Po dokončení portrétu jsem si šel opět lehnout. Neusnul jsem, jenom sledoval strop a přemejšlel nad tím, jestli je ten kluk opravdovej. Ztratil jsem pojem o čase a znovu ho nabyl až poté, co se v mém pokoji začaly rozlévat první sluneční paprsky. Sakra, spal jsem sotva čtyři hodiny. Izumi mě přerazí, jestli budu vypadat jako mrtvola.

Neochotně jsem se zvedl z posele a zabalil si minimum věcí, které mi ještě chyběly. Jako skicák, tužku, dýku od táty a pár nepotřebných věcí, co mi narvala mamka. Brašnu jsem postavil ke dveřím a přešel k šatníku. Těch pár kusů oblečení, co mi tu zbyly, no žádná sláva. Hrábnul jsem po jednoduché bílé košili a obyčejných kalhotech.

Ve chvíli, kdy jsem si přetahoval přes hlavu třičko, vrazila do pokoje mamka, no mamka to tak úplně nebyla. Byla to Rin. Když mě viděla, začervenala se a rychle se otočila s děsivým úšklebkem na rtech.

„Promiň Oki, přišla jsem pro tebe, ale když mi tvoje mamka řekla, že jsi ještě v pokoji, šla jsem tě vzbudit.“ Pronesla Rin a pohodila při tom rukou směrem k mamce, která stála hned za ní. Byl jsem trochu v šoku z tak náhlé navštěvy, takže mi chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval a oblékl si košili.

O patnáct minut dýl už jsem stál ve dveřích a loučil se s rodiči mezitím co mě Rin tahala za kápi, abych už šel.

„Ježiš, jo furt, už jdu.“ zavrčel jsem na ni a společně jsme se vydali k hlavní bráně města.

Tam už na nás čekala Iz s Hanou a horečně nám mávaly. Došli jsme až k nim a pozdravili se navzájem. „Kde je Hideki?“ zeptala se Rin, vlastně mě tak trochu zachránila, jinak bych se musel ptát já. Ale Hideky byl vlastně teď to jediný, co mě zajímalo. Bál jsem se, že byl ze včerejška špatný nebo tak něco, ale další události mě vyvedly z omylu.

Zpoza rohu se ozvala nehorázná rána, všichni jsme se otočili tím směrem právě ve chvíli, kdy se odtamtut vykutálely asi čtyři sudy a mezi nimi se rozplácl Hideky. Všichni zírali jako spadlí z višně. Hideky se mezitím postavil, podíval se směrem k nám a když si všiml, že ho sledujeme, začervenal se, nahodil úsměv a ruku si dal do vlasů. To nás všechny rozesmálo. Mezitím k nám došel pomlácený a evidentně nevyspalý.

„Pane bože, copak jsi nespal. Vypadáš hrozně!“ pokárala ho Iz, nasupeně se otočila, bohužel směrem ke mně. „Ježiši kriste!“ vykřikla „Oki?! Co...kluci!!! Vy jste nespali. Oba dva vypadáte příšerně.“ Zašklebil jsem se a podíval na Hidekiho. Ihned jsem zrak zase odvrátil, protože on se na mě díval taky. Bože, Oki copak seš vážně takovej srab? Ptal jsem se sám sebe.

„Au! Izumi! Proč?“ vykřikl jsem bolestí když mi přiletěla facka. „Nevnímal jsi mě. Říkala jsem, že vyrážímě. Všichni už jsou o dva metry dál, jenom ty stojíš a čumíš! Co je to s tebou?!“ řvala na mě. „Promiň. Už běžím.“ Radši jsem přidal do kroku abych neschytal ještě jednu. Podíval jsem se za sebe a sledoval Městskou bránu, jak se jí pomalu vzdalujeme. Sbohem, snad se brzo vrátíme. S tím jsem pevně zavřel oči, protřásl si hlavou a dohnal ostatní.

