Rodiče mě ještě ten den chtěli vidět, ale když viděli, že mám v pokoji zhasnuto, nechali mě “spát“. Divil jsem se. Nepřišli na to, že schovávám Patrika. Spokojeně spal. Chvíli jsem sledoval jeho klidnou tvář a v druhém momentě jsem se díval po příchozích zprávách od Tomáše. Cítil jsem Dvojí uspokojení. Propsal jsem s ním celou noc. Bez jakýchkoliv narážek nebo něco podobného. Ono není snadné zapomenout na osobu, která ve vašem srdci zaujala plno prostoru, jen tak. A tím, že se neustále vracel ani nedovolil, aby se to místo uvolnilo. Jo, využil mě. Byl jsem na něj naštvaný. Ale city k němu plně nevyhasly.

Někde nad ránem jsem usnul. A nespal dlouho. Nenapadlo mě, že Patrik vyjde z pokoje. A už vůbec mě nenapadlo, že se potká s mamkou. Ten řev bych nepřál nikomu. Přímo stresové probuzení. „Co tu dělá?“ ptala se vystrašeně. Nevěděl jsem, co dělat. Patrik ji odpovídal naprosto v klidu. Asi to bral jako něco normálního. Jenže pro mé rodiče to normální nebylo.

Po hodinovém povídání, kdy jsme byli na koberečku konečně povolili. Zachránilo mě to, že jsem dospělý. Na Patrikův věk se naštěstí nevyptávali. Pořád měli za to, že se mnou pracuje. Nikdy neměli moc odhad na věk… Na odpoledne jsem se radši vypařili. Telefon jsem nesl v kapse. Na onu kapsu jsem neustále narážel dlaní, abych nepřehlídl příchozí zprávu. Nic. Bylo to asi dobře. Kdybych někomu psal Patrik by se divil. „Zítra musíš do školy.“ Dohadovali jsem se před domem, když jsem se mu snažil nacpat řídítka. Bránil se, ale uznal, že mám pravdu a jel domů.

Celý večer jsem proseděl nad rozsvíceným displejem telefonu a čekal na zprávu. Když ne od Patrika tak alespoň od Tomáše. Rodiče se mnou nemluvili. Taťka byl ze mě zklamán a nejraději by mě vyhodil z domu, mamka mu jeho rozhodnutí rozmluvila. Do dnes jsem ji vděčný. Přemýšlel jsem nad tím. jaký jsem idiot. Chodím s tím nejkrásnějším klukem. Mám ho moc rád a nedokáži si svět bez něj představit. Přesto všechno jsem přemýšlel nad Tomášem a doufal, že se ozve.

„Zítra hurá do páce, tak ať to zvládneš,“ napsal jsem nesprávnému. Tomášovi. Na odpověď jsem nečekal dlouho. Není možné, napadalo mě, že jsem to udělal. A jelikož to byla chyba, se slovy: „Dobrou noc a hezké sny,“ jsem to ukončil.

Ležet v posteli a pokoušet se usnout nebyl zrovna nejlepší nápad. Ty myšlenky, které jsem tehda měl, byly šílené. Do práce jsem chodil snad jenom z toho důvodu, abych vypustil Tomáše z hlavy. Snažil se trávit všechen volný čas s Patrikem a Tomáše zase ignorovat. Ale sms s ním mě uspokojovaly. Lehce flirtoval, ale ne příliš. Zval mě i ven, ale já to vždy odmítnul. Nechtěl jsem se s ním vidět. Psát si s ním bylo něco jiného. Bylo to nevinné. Když jednou napsal: „Prosím, pojď ven. Potřebuju s tebou mluvit.“ Připadalo mi to opravdu důležité. Souhlasil jsem. Patrik byl ve škole a já si vzal volno. Šéf byl moc hodný. Vždycky říkal, raději pustit na jeden den domů, než aby se tři týdny neukázal.

Měli jsem sraz v lese nedaleko mého domu. Už z dálky jsem viděl, jak se usmívá. A já idiot měl strach, že se děje něco vážného. Podíval se do země, a když vzhlédnul zpět jeho výraz byl jiný. Byl podzim. Od jeho první zprávy uběhly dva měsíce. Od sexu více než půl roku.

