Do útulné restaurace prostupovala záře slunce. Bylo odpoledne, když jsem se s ním viděl po tak dlouhé době. A bylo to stejné. Úžasné jako před tím. Všechna svá předsevzetí jsem zakopal hluboko. Byl jsem zase zpátky. Jedno setkání a roční práce vymizela. Usmíval se. Bral mi dech a já mu naprosto propadal. Zapomnělo se na všechno zlé, byli jsme to zase my. Já a Tomáš.

Ještě ten den zavřel dveře do mého pokoje lehkým kopnutím nohy. Svalil mě na postel. Cítil jsem ten hluboký žár, který ve mně vzplanul. Nepřemýšlel jsme nad tím, co se děje. Prostě jsem ho chtěl. Nezajímalo mě, proč se ukázal. Jestli změnil svoje názory. Bylo mi jasné, že se vrátil jenom proto, že mě miluje. Možná ty plané iluze byly tím, co sex zdokonalilo. Nějaká jeho přítelkyně byla pro mě ta tam. Vrátil se, protože miloval mě. A tak jsem se snažil dokázat, že udělal správně. Že jsem byl dobrou volbou. Hltal jsem každý jeho vzdech, když si mě otočil. Zatímco jsem na něj vystrkoval svůj zakulacený natěšený zadeček, hladil mé tělo a obdarovával polibky. V jednom kruhu plném vášně a několikanásobném orgasmu jsem potom usnul.

Jak pomalu trvalo, než začal náš příběh, tak rychle se blížil pád na asfaltovou cestu…

Prudká rána nastala, když jsem se probudil. Kolem mě tma. Snažil jsem se jej nahmatat, ale nikde nebyl.  S depresemi a bolavým zadkem jsem se schoulil na posteli. Pamatoval jsem si tu situaci až moc živě. Stejně mi to nešlo do hlavy. Myslel jsem, že ho zabiju. Další den jsem nakráčel do práce. Nebyl jsem vůbec veselý. Spolupracovnice se ptaly, co se mnou je. Připadal jsem jim naprosto vyměněný. Mlčel jsem. Abych odpoledne zažil další šok.

„Potřeboval bych s tebou mluvit.“ Žádná romantika nic. Žádný vztah. Omluvil se mi. Přiznal všechno, co se mu honilo hlavou, a nebylo to dvakrát nejlepší. Udělal by lépe kdyby si to nechal pro sebe. Všechno jsem mu odkýval, aby byl spokojen. V hloubi duše jsem však přemýšlel, jestli by se dalo prstem vypíchnout oko. Ještě bych ho nosil jako triumf. Ten hajzl věděl, že jsem ho miloval. Teď se ukázal, vyspal se se mnou, a ještě mi přiznal, že nahradil přítelkyni za nějakého chlápka. Vydechl jsem, otočil se a odešel.

Doufal jsem, že už ho nikdy neuvidím. Bohužel, mé představy si myslely něco jiného. Několik týdnu se mi v hlavě motalo jeho nahé tělo. Touha po něm byla čím dál silnější. Vzdoroval jsem tak dlouho, dokud se mi v psaní v příběhů nedostal do hlavy. Tvořil jsem jeho postavu. Pořád dokola, vždy jen lehce pozměněnou. Ona postava měla jeho vlastnosti, které jsem tak miloval. Pochopil jsem, že bez něj to nebude tak snadné. Všemi možnými způsoby jsem jej dostával z hlavy. Připojil jsem se na internetovou seznamku. I přes fakt, že jsem tam dal: Jen na pokec, se potom našel někdo, s kterým se zprávy žhavily.

Postupně jsem se v práci začal těšit na to až vyprdnu z té reality a vrátím se k počítači. Na místo, kde na mě někdo čeká. Radil mi. Svěřoval se. A budoval si cestu k mému srdci. Aniž by se něco plánovalo, spojili jsme se. Za pár týdnu mi na sebe dal kontakt. Měl jsem radost a na Tomáše pomalu zapomínal. Patrik, přítel ze seznamky, se nakonec rozhodl, že přijede. Chtěl mě překvapit, ale nevěděl, kde bydlím. Nad každou zprávou jsem se musel usmát. A nebudu lhát, když mi napsal, že podle fotek jsem nádherný a bude těžké mě nepřefiknout, jsem se smíchy přímo válel po podlaze.

Přijel, když měli rodiče odpoledni. Přichystal jsem svíčky podél celého obývacího pokoje. Nezapálil jsem je. Já je nachystal jen pro jistotu. Vždy jsem byl tak trochu romantik. Zazvonil u dveří. Spokojeně jsem běžel otevřít. Stál tam a culil se. Vypadal stejně jako na fotce. „Ahoj. Patrik,“ pozdravil. Představil jsem se a zatáhl ho ke gauči.