Hodina cesty a my už se ocitli na rozcestí. Od města to bylo prozatím jenom rovně, až teď tu je rozcestí. Vytáhl jsem mapu a zkoumal, co se dalo. Izumi zatím dala všem volnost, než se dohodnem, kam dál. Hana a Rin se posadily na kraj cesty a začaly rozvíjet debatu o jakémsi broukovi, který jim lezl u nohou. Hideky si stoupl za mě a přez rameno mi koukal do mapy.

„Takže musíme jít přes Cajky?“ zeptal se, já nadskočil, nečekal jsem, že je tak blízko. „Ehm. No, jo. Asi jo. Je to nejkratší cesta,“ odpověděl jsem. „Hele, Oki. Já....no.“ koktal. Otočil jsem se na něj.

Byl červený a vyhýbal se pohledu na mě. „Musíme jít doprava, potom by jsme měli jít kolem jezera Dvou dcer a odtamtut do téhle menší vesnice, tady bychom mohli přespat.“ Změnil jsem téma.

Hideky pochopil, že teď na to není vhodná doba a kývl. Došel pro Izumi a vysvětlil jí, jak dál. Ta odkývala a zavelela k odchodu. Sledoval jsem, jak se všichni pohotově vydali za Iz. Hideky zůstal u ní a něco probírali. Rin se k nim po chvíli přidala a Hana šla vedle mě. Nic neříkala. Nebyla zrovna výřečná. Tak jsme šli dál beze slova, jenom pozorovali ty vepředu, jak se baví.

„Stalo se něco?“ Trochu jsem se lekl. Hana v mojí přítomnosti většinou moc nemluví. Překvapilo mě, jak jemný hlas měla. „Jako co?“ „No, od rána seš takovej zamyšlenej.“ „Jo tohle, no...nic to není.“ „Oki, nejsem blbá ani slepá. Vidim, jak se vyhýbáš pohledu na Hidekiho, jak pokaždý, když promluví, nadkočíš. Vy jste se pohádali?“

Sakra, tohle není dobrý. Co mám dělat. Nevím, jak mám odpovědět. Místo odpovědí jsem otočil hlavu směrem od ní, aby mi neviděla do tváře. „Aha. To mi jako odpověd prozatím stačí.“ pronesla a soucitně se usmála.

„Tak mi aspoň řekni, co tě vedlo k tomu, že jsi vybral zrovna tenhle vrchol.“ Překvapila mě rychlá změna tématu, ale uvítal jsem ji. Tedy aspoň do té doby, než jsem si vzpomněl, že mým důvodem byl pouhý sen.

„Eeee...to....no...to...je to komplikovaný.“ „Máme před sebou celý den.“ ah, aspoň jsem to zkusil. „ Ale, nebudeš se mi smát,“ s lehkým ruměncem ve tvářích jsem se podíval do země. „Pokusím se, ale neulehčuješ mi to.“ nechápavě jsem se na ni podíval. Zahihňala se a prstem mi přejela po už zcela rudých líčkách.

Narovnal jsem se a zaklonil hlavu na znamení uraženosti. Pak jsem se podíval směrem na ní a oba jsme se začali smát. „Tak co bude. Já čekám,“ houkla na mě po tom, co jsme se smát přestali. Okamžitě jsem znervozněl. Nevím, odkud to mám vzít. „Já...nevím kde mám začít.“ „Zkus to třeba tam, kde to začalo,“ položila mi ruku na rameno a ušklíbla se.

„Takže se mi snažíš říct, že tě nějakej kluk ze snu navedl na tenhle vrchol?“ „Přestaň křičet, jsme v lese.“ Hana mávla rukou na znamení jejího nezájmu, ale i přesto se ztišila. „ Já vím, jak bláznivě to zní, ale je to pravda. A co je divnější, ten sen se opakuje.“ „Opakuje?“

„Tak tady si dáme přestávku, ano?“ houkla na nás Izumi. Přikývli jsme a začali si hledat místo, kam si můžeme sednout a najíst se. „Ano i ne. Ten sen je vždycky jinej, ale ten kluk a ta místnost se nemění,“ pokračoval jsem v rozhovoru, jakmile jsme si sedli. S Hanou jsme byli trochu dál od ostatních, aby nikdo neposlouchal náš rozhovor.

