je.“ Zahleděl se do papírů co měl s sebou. „Váš syn je momentálně udržován v umělém spánku. Monitorujeme všechny jeho životní funkce a také neustále kontrolujeme nitrolební tlak, proto ta sonda vedoucí z hlavy. Také je na ventilátoru, protože v tomto stavu není schopen sám dýchat. Prozatím.“ Zdvihl oči od papírů a podíval se na zhroucenou ženu před sebou. „Já vím, že všechno tohle vypadá děsivě,“ začal znovu, teď už trochu osobněji. „Ale věřte, že je to nezbytné. Chlapec necítí žádnou bolest a toto je nejlepší cesta, jak se dopracovat k jeho zotavení.“

Suzzane přikývla a poděkovala mu. Doktor se už jal k odchodu, ale pak se na poslední chvíli otočil.

„Měli by jste si oba odpočinout. Zajet si domů a trochu se prospat. Však mi se tu o vašeho syna postaráme, popřípadě bychom vám dali vědět.“ Suzzane znovu rázně zavrtěla hlavou.

„Děkuji. Ale chci být s ním co nejdéle to půjde.“ Lékař chápavě přikývl. „Dobrá, je to jen na vás. Ale měli byste se alespoň najíst. V pátém patře je nemocniční bufet, kde dělají dobrou kávu i něco k snědku.“ Mírně se usmál a odešel.

„Něco do žaludku, to zní dobře,“ pobídl jí Simon. „Stavíme se tam a dáme si alespoň to kafe, co říkáš?“

„Tak dobře,“ vzdechla Suzzane i když na jídlo neměla ani pomyšlení. Vyjeli výtahem do příslušného patra a posadili se u malých stolků. Simon koupil pár kousků obloženého pečiva a dvě kávy, Suzzane se však jídla ani nedotkla a z nápoje sotva usrkla. Seděla na té židli mlčky, jako bez duše, jako prázdná schránka. Pak zničeho nic zabořila hlavu do dlaní a začala hlasitě vzlykat, až se lidé, sedící u ostatních stolků otáčeli.

„Simone, proboha! Já ho ztratím! O-on mi umře!“ zvolala plačíc, když jí to dech dovolil. Její přítel vstal klekl si vedle její židle a pevně jí objal. „Nevzdávej to. Nesmíš přestat věřit, že to bude dobrý.“ Šeptal konejšivě. „Jestli to vzdáš ty, tak on taky!“ vzal její dlaně do svých a pohlédl jí upřeně do jejích uslzených očí. „Tvůj úkol teď je, dělat všechno co můžeš, abys mu pomohla. Ať to bude znamenat cokoliv, rozumíš? Nemůžeš si teď dovolit aby ses zhroutila, protože on tě potřebuje! Tak co, lásko, uděláš to? Uděláme všechno co bude v našich silách?“ Snažil se ji namotivovat a ona nakonec rozhodně přikývla.

„Tak, a teď koukej něco sníst, ať máš sílu,“ pokusil se ji rozveselit a ona se nakonec se smutným úsměvem zakousla do obložené žemle. Musela pak uznat, že jí to přeci jen udělalo lépe.

 

 

Vraceli se zpátky na oddělení a procházeli chodbou, když zaslechli část rozhovoru mezi mladým mužem a členem personálu. Muž byl velmi rozrušený a sestra se ho trpělivě snažila uklidnit.

„Je mi moc líto pane, opravdu. Ale už jsem vám to říkala několikrát, pokud nejste příbuzný, nebo nemáte od příbuzného svolení, nemůžeme vás k pacientovi pustit, nebo podávat jakékoliv informace,“ opakovala mu soucitně. Dotyčný se nešťastně zhroutil na sedadlo na chodbě a chytil se za hlavu. Pak si všiml, páru procházejícího chodbou.

„Nejste náhodou paní Coldwaterowá?“ Vyšvihl se na nohy a přistoupil k Suzzane. Ta překvapením zamrkala a pak nejistě přikývla. „Jsem Gage Monroe. Já a váš syn...my-“

„Já vím kdo jste,“ skočila mu do řeči a zamračila se. „Proč jste tady? Co chcete?“ zavrčela na něj. „Nemyslíte, že už jste toho způsobil dost?! Vždyť to hlavně kvůli vám, je můj syn tady! Nebýt vás, tak by se Jude nikdy neocitl u toho zpropadeného baráku!“ Teď už křičela. Věřila svým slovům a vylévala si na tom muži veškerou zlost a bezmoc. Gage se na ní bezmocně díval a kroutil hlavou. Mezitím její křik upoutal pozornost Judova lékaře, který zrovna procházel chodbou. Nejdříve chtěl celou situaci uklidnit, nakonec se ale zastavil opodál a poslouchal jejich rozhovor.

