S Iz jsme seděli na střeše školy. Nikdo sem nechodí, ačkoli všichni vědí, že se to dá. Sledovali jsme odsud lidi, jak pobíhají na náměstí a narážejí jeden do druhého. Ani jsme si nevšimli kolik času uběhlo, dokud se nesetmělo a my nesledovali hvězdnou obohu. Teprve tehdy Iz začala mluvit. „Naoki. Pozvali si mě do kanceláře ředitele,“  potichu zasípala. „Do kanceláře?“ Abyste věděli, kancelář a ředitelna jsou odlišné věci. V ředitelně je ředitel a mluví žákům do duše, kdežto v kanceláři dostáváte mise. „ A poslali tě někam?“ Iz sekavě přikývla. Byla úplně bledá. „ Iz. Kam tě posílaj?“ „Do městečka.“ Zajíkla se, ale plakat nezačala. Samým leknutím jsem se postavil a zíral na ni. Do městečka. Do. Městečka. Proč. Proč Iz? „Poslali mě najít dvojčata z legendy.“ „Ježiš, vždyť to ani nemusí existovat a navíc ta cesta je hrozně nebezpečná. Koho ti přidělili jako tým?“ „Nikoho. Jsem velitel, ale tým si mám sestavit sama. Takže asi vezmu tebe a ostatní.“ „Mě? Proč mě. Je to výprava za magií a já žádnou nemám.“ pochyboval jsem o jejím rozhodnutí.“ Možná, že z tebe ještě není mág, ale se zbraněmi to umíš nejlíp ze školy.“ Chtěl jsem jí to rozmluvit. Otočil jsem se na ni a pohleděl jí pevně do očí. Její pohled byl chladný. Byla rozhodnutá.

            Cestou domů jsem pořád přemýšlel nad Izuminou misí a měl jsem čím dál tím větší strach.

Doma jsem si zalezl do pokoje a začal prohledávát všechny mapy, které jsme měli. Judie jsou hrozně dlouhé a navíc není poznat, který vrchol to je. Při mém upřeném zírání do mapy na naprosto stejné vrcholy Judie vešel do pokoje táta, no vešel, otevřel dveře. Já jsem si ho nevšim. Tak tam jen tak stál a bavil se nad mým chováním. „Ať na to koukáš jak chceš, stejně nepoznáš, který je větší.“ Pobaveně nadhodil můj otec. Příšerně jsem se lekl. „Tati! Ahhhhh. Já vím, ale musím to nějak zjistit.“ „Slyšel jsem, že za dva dny odcházíš na misi.“ Přešel ke stolu a prohlédl si mapu. „ Jestli můžu poradit, rozhodně nezačínejte tím, který je přímo nad námi. Ten to není. Už několik lidí to zjistilo.“ zasmál se a odešel. „Jo, já vím. Vždyť jsi jeden z nich.“ zašeptal jsem. Únava mě přemohla a tak jsem si lehl do postele, ale nakonec jsem nemohl usnou a jenom zíral do stropu. Myslel jsem na všechny svoje kamaráy. Jak si všichni povedeme na misi jako je tahle. Při myšlence na nesplnitelnou misi jsem usnul.

             Jako pták jsem lítal nad krajinou a sledoval lidi pode mnou. Byli šťastní. Sletěl jsem trochu níž, abych mohl sledovat dvojici, sedící na trávníku. Chlapec a dívka seděli opření zády k sobě a smáli se. Dívka najednou zmizela a objevila se o pár metrů dál. Chlapec se zasmál. Chtěl jsem je sledovat ještě chvíli, ale začalo mi červeně blikat před očima. Najednou už jsem nebyl v parku. Byl jsem v uzavřené místnosti s jedním oknem. Přede mnou stál bělovlasý chlapec s fialovomodrýma očima a zářivým úsměvem. Stál přede mnou a v druhé chvíli tam nebyl. Objevil se za mnou. Když jsem se otočil, už se neusmíval. Vypadal vážně. „Prosím.“ zašeptal hlasem tak tmavým a sladkým jako je samotná čokoláda. „Prosím přijď za mnou. Najdi mě.“ pronel sladce. „Ale, kde tě mám hledat?“ Zeptal jsem se. Opět se usmál a mě se před očima objevilo pohoří Judie najednou pět vrcholů zmizelo a zůstal jen jeden. Jeden jediný, ten třetí z leva. Prudce jsem se posadil a zběsile dýchal. Byl jsem zpocený. Přemýšlel jsem nad tím, co se mi to právě zdálo. Vybavila se mi chlapcova tvář a třetí vrchol. Rychle jsem vstal. Zakroužkoval jsem na mapě onen vrchol a popadl čistý papír a tužku. Zlehka jsem začal skicovat tvář mladíka, kterého jsem spatřil ve snu. Měl jsem pocit, že musí být nějak důležitý. Vždyť po mě chtěl, abych ho našel.