Když jsem došel domů, byl jsem nejenom mokrý jak myš, ale i úplně zmatený. Co se to právě stalo? Jakto, že mi to nevadilo? Jsem snad divnej? Při neustálém omílání situace dokola jsem nevnímal to, že na mě táta mluví. Všimnul sem si ho, až když stál přede mnou a řval na mě. „ Naoki?!?! Seš v pořádku?“ Příšerně jsem se ho lekl. „A-ahoj tati. P-promiň, já jsme si tě nevšiml.“ „Oki? Vážně ti nic není? Vypadáš...zaraženě.“ trochu jsem sebou trhl při připomínce nečekaného polibku. „N-ne, nic mi není, tati, jenom mi je strašná zima. Zmokl jsem, víš.“ „Tak to vidim. Jdi se umejt a pak za mnou přijď, potřebuju s tebou mluvit.“ Vytřeštil jsem na něj oči, pak sklopil hlavu a mírně kývl na souhlas. Cestou do schodů mi zase v mysli vytanula ta vzpomínka. Zatřepal jsem hlavou a pro jistotu se profackoval. Nemůžu na to furt takhle myslet. Vždyť to nic nebylo. J-jenom jsem se leknul a...a líbilo se mi to? Ne, ne, ne, ne nelíbilo, to bylo...z z horečky! JO! Byla to horečka.

Zbytek schodů jsem vyběhl, vlítl do pokoje, vzal si ručník, náhradní oblečení a svištěl do koupelny, těšíc se na teplou vodu.

    V koupelně byla snad ještě větší zima než venku. Naštěstí mamka přinesla právě ohřátou vodu a nalila ji do vany. Takhle přišla ještě asi šestkrát než byla vana plná a já se do ní mohl konečně naložit. Vysvlíkl jsem se a skočil do ještě vařící vody. Jediná moje záchrana před stupidními myšlenkami byla právě vařící voda...neustále jsem musel myslet na to, jak mě všechno hrozně pálí a tak nezbyl vůbec žádný čas na zbytečné omílání minulosti stále dokola.

    Po koupeli jsem se oblékl a sešel schody dolů do obývacího pokoje, abych si promluvil s otcem. Stál  s matkou u krbu a o něčem se dohadovali. Mamka vypadala vystrašeně a otec ztrápeně. „Roberte, ale co když se nevrátí. Co pak budeme dělat?“ pronesla moje matka se slzami v očích. „Neboj se, on se vrátí. Je to náš syn. Můj syn.“ Ujišťoval otec matku. Asi jsem se nějak pohnul, protože se jejich pohledy přesunuly na mě. „Naoki.“ vydechla ustaraně mamka a přešla ke mně. „Broučku, víš. Tatínek s tebou chtěl mluvit o té tvé zítřejší cestě. A...“ „Hiori! Já mu to zvládnu říct sám.“ zahrozil táta. Mamka jenom mírně kývla hlavou a vyšla z místnosti. Otec mi rukou naznačil, abych k němu přišel blíž. Udělal jsem, co po mě žádal, neměl jsem důvod činit jinak. „Otče. Co jsi se mnou chtěl prodiskutovat.“ pronesl jsem s kamennou tváří, aby nepoznal mou nervozitu. „Naoki, Tohle je tvoje vůbec první mise.“ začal otec ale já ho hned přerušil. „Ne není, už jsem jich pár měl.“ „No dobře, tak PRVNÍ mise mimo naší vesnici. A úkol, který jste dostali není vůbec jednoduchý. Jeho uskutečnění se může protáhnou a rozhodně to nebude lehké. Samotné nalezení správného vrcholu bude velice obtížné. A proto jsem se rozhodl, že ti na cestu něco dám.“ Jeho poslední slova mě zaujala. Sáhnul pod svůj dlouhý plášť a jako by od nikud vytáhl truhličku  z černého dřeva, které roste v jednom jediném lese, odsud vzdáleném přes půlku země. Truhlička byla ozdobena kovovými „opasky“, které se kolem ní ovíjely jako jedovatí hadi. Otec se mi podíval přímo do očí. Jeho pohled byl tvrdý a vážný. Podal mi truhličku do rukou a naznačil posunkem hlavy, abych ji otevřel. Učinil jsem tak a dalších pár minut zaraženě zíral na tu nádheru přede mnou. Truhla byla vystlaná tmavě fialovou sametovou látkou, která chránila před otlučením předmět, který se v ní nacházel.  Pomalu a velice opatrně jsem truhličku položil na stůl a vyndal z ní stříbtnou dýku se zdobením, jaké svět neviděl. Její rukojeť byla štíhlá a obmotaná dračím tělem. Zakončení rukojeti tvořila dračí hlava s rubínovým okem. Její čepel byla tenká a lehká. Přejel jsem po ní palcem a vykřikl náhlou bolestí. „Opatrně, je strašně ostrá.“ vyjekla mamka a přiřítila se ke mně s už připraveným obvazem. Dřív než stačila první kapka krve z mého prstu spatnout na mamčin koberec, už jsem měl ránu obvázanou. „Ach jo, Oki ty jsi úplně stejný jako tvůj otec, taky se pořezal, když tu kudlu dostal.“ Pronesla ustaraně maminka. Vytřeštil jsem oči a podíval se na tátu, ten se jenom od srdce zasmál. „Naoki, tohle je dračí dýka. V naší rodině se dědí už po generace. A já jsem se rozhodl, že nastal čas ti ji předat tak, jako ji moje matka předala mě.“ vážně pronesl a sjel mě pohledem. Nemohl jsem se udržet. „T-tohle ti dala babička? Né děda? To je ujetý!“ začal jsem se strašně smát. Táta se zamračil a jeho oči na mě hodily ledový pohled. Ihned jsem přestal a zatvářil se vážně. Tohle jsem asi přehnal. „ Ano, tohle mi dala mamka, tvoje babička. Tahle dýka se nedědí z muže na muže, ale z prvorozeného na prvorozeného, tudíš je jedno jestli je to dívka, nebo chlapec.“ Okamžitě jsem to pochopil. Prudce jsem se uklonil a poděkoval.“Moc vám děkuji, otče. Je vskutku nádherná.“ Poté jsem byl vyslán do pokoje, abych se na zítřek pořádně vyspal.