Seděl na okenním parapetu. Dlouhé modré vlasy mu padaly do očí. Znova si je odhrnul. Sledoval oblohu plnou červánků. Opakoval si slova písně, jež mu zněla v uších. Obětoval by pro něj všechno, ale byly tu i pocity na druhé straně. Na druhé straně jeho samého. Okno otevřené propouštělo dovnitř chladný vzduch. Zima ještě úplně neodezněla. Vnímal každý dotek. Vteřiny utíkaly rychlosti blesku. Nedokázal se rozhodnout. Nohy krčil u těla. Když se ozval známy zvuk příchozí zprávy. Chvíli váhal. Jestli se podívá propadne tomu ještě víc. Vzdoroval. Stejně jako vzdoroval všem svým touhám. Byly věci, co musel udělat, i když nechtěl. Nakonec vzal mobil do dlaní a v pevném sevření otevřel JEHO zprávu. Pozorně si ji přečetl, ba ji dokonce dodal zvuk. „Jo, zítra ráno jedu. Musím do školy, i když jsem nemocný.“

Seskočil na zem. Jak může, napadlo jej, jít do školy, když je nemocný? Vždyť všechny nakazí. Nakonec ho nenapadlo nic lepšího, než další ráno přiklusat na zastávku s termoskou s čajem. Samozřejmě sypaným, věděl, že ten má nejraději. Když viděl ten jeho úsměv, nedokázal nemít radost.

Nevídali se často, ba dokonce teď už jenom výjimečně, když se rozhodl jet s ním. V autobuse si zabral místo vedle NĚJ. Sledoval každý jeho pohyb, jemné rty, které vyslovily ty nejhorší slova. „No jsem byl s přítelkyní na plese a-“ Přestal poslouchat. Ostrá rána do srdce jej přímo uzemnila. Po zbytek rozhovoru pouze přitakával. Snažil se působit tak, že jej to nijak nerozhodilo. Na další zastávce s omluvou vystoupil. „Napíšu ti.“ řekl, ale ozvat se nechystal.

Kroky zamířily ke kadeřníkovi. Změna mu bodla více než kdykoliv. Protože věděl, že musí zapracovat na sobě, a ne na ničem ani nikom jiném. A tak vyšel z malé městské budovy na krátko střižený kluk, který svou fialovou barvou vyčníval nad celý dav. Jak mu seděla k tmavým očím, tak seděla k lehce pohublé tváři. Usmíval se. Nemyslel na nic. Rovnou zamířil do obchodů s oblečením. Rozhodl se, že celé kapesné utratí za sebe.

Zbytek dne strávil chozením po velkém obchoďáku ve městě. Lidé se na něj dívali opovržlivými pohledy, ale také nenápadnými a svůdnými. Užíval si to. Tohle bylo jeho nové já. Které si přál udržet… Přítel se bál, co se s ním stalo. Že se od něj držel dál, že jej nechtěl držet za ruku. Ne před lidmi. Když však měli své milované soukromí vrhal se po něm jako zvíře na kus masa. Žhavější sex snad nikdy jeho přítel nezažil. Opakovalo se to tak pořád. A přesto na sebe měli méně a méně času. Nedokázal se zbavit toho svíravého pocitu, že mu něco, nebo spíše někdo, chybí.

Uběhly dva měsíce, co se s NÍM viděl naposled. Telefonní číslo vymazal. Věděl, že tak nejlépe zapomene. Jenže ON nezapomněl.

Seděl zrovna u PC a projížděl stránky, když mu ve vedlejší záložce blikla zpráva. Podíval se. Nenapadlo jej, že to může být ON. „Ahoj? Kdy zase pojedeš? Nemám si s kým pokecat.“ Znovu pinknutí. „Jak se máš?“ Chystal se odpovědět, když tu další. „No víš, já se mám fajn, zrovna jsem se ti chystal napsat.“ Překvapen nad tou zprávou ještě čekal. Tu přišla další a další. Psal celou konverzaci sám a odpovídal za oba. Smál se tomu, co přicházelo. Jenže to ani zdaleka nevystihnul.A tak se ujmul vedení a nakonec slíbil, že se ještě ozve.

Na konci víkendu se mu ozval. Jak slíbil. Přítel u něj sice zrovna byl, ale nemohl tušit, že osoba, které píše je pro něj hodně důležitým stvořením. Tu noc se s ním pomiloval jako nikdy v životě. Tu noc připravil ty nejkrásnější chvíle. Tu noc však viděl před sebou JEHO. Cítil, že to není správné. Avšak vzdorovat bylo zbytečné.

Dalšího dne připravil pro svou polovičku snídani. Udělal ze sebe budík přesně v pět ráno. Aby jej stihl vyprovodit do práce, a zároveň stihl autobus, v němž se s NÍM měl setkat. Vyšlo mu to. Taktak. A nedopustil si malý dárek.

„Ahoj.“ pozdravil ho mile. Přišla mu ještě milejší odpověď. Zčervenal. Byl v rozpacích, ale okolní tma jej lehce uklidňovala. Tu vytáhl onen dárek.

„Co to je?“

„To máš za to, že jsem se ti neozval… tak dlouho.“

„Děkuji.“ Kluk, kterému se fialová barva vymývala, si jej přál obejmout. Jenže ON nic neudělal. A tak ze svého plánu couvl.

Začal s ním zase jezdit. A jejich cesty domů se spojily. Bylo to jako by se nic nestalo. Jenže jeho city sílily. Na přítele pomalu zapomínal. Necítil to jako férové chování. A tak se s ním po třech týdnech sešel. Pozval ho s tím, že si potřebuje promluvit. Když mu řekne pravdu, napadlo jej, bude to nejlepší. „Je tu někdo, kdo se mi líbí.“ Spadly na něj vytřeštěné oči.