„Takže, v jednom snu ti ukázal pohoří a správný vrchol. V daším to bylo co? Teď už mi Hana věnovala plnou pozornost, ne jako předtím. Vypadala, že mi věří. „V dalším... Ne že by mi něco ukázal on. Ono to tam tak nějak přišlo samo. Ale... byl jsem v jezeru. V jezeru s úplně...“ „Úplně černou vodou?“ „Jo.“ „Nech mě hádat. V dalším ti ukázal les.“ pomalu jsem přikývl.

Chvíli bylo mezi námi úplné ticho, než Hana vyskočila na nohy. Zvednul jsem k ní pohled. Byla jako vyměněná, její oči se třepotaly samým nadšením, na rtech jí hrál šílený úsměv. Podívala se na mě a s nadšením vypískla: „Oki. Vždyť on tě vede do městečka. To je skvělý!“

Vytřeštil jsem na ni oči. Pomalu jsem se rozhlédl. No jasně. Upoutala pozornost všech. Izumi už si to k nám rázovala, mezitím co Hideki a Rin se teprve sbírali ze země. „CO JSEM TO SLYŠELA?!“ „Hanooo...“ svěsil jsem hlavu a pořádně nahlas a dlouze vzdechnul. „Jups. Promiň, ale stejně by se to dozvěděla,“ sedla si zpátky na zem a od té doby už mlčela.

Trvalo to asi dvě hodiny, než jsem všem, co tam byli, vysvětlil, o čem jsme se to s Hanou bavili. Další půlhodinu tvořily nelehké otázky. A tak jsem byl nucen začít úplně od začátku, převyprávět jim všechny sny do nejmenších detailů a dokonce i ukázat svůj blok s náčrty. Než byli se vším spokojeni, už se začalo stmívat. Rychle jsme posbírali svoje věci a vydali se co nejrychleji na cestu, abychom přenocovali ve městě.

Bohužel, osud nám nepřál a když jsme došli k jezeru dvou dcer, byla už tma. Tam Izumi zavelela pohov.

„Dobře. Dneska přenocujem tady. Rozdělejte stany a oheň.“ Každému z nás rozdala úkol a zmizela. O deset minut později se objevila s hromadou dřeva.

Rozdělali jsme ohniště a stany. Hideky ihned zalehnul a usnul i bez večeře. Rin málem snědla porci i pro Izumi, která opodál plavala v mapách a plánech. Hana se zvedla a někam zmizela a tak jsem zůstal sedět u ohniště a civěl na plameny jak tancují smrtící tanec na kusech dřeva, vydaných jim na pospas.

„Oki. Proč jsi mi o těch snech neřekl?“ ozvalo se zpoza mě. „ Měl jsem strach, jak budou ostatní reagovat,“ ani jsem se nemusel otočit, abych zjistil kdo tam stojí.

Její hlas jsem znal už od malička. „Víš, hodně by nám pomohlo, kdyby ty sny byly pravdivé. Neexistuje nějaký způsob, jak si to ověřit dřív než budeme na vrcholu?“ „Iz, myslím, že ne. Z nějakého důvou nemám potřebu o nich pochybovat. Rád bych věděl jak je to možné, ale nevím to.“ Iz si povzdechla. Sehnuhla se pro svou porci guláše a vratila se k mapám.

„Prosím tě. Jdi dneska brzo spát. Ať zítra nevypadáš jako teď“ koukla na mě ještě předtím, než se ponořila do práce. Sám pro sebe jsem se pousmál, pokrčil rameny a vstal. Původně jsem měl namířeno do svého stanu, ale tento plán padl ihned jak jsem spatřil Rin, roztahující uvnitř.