„Paní Coldwaterowá,“ promluvil k ní Gage. „Chápu vás, opravdu. Je mi moc líto, co se stalo.“ Gageovi se, proti jeho vůli, do očí vedraly slzy. „ Ale vašeho syna miluji. A věřím, že on miluje mne. Netroufám si doufat, že by jste mě k němu snad pustili, chci jen vědět, jak na tom je. Prosím vás. Prosím, řekněte mi to.“ Žadonil pokorně Gage.

Suzzane jakoby nic z toho neslyšela, jen procedila mezi zuby aby šel pryč, když k ní přistoupil lékař a pobídl jí, aby šla stranou.

„Paní Coldwaterowá, já samozřejmě nemůžu zasahovat do vašeho soukromí,“ opatrně ji oslovil. „Je to jen na vás. Ale pokud si jsou nějakým způsobem váš syn a ten pán velmi blízcí, doporučil bych, v rámci bazální stimulace, aby jste mu dovolila k chlapci přístup. Hlas a dotek další blízké osoby je velmi důležitý, už během rehabilitace v umělém spánku, a pak hlavně po probuzení, kdy mají pacienti tendenci upadat do pasivity a frustrace, což není něco, co bychom měli podceňovat. Ale jak říkám, je to čistě na vás.“ Vysvětlil jí, ona se zachmuřila ale přemýšlela o jeho slovech. Simon se k ní otočil. „Sama jsi přeci před chvílí kývala, že uděláš všechno, co bude možné. A upřímně,“ podíval se směrem k zoufalému muži, který znovu bořil hlavu do dlaní, „Myslím, že mu na Judovi opravdu záleží.“ Přimlouval se a sledoval jak jeho partnerka bojuje sama se sebou. Pak se rázně rozešla ke Gageovi. Upřeně ho zkoumala pohledem až z toho začal být trochu nervózní.

„Pojďte za mnou,“ pronesla nakonec a vstoupila do synova pokoje. Gage ji následoval a Simon, protože věděl, že pravidla oddělení umožňují návštěvy u pacienta jen po dvou, se pokojně posadil na sedadla na chodbě.

Gage následoval paní Coldwaterowou, která vešla potichu dovnitř a posadila se na židli u lůžka. Čekal, že to bude zlé, ale pohled na svého milovaného v tomto stavu, obklopeného tolika přístroji, hadičkami, snímači a sondami, to jej naprosto zaskočilo a přemohlo.

„Jude…“ Zlomil se mu hlas. Obešel postel a posadil se na druhou židli naproti Suzzane. Zdvihl ruku ale pak se zarazil.

„Můžu?“ Zašeptal a zvedl k ní oči. Mlčky přikývla. Vzal chlapce opatrně za ruku a jemně jí políbil. Pak se rozplakal.

„Co se vlastně stalo?“ Vzlykal. Pozorovala ho a v jeden okamžik jí došlo, že je to opravdové. Jeho slzy, starost, to jak se na chlapce dívá, dokonce i jeho pohyby, když se ho dotýkal. Pocítila vůči němu i lítost, protože chápala, čím si teď prochází, protože cítila to samé. Nakonec si povzdechla.

„Svalil se na něj velký kus ledu ze střechy,“ odpověděla mu a popsala všechna jeho zranění a diagnozu. Nakonec mu i vysvětlila, k čemu všemu slouží všechna ta zařízení, k čemu slouží tahle kanyla a k čemu zase tenhle katetr, až popsala, všechno o čem věděla nebo jí sdělili lékaři. Pozorně ji poslouchal, stále držíc chlapcovu ruku. Nakonec mu oči začali znovu slzet. Dívala se na něj až se nakonec zeptala.

„Vy ho opravdu milujete, že?“ Vzhlédl od chlapce a s očima zalitýma slzami jen přikývl. Pak se Suzzane zvedla a vydala se ke dveřím.

„Musíte na něj mluvit. A taky se ho dotýkejte, opatrně. Nevím, jestli to má nějaký vliv, ale říkali, že je to důležité.“ Sdělila mu smířlivě a nechala je o samotě.