„Však to můžeme nějak napravit. Nemusíš se s ním vídat. Já se začnu víc starat!“ Snažil se to obkecat je zamilovaný přítel. Použil všemožné způsoby jen aby to vydrželo. Jenže nic nepomohlo.

Skončilo to dokonce tak, že jej sledoval. Opravdu. Sledoval ho každý den až se jednou ukázal a řekl: „Vyhodili mě z práce. Nechodil jsem tam.“ Nevěděl, co mu na to má říci. Přece jen spolu chodili tři roky, měli společné vzpomínky, a plánovali budoucnost, která se roztříštila jako to nejjemnější sklo. Osoba, se kterou chodil, se proměnila v trosku, aniž by si to přál. Poté už se neukázal.

Jeho dny nabíraly úplně jiné obrátky, než chtěl. Sice začal se svým vysněným chodit i ven. Trávit s NÍM čas i mimo zastávku, či autobus, ale nijak se to nevyvíjelo. Zůstávali kamarádi. A přítelkyně pořád přítelkyní. Jednoho večera MU napsal. „Ahoj, máš čas?“ Nemusel dlouho čekat a přišla mu krátká, ale obsahové akorát, odpověď.

Do půl hodiny se ozval zvonek domovních dveří. Rozběhl se otevřít. Nechtěl už ani chvíli prodlužovat to utrpení, které v jeho blízkosti měl. Utrpení, které však snášel a lehce i miloval.

Stál tam. Usmíval se. „Jdeme?“

„Dneska ke mně!“ Zatáhnul ho dovnitř. A pak ho za sebou táhl až do pokoje.

„Mám k tobě prosbu.“ zeptal se kluk, který HO pozval, když ho zatlačil na postel. Tázavě se na něj podíval. „Vyspi se se mnou.“ Bral to jako vyznání.

„Ne, to já.“ zakoktal se. Něco mu z jeho odpovědí říkalo, že může přistoupit blíž. Položil mu ruku na rameno.

„Já-“ začal. „Miluji Tě, Tome.“ Právě ON byl tím, co ho zabíjelo zevnitř. Vyznal se mu tedy jinak.

„Ale, já nemůžu. Mám přítelkyni.“ Vzedmul se pažím, které ho tlačily k posteli. Rychlým krokem se chystal odejít. Tu byl zaražen. „Nechoď, prosím.“

„Ale já nemůžu, to prostě nejde.“

„Dobře.“ Ustoupil. „Zapomeneme na to! Jen mě neopouštěj.“ 

„Kurňa, nemohl si chtít prostě pustit film?“ Prudkým pohybem mu sevřel zápěstí a hluboce jej políbil. ON ho políbil! Vzrušilo ho to. To, jak mu pevně svíral zápěstí. Najednou jej ale pustil a odcházel. Byl to konec? Přišel úplně o všechno? Přece ho teď nemohl nechat jít.

„Miluji Tě! Miluji Tě! Miluji Tě!“ řval přes celou chodbu, v níž se Tom právě teď nacházel. Nebylo to plýtvání slovíček. Ale nejlepší výraz k tomu přimět ho neodejít. „Prosím! Neodcházej.“

Zavřel vchodové dveře, ke kterým se dostal a vrátil se. Usedl na postel a sledoval tvář, která byla zahalena v slzách. Utíral si je, zatímco se k NĚMU přibližoval. Pomalu mu vložil polibek na ústa.

Postupně si jej bral celého a ON se mu nebránil. Nevzdoroval. Ale ani nebyl přímo zúčastněný. Trvalo přibližně hodinu, než skončili. Potom se Tomáš sebral a odešel. Mladý kluk zůstal ležet v prázdné posteli. Všechno… se zdálo být tak prázdné. V pěsti držel telefon a sledoval fotku mladíka, který před nemalou chvíli odešel. Čas plynul.

Rodiče přišli domů další den. Našli jej ve spodním prádle. Ležel ve stejné poloze. Necítil pravý bok. Vzpomínal. Nevnímal, že se kolem něj motá matka, že na něj mluvil otec. Prostě byl ponořen ve vzpomínkách. Věděl, že už se neozve…

Uběhl rok. Maturitu opakoval v září. Stáli při něm snad všichni svatí. Prošel se čtyřkami. S Tomášem se od té doby nesetkal. Obarvil se na černo. Začal na sobě pracovat. A rozhodl se, že už nikdy na nikom tak neulpí. V některých chvílích snad pociťoval i radost.

Když jednou odcházel z práce, kolem projelo auto. Pro něj nic nezvyklého, jenže ono auto zastavilo kousek od něj. Překvapen sledoval, co se bude dít. Kdo to je? Napadlo jej. Z auta vystoupil, mu velice povědomý, mladík. Byl to ON! Došlo mu, když si sundal sluneční brýle. „Ahoj.“ Byla mu podána ruka.

„Ahoj?“ spíše se otázal, než že by pozdravil.

„Nemáš čas?“ Všechno, na co se snažil zapomenout se v něm v onu chvíli bouřilo. Přesto přikývl. „Tak jo, nasedni. Vezmu tě na oběd.“ Nervózně nasedl. Prázdné srdce se pomalu zaplňovalo. Sledoval jej. Celou cestu. Jak mu pulzovala tepna na krku. Tak moc byl rozhozen.

„Víš co?“ Nakonec promluvil Tomáš celý rudý. Jen rychle se na něj podíval. Poté opět sledoval cestu. „Nevěděl jsem, jestli to mám udělat. Jezdil jsem tudy opravdu dlouho. Tak děkuji za to, že jsem to udělal.“

A tak započal náš příběh…