„Cc, co tam zas dělá?“ syknul jsem sám pro sebe. Otočil se na patě a vydal se po břehu jezera na večerní procházku.

Dnešek byl fakt na nic, nespal jsem, nestihl si promluvit s Hidekim a Rin se z nějakého důvodu nasáčkovala ke mně do stanu. „Sakra!“ zanadával jsem si a nakopl kámen, ležící přede mnou.

„To byl dnešek vážně až tak špatný?“ Samým leknutím jsem vyskočil a začal se rozhlížet kolem sebe. Až o chvíli později jsem si všiml hlavy vykukující z vody. „Doprčic Hano, tohle mi nedělej,“ vydechl jsem a posadil se na okraj. „Proč jsi tak naštvaný?“ „Mluvil jsem s Izumi. Bylo by fakt skvělý, kdyby ty sny byly pravý, ale neexistuje žádný způsob, jak to zjistit dřív, než dojdem na vrchol,“ řekl jsem na rovinu, nebyl důvod lhát.

„Já myslela, že věříš, že jsou pravdivý.“ „To jo, já tomu věřím, ale nemám žádný rozumný důvod, takže Iz nemá, čím by to podložila. Je jenom logické, když se bojí, že to nebude pravda.“

„Uznávám bylo by opravdu super, kdyby se to dalo nějak porvdit, ale i tak mi přijde naprosto zbytečný zaobírat se tímhle dokud se to nějak nevyřeší,“ pronesla a hned potom zvedla ruku a začala si jí mýt, až teď mi došlo, že se vlastně koupe. Odvrátil jsem zrak.

„ Takže, myslíš, že by to nějak šlo? Mohl bys nějak ovlivnit ten sen, abychom zjistili, jestli je pravý?“ „Můžu se zkusit zeptat toho kluka ve snu...“ řekl jsem ironicky a zasmál se, ale Hana se nesmála. Ona to myslí vážně?

„Hano, neblbni vždyť jsou to jenom sny, to nejde nijak ovlivnit.“ „Oki! Prober se!“ zakřičela na mě „Je ti osmnáct a ještě pořád se u tebe neprojevily žádný schopnosti. Co když je tohle ono!“ Trhnul jsem sebou. Mohlo by to být ono? Mohla by tohle být moje schopnost?

„M-myslíš...“ usmál jsem se nad představou, že by se moje schopnosti konečně ukázaly. „No jasně, že to myslím vážně. Nebylo by to super?“ pronesla Hana a postavila se. Tím se mi postarala o přímý výhled na její nahou krásu. Nadskočil jsem a rychle se otočil. Moje reakce ji evidetně pobavila. Pomalu vylezla z vody a šla ke mně. Položila mi ruce na ramena a očila si mě čelem k sobě.

„Ale no tak, Naoki. Přeče se nebudeš stydět.“ „Eee...Hano. Mohla by ses prosím obléct?“ „Nedělej, jako bys nikdy žádnou neviděl nahou.“ Uhnul jsem pohledem. „Takže jsem první?“ ucítil jsem, jak mi rudnou tváře. „No pane jo. Tak já si myslela, jak jsi už buhví kolikrát....a ty zatím. To se divím.“ O krok jsem ustoupil a sundal si plášť, který jsem přes ni následně přehodil. Jenom tam stála a civěla na mě. Otočil jsem se a sebral ze země její oblečení. Podal jsem jí ho a otočil se zády.

