Existuje legenda o jednom městečku, to město je prý schované za velikým vrcholem Judie.

 Judie jsou nejvyšší hory naší krásné země. Mají šest vrcholů, pět z nich je stejně vysokých a jeden je jen o 10 centimetrů vyšší. Každý vrchol je od sebe daleko nejmíň 15 kilometrů a to  je důvod, proč se bájné městečko tak těžko hledá. Rozeznat, který vrchol je o pár centimetrů vyšší je velice težké a uděláte-li chybu, musíte se přesunout k jinému kilometry vzdálenému vrcholu. Proč je tato legenda tak oblíbená? Protože se říká, že v tom městě žijí zvláštní děti. Magické. Ano magie je v našem světě každodenní záležitost, ale všichni, co používají magii, mají někde na světě protivníka se stejným tipem magie. Jenže děti z tohoto městečka mají ojedinělou magii. Každé z těch dětí je  jedinečné. Legenda mluví hlavně o dvojici sourozenců. O Lisaně a  Kamim. Lisana má magii času. Může čas zpomalit, zrychlit a nebo úplně zastavit. Kamim, ačkoli je Lisanin sourozenec, nemá magii ani trochu podobnou jako její sestra. Její magie je prý založena na rukou, říká se, že má místo rukou chapadla chobotnice. Proto se všichni výše postavení čarodějové snaží najít toto město. Chtějí se setkat s těmito dětmi a dostat jejich moc. Ale cesta do města nevede jen přes vrchol hory Judie, ale také přes Temné jezero a Fialový les. Všechny tyto zastávky jsou v něčem nebezpečné.

 Do města se zatím nikdo nedostal, teda co je nám známo.

    

    Jmenuju se Naoki, je mi 18 let a žiju v menší vesnici, přesně pod jedním z vrcholů. Jsem syn nejmocnějšího čaroděje naší vesnice, ale moje schopnosti se nijak neprojevily. Celá vesnice napjatě čeká na den, kdy se projeví, jestli se někdy projeví. Bohužel, moje matka není čarodějka, je jen obyčejný člověk a tak není jisté, jestli nějaké schopnosti vůbec mám. Jediné, co mi zbývá, je doufat a dělat něco, čím bych se mohl v životě živit. Ve škole mi toho moc nejde, snad jenom tělesná výchova a chemie. S ostatníma předmětama mi musí pomáhat Izumi. Moje kamarádka, která je nejlepší  ze třídy. Ona ví snad všechno. A jako bonus je to, že je čarodějka. Ve třídě jsem měl kromě ní jestě další tři kamarády Hanu, Hidekiho a  Rin. Nebylo nic divného, že měli všichni magické schopnosti. Konec konců, chodím na Střední školu magie a  lovu. Přihlásil jsem se sem, protože věřím, že jsem čaroděj, věřím, že se ve mně moje schopnosti probudí. Ale zatím jsem si tu získal titul nejlepší lovec. Moje zbraně málokdy minou cíl. Kolem mé lavice prošel pan učitel a položil přede mě test. Jaká škoda, že psací pero nepatří mezi mé zbraně. Pokud ho držím v ruce, vždy je to koule, pokud nejde o chemii. Rozhlédl jsem se po třídě a najednou se příšerně vyděsil. Můj myšlenkový pochod přetlo pronikavé zvonění. „Naoki, jdeš?“ ozvalo se zvolání od dveří. Zvedl jsem hlavu a spatřil svoji partu. Všichni byli vysmátý a netrpělivý. Zvedl jsem se a vydal se za nima. „Jasně, už běžím.“ Došel jsem k nim a společně jsme se vydali na školní nádvoří. „Tak co, tešíš se?“ Zeptala se Rin. Podíval jsem se na ni a zaznamenal jsem v jejích sytě červených očích škodolibý úmysl. To je celá Rin. I přesto, že vypadá jak panenka na hraní, je to pěkná mrcha, ale kamarádům by nikdy neublížila. Občas, když jdu vedle ní, si připadám hrozně zvláštně. Vždycky si poskakuje jako malá holka až se její dlouhé copánky vlní jako moře. Je o tři hlavy nižší než já, takže mám často problém jí nesrazit.“ Na co jako?“ Podíval jsem se na ni dolů. Nasupeně pokrčila nos a otočila hlavu směrem ode mě na znamení uraženosti.“ „Oki, nedráždi jí. Přece jsi se letos přihlásil, ne?“ Přispěchala zachránit situaci Izumi „A k čemu by mi to bylo? Bez magie jsem nahranej.“ „Takže nepřihlásil, já jsem vám to říkal.“ Ozval se Hideki. Hana se usmála, popadla mne za ruku a stáhla na svoji úroveň. „To je dobře. Protože jinak bys nám chyběl.“ Pronesla posměšně a rozeběhla se směrem ke vchodu na nádvoří. „Cože? Hano počkej. Jak jsi to myslela?“ Zavolal jsem za ní. „Tak, že bys neměl šanci.“ Ujistila mě Rin. Ublíženě jsem se na ni podíval, když zahlídla můj pohled škodolibě se usmála a pronesla „ Vždyť jsi to sám říkal.“ Na to se nedalo nic říct. Rin byla se svým vítěstvím evidentně spokojená,  poposkočila si a odběhla za Hanou. „ Neboj. Příští rok už určitě budeš moct.“ Uklidnil mě Hideki. Poplácal mě po zádech a odešel za holkama. Zůstal jsem tu sám s Izumi, která se netvářila moc vesele. „Iz? Děje se něco?“ Zeptal jsem se. Podívala se na mě. Z jejích zelených očí se vytratila téměř veškerá barva. „Oki, můžu s tebou mluvit? Někde o samotě?“ „Hned teď?“ „Je to důležitý.“ „Dobře.“