„Posaď se.“ Musel jsem vypadat opravdu netrpělivě. „Co to bude? Něco k pití? K jídlu?“ Překvapeně mě sledoval. Ono by stačilo něco říct a já bych toho nechal, jenže on se mnou nervozitou přímo bavil! Nakonec jsem to vzdal. Donesl sklenici čisté vody a pustil nějaký akční film.

Nic z něj nebylo.

Nemilovali jsem se, jenom mazlili. Trochu mi ho vyhonil a já jemu. V tu chvíli jsem opravdu myslel, že to, co cítím je láska. Později mě pozval do kina. Začal ke mně jezdit častěji. Rodiče se divili. Nevěděli, co to mám za kamaráda. Vysvětloval jsem jim, že je to jeden kluk z práce a že máme hodně společného. Nevěřili mi, protože jsem se kvůli němu přespříliš upravoval. Nicméně jsem jim stále nic neřekl. Byli jsme spolu dva měsíce. Blížily se moje narozeniny. Další zlomový bod v životě. Jednadvacítka na krku a Tomáš se zase blížil…

„Co bys chtěl na narozeniny?“ zeptal se Patrik, když jsme leželi v posteli. Tisknul jsem si ho k hrudi.

„Tebe.“ Políbil jsem ho.

„Mě už máš.“ Jo s něčím jsem se nesvěřil… Patrik byl o pár let mladší. Přesněji? Měl patnáct. Někdy jsem si připadal jako úchyl, ale zas tak velký rozdíl mezi námi nebyl. Vypadal o dost vyspěleji. Jeho chování bylo také na jiné úrovni a výškově? Mohl soutěžit se stromy… Přesto byl tak sladký, roztomilý a já mu vždycky podlehnul. Stačilo, aby jen promluvil a já roztával. I když byl mladý, já věděl, že je to pro mne ten pravý… „Tak co?!“

„Make up.“

„Cože?“ Zarazil se.

„To, abych mohl zadělat tu tvoji krásnou tvář, a nemusel bych se v jednom kuse cítit takhle.“ Ukázal jsem na postavené přirození a okamžitě se na něj vrhnul.

Následující pracovní týden bez něj jsem byl jako ryba na souši. Psal jsem mu. Spamoval ho, jako ten nejzamilovanější člověk. A rozhodně jsem se choval jako větší dítě, než on skutečně byl. Těšil jsem se na víkend tak moc, že jsem zapomněl na své narozeniny… v sobotu.

„Kde jsi?“ Přišla mi zpráva.

„Doma.“ odpověděl jsem klidně a potom jsem rychle dopsal: „Už jsi tu?“

„Jo šup šup. Vem kolo a jedem!“ Podíval jsem se z okna. Stál před domem. Na hlavě zelenou přilbu a na zádech batoh. Otevřel jsem okno. Ihned mě zpozoroval. „Honem ať nezatmíme.

 „A tak, sakra!“ byl jsem vytočený. Už dvakrát mi to udělal. Přijel neplánovaně, nebo vymyslel něco, co se mi do rozvrhu vůbec nehodilo. A já to fakt nemám rád!

Nakonec jsem posbíral všechno, co jsem uznal za vhodné a se starým křápem vylezl z garáže. „Jak víš, že mám kolo?“ zeptal jsem se s lehkým nádechem znechucenosti.

„Tajemství.“ Pouze jsem ho sjel pohledem a bez dalšího zdržovaní se rozjel vpřed.

„Kam vlastně jedem?“

„Uvidíš.“ No nebylo to něco, na co bych chtěl zrovna čekat, ale přimhouřil jsem oči a šlapal dále.

Poslouchal jsem zvuky přírody a přemýšlel. Snažil jsem se vypadat vesele a spokojeně. Mám ale takový problém, nedokáži hrát. Jediné štěstí bylo to, že jsem jel před Patrikem. Nemohl vidět mé rozpaky, tříštění osobnosti, když se nořily vzpomínky na Tomáše. Každým nádechem jsem ho opět cítil. Doteď nevím, jak to bylo možné. Tehdy už jsem ho skoro vypustil z hlavy, a o to víc jsem byl překvapen.

„Vpravo!“ ozvalo se za mnou. Neváhal jsem a zatočil. Všechny šílené myšlenky vystřídalo překvapení.

„Co máš se mnou v plánu?“ Přejel jsem do vedlejšího pruhu na hliněné cestě, po které jsme jeli. Přejeli jsme pole, objeli les a pak konečně zastavili. Postavil kolo na stojan. Odložil batoh na zem a přiblížil se ke mně. „Nekoukej,“ říkal mi, zatímco z krku sundával černý šátek.