„Tak to mi teda musíš vysvětlit, Oki. Jak je možný, že to na tebe ještě žádná nezkusila. Vždyť jsi hodnej, pozornej a taky krásnej. Takovýho kluka chce snad každá, ne?“ kousek od nás se něco mihlo, zbystřil jsem a z opasku povolil jednu svou dýku. „Jakýho jako?“ zeptal jsem se aby nevázla konverzace a abych Hanu zbytečně neděsil. „No, vždyť víš. Jseš přesně ten dokonalej tip. Vysokej, vlasy jako uhel, k tomu svítivě modrý oči. Hubenej a vypracovanej. K tomu hodnej a ochotnej...“ začala mě popisovat a já se při každé další lichotce propadal čím dál tím víc do země. „Chceš mi snad říct, že tohle se holkám líbí?“ „Ne. Tohle se líbí všem, vsadím se, že se líbíš i klukům. Že jo, Hideki?“ trhnul jsem sebou a zasmál se. Taky si ho všimla.

„Ale no tak, Hideki. Nevím sice, kde přesně jsi, ale vím, že jsi tady,“ pronesla a šibalsky se usmála. Sehnul jsem se a sebral klacík ze země. „Ty to možná nevíš, ale já to vím naprosto přesně.“ špitl jsem a s ďábelským úsměvem na rtech jsem obratně mrštil klackem směrem ke skupince křovisek.

Klacík jimi proletěl, potom se odrazil od kmenu jednoho stromu a praštil Hidekiho stojícího za daším kmenem rovnou do hlavy. „Au! Sakra Oki!“ Já i Hana jsme sa váleli smíchy po zemi, Hideki mezitím přelezl křoví a šel k nám. Když nás viděl válet se po zemi v záchvatech smíchu, zamračil se. Trochu jsem se uklidnil a podíval se na něj, mezitím co jsem si utíral slzy, které mi tekly po obličeji. Hana se dál smála. Když jsem spatřil bouli na jeho hlavě, začal jsem se znova smát. ŠPATNĚ! Hidekiho duhovky obkroužilo modrozelené světlo a usadilo se v jeho panenkách. V tu ránu jsme se už s Hanou neválely na zemi, ale létali vzduchem v silovém poli.

„Mě to až tak vtipné nepřišlo, ale tohle je zábava...“ pronesl děsivě Hideky, až jsem strachy polkl. Je pravda, že je Hideki nešikovný a hodný kluk, ale když ho někdo naštve jakoby se mu vystřídala osobnost. A tohle nebyl normální Hideki. Tenhle toužil po odplatě a to co nejrychleji. Zdálo se mi, že si nás chce co nejvíce vychutnat a tak jsme vyseli ve vzduchu. Pak jeho pozornost upoutalo cosi v lese. Využil jsem příležitosti, že nás nehlídá a začal se svlíkat.

„Co to děláš?“ vylekala se Hana „Proč myslíš, že nás drží nad vodou? Je zcela jasné, že nás má v plánu do ní hodit. A teď na nás nedává takový pozor, takže nás jenom drží ve zduchu. Věci mohou projít skrz, pokud to nejsme my. Takže já mám v plánu mít aspoň oblečení suchý.“ Po tom, co jsem to řekl, jsem hodil svoje oblečení do keře kousek od nás. Hana na sobě ještě pořád, kromě mého pláště nic neměla, ale rozhodla se ho zachránit. Sundala si ho a hodila jím. Plášt se rozložil a jako padající lístek dopadl na hladinu jezera.

„Pořád neumíš házet,“ pronesl chechtající se Hideki. „Vždyť ty taky ne,“ vrátil jsem mu to. „To je pravda, ale v pouštění věcí jsem mistr,“ řek a uvolnil silovou kouli. Hana dopadla na můj plášť a já měl to štěstí, že jsem spald přímo do koutku se žabincem. Takže když jsem vyplaval na hladinu, vypadal jsem jak vodník. „To bylo super!“ kácel se smíchy Hideki a vedle něj i Rin s Izumi. Pomalu jsme s Hanou doplavali ke břehu a vylezli ven. Když mě Hana viděla, hodila očko po Izumi, která protáhla pusu. „Ježiš a to tam nemůže skočit ještě jednou?“ „Ale to víš, že může, a rád,“ zasmál se Hideki a strčil do mě. Plácl jsem sebou ještě jednou do vody a pomalu klesal ke dnu.