Ruce, které držel za zády vytáhl, když jsme se dostatečně přiblížili. V rukou tiskl nádhernou rudou gerberu. Vypadala stejně jako ta, kterou donesl na narozeniny. Cítil jsem, jak mi tváře lehce zčervenaly. Gerbery jsem prostě miloval. A on to věděl, hajzl. Bezmyšlenkovitě jsem ho objal. Rychle jsem od něj ale odskočil. „Cos mi chtěl?“ zeptal jsem se.

„Potřeboval jsem tě vidět.“ Mlčel jsem. Měl jsem nějak zareagovat? „Projdeme se?“ Usmál se. Hloupě jsem přitakal a doufal, že mě hodina nezabije.

Procházeli jsme se po příkré cestičce a došli až k jednomu jezírku. Měl jsem to tam moc rád. Rozplýval jsem se nad krásou klidné hladiny. Slunce odráželo své paprsky. Ptáčci zpívali. Najednou se za mě přesunul. Chytnul můj pas. Hlava dopadla na rameno. „Nehýbej se prosím.“ Poslechl jsem.

„Proč ses vrátil?“ ptal jsem se.

Povídali jsme si. Setkání se protáhlo. A já zjistil, že opravdu nevím, co chci. Když jsem se konečně vrátil domů, rodiče byli zase v práci. Ty chvíle jsem si náramně užíval. I když jsem neměl snad žádné přátele, pařba v trenkách a hudbou na plné pecky mi vystačila. Bral jsem to jako takové odreagování. Do kterého se připojily zprávy. Patrikovy. Byly tak krásné, tak milé. A i když mi říkal, jak moc mě miluje, nebyl jsme schopný odpovědět mu. Váhal jsem. Bylo to tu. Ta samá situace, jako už jednou. Rozum radil ať zůstanu tam, kde jsem. Že si to akorát pokazím. Ale ten Tomáš se mi neustále cpal do života.

Tu Patrik udeřil. „Kotě, brouku, zlato, Jájo. Není to pravda! Jestli ti vadí, jak se chováš, změň to, i když to někomu nevyhovuje. Pokud to chceš ty, je to v pořádku. Takovým, jaký jsi se stal, jelikož sis prošel věcmi, kterýma si někteří neprošli. Jestli ti vadí, jak vypadáš, normálně vezmu provaz a oběsím tě. V koupelně! Poněvadž, jestli má tvůj vzhled nějakou chybu, tak já mám asi šedý zákal, protože žádnou chybu nevidím.“

Celý zbytek dne jsem přemýšlel. Nad sebou. Nad životem. Nad tím, co chci. Připadal jsem si jako náctileté dítě a vůbec ne jako dospělý člověk. Vlastně jsem se dospěle nikdy nechoval. Můžu říct, že jsem Patrika využíval, zatímco jsem si v rohu užíval jako masochista, kterého Tomáš obdarovával bolestí. Když se přehoupla půlnoc a já zase a opět nemohl spát, překvapila mě zpráva. Tomáš.

Pozval mě k němu. Odpoledne. Dorazil jsem. Zrušil schůzku s Patrikem. Uvařil mi čaj a položil ho přede mě. Ještě si zalíval kávu. „V životě nesmíš přemýšlet. On ti to vždycky pokazí, musíš improvizovat.“ Tak improvizovat, napadlo mě. Neměl jsem na to sílu, ale něco mě donutilo. Zůstal opřený o kuchyňskou linku. Vstal jsem a kráčel k němu. Překvapeně mě sledoval. Převzal jsem hrnek, který dřímal v rukou a odložil ho. Zadíval jsem se mu do očí a pomalu přiložil svá ústa na jeho. Políbil jsem je. „Říkal si, že mám improvizovat.“ Usmál se.

„Řekl no.“ Objal mě.

Nechápal jsem, co dělám. Skončil jsem s ním v posteli. Podvedl jsem Patrika. Ale jestli jsem cítil vinu? To nedokáži říct ani teď. Ale moc dobře si pamatuju, že jsem hned vypadl. Zamířil domů a už po cestě volal Patrikovi. „Ahoj zlato, dneska přijedu k tobě.“ Bez otazníku. Prostě jsem mu to oznámil. Doma jsem hodil pořádnou sprchu, smyl ze sebe všechno, co šlo a vyrazil k němu. Nejlepší věc, co jsem mohl udělat byla, říct mu pravdu. Udělat řez ve svém životě. Zjistit kým doopravdy jsem.