„Ale to nic neuvidím.“ Stěžoval jsem si, když mi ho zavázal kolem očí.

„Teď nic vidět nemusíš.“ Pak jsem slyšel jen chřastění a další divné zvuky.

Začala hrát písnička. Moje oblíbená! „Můžeš.“ Jedním tahem jsem si stáhnul kryt z očí. Zvednul jsme obočí. Dělo se přede mnou něco, čemu by se dal říkat zázrak. On tančil! A nevypadalo to špatně. Usmíval se na mě. Oplácel jsem mu to. Do očí mi vyhrkly slzy. Okamžik ovládl pocit štěstí a radosti. „Co je?“

„Nepřestávej.“ Koukal jsem se dokola a rozplýval se nad prostřeným piknikem. Dokonce sebou měl i misku ovocného salátu! Ach, byla to láska.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“

Celé odpoledne jsem strávili blbnutím, hraním pexesa. A já jsem vyhrál! No, v další soutěži už jsem takové štěstí neměl, ale mám za to, že musel podvádět. Nemohl tu sušenku z čela dostat do úst tak rychle! Prostě ne! Byla to zábava. Realita byla ta tam. Byli jsme jenom my dva a příroda.

Paže položil vedle mého těla. Naklonil se. Ústa byly jen kousek od sebe. Postavily se mi všechny chlupy. „Měli bychom jít,“ pošeptal.

„Jojo.“ Nezmohl jsem se na nic víc. Hluboce mě políbil a položil na záda.

„Ty chceš jít?“ řekl smutným tónem. Slunce mu rozjasnilo červené tváře. Pevně jsem ho sevřel v objetí a převalil. Provokativně jsem mu přejel po rozkroku. Nehty zaryl do hrudi. Políbil ho. Bylo jasné, co se bude dít.

Když jsme skončili, příroda byla zahalena ve tmě. Vyrazili jsme tedy domu tak rychle, jak jen to šlo. Bez světel na kole jsem věřil jenom instinktům, když jsme se brodili zákeřným polem. Na cestě už však bylo dost světla. Neprohodili jsme ani slovo. Když mě pak napadlo, on jede ještě domů? Zeptal jsem se. „No…“

„Přespíš u nás. Je víkend, nic se nestane.“ Jako by na to čekal. Sotva jsme přijeli mířil s kolem spokojeně ke garáži. Schovali jsme je a vyšli nahoru.

„Mami?“ něco se stalo. Muselo, seděla na gauči a koukala do země a v rukou držela květiny. „Kde je taťka?“

„U sousedů. Máš štěstí, kdyby u toho byl, máš průser.“ Nadopovaný Patrik přešlapoval za mnou. Chtěl se dostat do první řady a vědět, co se stalo. „Patriku,“ řekl jsem. „Běž prosím do pokoje.“ Kupodivu poslechl.

„Tady máš.“ Zklamaný tón hlasu.

„Děkuji.“ Zaváhal jsem.

„Mě neděkuj. Donesl ti to nějaký kluk.“ Sakra, napadlo mě, mám problém. „Vysvětlíš mi to?“

„Co tě bere,“ řekl jsem s hraným klidem. „Je to kámoš.“

„A kámoši nosí kytky?“

„Ehm. Patrik mi taky donesl.“ Samozřejmě že to byla lež, ale nevěděl jsem jak se z toho vymotat, aniž bych neponičil vztahy. „Mám narozeniny mami, je to normální.“ Mlčela. Bylo mi jasné, že to nebyla dostačující odpověď. Možná, kdybych byl ženská. „Jestli mě omluvíš.“ Vzal jsem kytku a šel ji dát do vázy. Chudák malá, kdoví jak dlouho žíznila.

Nemohl jsem ji ani říct, že tu Patrik přespí. Výslech by byl mnohonásobný a světla by mi do očí svítila tak dlouho až bych oslepl. Raději jsem se vyhnul všem všetečným otázkám. Schoval Patrikovy boty a přikázal mu ať zůstane v pokoji. Breptal, ale utišil jsem ho svým pozadím.

Když usnul, zkontroloval jsem telefon. Pět zpráv. Váhal jsem, jestli mám rozkliknout. Od něj byly naštěstí jenom dvě. V jedné upozorňoval na to, že dorazí. Otvíral jsem druhou a třepal se. Naštěstí nic zvláštního. Ale rozesmálo. Děkuji. „Víš, že oko váží 28 gramů? Myslíš, že bys mi mohl jedno půjčit? Zkusil bych to.“

Podíval jsem se na Patrika. Nebylo to správné. A potom, co se stalo jsem neměl, ale – odepsal jsem mu.  „Co tě to napadá, prosím tě?“