Jediné, nad čím jsem přemýšlel bylo dostat se k Patrikovi co nejdříve. V čas abych ovládl svou mysl. Nebylo mi nic jasné, všechno se ztrácelo v mlze, jenom jediná cesta uprostřed toho zmatku jasně zářila. Okolí mě stahovalo do ticha. Nebezpečného ticha. Potřeboval jsem slyšet jeho hlas. Ochranu.

Našel jsem kontakt v telefonu. Tupě na něj zíral. Nemohl jsem. Po tvářích se snesla slza. Už jsem nemohl víc. Všechno jsem zničil já sám. Nikdo jiný za to nemohl. Už to bylo dlouho, co jsem se do Tomáše zamiloval. Už uběhlo spoustu dní, co jsem se na něj snažil zapomenout. A pomalu se vytrácel čas, který jsem s ním mohl strávit. Ozvalo se pípnutí. Nechtěl jsem se podívat. Všechno to byl jenom omyl. Mé srdce patřilo Patrikovi. Celý můj život měl patřit jenom jemu. Další pípnutí. Stále jsem se to snažil ignorovat. Tak moc jsem si přál být na místě. Mít všechno za sebou a postupem času zapomenout na všechno, co bylo tak komplikované.

Než jsem dorazil k jeho domovu, nedal jsem to a podíval se na telefon. Patrik? „Tak teď ti odpovím na co chceš.“ Další zněla: „cokoli, jakákoli blbost tě napadne.“ Pousmál jsem se. Přišla další. „Uvařím ti večeři.“

„Co bude?“Neváhal jsem

„Co chceš?“To už jsem stál před dveřmi. Otevřel. Jeho široký úsměv byl tak nevinný. Ihned jsem mu padl do náruče. Zjevovaly se mi všechny možné konce. To jak ode mě odchází. Jak se jej snažím zachytit, ale už je pozdě. Až nyní mi docházelo, co všechno jsem způsobil. Na venek neviditelné, uvnitř obrovská trhlina. Styděl jsem se za to, co jsem udělal.

Zatáhl mě dovnitř. Doslova. Na konferenčním stolku v obývacím pokoji stál čaj. Napil jsem se. Bylo mi jedno, čí je. Ani jsem si neuvědomoval krásu domu, měl jsem naprosto jiné starosti. Měl se dozvědět pravdu. Vyschlo mi v hrdle. Každé polknutí bylo naprázdno. Usedl. Poplácal vedle sebe a netrpělivě vyčkával až se přiblížím. Často jsem si říkal, jestli není náš vztah pouze o sexu. V hloubi duše jsem věděl že není. Nesmělo to tak být, ne když už jsem se rozhodl.

„Ne, děkuji.“

„Děje se něco?“ Chvíli jsem váhal ale potom jsem přikývnul. Postavit se problémům tváři v tvář. Jinak to nejde. Zpozorněl. Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že mu teď opravdu ublížím…

„Já - Potřebuju tě Patriku!“ Vyhrkl jsem. Slzy zase začaly zakrývat mou tvář. „Prosím!“

„Jsem tu.“ Vypadalo tak jako v nějaké telenovele.

„Nezvládám to. Okolní tlak, mé city.“ Byl u mě, hladil mě po zádech. Bylo to vtipné. Když se tak zhroutíte před někým, u nějž jste se rozhodli být hrdinou. Proč jsem to nedokázal? „Patriku, podvedl jsem tě.“ Teď odejde. Opustí mě. Říkal jsem si. Nic takového se ale nestalo.

Chtěl si vyslechnout všechno. Jako by mě trápil ještě víc. Ale byl tak dospělý! Nelhal jsem mu. Byl jsem k němu upřímný. Zasloužil si to. A já se měl smažit v pekle. Tak jsem nesnášel podvody, a nakonec jsem v jednom z nich žil.

Patrik se choval velice ohleduplně. Všechno přijal, a smířil se s tím. Nechtěl se mnou nadobro skončit. Když viděl mou tvář. Zhroucení, kterým jsem oplýval. Dal mi šanci. Ještě jednu. S tím, že už mu nebudu nikdy nic tajit. Že mu nebudu lhát.

Kupodivu jsem mohl Tomášovi psát, schválil mi i vídání pod podmínkou, že s ním nic nebudu mít. Ale já nechtěl. Sešel jsem se s ním potom snad jenom dvakrát. Abych všechno ukončil. Byl tím koho jsem miloval, někým na koho jsem nemohl jen tak zapomenout, a dodnes si sem tam vzpomenu na všechny okamžiky s ním. Ale dal jsem přednost Patrikovi. Rozum upřednostnil před citem.

Je to skoro pět let. A já málem spadl znovu do téže řeky. Tomáš se ozval, ale hned jsem to Patrikovi řekl. Tou dobou byl náš vztah chladnější, ale vypořádali jsme se s tím. Zůstal jsem s ním v kontaktu, však už jenom jako kamarád. Prozatím…